Měsíc tě vidí

Andrew Wyeth: Měsíční šílenství, 1982. Zdroj: cavetocanvas.com

Baf.

Tenhle obrázek přesně vyjadřuje, jaký mám pocit, když je plný měsíc a doslova mi čumí oknem v noci do pokoje.

Jak v Ostravě, tak v Brně mám postel tak, že když ráno vychází slunce, svítí přímo na mě. Je to příjemné pro probouzení, často si jen tak ležím a vyhřívám se v paprscích jako had. Žaluzie nezatahuju, protože mám pak z pokoje lehce klaustrofobní pocit.

Poněkud méně příjemná tahle věc ale je, když je zrovna úplněk.

Měsíc je tehdy bledý a obrovský, připadá mi jako ztělesnění všech nočních děsů a věcí, kterých se lidé bojí, ale protože jsou to věci iracionální, stydí se to přiznat před ostatními. Bez obličeje na vás zírá a zalévá vás studeným světlem. V těch dnech se mi většinou špatně spí, mám nějak zjitřenou mysl, ačkoliv se doopravdy vlastně nebojím.

Tempera Andrew Wyetha, druhé generace Wyethovské malířské rodiny, jsou všechna tahle slova, která jsem napsala, namalovaná v jediném obraze. Záběr objektů je méně obvyklý, vypadá jako násilně vytržená část z nějakého většího celku. Měsíc na ní je obrovský a tvoří samozřejmě ústřední prvek kompozice. Ostré, špinavé rampouchy na domě neurčité barvy, v jehož oknech je stejná tma jako venku, umocňují znepokojivost, až hororovost obrazu, který přitom zachycuje naprosto běžné, normální téma. Rovněž oceňuji práci s plošností – absencí plasticity obraz připomíná japonské grafiky, jednoduchostí také právě tamní estetiku.

Moc lidí, kterým by úplněk stejně tak nebyl úplně příjemný, jsem nepotkala, většinou si ho naopak užívají…  Možná jsem prostě jenom vlkodlak.