S mým polorozpadlým foťákem mi nejlépe jde fotit detaily nebo jednotlivosti, které nevyžadují přílišnou technickou vyspělost mého přístroje (a stejné množství řemeslnosti u mě). Takovým “vyostřovačem” (termín pro lidi, kteří mají tendenci zdůrazňovat rozdíly mezi věcmi – ano, jsem zdeformovaná svým studiem) byl i Robert Mapplethorpe, fotograf, jenž tvořil v černé a bílé, ale technicky i umělecky byl samozřejmě tak daleko, že na něj nedohlédnu.
 |
| Robert Mapplethorpe. Zdroj: všechny fotky pocházejí z everyday-i-show.livejournal.com |
Mapplethorpeovy výtvory pracují s ideálem krásy po všech stránkách – jak ve způsobu, jakým jsou objekty zachycovány, tak v jejich rozmístění, nasvícení, a i samotném výběru. Předměty a lidé v jeho obrázcích jsou velmi krásní sami o sobě, a skrz Mapplethorpeův objektiv vypadají až dokonale. Všechno je uhlazené, půvabné a vyvážené – zkrátka perfektní. Kdyby antičtí mistři uměli zacházet s fotoaparátem, troufám si tvrdit, že by jejich výsledky byly zhruba takovéto.
Vysoká stylizace má ale samozřejmě i své nevýhody, a to někteří z vás možná pocítí – místy může působit vyumělkovaně a nepřirozeně. Některé pózy pak objektu ubírají na životu a jiskře, na pravdivosti. Tu postrádám ale jen u pár Mapplethorpeových fotek; zbytkem zůstávám fascinovaná.
H s n m 