International Klein Blue

Yves Klein: Bezejmenný modrý monochrom, 1959. Zdroj: wikipaintings.org

Yves Klein představuje pro historiky umění poměrně oříšek – ačkoliv časově a částečně i tvorbou spadá do období nového realismu a neodada (a pop artu), ve skutečnosti je konceptem svého díla ještě přesahuje. Doteď si nemůžeme být úplně jistí, jak k němu přistupovat – také proto, že nevíme, zda mnoho z toho, co prezentoval, myslel vážně nebo jen provokoval publikum a kritiky (což dělal často a rád) – anebo oboje dohromady.

Klein si liboval v neotřelých postupech (například používal těla modelek jako štětce anebo “kreslil” plamenometem), ve vytváření spektáklu a v šokování publika. Zároveň se však jeho dílo vyznačuje neúnavným hledáním metaživota, duchovna a spirituálna.

Bezejmenný modrý monochrom, 1955. Zdroj: wikipaintings.org

Jedním ze způsobů, kterým se snažil ho dosáhnout, byl trénink juda, díky němuž několik let žil v Japonsku a složil zkoušky na černý pás.

Judo je vlastně objev spirituálního prostoru lidským tělem.[3] – Yves Klein

Dnes bych se chtěla zaměřit na specifickou část jeho tvorby, a to sérii monochromních pláten, kterých Klein vytvořil kolem dvou set, a které spojuje jeden jediný motiv – nezapomenutelná, elektricky modrá barva.

Bezejmenný modrý monochrom, 1956. Zdroj: minimalissimo.com

Zpočátku Klein maloval monochromní plátna různých barev, od roku 1957[1] však svou pozornost zcela přesunul k zářivému ultramarínu. Odstín, který si následně nechal patentovat jako International Klein Blue (IKB), objevil, když si jednou pro účely meditace upravoval sklep obchodu od rodičů jednoho z jeho přátel.[2] S namícháním konkrétní barvy mu údajně pomohl lékárník. Tento odstín se pro něj stal extrémně důležitým, neboť pro něj ztělesňoval veškeré duchovno (absenci materie) a čistotu. Přirovnával jej k “otevřenému oknu do svobody”. [4]

Modrá nemá žádnou dimenzi; je to za rozměry, zatímco jiné barvy nikoliv. Všechny vyvolávají určité konkrétní představy, u modré si ale nejdříve vzpomeneme na moře a nebe, a ty jsou koneckonců to nejabstraktnější, co lze v přírodě pozorovat. [3] – Yves Klein

Pláten je tolik a liší se od sebe leckdy tak málo, že je obtížné je někam časově zařadit, víme však, že na dřívějších ultramarínech si Klein hraje s povrchem, s reliéfem, a že u pozdějších prací preferoval spíš hladké plátno, pokryté pouze barvou. Klein je nijak nepojmenovával, a když jeho žena po jeho smrti plátna seřadila a dala jim jméno, stalo se tak navzdory tomu, že je chronologicky neseřadila.

Bezejmenný modrý monochrom, 1957. Zdroj: wikipaintings.org

Klein usiloval rovněž o zobrazení něčeho, co nazýval “prázdno” nebo “pustina”, a plátna, prostá jakýchkoliv motivů, kompozice bez skutečné kompozice nebo výstava bez ničeho, co by se dalo vystavovat [5] bral jako výrazové prostředky. Přesto se mu skrz “nic” daří sahat na dřeň, pojmenovávat, aniž by konkrétně pojmenoval.

IKB 79, 1959. Zdroj: minimalissimo.com

P. S. Jeho smysl pro originalitu mohli návštěvníci jeho výstavy v Miláně roku 1957 zažít na vlastní kůži. Klein zde vystavoval jedenáct identických modrých monochromů, přičemž každý z nich měl jinou cenu, která dle autora údajně dobře reflektovala jejich skutečnou hodnotu. S prodejem neměl samozřejmě problém, a vyjádřil se o tom takto:

“Modrý svět každé z maleb, ačkoliv měly tu samou barvu a byly vyrobeny stejným způsobem, prezentoval úplně jinou esenci a atmosféru. Žádný se nepodobal tomu druhému, ačkoliv všechny oplývaly tou samou vznešenou a jemnou přirozeností (dotklo se jich nehmotné)… Nejsmyslovější pozorování pocházelo od ‘kupujících’. Vybrali si mezi jedenácti vystavenými plátny, každý svým způsobem, a každý zaplatil potřebnou částku. Ty byly samozřejmě každá jiná.” [1]

Modrý monochrom, propálený ohněm, 1959. Zdroj: wikipaintings.org

Literatura:
[1] Tate Britain
[2] Artmuseum
[3] Quote.robertgenn.com
[4] MoMA NY
[5] Minimalissimo