Odstup a jsi blíž. He Jinwei a Tomáš Císařovský

He Jinwei: Čínské qipao, 2012. Moravská galerie v Brně. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Čína, ač jedna z nejagresivněji se rozvíjejích zemí, platí za tento post vyšší daň, než je schopná zvládnout. Z venkova přicházejí do velkoměst chudí lidé plní nadějí, že tam najdou lépe práci a naplní ty nejzákladnější potřeby svých rodin a sebe, ale ztrácejí se v šíleném tempu metropolí a končí na jejích okrajích, aby jimi ti šťastnější pohrdali. Dle kurátorů se tato vrstva obyvatel na kraji společnosti s každým dnem zvětšuje a zvětšuje; tito lidé nikoho nezajímají, jsou to jen neznámé tváře, jedna jako druhá, stádo, které je na obtíž.

He Jinwei: Úsvit, 2011. Moravská galerie v Brně. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Brzy po vstupu pochopíte, že se díváte na právě na tyto lidi, kteří jsou často předmětem rozhovorů i na Západě. V číslech a statistikách se o nich mluví, když se tragicky zřítí nějaký bezejmenný textilní závod, špatně postavený tunel anebo když aktivisté hrají na vaše city s lidskými právy. Umělec upozorňuje na to, jak neindividuální a řadoví pro nás jsou, tím, že je zpodobňuje v nic neříkajících skupinách a rozmazává jejich siluety – jako by se nám spíše zdáli než aby skutečně existovali. Aneb co oči nevidí, to srdce nebolí.

Opuštěné ve věku citovosti
Oproti těmto obrazům různých dělníků, žebráků a dalších skupin ve smogových náručích měst stojí portréty malých holčiček. Ty sice zpodobňují zase jiný celek a tématický okruh, jsou ale naopak individualizující tím, že Jinwei jejich tváře zabírá z velkého detailu.

Jde o tváře děvčátek, které jejich rodiče – jako i spoustu jiných čínských dětí, zvláště holčiček, které se tam netěší tak vřelému zacházení, jako chlapci – opustili. Nechali je napospas jejich osudu, aby odešli za lepším živobytím. Obrazy nesou názvy jako Opuštěná nebo Věk citovosti, který se dotýká toho, že v dětství je člověku v asijské společnosti ještě leccos odpuštěno. Později, až dospěje, už není na přílišnou sentimentalitu místo. Přitom lidé, kteří jsou dítěti nejčastějšími objekty jeho citů – rodina, rodiče – zde pro portrétované holčičky nejsou ani od začátku.

Oblečená neoblečená
Pokud byste se pídili po nějaké stopě čínských tradic, naleznete pouze jedný obraz, který se jich jakž takž dotýká – a to Čínské qipao. Qipao (v mandarínské čínštině) je tradiční ženský oděv. Je to nejen symbol cudnosti (nic neodhaluje), ale má i erotizující aspekty – hedvábně lesklý materiál a přiléhavý střih vytváří na ženě přitažlivé křivky a samozřejmě nechává spoustu prostoru fantazii. Dívka, která jej na Jinweiově obrazu nosí, si zády k nám čte noviny. Její profil, hebká silueta paže a křivky – ač ne modelkovské – vytváří dojem zranitelnosti, jemnosti. V přítmí je i jakýsi sexuální náboj. Noviny, které však drží, náleží do úplně jiného světa – světa byznysu, politiky – a s ozvěnou dávných dob, které qipao zpodobňuje, tak kontrastují.

Čína : Česko – 1:0
Jako dialogického partnera vybrali kurátoři Tomáše Císařovského, který pochází z té samé generace jako Jinwei, svá sdělení ovšem zpracovává zcela odlišným způsobem než převážně realistický čínský malíř. Císařovského figury jsou jako vytržené z nějaké znepokojivé, bláznivé pohádky: nad chlapcem ze zlata přeskakuje krásná laň, v akvarelových barvách poustevničí halucinogenní bezejmenní mimo čas a mimo prostor.

Tomáš Císařovský: Bezesná noc, 2010. Moravská galerie v Brně. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Přestože jsou jeho malby nepochybně krásné a já se chystám na jeho rozsáhlejší dílo do Wannieck Gallery, úplně jsem nepochopila, proč zrovna on vystavuje s Jinweiem. Nevím, jak bych si dílo těchto dvou umělců měla spojit, co mají společného a v čem jejich obrazy rezonují – připadá mi, že se svým záměrem poněkud míjí. Mluví tedy spolu, ale o něčem jiném. Domnívám se, že k Jinweiovi by bylo možné nalézt někoho, kdo by jej doplňoval lépe.

Je sice pravda, že jsem z výstavy odcházela v depresivní  náladě, a že mě Jinweiovo zpracování tolikrát omílaných témat samota, cizost, velkoměsto, silně zasáhlo; stejně tak mi učarovala poetičnost Císařovského akvarelů a olejů. Rozhovor, který ale v prostorách Moravské galerie vedou, není tak úplně rozhovorem, ačkoliv by měl být; mate jak vzájemné umístění děl, tak výběr zrovna těchto dvou umělců, kteří zvlášť mají co říct, ale dohromady se jim příliš nedá rozumět.