John Clang: Jedinečný jako všichni ostatní

Času je stále málo a moje denní dotace hodin na spánek se z modu ‘žalostná’ ještě nezměnila. Pokud máte také napilno, doufám, že vám následující prokrastinační materiál přijde vhod. Já jsem čtením o umělci, jehož se vám chystám sice krátce, ale přece představit, strávila minimálně hodinu, kterou jsem mohla věnovat psaní seminárek. (Velice toho lituji. 🙂 ) Nemusíte se ovšem děsit, vám čtení tohoto článku tak dlouhou dobu nezabere, takže se určitě brzy k produktivní práci vrátíte…

John Clang: Čas, 2012. Zdroj: johnclang.com

Fotografa, jenž pro komplikovanost svého jména vystupuje pod pseudonymem John Clang už znáte díky jeho zajímavému projektu ‘sbližování’ odloučených rodinných příslušníků. Nedávno jsem narazila na jeho další práce, které mě zkrátka donutily se u nich zastavit a uvědomit si, že by byla velká škoda, kdybych se o ně s vámi nepodělila.

Mimo kontext, 2005
John Clang má několik témat, jimž se rád věnuje: jsou to zejména městské prostředí, všednost, odcizení a intimita v urbanistickém prostoru (být sám mezi tolika lidmi) a dopady vzájemného odloučení blízkých osob. Poslední téma je ryze osobní, neboť je sám synem, žijícím na kilometry daleko od své rodiny. Tomu se věnoval zejména ve výše zmíněném projektu Být spolu. Zabývá se také poměrně specifickou tematikou posouvání a přemisťování nám známých a zevšednělých objektů ve veřejném prostoru. To může znít kdovíjak, k pochopení si však stačí pouze představit, jak se cítíte, když například na vaší obvyklé cestě domů zjistíte, že ten obchod přestavěli na jiný, že už v zatáčce nestojí ten starý strom nebo že okraje toho pískoviště přetřeli na modro. Nezarazili byste se? Nevyvolalo by to ve vás také určitý posun či změnu v emocích, než byste si na to opět zvykli?
Strach ze ztrácení existence, 2002
“Nakonec, dobrá fotografie je taková, která nás postaví tváří v tvář naší vlastní existenci a vhodí doposud neznámého člověka do intimního okruhu, kam řadíme jen své blízké,” píše Clang na svých stránkách. “Spojuje v sobě zvláštní a krásné. Spojuje obecně. To všechno by podle mě měla kvalitní fotka zvládat.” Jestli všemi těmito vlastnostmi oplývají i jeho práce, posuďte sami.
Mýtus ploché Země (2013)
Zneklidňující série fotografií má vyjadřovat dnešní posedlost ‘zůstat nad vodou’ – zvládat své potíže a životní situace, udržet hlavu suchou, hlavně nespadnout; a to za jakoukoliv cenu. Chceme mít své životy i životy jiných maximálně pod kontrolou. Země je sice plochá, ale my si ji děláme schválně nestabilní a hrbolatou.
Mýtus ploché Země (The Myth of Flat Earth), 2013
Vymazání (2011)
Jak trvalá může být naše existence tady na světě? Postupně bledneme, až zmizíme docela. Těla odcházejí a po nějaké době i vzpomínka na někoho, kdo mohl být kdysi pro nás tím nejdůležitějším. ‘Konečným vymazáním’ je pak samozřejmě smrt.
Vymazávání (Erasure), 2011
“Je ironické, že během vymazávání mých rodičů z těchto fotek zmizíkem jsem si vzpomínky na ně oživil. Jejich rychle stárnoucí tváře se staly odrazem pro úvahy o mé vlastní smrtelnosti – které začaly ještě když mi byly čtyři roky a já se sám sebe poprvé zeptal: ‘Co se se mnou stane, až naši umřou?’.”
Cizinci (2010)
Pokud nepatříte mezi ty šťastné, obdařené skvělou pamětí, pak se s obtížností pamatovat si všechny všední tváře určitě perete také. Máte jen velmi mlhavou představu o tom, jak dotyčný vypadal.
Cizinci (Strangers), 2010
Vlastní odraz (2010)
“Vždycky, když jsem jako malý navštívil zoo, měl jsem z toho hroznou radost. Teď jako dospělý už se na tyto zážitky dívám jinak a ta zvířata mi přijdou naopak osamělá a ztrápená, uvězněná ve své stísněnosti, žijící každý den naprosto rutinně. Proč? Možná proto, že v nich vidím svůj vlastní odraz. Možná vůbec nejsem tak svobodný, jak si myslím, a možná nežiju svůj život tak naplno. Možná žiju stejně v zajetí, jako tahle zvířata, a ‘předvádím’ se pro očekávání společnosti…”
Vlastní odraz (Self Reflection), 2010
Čas (2012)
Úzkost, cizost, všední intimita, kterou si neuvědomujeme. To všechno jsem našla v Clangově sérii Čas. Míjíme se na ulici, každý ponořený do sebe, žijící ve stejném čase a prostoru, ale zároveň úplně jinde.
John Clang: Čas (Soho), 2012. Zdroj: johnclang.com
Čas (Brooklyn Bridge), 2012
Čas (Seaport Ice), 2012
Strach ze ztrácení existence (2002)
“Někdy, když mi naši opravdu chybí si s hrůzou uvědomuju, že je pro mě těžké si detailně vybavit jejich tváře. Bojím se, že jednou, až umřou, už nebudu schopen si jejich obličeje vybavit po nějaké době vůbec, a stanou se pro mne cizinci.”
Strach ze ztrácení existence (Fear of Losing Existence), 2002
Ground Zero (2001)
Lidé, vytržení z kontextu (jak už název série napovídá, zde focení u Ground Zero, pomníku na místě zřícených Dvojčat v New Yorku) upozorňují na naši závislost na hmotných statcích, kam umisťujeme i svou identitu. Naše existence neustále vyžaduje potvrzování a hodnocení.
Ground Zero, 2001


Otevřená rána (2001)

Proříznuté fotky krajin, kde otvorem vidíme do jakéhosi neidentifikovatelného prostoru, probouzí otázky, zda opravdu neexistují reality, alternativní k té naší, a připomíná spacialismus – italský směr, jenž vznikl po druhé světové válce. Mohly by v takové realitě žít třeba fantazie či představy, přání nebo chyby? A nenosíme si takovou realitu v sobě?
Otevřená rána (Open Wound), 2001
Otevřená rána, 2001

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s