Toaleta žen je v malířství velmi oblíbený motiv, který už byl nesčetněkrát zpracován. Pokud by však Max Ernst nepojmenoval jeden ze svých nejslavnějších obrazů tak, jak jej pojmenoval, nejspíš bychom díky surrealistickému způsobu zobrazování nad jeho tematikou hodně dlouho přemítali. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno zveřejnila článek s životopisem tohoto umělce, připojuji k němu i rozbor zmíněného obrazu.
 |
| Max Ernst: Oblékání nevěsty, 1940. Zdroj: artchive.com |
Odkud vítr vane – německá renesance, symbolismus i de Chirico
Už při prvním pohledu můžeme usoudit, co bylo Maxi Ernstovi velkou inspirací při tvorbě Oblékání nevěsty. Napodobuje v něčem zaprvé styl “severské” renesance v šestnáctém století, zejména německých autorů (Hans Holbein mladší, Lucas Cranach starší, Matthias Grünewald), zadruhé svou teatrálností a atmosférou připomene symbolistické malby, některé prerafaelity a Gustave Moreaua.
 |
| Matthias Grünewald: Ukřižování (levý detail), 1515. Zdroj: friendsofart.net |
Strojení nevěsty do šatů je intimní akt, zde však dostává rysy divadelní scény, je tvořen pro diváky. Kulisy, v nichž se scéna odehrává, a které vypadají jako prázdná ulice nějakého města, mají své kořeny také ve starší tvorbě, a to té od Giorgia de Chirica, s nímž Ernst přišel poprvé do kontaktu v roce 1919 a byl jím zcela ohromen. Vzpomeňte si na ostrý kontrast světla a stínu, opuštěná zákoutí Florencie a monumentální architekturu.
Královna zvířat
 |
| Zdroj: wtfarthistory.com |
“Obsah” obrazu je pak, dá se říci, pravověrně surrealistický. Jeho prvky nejspíše nebyly vybírány po pečlivé úvaze, nýbrž na základě psychického automatismu, tak, jak “rozhodlo” podvědomí. Nalezneme v něm falické symboly, kopí, mířící tam, kde tušíme nevěstino pohlaví, snad ani netřeba komentovat. Těžký rudý háv, v němž se nevěsta nalézá, má barvu krve, ale také plodnosti. Připomíná tak jakousi královnu, plodný středobod vesmíru, ovládaného biologickými zákony. Její zakulacené bříško by tak nemuselo mít svůj tvar jen náhodou. Vědoucí soví oči, sexuální aura a bohatost jejího odění z ní tvoří jasnou dominantu celé scény.
Prvky, jejichž význam je méně jasný, jsou ovšem přítomny také. Co je například ta malá nestvůrná postava, plačící pod nevěstinýma nohama? Proč z nevěsty jako člověka vidíme jen její tělo a oko, vykukující v róbě? Co znamená ten soví obličej na její hlavě? Do kategorie “záhady” spadá i obraz v levém horním rohu, kde se nevěsta objevuje ve stejné póze a stejném odění v krajině, kde zarůstají pravděpodobně antické ruiny.
 |
| Ernst a Carringtonová v r. 1937. Zdroj: cryptomundo.com |
Opeřené alter ego
Max Ernst se údajně dlouho ztotožňoval s ptáky a tvrdil, že má ptačí alter ego, které pojmenoval Loplop – Nejvyšší z ptactva. Skrz tuto optiku bychom si tím pádem mohli ptáka nalevo s kopím vykládat jako samotného Ernsta, zatímco nevěsta, na niž míří, objekt jeho touhy. Znalci ji často identifikují jako Leonoru Carringtonovou, tehdejší Ernstovu milenku.
Ať už je to tak, či onak, ať už se ve svých výkladech děl nejen Ernstových, ale surrealistických mýlíme nebo ne, jedno se Oblékání nevěsty rozhodně upřít nedá – ten silný sexuální náboj a punc záhady, jehož malíř dosáhl s použitím zdánlivě spolu nesouvisejících prvků a specifických kontrastů, jako například také kontrastu zvířeckosti, nestvůrnosti a sugestivních barev se vznešeností, lidskostí námětu odívání nevěsty. Oblékání nevěsty je fascinující a hrozivé zároveň; možná tím, jak se dotýká hlubin naší psychiky, jíž i přes všechny vědecké objevy stále úplně nerozumíme.
 |
| Lee Miller, Max Ernst, Leonora Carringtonová a Paul Eluard v Cornwallu, v r. 1937. |
H s n m 