Syrovost, násilnost, obnažení až na kost, mrazivost – taková by mohla být klíčová slova pro charakteristiku většiny děl (zaslouženě) známého irského malíře, jenž svůj původ odvozoval od neméně slavného filosofa – Francise Bacona. Právě mistrovství, s jakým zachycoval své náměty, a z toho vycházející sugestivita jej katapultovaly mezi nejdražší a nejoblíbenější moderní malíře.
Francis Bacon: Triptych, 1973. Zdroj: composition-improvsation.tumblr.com
H. Cartier-Bresson: Francis Bacon. Zdroj: flickr.com
Francis Bacon (1909 – 92) se začal poprvé vážněji zajímat o umění až v roce 1927 v Paříži. Zde na něj zapůsobilo Vraždění neviňátek od Nicholase Poussina a výstava Picassových obrazů. Malovat začal v roce 1929, přičemž v roce 1934 už měl samostatnou výstavu několika svých olejů a kvašů. Úspěch výstavy mu zajistil vstup do tehdejšího “uměleckého světa” a mohl se od té doby věnovat pouze výtvarné tvorbě.
Mezi okolnosti, které jeho tvorbu ovlivnily, patřilo nejen Poussinovo a Picassovo dílo, jakožto také dílo jiných starých mistrů (např. Vélasqueze), ale také rušné dětství (neustálé stěhování v něm vyvolávalo pocit, že nemá opravdový domov) a pedantský otec, jehož pobuřovala Baconova čím dál více zjevná homosexualita. Skutečnost, že měl zálibu v převlékání se do dámských šatů, jeho otce nakonec rozlítila natolik, že Bacona v jeho 17 letech vyhodil z domu. Mladý Francis se přestěhoval do Londýna, kde si začal užívat bohémského života, často v náručí bohatých mužů. Prožil několik bouřlivých románků a vztahů, z nichž jej nejvíce ovlivnil nejspíš ten s mladým Georgem Dyerem, původně lupičem, který se pokusil vloupat do jeho domu. Georgeova sebevražda v sedmdesátých letech se Francise hluboce dotkla a po ní se stáhl spíše do ústraní.
Nicolas Poussin: Vraždění neviňátek, 1628. Zdroj: public.fotki.com
Pozorujete-li však Baconovy obrazy, je dost možné, že vám přeběhne mráz po zádech. Bacon se díval na své objekty zcela jinak, než jak jsme zvyklí u ostatních autorů – jakoby klouzal pohledem, ostrým jako skalpel, pod jejich kůží, až na samotnou tkáň a esenci zobrazovaného. Někde se dočtete, že jsou to “zhmotněné noční můry” – a vskutku, je na nich cosi snového a znepokojivého, jakoby to byly extrémně živé sny, o nichž si nejste jisti, jestli se z nich vůbec probudíte.
Francis Bacon: Studie Vélazquezova portrétu papeže Innocenta X., 1953. Zdroj: cavetocanvas.com
Diego Vélazquez: Papež Innocent X, 1650. Zdroj: jssgallery.org
Co se týče zasazení Baconovy tvorby do dobového kontextu, lze jej považovat za představitele tzv. nové figurace. Nejedná se tolik o umělecký směr jako spíše o jakousi novou filosofii, pojem, zastřešující dílo a smýšlení některých umělců v šedesátých letech minulého století. Ti reagovali na nadvládu neosobního abstraktního umění a vraceli se zpátky k zobrazivé tvorbě. To však neznamená, že by měli v oblibě realismus, založený na konvencích z antiky či renesance. Chtěli nějakým novým způsobem vyjádřit pozici člověka v moderním světě, odcizení, tíseň a ohrožení, které pociťovali. Mezi autory, tvořící v rámci nové figurace, řadíme kromě Francise Bacona také Craigie Atkinsona, Henryho Moorea, Alexandra Archipenka nebo z české kotliny například Karla Nepraše (toho jste mohli přes prázdniny vidět v Doxu).
A kde se můžete s tvorbou Francise Bacona setkat naživo?
Tate Gallery v Londýně vlastní 42 Baconových prací od roku 1998
H s n m 