Avantgarda V: POETISMUS

Směry 10 Minutes

/ Česká avantgardní scéna na počátku 20. století

„Umění, které přináší poetismus, je ležérní, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné. Není v něm ani špetky romantismu. Zrodilo se v atmosféře jaré družnosti, ve světě, který se směje; co na tom, slzí-li mu oči.“ Takto Karel Teige definuje v manifestu nově vzniklý směr, který bude v následujících letech udávat krok na československé umělecké scéně. 
 
Devětsil představuje na české avantgardní scéně vůdčí uskupení. Zdroj: knihyseidl.cz

Nejdřív se ovšem přenesme ještě o pár let zpátky. Píše se rok 1920. V První republice vládne optimistická atmosféra. Válka skončila, lidé hledí s nadějí vstříc nadcházejícím zítřkům a hospodářství, společenský a kulturní život se rychle staví zpátky na nohy. V hlavním městě čerstvě vzniklé země zakládá skupina mladých lidí organizaci, která má podporovat mladé umělce, dávat prostor jejich tvorbě a pečovat o kulturní život. Mezi těmi mladými lidmi jsou například Karel Teige, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert nebo Alois Wachsman. Skupinu pojmenují Devětsil a Vančura se stává jejím prvním předsedou. 

Nelze mluvit úplně o poetismu, jestliže si aspoň nenastíníme situaci na tehdejší umělecké scéně, kde právě Devětsil hrál vůdčí roli. Je založeno Osvobozené divadlo, kde vyniká známé trio Voskovec – Ježek – Werich. To má představovat divadelní sekci skupiny. Prvním společným programem se stalo proletářské umění, které, jak už nejspíš tušíte, vycházelo z marxistické ideologie. 

Proletáři všech zemí, spojte se a pište

V literatuře, které se bude tento díl Avantgardy zejména týkat, se prosadila nejvíce proletářská poezie, jejíž základy položil Jiří Wolker (Host do domu, Těžká hodina) ve své stati Proletářská umění. Proletářská poezie není ani tak určena k poklidnému čtení doma jako spíše k hlasitému přednesu před masami dělníků. Má rétorické rysy, agitační cíl a chce se stát kolektivní záležitostí. V centru zájmu není jednotlivec, nýbrž společnost, jedinec jako takový nemá šanci nic dokázat. Je velmi optimistická a maluje si skvělou budoucnost. Té chce dosáhnout nejlépe revolucí – náhlou změnou stávajících poměrů, jejich zbořením od základů.

Balada o snu (úryvek)
Grafická ilustrace k Baladě o snu. Zdroj:
storekhlinsko.cz

Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
tvrdost životů jejich jim padla do rukou,
ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali,
dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály,
to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční,
co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční,
nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti,
protože po světě jdou, ve světě vrou a na světě staví své štěstí.

Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a meče;
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.

– Jiří Wolker

Každý umělec si v té době prošel určitým „proletářským“ obdobím, stálicemi v tomto umění jsou ovšem už zmíněný Jiří Wolker, Stanislav Kostka Neumann (který si nejspíš vyzkoušel úplně všechny směry), Jindřich Hořejší nebo Josef Hora. „Proletáři“ se shromažďovali v časopisech Červen, Kmen a Var, který redigoval S. K. Neumann. 

Tento společný program vydržel pouze do roku 1923, kdy v Devětsilu vznikla první velká rozepře. Většina autorů už nechtěla v proletářském umění dál pokračovat, neboť bylo příliš spojené s politikou. Jako umělci se chtěli od politiky distancovat. Několik autorů, kteří se naopak chtěli proletářskému umění věnovat dále, tehdy odešlo a Jiří Wolker byl mezi nimi. Zbytek ustanovil nový směr, který měl definovat další směřování Devětsilu. 

Poetismus – brýle, skrz něž je život básnickou skladbou

Ten měl ambice stát se nejen hlavním uměleckým směrem, ale i životním stylem, náhledem na svět. Klíčem bylo osvobodit se od nabubřelé politiky a zaprášených studoven, kde hnili nudní akademičtí učenci. Tento směr se snažil vést lidi ven, do skutečného života, užívat si každé maličkosti a nesoustředit se na nic jiného, jen na plné prožití toho, co v danou chvíli máme. Protože vycházel z proletářského umění, zdědil po něm nezdolný optimismus. „Svět je jedna velká báseň,“ prohlašovali umělci. Ne náhodou směr nazvali poetismem. 
„Poetismus není umění, tj. není umění v dosavadním romantickém smyslu slova,“ píše Karel Teige ve své stati dále. „ (…) Je funkcí života a zároveň naplněním jeho smyslu. Je strůjcem obecného lidského štěstí a krásné pohody, beznáročně pacifický.“ 
 

Rozmarné a hravé umění

Poetismus chce také pomáhat lidem ve vzpamatovávání se z hrůz nedávno skončené války. 
„Z války lidstvo vyšlo znaveno, zneklidněno, hořce zbaveno iluzí, nemohoucí toužit, milovat a vést nový, lepší život. Poetismus (v mezích svých možností) chce vyléčit tuto morální kocovinu a mentální otřesy i choroby z ní plynoucí, jimiž se vyznačoval např. expresionismus.“ 

K tomu mu mají pomoci přitažlivé motivy jako je cestování, exotické dálky, velkoměsto, technologický pokrok, jemná erotika, cirkusy, zábava, filmy… 
Vybraným výrazivem apeluje na všechny smysly, navozuje sugestivní obrazy a s nimi se snaží vyvolat ve čtenáři pocit štěstí a radosti. Emotivní stránka je pro poetismus naprosto zásadová. Umění má lidem sílu dávat, nikoliv ji brát. 

Koláž Karle Teigeho. Zdroj: Národní galerie v Praze

Poetismus si chce hrát. Hru vnímá jako ideální tvůrčí činnost. Nezajímají ho konvence. Ignoruje interpunkci a hledá nové výrazové prostředky. Hojně používá asociace, což je nekontrolovaný proud myšlenek, a tím, že se osvobozuje od logiky a rozumu, nachází nová, neobvyklá, ale funkční slovní spojení a obrazy. Příliš vážná témata zlehčuje nebo se jim vyhýbá, experimentuje jak s formou, tak obsahem literárního díla, nechává fantazii volnou ruku. 

Naprosto ukázkovým příkladem může být celá sbírka Jaroslava Seiferta Na vlnách TSF, kde můžete zaznamenat jak všechny motivy, typické pro poetismus, tak také hru s básnickou formou – místy Seifert zachází až na pomyslnou hranici básně a výtvarného umění. Typografická úprava Karla Teigeho skvěle dokresluje povahu básní. 

Báseň z Na vlnách TSF. Zdroj: ceskaliteratura.cz

 

Významnými poetistickými díly jsou také Pantomima od Vítězslava Nezvala, která se stala jednou ze základních knih směru; virtuózní pásmo Edison od toho samého autora, jedna ze tří dlouhých básní, zásadní pro českou literaturu (čtěte o něm zde); S lodí, jež dováží čaj a kávu od Konstantina Biebla, v níž se podíváte do voňavých dálav a příjemně si odpočinete nebo Rozmarné léto Vladislava Vančury, předloha pro známý film, kde se autor nesoustředí tolik na děj jako na jazykovou formu, která napodobuje syntax staré češtiny.
S lodí, jež dováží čaj a kávu

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu

Za měsíc loď když vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty
vezmeš s sebou jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid

S vysokou holí zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí

– Konstantin Biebl
Velké oblibě se mezi poetisty těšil otec avantgardy Guillaume Apollinaire, který ve svém Pásmu položil základy mnoha pozdějších moderních směrů a inspiroval umělce k používání volných asociací.

Výhradně československý směr

Co je zajímavé, poetismus nikdy nepřekročil hranice naší země a stal se tak pouze československým uměleckým směrem. Všude se dočtete, že vznikl roku 1923, název poetismus však byl pravděpodobně poprvé použitý až o rok později. Tehdy totiž Karel Teige uveřejnil první ucelený esej o poetismu v brněnském časopise Host do domu (později pouze Host). (Devětsil měl také brněnskou odnož.) V roce 1928 vyšel v Revue Devětsilu manifest poetismu, na němž se Teige autorsky podílel s Vítězslavem Nezvalem. Manifest se skládal z následujících částí: 
  1. Kapka inkoustu (napsal Vítězslav Nezval)
  2. Ultrafialové obrazy čili Artificielismus (Karel Teige). Teige zde definuje výtvarný směr, jehož výhradními zástupci jsou Toyen a Jindřich Štyrský. (Více se o artificielismu můžete dozvědět v tomto článku.)
  3. Manifest poetismu (Karel Teige) 
Karel Teige a Vítězslav Nezval v roce 1926. Zdroj: bohuslavbrouk.wordpress.com

Teige byl ostatně velice významným představitelem meziválečné avantgardy u nás, na rozdíl od Nezvala se o něm ovšem tolik neví, protože ač levicově smýšlející, byl odpůrcem komunistického režimu. (V některém z dalších příspěvků pro vás chystám bližší náhled do jeho života.)

Poetismus se v našem umění objevoval až do druhé světové války, přičemž nejsilnější rozmach zažil ve dvacátých letech. Postupně začal být jeho optimismus vyčerpaný a jeho vliv zeslábl. 

Třicátá léta: žezlo přebírá surrealismus a Surrealistická skupina

Svět si pak ve třicátých letech podmanil surrealismus. Umělci byli posedlí Freudovými objevy a teoretickými pracemi, každý se pídil po významech snů, hrabal se ve svém podvědomí a nevědomí a vzdal se kontrolovaných myšlenek ve prospěch naprosto šílených asociací. Česká scéna se k němu začala také přiklánět. S tím souvisí i založení Surrealistické skupiny v roce 1934 – zakladateli byli původní proletářští umělci a poetisté, staří známí Teige, Nezval, Biebl a další. Co se týče výtvarníků, Toyen (nebo Marie Čermínová, chcete-li) a Jindřich Štyrský podnikli v roce 1925 cestu do Paříže, která byla považována za Mekku avantgardy a o čtyři roky později se vrátili plní zážitků, inspirace a zpráv o tom, jak to chodí ve světě. V r. 1935 spoluzakládali Surrealistickou skupinu.

Jindřich Štyrský, Vítězslav Nezval a Toyen v roce 1930. Zdroj: galerieart.cz

Díky Surrealistické skupině navázala česká scéna styky se zahraničními umělci takového věhlasu jako byl Salvador Dalí nebo André Breton, řečený papež surrealismu. Ten v roce 1935 přijel na pozvání do Prahy. Následující tři roky drželo české umění s tím zahraničním krok a bylo ceněné i za hranicemi českých luhů a hájů. 

Rychlý nástup, rychlý konec. Konec avantgardy v Československu

Velice plodná léta však neměla dlouhého trvání. V roce 1938 skončila skupina dá se říci s ostudou. Její fungování ztroskotalo na názorových sporech a odlišné politické orientaci členů. Začaly k nám proudit zprávy o zvěrstvech a krutostech, které se děly v Sovětském svazu, který byl pro Čechy ikonou socialismu. Zatímco jedna část skupiny se šokovaně hned zřekla levice, druhá se ztotožnila se stalinistickým režimem a souhlasila s masovými popravami a represemi. Mezi ně patřil i Vítězslav Nezval. Ten, protože ho dění ve skupině rozčilovalo a byl cholerický, se jednou neovládl, a aby učinil sporům jednou provždy konec, šel sám bez vědomí ostatních vyhlásit rozpad Surrealistické skupiny do redakce Haló novin.

Toyen: Objekt – fantom, 1937. Zdroj: weimarart.blogspot.com

Nezval byl velmi sebevědomý a věděl, že je považován za vůdčí osobnost českého umění. Společnost to tak také přijala. Zbytek skupiny, když se o tom dozvěděl, byl sice nepříjemně šokován, ale dostatečně hrdý na to, aby už spor nerozdmýchával a nepřel se s ním. Události, které záhy nastoupily, pozornost umělců i celé země zaměstnaly natolik, že už ani nebyl čas to řešit. Vliv nacismu sílil, proběhl Mnichov, po něm druhá světová válka a v Československu se střídaly diktatury. Spousta umělců během této doby zahynula. (Josef Čapek v koncentračním táboře, Vladislav Vančura popraven během heydrichiády…) Avantgarda se tedy musela ukrývat. Když se konečně “vyčistil vzduch”, už bylo pozdě. České umění už nikdy nedosáhlo takového věhlasu jako tehdy.

Jindřich Štyrský: Stěhovací kabinet, 1934. Zdroj: flickr.com/photos/calypsospots

(V článku jsem použila doslovnou citaci z eseje Karla Teigeho, uveřejněného v časopise Host III, červenec 1924, str. 197 – 204.)

Published

10 thoughts on “Avantgarda V: POETISMUS”

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

Gravatar
WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. ( Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. ( Log Out /  Change )

Cancel

Connecting to %s