 |
| Šimotová a John. Zdroj: radio.cz |
Tato manželská dvojice patřila k čelním představitelům umělecké generace šedesátých let u nás. Oba byli členy skupiny UB12 (která, dle slov Adrieny, byla spíše skupinou přátel) a Umělecké besedy (Adriena Šimotová stále je členkou). GVUO v současné době vystavuje grafické práce těchto umělců v komorní výstavě nazvané Oběti a objetí Adrieny Šimotové a Jiřího Johna.
Zatímco Jiří John pocházel z chudé venkovské rodiny, Adriena Šimotová se narodila v Praze do rodiny evangelíků, kteří patřili ke střední vrstvě. Jiří se vyučil během druhé světové války instalatérem a zámečníkem, ale Adriena navštěvovala grafickou školu pod vedením profesora Zdeňka Balaše. Mezi manželi bylo ještě více rozdílů, zvláště co se týče jejich tvorby, nicméně ani to nepřekáželo jejich sblížení na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze, kam oba docházeli do ateliéru profesora Josefa Kaplického (otec architekta Jana Kaplického), a následnému sňatku v r. 1953. Adriena u profesora Kaplického ještě absolvovala v letech 1950-53 postgraduální aspiranturu, na jejímž konci se s ním a pár dalšími kolegy podílela na reliéfu pro EXPO 58 v Bruselu.
“Profesor Balaš úžasně cítil barvu,” tvrdí Adriena. “Kaplický byl mnohem vzdělanější, zahrnoval ve svém pohledu celý svět. Ale Balaš mě naučil malovat a velice věřil tomu, co dělám, což bylo tehdy pro mě velmi důležité. Balaš mě třeba donutil přes noc předělat klauzuru, protože tušil, že to dokážu líp. Naproti tomu Kaplický se bál, abych si práci nepoškodila a říkal: Slečno Šimotová, prosím, už tam nedělejte ani čárku.”
Václav Boštík, jeden ze zakládajících členů UB12 a významný malíř, byl blízkým přítelem Jiřího a Adrieny a často hostil výstavy obou spolužáků. Ve své kariéře měl však zezačátku lépe našlápnuto Jiří. Občas k nim do ateliéru chodili kunsthistorici a pozorovali ho u práce, zatímco jeho manželka zůstávala spíše v pozadí. To Jiřího až rozčilovalo a snažil se tvorbu své ženy nějak prosadit. Adriena neměla jako umělkyně takové ambice (nebo je aspoň nedávala najevo), jako žena v té době, ačkoliv emancipace už pokročila, neměla ani tolik příležitostí k prosazení se. Její čas přišel až později.
Pojďme se na každého z manželů a avizované rozdíly mezi nimi podívat blíže.
Jiří John
Narodil se 6. listopadu 1923 v Třešti na Vysočině. Na rozdíl od své ženy byl spíše tichý, introvertní a moc toho nenamluvil. Celé jeho dílo je inspirované zážitky z vyrůstání na venkově, je velmi spjaté s přírodou, neobjevuje se v něm téměř žádná figura. Jiří se za rodiči na Vysočinu často vracel, později i s Adrienou, a dokázal se hodiny a hodiny toulat krajinou. Během toho pozoroval každý detail v přírodě; tvary listů, klíčící rostlinky, sluneční světlo, strukturu stromové kůry, fascinovaný byl také horninami, krystaly a jejich drúzami. To poté promítal i do své tvorby, která je písní o přírodě, ale zároveň tichým dialogem s ní. |
| Pole, 1969 |
 |
| Laboratoř, ? |
Typické jsou pro jeho obrazy přírodní motivy – rostliny, horniny, krajina (konkrétní i abstrahovaná) a procesy jako rašení a klíčení. Někdy je zachycoval středověkou “perspektivou” – důležitější objekt je větší, než ostatní.
 |
| Zimní pláň, 1951 |
 |
| Stěny Pinkasovy syngaogy |
 |
| (titul neznámý), 1965 |
 |
| Klíčení, 1966 |
 |
| Doutnání podzimu, 1967 |
 |
| Ovoce samo padající, 1970 |
 |
| Zamrzlá tůň, 1970 |
Adriena Šimotová
Narodila se 6. srpna o tři roky později, než Jiří. Její matka sice vystudovala také VŠUP, nicméně zůstala celý život ženou v domácnosti. Intelektuální zázemí celé rodiny vytvářela zejména babička, švýcarská Francouzka, která učila francouzštinu i univerzitní profesory. Adriena hrála výborně na klavír a rozhodovala se, zda jít cestou pianistky či malířky. V této volbě ji ovlivnila matka, dle jejíhož názoru se mohla Adriena jako malířka lépe uplatnit.
Na rozdíl od jejího manžela je pro její tvorbu příznačná figura, člověk, lidské tělo. Je meditativní. Zpodobňuje s jemností a vyvážeností lidskou duši a z jejích děl sálá jistý klid.
Inspirací jí byla nejen UB12, ale také pop-art, Marcel Proust a knížka Já a Ty od Martina Bubera. Díky ní si stanovila svůj základní úkol: zkoumat dvojí náhled, dvě role: já a ty. Od tohoto úkolu se v průběhu let neodklonila a nikdy nepřijala zakázky, s nimiž by se nemohla ztotožnit.
Zásadně ji ovlivnily nejen výše zmíněné zdroje, ale také tragické životní zkušenosti – druhá světová válka, brzká smrt manžela a syna. Ty ji sice hluboce zasáhly, nicméně také posunuly v její tvorbě. Tvorba a přátelé bylo právě to, co jí pomohlo ustát těžké chvíle. Do sedmdesátých let, než ji opustil Jiří John, malovala s použitím výrazných barev, poté už se k barvám nedokázala vrátit a obrátila se ke kolážím, reliéfům, textilu, zkrátka začala tvořit i do prostoru. Papír začala využívat zejména v osmdesátých letech. Manžel ji ovšem určitým způsobem doprovází až dodnes. Radí se s ním o tvorbě, ví, co by jí řekl a jak by zareagoval, i když je na jiné straně břehu, než ona.
 |
| Osamělost, 1977 |
“Do začátku sedmdesátých let jsem stavěla na barvě, a najednou barva začala blednout, změnila jsem materiál. Malba se mi zdála příliš plytká. Měla jsem pocit, že něco opakuji. Začínala jsem všedními gesty, byla jsem fascinována tím, že milion lidí v jednu chvíli dělá totéž, třeba si obléká punčochu, intimitou každodennosti a po zlomu jsem se vydala po cestě existencialismu. V ten moment jsem cítila, že se identifikuji s tím, co dělám.”
Po smrti syna (v r. 1994) začala vyvolávat ve svých dílech podoby drahých a blízkých lidí, kteří již zemřeli. Byli to členové rodiny, přátelé i spolužáci.
“Začínala jsem abstraktní lyrikou, odrazy ve vodě, chvěním vzduchu a posléze jsem tíhla k figuře. Moje velké téma je člověk. Snažila jsem se projít realitou. Vyvolávala jsem podoby rodiny, spolužáků a dostala jsem se tak daleko, že jsem se dotkla nějaké hranice, kterou už člověk nemá překračovat. Až jsem se toho lekla. Cítila jsem to jako avízo. Jako úzkost a upozornění: Tam nešlapat, toho se nedotýkat, tím neprocházet.”
Adrieně Šimotové záleží na výstavním prostoru a vždy musí vědět, jak bude místnost, kde má vystavovat, vypadat. Někdy přizpůsobí své práce právě jednomu specifickému místu. V osmdesátých letech pobývala v bývalém františkánském klášteře v Hostinném (Podkrkonoší), který ji inspiroval k vytvoření řady prací, mapujících přímo prostředí kláštera.
 |
| Ubývající torzo, 1984 |
 |
| Tvář – reliéfní objekt, 1985 |
 |
| Hlava k listování, 1982 |
 |
| Bez názvu I.-III., z cyklu S kolemjdoucím, 1999 |
 |
| Ruce IV., detail, 2010 |
Zdroje (obrázky i text):
- http://revue.idnes.cz/dotyky-spiritualna-adrieny-simotove-dw3-/lidicky.aspx?c=A030303_204624_lidicky_pol
- http://www.creativoas.cz/jiri-john.php
- portalpraha.cz
- ces.mkcr.cz
- aktualne.centrum.cz
- hanci.blog.cz
- http://www.photorevue.com/phprs/view.php?nazevclanku=&cisloclanku=2006061901
- Wikipedia
- přednáška p. Gabriely Pelikánové k výstavě Oběti a objetí Adrieny Šimotové a Jiřího Johna, GVUO
H s n m 