Andy Warhol ve Factory Girl

Guy Pearce jako Andy Warhol. Foto: allmoviephoto.com

Znáte to, máte asi Himálaje učení a jediné, co skutečně děláte, je to, že to neustále odsouváte a zabíjíte čas něčím úplně jiným, nejlépe neužitečným. Moje situace už je tak zoufalá, že jsem se dokonce dneska dívala i na film, jen abych se nemusela učit (jsme totiž naprostý filmový barbar a nebaví mě dívat se na filmy doma sama). Rozhodla jsme se proklepnout si Factory Girl z r. 2006, internet hlásal, že má jít o drama/dokumentární film, byla jsem tedy zvědavá, jestli mi rozšíří o ikonické dvojici Edie Sedgwick – Andy Warhol (můj oblíbenec) obzory.

No, ani ne. Dívat se na ten film bylo jako pít nějaký čaj v naší školní jídelně – je docela dobrý, docela vám chutná, cítíte tam ten potenciál, aby se stal vaším oblíbeným čajem na školních obědech… kdyby nebyl tak příšerně zředěný. Sáček Liptonu na hektolitr vody, jak ho s oblibou nazýváme. Tím samozřejmě nechci naši jídelnu hanit, protože čaj mívá povětšinou dobrý, jen jsem čapla první alegorii, která šla kolem. Mí Ostravané/ Pražané/ Brňáci/ doplňte mi snad rozumí. 🙂

Čemu Factory Girl nedostála po filmové stránce, snažila se dohnat po výtvarné stránce, která mému oku docela zalahodila. Také hudba byla příjemná na poslech. Nejvíc na mě ovšem zapůsobili právě představitelé dvou stěžejních rolí filmů, Sienna Miller jako Edie a Guy Pearce jako Andy. Siennu bych od Edie nepoznala, byla přesně tak energická a usměvavá, jak si každý představuje, myslím, že jí ta role padla jako ulitá i se všemi světlými a temnějšími stránky Ediiny osobnosti. Guy byl zase pro mě ztělesněním Andyho. Hrozně bych ho chtěla poznat, ačkoliv to nejspíš nebyl žádný med se s ním bavit. A když se po uherském roce držení svého kamenného výrazu usmál, jako by zasvítilo slunce a všechno kolem roztálo a vykvetlo, ptáčci začali konečně zpívat, řeky téct… :))) Jen jedna věc mě zarazila – to, že by si nepamatoval jméno skupiny, jejímž manažerem je (The Velvet Underground) a že by ho musela Nico v rozhovorech doplňovat, jako kdyby byl opožděný.

Zato Hayden Christensen mi v roli Boba Dylana lezl na nervy pokaždé, když se tam objevil, zejména díky tomu strašnému přízvuku, který měl pravděpodobně ve scénáři (za což sám nemůže, ale stejně jsem mu to, co hrál, nevěřila). Také by mě zajímalo, jestli byla Nico i ve skutečnosti taková retardovaná blonďatá bárbína, jak ji prezentovali ve filmu. Cosi mi ale říká, že ne.