 |
| Titulní strana, ©Hana Slaninová, Zia Gouel |
Třetina roku uplynula od posledního vydání našeho školního časopisu Bojler, na kterém jsem se také podílela a dokonce jako diktátor, čili člověk, který všechny okolo nutí, aby mu posílali příspěvky, komanduje je, je na ně protivný, nervuje se a snaží se všechno, co shromáždí, nacpat do jednoho čísla, pokud možno obsáhlejšího než pět stran. Je to první a poslední číslo Bojleru, na kterém jsem takhle pracovala, protože mě z nějakého nepochopitelného důvodu napadlo připojit se do redakce až letos, když už odcházíme z gymplu.
Kromě diktátorské práce jsem pro časopis vytvořila i pár věcí – titulní stranu ve spolupráci s uměleckým guru Hankou, nafotila jsem průběh soutěže Školní časopis roku v Brně, kam jsme jeli s částí redakce, vypotila jsem nějaký fejeton a povídku a díky jedné světlé chvilce v hospodě s kamarádem jsem upatlala i obrázek. Pracovali jsme na vánočním Bojleru zhruba měsíc, kdy jsem neměla čas skoro na nic, ale Bože, užila jsem si ty čtyři týdny shánění materiálů, vymýšlení nápadů a vztekání se u Wordu, jako nic jiného. A pak také samotný tisk, vázání čísel a roznášení po škole… Tady pár kousků na ochutnání máte, sice strašně pozdě, ale přece. Číslování jednotlivých stránek jsme se rozhodli pojmout trochu kreativněji, mělo jich být stejně, jako má prosinec dnů.
3. 12. (str. 3)
Báseň bílou pastelkou
Píšu chvatně do nebe
Báseň bílou pastelkou
Vymýšlím si pro sebe,
Slova chvatně sepsaná
Rozplynou se vzápětí
Báseň bílou pastelkou
Budiž mojí závětí.
Svým pubertálním testamentem
Zaplňuji oblohu
Bouřím každým argumentem
Na víc se už nevzmohu.
Přemrštěná kritika
Zla a společnosti
Všem čtenářům proniká
Až do morku kostí.
Už mi vrtá hlavou jen
Zdali nejsem na obtíž
Každý zůstal omráčen
Na vše doléhá zemská tíž.
Poslední slova bílé básně
Rozplynou se do ztracena
Na světě je zase krásně
Má závěť je pohlcena.
Obtloustlý muž s plnovousem v červenobílé kožešině se s trhnutím probral, když se jeho vůz najednou otřásl. Sobi ve spřežení zaklopýtali a všechny rolničky se poplašeně rozcinkaly. Zaklel. „Doprčic, Befano, tohle mi nedělej.“
Čarodějnice hodila do zavazadlového prostoru své koště a kočku. „Nebuď takovej měkota. Kde je prcek?“
„Ježíš říkal, že přijde jako dospělý, až bude po všem,“ zívl Santa. Čarodějnice kývla. „Jo vlastně, už vím.“ Rozšířily se jí oči. „Je přesně jedenáct. Jsi připravený, caro?“
Zlatý vůz proplul mrakem a vynořil se nad nočním městem.
„Jako nikdy předtím,“ potvrdil Santa. Na tenhle okamžik čekal nesnesitelně dlouho. Nahromadil v sobě všechen vztek, ukřivděnost, ponížení, hněv a zášť, které kdy vůči těm odporným lidem cítil a to vše vložil do jediného stisku páky.
Zavazadlový prostor se otevřel a začaly z něj padat dárky, vybuchující a trhající vše na kusy.
Santa poháněl soby dál, rozséval zkázu po Zemi a s Befanou se u toho smáli jako dva šílenci.
Nastal konec světa.
Zlatá neděle (str. 18)
 |
| © Zia Gouel, avanteguardia.blogspot.com |
 |
| © Hana Slaninová |
H s n m 