ČERNÁ SLUNCE / Odvrácená strana modernity 1927-1945

Plakát k výstavě. ©GVUO

Pokračování Svárů zření dostalo své jméno podle jedné z důležitých básnických metafor, provázející umění kolem třicátých let dvacátého století. Motiv černých sluncí nebo zatmění slunce skutečně můžeme v mnohých dílech, vystavovaných v Galerii výtvarného umění v Ostravě, nalézt; zachycují totiž neklidná meziválečná léta, v nichž se politická situace měnila stejně dynamicky jako trendy v umění. Optimistický poetismus ustoupil odvrácené stránce lidské mysli, odlivu kubismu a nástupu surrealismu, a nedokázal odolat úzkosti z hospodářské krize, z blížící se války a z toho vzniklého společenského napětí. Každý z našich umělců se s touto dobou vypořádal po svém, a návštěvníci GVUO tak mohli během čtvrt roku obdivovat celou škálu témat, zpracování, myšlenek a vizí, které tehdy uměleckou scénu zaměstnávaly, ale dohromady i přes svou roztříštěnost tvoří pestrý celek.

Výstavě byly věnovány všechny prostory Domu umění, a pro lepší orientaci byla rozdělena do několika tematických bloků.

I. Poezie beze slov (1927 – 1933)
Hned v přízemí začínal první blok, uvozený Zatměním slunce od Františka Hudečka, s nímž jste se mohli setkat na různých reklamních místech pro Černá slunce.

František Hudeček – Zatmění slunce, 1932

Kromě Štyrského Chrp, tvořících logo, by se dalo považovat za leitmotiv, prapor celé výstavy. Poezie beze slov, jak už název napovídá, byla koncipována, aby návštěvníka seznámila s, dá-li se to tak říci, jemnější a romantičtější tváří tehdejší tvorby, ačkoliv jemnější a romantický samozřejmě nutně neznamená také pozitivní.

Jindřich Štyrský – Chrpy (Květy ve sněhu), 1927 – nevystavovány

Mohli jsme si prohlédnout díla Františka Janouška, která se vyznačovala surrealistickou tekutostí a jakýmsi souhvězdími – pospojovanými body v malbě. Našel se i Josef Šíma, Josef Wagner nebo Alois Wachsman, poznamenaný kubismem a zářivými plochami barev. Hana Wichterlová zde měla své tři plastiky, které mě zaujaly na první pohled – zleva Kompozice – pomeranč, Torzo (Mateřství) a Pupen.

© GVUO, foto V. Šulc, plastiky Hany Wichterlové

Velkými jmény Poezie beze slov byli bezpochyby Marie Čermínová alias Toyen a její spolupracovník Jindřich Štyrský, kteří zde reprezentovali svůj artificielismus – směr vzniklý během jejich pobytu v Paříži. Jeho zásady připomínaly poetismus – malířství se mělo spojit s poezií za účelem navození lyrické atmosféry. Karel Teige ve své práci Ultrafialové obrazy čili artificielismus (1928) napsal, že artificielismus “žije s jistotou, že nejumělejší inteligence chová v sobě nejméně iluzí a nejvíce štěstí” a Toyen a Štyrský podle něj “opovrhují ‘tučnými múzami návratu k přírodě’ a básní umělý, iracionální svět, zlatou hodnotu lidstva z konce tisíciletí (…), štěstí jakožto díla a tvorby, nikoliv jako danajského daru osudu.” Artificielismus byl jako směr vyhrazen pouze Toyen a Štyrskému, svým stvořitelům, kteří jej nechtěli rozšiřovat o další členy, ačkoliv o něj byl samozřejmě zájem.

©GVUO, foto V. Šulc – obrazy Toyen

©GVUO, foto V. Šulc – náhled do prostor Poezie beze slov

II. Sociální a smyslové tělo (1927 – 1938)
V malé místnosti v přízemí se Poezie beze slov přeměnila v hmotnější, drsnější a naléhavější téma. Umělci tehdy stále intenzivněji řešili otázku sociálního statutu různých vrstev, zejména té nejchudší. Její příslušníky lze opsat termínem sociální tělo. V tomto bloku bylo možné zhlédnout surrealistické koláže Karla Teigeho, fotografie dělníků v podání Sergeje Protopopova, tvrdě pracující ženy Valentina Držkovice, které se maximálně liší od křehkého ideálu něžného pohlaví, a jsou vyvedené v sytých, temných barvách nebo portréty Tahiťanek, smyslných a exotických krásek (jejich autora jsem si bohužel nezapsala, snad je to Max Kopf, pokud ne, budu ráda za každou připomínku). Dle mého názoru návštěvníky nejvíce zaujal cyklus velkých koláží Jiřího Krohy, nazvaný Sociologický fragment bydlení, který působil jako propagandistické plakáty. Ačkoliv kritizoval vážné nedostatky ve společnosti, dokázal zároveň i pobavit.

Karel Teige – Koláž č. 65

Sergej Protopopov – Dělníci v šachtě František II., 1928

Sergej Protopopov –  Dělníci v šachtě František III., 1928

III. Duše přírody (1931 – 1942)
Snaha o proniknutí do vnitřní podstaty světa a přírody spojuje umělecká díla s motivy krajin, přírodních jevů i abstraktních pocitů, připomínajících výbuch hvězdy a inspirovaných meditacemi, které zachytil František Drtikol.

František Drtikol – Světlo (bez názvu), 1939

Vojtěch Preissig ozdobil své obrazy siluetami a obtisky rostlin, zatímco Josef Váchal ve svém Démonu slatě zachytil i strašidelnou stránku přírody. Démon slatě je součástí Váchalovy rozsáhlé knihy Šumava umírající a romantická, která vycházela z jeho a manželčiných procházek skrz naskrz krajinou Šumavy.

Josef Váchal – Démon slatě, 1931

Augustin Ságner pak prošel vývojem, na jehož konci se jeho dílo přetransformovalo do zcela abstraktního.

©GVUO, foto V. Šulc – díla Augustina Ságnera

Augustin Ságner – Pohyb šedých, 1934

Ke zhlédnutí byl návštěvníkům i film Otakara Vávry Světlo proniká tmou (1931). Jde o krátký, avantgardní debut tehdy dvacetiletého režiséra, v němž se objevují optické obrazce a hraje k tomu zvláštní hudba. Vávra vytvořil snímek ve spolupráci s Františkem Pilátem. Inspirovaní prý byli tzv. světelnou architekturou J. Pešánka.

IV. Odklon (1923 – 1935)
V srdci Duše přírody byla umístěná speciální část výstavy, věnovaná tvorbě Františka Kupky, slavného zakladatele geometrické abstrakce. Na začátku třicátých let přijal nabídku, aby se stal členem představenstva hnutí Abstraction-création. Umělci, patřící k tomuto hnutí, se také zavazovali k tomu, že se budou věnovat pouze abstraktní tvorbě. Kupka byl mimochodem první na světě, kdo vystavil abstraktní obraz; stalo se tak v r. 1912 na pařížském podzimním Salonu.

©GVUO, foto V. Šulc – František Kupka – Statický soubor, 1934

V. Za oponou (1937 – 1945)
Pravděpodobně nejtemnější část výstavy charakterizovaly práce umělců, kteří během rušného meziválečného období pracovali spíše “za oponou”, například proto, že nesdíleli nadšení pro trendy, které zrovna v té době běžely. Melancholie je konturou jejich děl. Například Zdeněk Rykr namaloval sérii velmi ponurých obrazů, s názvy jako Elegie, Kalvárie nebo Náhrobek, čímž vyjádřil rozčarování nad Mnichovem 1938 a úzkostí z nové války, která se velmi rychle stala realitou. Svůj život dobrovolně ukončil v roce 1940.

©GVUO, foto V. Šulc – malby Zdeňka Rykra, úplně vlevo Kuřák od Karla Černého

Místnost s ním sdílel, co se týče vystavování v GVUO, Karel Černý, který zachytil konkrétní lidské postavy výrazným a zjednodušeným stylem.

Karel Černý – Tři muži, 1943

Cyprián Majerník se inspiroval legendou španělské literatury, Donem Quijotem, a zhmotnil ho na plátně v nezdravých odstínech žluté, hnědé a šedé na hladovějící Rocinante jako pochodeň lidské víry.

Cyprián Majerník – Don Quijote, 1937

Naproti tomu Alén Diviš po drsné zkušenosti v pařížské věznici, kde pobyl několik měsíců, využil jako podněty kresby vězňů na zdi. Velmi jednoduchý styl, ne nepodobný dětským malůvkám, podporuje děsivost jeho obrazů.

Alén Diviš – Sedm dní, 1942 – 43

VI. Tekutá realita (1932 – 1941)
V prvním patře byly umístěny poslední dva celky Černých sluncí. První z nich s názvem Tekutá realita odkazuje na knihu polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana Tekutá modernita, která označuje stav společnosti po válce, kdy se demokratické hodnoty “tavily” a “zkapalňovaly”, zatímco diktátorské režimy nabývaly na pevnosti a síle. V Tekuté realitě jste mohli narazit na jména, zvučná i naprostým laikům – například Josef Lada odlehčoval ladění celku svými obrázky vodníků, které potěšily nejednoho návštěvníka výstavy.

Josef Lada – Hastrman

Josef Čapek ve své Krajině s křížkem a holuby zase silně připomněl dílo Edvarda Muncha, norského expresionisty, vyznačující se tekutými, pohyblivými liniemi, vyplněnými výraznými barvami. Naproti tomu v trojici obrazů Hnědá, Červená a Zelená noc z let 1933 – 37 zachytil chvějivou atmosféru protančené noci.

Josef Čapek – Krajina s křížkem a holuby, výřez, 1937

Josef Čapek, Červená noc, 1933 – 37

Jan Zrzavý zde měl několik krajinomaleb z Bretaně i Ostravska, a ačkoliv jde o dvě úplně odlišné lokality, lze mezi nimi najít jisté podobnosti.

Jan Zrzavý – Haldy

Jan Zrzavý – Viviery, 1935

K vidění byly nádherné potréty Františka Tichého, které evokují atmosféru cirkusu, Comedia della Arte a podobných zábav, kubisticky laděné obrazy Slováka Andrého Nemeše, něco od Vojtěcha Tittelbacha i velké malby Emila Filly. Ten se nechal inspirovat expresivními antickými tématy v Theseovi, nesoucím býka (1937) nebo Orfeově smrti (1937).

©GVUO, foto V. Šulc – obrazy Emila Filly, zleva Theseus nesoucí býka, Orfeova smrt, Tři ženy, vše 1937

VII. Úzkost (1934 – 1944)
Znepokojení z měnící se politické a společenské situace se prolnulo s rozvojem surrealismu, který Prahu ovládl v třicátých letech. V r. 1934, po svém příjezdu z Paříže, založili Toyen a Jindřich Štyrský Surrealistickou skupinu, jejímiž členy byli také Karel Teige, Vincenc Makovský, Vítězslav Nezval (ten se pak postaral o náhlý a nepříjemný konec Skupiny o pár let později), aj. V posledním bloku výstavy se tedy s pracemi této významné umělecké dvojice znovu setkáváme. Patří mezi ně i Toyenin slavný obraz Spící.

©GVUO, foto V. Šulc – Toyeniny obrazy, zleva Spící (1937), Objekt fantom (1937), Opuštěné doupě (1937)

Toyen – Opuštěné doupě, 1937

Jindřich Štyrský – Muž a žena, 1939

Jindřich Štyrský – Člověk vadnoucí v boku, 1934

Obraz Aloise Wachsmana Život a smrt, který vidíte na fotografii dole, by se skvěle hodil do vestibulu naší nově vymalované školy. Určitě by nalákal spoustu nových uchazečů o studium… Jinak mě zaujal s Šímovou Lédou s labutí nejvíc z tohoto celku.

©GVUO, foto V. Šulc – Alois Wachsman – Život s smrt, 1934

Vliv antické tematiky pokračuje. V Poezii beze slov zpodobnil Josef Šíma Návrat Theseův, v Úzkosti byl vystaven kromě Lédy s labutí také Pád Ikarův.

Josef Šíma – Léda s labutí, 1938

©GVUO, foto V. Šulc, obrazy Františka Janouška

František Janoušek

Výstavu za čtvrt roku vidělo zhruba 25 000 návštěvníků, což je více, než minulý rok u Alfonse Muchy, na kterého bylo zvědavých 21 000 lidí. GVUO si tak může blahopřát k dalšímu velkému úspěchu. Vedoucí galerie ovšem nelenili, a okamžitě po skončení Černých sluncí vytáhli další eso z rukávu – do Ostravy přicestoval vzácný obraz Františka Kupky Tvar modré (už jsem o něm psala), který bude k vidění do 8. dubna. Za mě osobně musím galerii vyjádřit velkou poklonu, protože výstava byla fantastická, co se týče zastoupení jednotlivých děl, směrů a umělců, připadala mi komplexní a sjednocená, podařilo se s ní vytvořit jedinečnou atmosféru – důkazem budiž skutečnost, že jsem se na ni byla podívat čtyřikrát. 🙂 Jediné výtky směřují k popiskům obrazů – anglické překlady mi místy přišly kostrbaté a někde byly dokonce gramaticky špatně (např. Eclipce místo Eclipse u Zatmění slunce F. Hudečka). Myslím si, že takto reprezentativní výstava by se podobných chyb měla vyvarovat. Kromě toho jsme si na některých zdech všimla obtisků strhaných nápisů, ve světle se leskly a vypadalo to docela zvláštně. Jinak bych ale Černým sluncím nic nevytkla. (Nejen) surrealismus dvacátých, třicátých let u nás v koncentrované podobě mezi čtyřmi zdmi Domu umění bylo něco, na co milovníci umění rádi zavzpomínají.

(Fotky V. Šulce pocházejí z Facebook stránky GVUO.)