Max Brod mlčí aneb Slezský okruh

Ženy, muži, víno (případně jiný alkoholický nápoj, dle gusta každého), zpěv a navrch nějaká ta literatura a historie, to vše k poctě neznámých slezských literátů židovského původu. Tak vypadal další večer Bezejmenné skupiny, který začal v půl sedmé večer v Ostravě-Porubě.

Program byl vskutku pestrý – Bezejmenní, z nichž každý si vzal na paškál jiného člena Slezského okruhu, se střídali ve výstupech hned s dvěma kapelami – Rádoby, tříčlennou instrumentálkou absolventů Wichterleho gymnázia, kteří nečekaně všechny zaskočili svou poslední písní 4′ 33” (posloucháte ji každý den, aniž byste o tom věděli), a Neser, poskládanými z konkurenčního Gyohavlu, kteří předvedli jak nové zpracování kultovní hymny Hovno, tak variaci na klezmer. Hudba a také krátká, ale o to intenzivnější rozhlasová hra Kupé, již Bezejmenní nahráli podle díla jednoho ze slezských literátů, oživovala literární bloky, při nichž byli námi představováni zmínění členové Slezského okruhu.
Jejich životopisy si hosté mohli přečíst ve vestibulu Dolíku. Každý blok uvozovala krátká reference k danému autorovi, ať už šlo o dobovou recenzi jeho tvorby nebo v mém případě úryvek z deníku, a poté přišlo ke slovu samotné čtení. Při něm jsme si nejspíš všichni užili nejvíce zábavy, hlavně při povídce Ašmodaje Grauenhafta, kterého představoval Martin Müller – četlo nás ji totiž víc, každý jednu postavu příběhu, a nedokázali jsme se přestat smát, protože se to v ní jen hemžilo vtipnými výroky. 🙂 Já se takhle náhodně vyskytla na pódiu hned třikrát – právě při čtení zmíněné povídky (ačkoliv to jsme vlastně byli umně skryti za závěsem), poté jako suplování za Ondřeje Hložka, jenž se nemohl dostavit, a pak samozřejmě za vlastní část. Ačkoliv bych se nervozitou rozpustila do louže, nakonec se mi podařilo ovládnout sama sebe a přečetla jsem povídku své Judit Hymanové lépe, než jsem čekala – a strašně mě potěšilo, že se mi diváky povedlo rozesmát (a nejen jednou), ať už se smáli z jakéhokoliv důvodu. 🙂

Za dvě vydatné hodiny, které uplynuly jako nic, bylo tedy po všem a za sebe můžu říct, že jsem si ten večer opravdu užila. Hudba i literatura byla skvělá, zdálo se mi, že se na Slezském okruhu sešlo hodně povedených děl a publikum vypadalo, že se baví. Také se po akci ozývaly nadšené ohlasy; člověka potom nejspíš nic nepotěší víc než slyšet všechny přátele, jak všechno chválí a jak se jim to nebo to líbilo. 🙂

A aby měl už tak pěkný večer ještě třešničku navíc, dostali jsme všichni, kteří se na vystoupení nějakým způsobem podíleli, od Dolíku honorář. Můj první honorář za vystoupení! 🙂 Vřelé díky všem, se kterými jsem mohla čtvrtek 23. února strávit, a těším se na další takovou povedenou akci, na kterou budu ráda vzpomínat.

P.S. “Pivo po víně – jedině pro svině, víno po pivu – hodno obdivu!” – Tohle a spousta dalších výroků se díky Ašmodaji Grauenhaftovi stane legendární citací!

O životě Judit Hymanové, ostravské prozaičky židovského původu, která trpěla duševní chorobou a ve svých dvaadvaceti letech záhadně zmizela z veškerých dobových záznamů, si můžete přečíst v následujícím článku.