Jde to se mnou docela z kopce, že? Když tady do mikrokosmu zrovna neházím nepochopitelné příspěvky nebo ódy na svá oblíbená díla, chlubím se. Ani dnes to nebude jiné – jen s tím rozdílem, že se budu chlubit svou školou (což u adolescenta není obvyklé, pokud se tedy nechlubí něčím jako je vynalézavá omluvenka na nadměrný počet zameškaných hodin), konkrétně literárním seminářem, o němž už tady nejspíš pár slov padlo, ale protože jsem tvor chaotický a, jak mi mamka ráda připomíná, nadmíru líný, nevím, kolik jsem vám toho už stihla vyslepičit a jakou z toho máte představu. Vězte ovšem, že je to jedna z nejlepších věcí, jaké mi náš gympl mohl dát.
Když jsem ze začátku roku do semináře naběhla, nečekala jsem, že pod taktovkou našeho třídního nepůjde ani tak o typický školní seminář, nýbrž o pravidelná setkání u pokaždé jiného střípku kultury – ať už jsou to autoři, které jsme nestihli v češtině probrat, ale zaslouží si naši pozornost, společné návštěvy divadla, galerie, autorských čtení, organizování happeningů nebo přijímání vzácných hostů, o nichž by, nebýt LS, nikdo z nás nevěděl, ale kteří mají hodně co nabídnout. (Konkrétně dneska jsme přivítali Miroslava Černého, na jehož přednášku se přišel podívat téměř celý češtinářský kabinet a původně literární duch akce se zvrhl v debatu o cestování, kulturách a vzdálených krajích.) Dobře, pravděpodobně ne všichni jsou u nás kulturními nadšenci, protože – nalijme si čistého vína – LS je nejpohodovější hodina a půl týdně, kterou můžete povinně volitelně na Gyohavlu strávit, když ovšem prohlásím, že jsme všichni rádi (z různých důvodů), že jsme si právě tenhle způsob trávení oné hodiny a půl vybrali, doufám, že nebudu tak daleko od pravdy. 🙂
Za sebe ovšem s určitostí mluvit můžu – mám vážně radost z toho, že si můžu každý týden rozšiřovat umělecké rozhledy, chytat inspiraci, učit se a objevovat právě takto, s takovým vedením a úplně zdarma!!! :)) – a vždycky se do literárního semináře těším, bez legrace. Zatím jsme se kvůli různým okolnostem sešli v trošku méně hodinách, než bychom měli, ale i za těch pár měsíců si můžu už dovolit říct následující:
- regionální tvorba už pro mě není velká neznámá,
- díky šikovnému spolužákovi jsem pronikla do tajů komiksů vyjma Sandmana,
- uvědomila jsem si, že chci psát, ne léčit lidi, jak by si přáli naši,
- začala jsem louskat poezii, více jí rozumět a užívat si ji,
- mám stále co číst,
- a vím (mimo jiné věci, které mě LS naučil), proč nevěřit Jorge Luis Borgesovi. 🙂
A tohle všechno dohromady je pro mě hodně důležité. Děkuju!
H s n m 