Avantgarda II: NEOPLASTICISMUS. DE STIJL

Jak si představujete základ světa, jeho samotnou podstatu, o kterou se opírá všechno, co známe, a bez níž by sám nemohl existovat? Jako Boha? Jako mluvící oblak? Jako nějaký předmět? Nebo číslo? (Kuš za Pythagorem! Jeho filosofie mě v hodině ZSV tak vyvedla z míry, že se možná dočkáte i článku. Ale jen pokud budete hodní.) Pokud vám před očima krouží body, přímky, pravé úhly a tři základní barvy – červená, modrá a žlutá, tak vám gratuluju, neboť byste se určitě shodli s holandskými neoplasticisty, umělci okolo Pieta Mondriana a časopisu De Stijl.


Piet Mondrian, otec neoplasticismu, tvrdil, že inspirací pro techniku, kterou maloval, bylo samotné Nizozemsko – horizontální krajina obývaná vertikálním člověkem. Ve svých rozsáhlých teoretických pracích se obrací zády k tradičnímu realistickému zobrazování a vyžaduje úplnou abstrakci bez jakýchkoliv odkazů na vnímatelnou realitu. Čistou geometrií dosahuje ve svých obrazech harmonie – vyvážené sítě linek, tvořící v místech svého vzájemného kontaktu pravé úhly, doplněné o bloky primárních barev (viz výše) a ne-barev jako byla bílá, šedá a černá, které měly vyjadřovat prázdný prostor. Tvoří kompozice ze znamének plus a mínus. Každá čára, každá stopa barvy je dokonalá a má svůj velký význam. Tak se mu a neoplasticistům daří vyjadřovat základní podstatu všeho, určitý řád, kosmickou harmonii.

V roce 1917 založil Mondrian s Theo van Doesburgem výtvarnou revue De Stijl, a vznikl tak neoplasticismus jako hnutí, neboť se k nim připojila řada dalších umělců – Georges Vantongerloo, Bart van der Leck, Vilmos Huszar, J. J. P. Oud, Gerrit Rietveld a další. První manifest sepsali roku 1918 a jeho hlavním cílem byla snaha o abstrakci a geometrii. Trvalo ovšem celých sedm let, než byla formulována pravidla jejich směru. Ačkoliv veřejnost vnímala De Stijl jako skupinu, nebyl jím v pravém slova smyslu. Někteří jeho členové se dokonce v životě neviděli. Šlo spíše o společenství individualit.

Theo van Doesburg a Piet Mondrian, největší tahouni hnutí, se sice dost přátelili, nicméně několikrát se jim podařilo pohádat se do krve o to, jestli vést čáry na jejich obrazech tím či oním směrem. Kromě samotného van Doesburga i někteří ostatní členové hnutí popírali přísná pravidla neoplasticismu, a tak sedm let po založení vystoupil Mondrian z De Stijl kvůli názorovým neshodám. Časopis vycházel až do van Doesburgovy smrti, která pak znamenala konec neoplasticismu jako takového. Hnutí ztratilo svůj náboj a sílu a už nikdy ji nezískalo zpátky. Za svou dobu existence se jim ale podařilo silně ovlivnit německou uměleckou školu Bauhaus, v architektuře pak mezinárodní styl a interiérový design.

Piet Mondrian
Výjev 2, 1922

 

Kompozice A: Kompozice s černou, červenou, šedou, žlutou a modrou, 1920
Kompozice s červenou, žlutou a modrou, 1921
Theo van Doesburg
Kontrakompozice, 1924
Kontrakompozice VIII, 1925

Nakloněním striktní pravoúhlé mřížky dosáhl van Doesburg dojmu pohybu. Mondrian to ostře odsuzoval a dokonce to nazval kacířstvím.

Interiér, navržený van Doesburgem
Vilmos Huszar
Design obálky De Stijl
Gerrit Rietveld
Jeho slavná Červenomodrá židle (1917), která je zajisté velmi pohodlná…

 

Schröderův stůl
Rietveld-Schröderův dům (dnes kulturní dědiství UNESCO): je téměř bez vnitřních stěn a v podstatě jediný skutečný neoplastický dům.

 

A kohopak to tu máme…?

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s