Druhá lekce ze studia výtvarné výchovy pod taktovkou p. Kuličky se zakládá na eseji F. X. Šaldy. Hrdinný zrak, jak se tento text jmenuje, pochází z Šaldových souborů esejů o moderním umění Boje o zítřek, které vyšly v r. 1905. Odvážiila jsem se doplnit závěry z eseje vlastními úvahami.
Lidské vnímání skutečnosti podléhá procesu tzv. automatizace, čili zevšednění, zmechanizování. Nad určitými věcmi se již nepozastavujeme a nepřipadají nám ničím zvláštní, vždyť jsme s nimi ve styku každý den. Jako příklad lze uvést počítač, školu, stůl, střídání ročních období, plavání – cokoliv, co vás napadne. Samozřejmě je nutné poznamenat, že kdybychom se divili všemu, co nás za den potká, asi bychom se zbláznili, a před tím se nás automatizace snaží uchránit. Na druhou stranu je to škoda, protože vnímat všechno automaticky dělá den i život méně zajímavými. Nevychutnáváme, ale konzumujeme. Konzumace – to je podle mého názoru problém neproblém současnosti. Problém neproblém proto, že si ho málokdo uvědomuje a pokud ano, téměř nikdo s tím nic nedělá. V současnosti jsme totiž zahlceni tolik informacemi a podněty, že i to jsme si zautomatizovali.
Kdy vnímáme intenzivněji? Pokud se s něčím setkáváme poprvé, logicky tedy v dětství nebo pokud je to odlišné než to, co jsme znali dosud.
Hrdinný zrak pojednává o schopnosti nepodléhat automatizaci. Šalda tuto schopnost zařadil mezi vlastnosti umělců a označil za předpoklad umělecké tvorby.
Jednou ze základních funkcí umění je proces automatizace narušovat. Prostředkem k tomu je ozvláštnění, čili prezentace něčeho jinak, než dosud bylo prezentováno. K tomuto ozvláštnění se používají určité umělecké postupy a prostředky – tyto postupy a prostředky však také po nějaké době podléhají automatizaci, a pokud tato situace nastává, umění si vytváří prostředky další. V průběhu dějin umění můžeme sledovat, jak umělecké směry, které vznikaly, reagují na ty předešlé – a to tak, že jim odporují, odmítají je, vyvrací je. Někdy se ovšem oživí i staré prostředky a způsoby, někdy se určité prostředky dovedou do extrému (napadá mě teď minimalismus).
Nejlépe asi předchozí úvahu popíšu na příkladu. Vezměme si dvě krajinky:
Krajina x krajina
(obě zastupují (jak jinak než) avantgardní směry)
- fauvismus x kubismus
- výrazné a pestré barvy x tlumené, temné
- neurčité tvary x přesně vymezené tvary, ostrá kontura
- uvolněný rukopis x přesný rukopis
Nové prostředky ozvláštnění se zprvu “nelíbí”. Pokud si pamatujete na pět zásad p. Kuličky, jedna z nich je:
Takže jako začínající umělci rozhodně neztrácejte naději. 😀 Stejně většina úspěšných umělců získala patřičné ocenění až po smrti…
“Umělec předběhl svou dobu,” slýcháme často. Umění ovšem nic nepředbíhá, pouze vytváří to, co je v daném vývojovém momentu aktuální. Obecná estetická norma se za aktuálním vývojem umění opožďuje, a proto máte co provokovat.
Závěrem? Umění neustále obnovuje svět tím, že prostřednictvím ozvláštnění mění naše vnímání světa. Co vnímáme automaticky, to jako by existovalo oslabeně nebo vůbec.
—
Kredity:
Gyohavl + p. p. Kulička, údobí mé kvarty (haha)
fauvistická krajina: Maurice de Vlaminck
kubistická krajina: Ivuvlad Geanina Iustina, 21. st.
H s n m 