Dalí na Špilasu aneb komorní rozhovor ve dvou

Když jsem v listopadu minulého roku psala o Dalího krásných ilustracích pro Dantovu Božskou komedii, kdo mohl vědět, že za pár měsíců budeme mít v Brně možnost některé kousky vidět naživo?
Grafika k výstavě. Zdroj: spilberk.cz

Je to tak: ty plakáty, které vídáte všude po městě, nelžou – na kopci se nám opravdu usídlil onen Španěl. Nejsou to reprodukce, nejsou to kopie, všechno je pravé (tedy snad) a máte možnost si to proklepnout do 6. dubna.

Božská komedie, 1960. Zdroj: liveauctioneers.com

Pochopitelně vzbudila výstava velký zájem, a tak nebudete jediní, kdo se poplazí vzhůru, aby zjistil, kde se ten hype bere. Špatná zpráva pro Klub asociálních kunst vychutnávačů: klidu si příliš neužijete, tak raději nechte všechny bodné a palné zbraně doma, abyste způsobili co nejmíň škod, až ztratíte nervy. (Ale pokud už jste co se týče frekventovaných výstav zocelení a byli jste třeba ve Vídni na Magrittovi, kde se člověk skoro nepohnul, není se čeho bát.) V případě o něco větší smůly se v každé místnosti budou ještě velmi hlasitě bavit a smát hlídači, kteří s velkou pravděpodobností nenechají nit suchou ani na vás, nicméně k jejich cti nutno říci, že se s nimi dalo dobře domluvit, takže jediný oříšek představovali ostatní návštěvníci, kterým prostě dost dobře nemůžete zakázat, aby přestali existovat. 😛

Dvanáct apoštolů/Rytíři kulatého stolu
– sv. Ondřej, 1972. Zdroj: printed-editions.com

A výstava samotná? Za mě palec nahoru, byla jsem příjemně překvapená. Žádné velkopanské oleje, žádná profláklá díla, která byste v různých podobách viděli už tisíckrát, žádné šílené adorace Dalího osoby. Pravda, nějakému tomu milování se nevyhnete nikdy – ale když si budete veškerý pokec k obrazům držet spíše od těla a vytáhnete z něj jen kontext, potřebný k pochopení toho, proč malíř udělal to a to, troufám si tvrdit, že si tuhle komorní výstavu užijete. Její malé rozměry a prezentace věcí, které nejsou širokému publiku tolik známé a působí intimněji, než okázalé velkoformátové malby – k vidění tam jsou ilustrace, dekorační předměty, nádobí,… a také fotografie Dalího od Václava Chocholy – je to, co tuhle výstavu dělá sympatickou. Osobně mi připadá, že když si prohlížím malířovy drobnější práce, jsem mu blíž, než když stojím před jeho masivní malbou, vytvořenou k tomu, aby někde visela a co nejvíce exhibovala jeho osobnost. Ale to už jsem někde asi říkala.
Dvanáct apoštolů/Rytíři kulatého stolu, 1972. Zdroj: zaidan.ca
V každém případě ano, odnesla jsem si ze Salvadora Dalího: Zhmotnění neskutečného příjemný zážitek. Sláva tohoto umělce obaluje velmi mocně a právě proto může v některých lidech vyvolávat spíš odpor (když k tomu přičteme jeho zjevně egocentrickou a exhibicionistickou náturu), v nebývale jemných ilustracích nebo promyšleném designu talířů (kdo by to byl řekl) však objevíte, že za přemrštěnou exhibicí a snahou upoutat leží něco, o čem se nedá pochybovat – talent a to, že tenhle člověk prostě měl co říct.
Karetní talíře – Královna, 1967. Zdroj: liveauctioneers.com
Karetní talíře – Eso, 1967. Zdroj: liveauctioneers.com

P. S. Ten hrací prostor úplně vzadu, kde si můžete (nebo spíš vaše děti mohou) zahrát na surrealisty je taky fajn.

Salvador Dalí: Zhmotnění neskutečného
Muzeum města Brna, Špilberk
6. 3. – 6. 4. 2014
Každý den od 9 do 17h

http://www.spilberk.cz

Dalího ilustrace pro Božskou komedii

Salvador Dalí: Svatokupec (Božská komedie – Peklo), 1957 – 63. Zdroj: flavorwire.com

V roce 1957 si italská vláda objednala u známého surrealisty, aby vytvořil 100 akvarelových ilustrací pro Božskou komedii Danteho Salighieri. Dalího práce se tak měla stát součástí oslav k příležitosti sedmistého výročí narození tvůrce jednoho z nejvýznamnějších literárních děl v historii. Svého rozhodnutí nicméně vzápětí zalitovali, protože se italské veřejnosti nelíbilo, že by se měl tak významného úkolu zhostit nějaký Španěl. Objednávku vláda zrušila, avšak Dalí svůj úkol i přesto dokončil.

Díky tomu vznikla celá škála neobyčejných ilustrací, stupňujících se od jemných a krásných výjevů až k děsivým nočním můrám. (Emily Temple na flavorwire.com)

Salvador Dalí: Dva davy chlípníků (Očistec)

Napjaté pózy a výrazy, hraničící s extází a agónií, divoké dění a nezaměnitelná snová estetika jako doprovod k příběhům, které ve své době nedaly nejednomu křesťanovi klidného spánku – přestože se italská vláda v konečném výsledku zalekla svých lidí, jedno jí musíme přiznat – že učinila jeden z nejlepších výběrů, jaký mohla. Dalího rukopis a způob uvažování nelze zaměnit s ničím jiným, a svým silným nábojem Dantově literární klasice zdatně sekunduje.

Salvador Dalí: Nádherná hora (Peklo)

Zrada (Peklo)

Martův kříž (Ráj). Zdroj: lockportstreetgallery.com
Kerberos (Peklo). Zdroj: flavorwire.com

Dřevo a sebevražda (Peklo)

Strážný anděl (Očistec)

Vláda kajícníků (Očistec)

Ujištění (Peklo)

Sodomité (Peklo)

V nebi Jupiterově. Zdroj: lockportstreetgallery.com

A pokud i přesto nemáte dost pekelných dobrodružství, zaleťte si sem pro zbývající porci.

SALVADOR DALÍ II. Pozdější tvorba

Salvador Dalí: Měkký autoportrét se smaženou slaninou, 1941. Zdroj: a-r-t-history.tumblr.com
Po dlouhé době vám konečně přináším druhý díl příspěvku o nejznámějším surrealistovi světa. Rozebereme jeho metodu k tvoření obrazů, podíváme se na jeho nejslavnější díla a také na Teatro Museo Dalí, největší surrealistickou strukturu světa, Dalího mauzoleum a zároveň galerii jeho prací a myšlenek.

Částečná halucinace: Šest zjevení Lenina na klavíru, 1931. Musée National d’Art Moderne, Centre Georges Pompidou, Paříž. Zdroj: wikipaintings.org
Paranoicko-kritická metoda, kterou jsem zmínila v minulém díle, se stala nejen jakýmsi Dalího “podpisem”, ale také jeho životní cestou. Je to jeho největší příspěvek surrealistickému hnutí. Paranoicko-kritickou metodu “sám definuje jako vystupňováni tvořivého soustředění a jako schopnost nepřetržitého bytí a vývinu. Konstatuje: ‘Paranoicko-kritická aktivita je metoda samovolného uvolňování iracionálního vědomí, která se zakládá na asociativním kritickém výkladu delirantních projevů,’ “ jak uvádí Štěpánek (1989) ve svém článku o Dalím pro Ateliér. Podle Johna Glavese-Smitha (2010) metoda “spočívala v intezivním zírání na sadu předmětů, dokud člověk nespatřil sadu jinou. [Dalí] Zkoumal nevědomé tajné touhy, jeho dílo odhalovalo sexuální úzkost, paranoiu a odpor”, přesně podle učení Sigmunda Freuda.
Dalí se v onom osudovém roce 1929 se také stal oficiálním členem pařížské Surrealistické skupiny, přestože mu surrealismus nebyl cizí již dva roky.
Zaostřeno na: Persistence paměti
V roce 1931 Dalí namaloval svůj pravděpodobně nejznámější obraz, Persistenci paměti, se slavnými měkkými hodinkami. Říká se, že má vyjádřit několik myšlenek, z nichž ta nejhlavnější je, že čas je proměnlivý a všechno je zničitelné.
Persistence paměti, 1931. Museum of Modern Art, New York, USA.
Jak obraz vznikl? Ve své autobiografii tajný život Salvadora Dalího (1942) umělec popisuje, že měl jeden den na večeři kromě jiného také camembert, a “rozjímal nad filosofickým problémem superměkkého,” přičemž se poté šel naposledy podívat na obraz, který měl rozdělaný. V tom momentě se mu zjevila představa dvou měkkých hodin, z nichž jedny visely na stromě. (Glaves – Smith, 2010)
Z tohoto obrazu můžeme extrahovat některé prvky, které se opakují ve více Dalího dílech. Jsou to:
  • Měkké hodinky, poukazující na nestálost, proměnlivost času, paměť a úpadek; někteří autoři se domnívají, že zároveň symbolizují Dalího strach z impotence.
  • (Obecně) Měkké věci – Dalí byl fascinovaný nestálostí, nedefinovatelností měkkých předmětů. Zejména měl slabost pro předměty, které byly navenek tvrdé a uvnitř měkké (chleba, vejce).
  • Hmyz, Dalího symbol rozkladu. Hejno mravenců se objevuje na mnoha jeho obrazech a v divákovi dokáží vyvolat nepříjemný pocit. Říká se, že Dalí sám měl z mravenců hrůzu. V dětství našel mrtvou ještěrku, na níž se hemžil tento drobný hmyz.
  • Krajina, inspirovaná Katalánskem, Dalího rodnou zemí. Vládne v ní bezčasí a velmi se podobá krajinám Giorgia de Chirica.
  • Zdeformovaný člověk (zde tvář), znázorňující většinou buď autora samotného, Galu nebo jiného blízkého člověka. Dalí prolínal tváře s tvary kamenů a skal u Cadaqués, kde žil; tato tvář se objevuje rovněž ve Velkém masturbátoru či Tajemství touhy (obě 1923). (Glaves – Smith, 2010)
   
Antropomorfní chléb, 1932.
Záhada Viléma Tella, 1933. Moderna Museet, Stockholm.
Retrospektivní busta ženy, 1933. Soukromá sbírka. Asambláž, složená z
nalezených objektů. Nahoře můžete vidět sošky, zpodobňující scénu z Milletova
Klekání k modlitbě (1859), na které byl Dalí fixovaný.
Jak všichni víme, postupem času si získala věhlas nejen Dalího díla, která oslovovala široké vrstvy publika, tak i jeho výstřední osobnost. Ocital se v nejvyšších kruzích a v nejčtenějších novinách. Své práci tak nemohl udělat lepší reklamu. 
Tvář Mae West, která může být použita jako byt, 1935.
Fotografie z Teatro Museo Dalí, kde se pokusili o ztvárnění tohoto interiéru. Zdroj: Andrew Satter, flickr.com/photos/asatter/
Poznávacím znamením Salvadora Dalího byl pečlivě upravený knír (jehož konce si údajně promazával medem, aby na něj lákal mušky), vycházková hůl a výrazný oblek. Všude jej doprovázela Gala, jeho životní múza, která jej inspirovala a starala se o právní a finanční záležitosti úspěšného umělce.
Paranoická tvář, 1935. Jedná se o tvář, složenou z krajinných objektů.

Měkká konstrukce s vařenými fazolemi (Předtucha občanské války), 1936. Museum of Art, Philadelphia, PA, USA. Dalí tento obraz namaloval půl roku před vypuknutím občanské války ve Španělsku. Něčí tělo ztrápeně bojuje samo se sebou, zatímco je na zemi pohozena hrst fazolí. Dalí k tomu řekl, že “si nedovede představit, že by šlo spolykat tolik nevědomého masa bez přítomnosti (jakkoliv nudné) nějaké moučnaté, melancholické zeleniny.”

Pár s hlavami v oblacích, 1936.Museum Boijmans van Beuningen, Rotterdam.
Na konci třicátých let byl vyloučen ze skupiny surrealistů. Tvrdí se, že se to stalo kvůli jeho extrémním názorům, zahrnujícím podporu diktátora Franka ve Španělsku (z jehož vlády mají Španělé dodnes trauma) a dokonce Hitlera a fašismu, ví se však, že byl také na kordy s vůdcem hnutí Andrém Bretonem, zvaným “Papežem surrealismu”. 
Narcisova proměna, 1937. Tate Gallery, Londýn. Sledujeme proměnu klečícího muže v ruku, držící vajíčko, z něhož se líhne narcis.

Humří telefon, 1938. Telefon a humr mají pevný krunýř (humr je navíc uvnitř měkký), což v Dalím vyvolávalo sexuální asociace.
Surrealisté ho vinili také z prospěchářství a házeli na něj špínu, jak mohli, ale Dalímu to bylo s jeho typickou arogancí jedno. Před druhou světovou válkou manželé prchli do Ameriky, kde Dalí nadále sklízel úspěch, a do milovaného Katalánska se vrátili roku 1948.
Geopolitické dítě, pozorující zrození nového člověka, 1943.

Sen, způsobený letem včely kolem granátové jablka sekundu před probuzením, 1944. Museo Thyssen – Bornemisza, Madrid.

Má žena, nahá, zamyšleně pozorující její vlastní tělo, které se stává schody, třemi sloupy,
nebem a architekturou, 1945. Soukromá sbírka. Zdroj: wikipaintings.org
Tehdy započíná nová etapa v autorově tvorbě, která potrvá 15 let, a kterou někteří umělečtí kritici nazývají jako klasickou. Dalí se věnuje ztvárňování vědeckých, historických a náboženských témat na velká plátna. Sám toto období nazývá jako “Nukleární mysticismus”. Puntičkářským způsobem, podobajícím se dávným vlámským mistrům, a s neobyčejnou imaginací zobrazuje božskou geometrii, DNA, hyperkostku nebo Cudnost. Používá pro to optické iluze, holografii a matematické vzorce.
Pokušení sv. Antonína, 1946. Musée Royaux des Beaux-Arts, Brusel.

Portrét Picassa, 1947. Gala-Salvador Dali Foundation, Figueras.

Dematerializace nedaleko Nerova nosu, 1947.

Sloni, 1948.

Leda Atomica, 1949.
Galatea sfér, 1952.
Celá šedesátá léta, až do poloviny sedmdesátých let, Dalí věnoval výstavbě svého Divadla – Muzea. (Teatro Museo Dalí ve Figueres, Španělsko) V budově kdysi sídlilo obecní divadlo, kde Dalí ve svých 14 letech poprvé vystavoval. Celá stavba je podle jeho návrhů, je zapsána jako největší surrealistické dílo na světě, a návštěvníci se mohou pokochat velkým množstvím Dalího prací od úplně prvních pokusů až po poslední počiny před smrtí. A stát nad jeho hrobkou.
Mladá panna, autosodomizovaná rohy její vlastní cudnosti, 1954. Soukromá sbírka.

Svátost poslední večeře, 1955. National Gallery of Art, Washingon, DC, USA.
Já sama mohu Teatro Museo vřele doporučit. Pokud existuje nejhravější a nejvynalézavější galerie na světě, buď jí je právě Dalího muzeum anebo jí velmi silně konkuruje. Už venku se stáváte součástí Dalího hry a jakmile vás budova spolkne, ocitnete se jako v říši divů. (Zaplněné davy dalších zvědavých turistů.) Do architektury se umělcovi podařilo zakomponovat muší oči, všude narážíte na klamy a iluze a jeho posedlost navenek tvrdými a uvnitř měkkými věcmi. A samozřejmě na velikášství a nerměnou fantazii, kterou malíř oplýval. 
Venkovní pohled na Teatro – Museo Dalí ve Figueres, Španělsko. Zdroj: españaescultura.es
Nanebevzetí, 1958. Soukromá sbírka.

Meditativní růže, 1958.
Za sebe mohu doporučit projít si muzeum s průvodcem, neboť naše paní průvodkyně dokázala nejen zajímavě mluvit, ale také byla přátelská a sdělila nám mnoho detailů z Dalího života. V sousední budově pak naleznete výstavku nádherných šperků, které Dalí navrhoval. Jediné, co mě mrzelo bylo, že jsme na prozkoumání téhle obří hříčky měli poué dvě hodiny, když si přitom zaslouží mnohem delší čas.
Gala, zamyšleně pozorující Středozemní moře, což se z 18 metrů stává portrétem Abrahama Lincolna.
Museo Teatro Dalí, Figueres, Španělsko.
Tolle, tolle, crucifige eum (Jan 19:15), 1967. Zde jsou patrné vlivy
abstraktního expresionismu.
Ke konci svého života se umělec také nenudil. Stihla ho porucha motoriky, kdy se mu neustále třásly ruce a ztratil v nich sílu. Jeho živelná manželka údajně velmi vystrkovala růžky a hrad Púbol, který pro ni Dalí koupil, přeměnila na pevnost, kam si vodila milence, samozřejmě až poté, co manžela nechala všechno vybavit a zařídit. Přesto, když roku 1982 zemřela, to pro Dalího byla neuvěřitelná rána a o mnoho let už ji nepřežil. Nepomohlo mu příliš ani jeho jmenování do šlechtického stavu španělským králem v tom samém roce.
Halucinogenní toreador, 1970. Salvador Dali Museum, St. Petersburg, Florida, USA.

Při psaní textu jsem čerpala z:

SALVADOR DALÍ. Raná tvorba

“V šesti letech jsem se chtěl stát kuchařem, v sedmi Napoleonem. Pak jsem se stal Dalím – jaká to gradace!”

Autoportrét s rafaelovským krkem, 1922. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko. Zdroj: wikipaintings.org

Génius, šílenec anebo oboje dvoje naráz? Salvador Dalí rozhodně nepatřil mezi lidi, na něž se snadno zapomíná, a svými extravagantními výstupy na veřejnosti, neskromným vyjadřováním se, svébytným humorem a talentem, o němž se zástupům jiných umělců jen zdá, se postaral o to, aby dodnes jeho jméno znělo zvučně i mezi naprostými laiky. 

Na rozdíl od minulého dílu Surrealismu vynechám umělcův životopis a zaměřím se na jeho tvorbu. Tvorba Salvadora Dalího na vás čeká hned ve dvou dílech.

Katalánský umělec, jehož ke konci jeho života povýšil španělský král do šlechtického stavu, tvořil bezmála sedmdesát let. Za tu dobu stihl namalovat kvanta obrazů, které jej pravděpodobně proslavily nejvíce, ale také vyzkoušet si práci designera, módního návrháře či sochaře.
Holandský interiér, 1914. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko.

Rodinný portrét, 1920. 

Přístav Cadaqués (Noc), 1921. Salvador Dalí Museum, Florida, USA.
Malování se začal věnovat již v brzkém věku, jak mohou ukázat jeho nejdřívější práce. Když mu bylo třináct a čtrnáct, otec mu dokonce uspořádal dvě výstavy. Obrazy z této doby jsou realistické, impresionistické a post-impresionistické. Zobrazuje zejména krajiny, kde vyrůstal, portrétuje a maluje klasická zátiší.
Portrét umělcovy matky, 1920. 

Pohled na Portdogue (Port Aluger), 1920. 

Zátiší s rybou, 1922.

Festival sv. Lucie připomíná Gauguinovo Vidění po kázání.

Festival sv. Lucie ve Villamalla, 1921. Soukromá sbírka.

Voyeur, 1921. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko.

Nemocné dítě (Autoportrét v Cadaqués), 1921. Salvador Dali Museum, Florida, USA
Během studií na Královské akademii krásných umění San Fernando v Madridu spřátelil s Luisem Buñuelem a Federikem Garcíou Lorcou, s nimiž později spolupracoval na významných projektech. Na akademii si však pobyl pouhý rok, protože za to, že vedl protesty proti jednomu z jejích kantorů, který dle Dalího nebyl pro jeho výuku dostatečně kompetentní, dostal vyhazov.
Portrét mé první sestřenice, 1923. 

Zátiší, 1923.

Do školy se vrátil, nakonec však studia nedokončil a roku 1926 odjel poprvé do Paříže. Tam se setkal se svým tehdejším vzorem Picassem a díky němu vstoupil do kruhů pařížské avantgardy. Díla z tohoto období vykazují Picassův umělecký vliv na mladého malíře. 

Kubistický autoportrét s La Publicitat, 1926.
Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid.

Rok 1929 byl pro Dalího klíčový v několika ohledech. Zaprvé, na své další cestě do Paříže se seznámil s Joanem Miró, Paulem Eluardem a Reném Magrittem, kteří mu představili nový, právě vzkvétající avantgardní směr, jemuž okamžitě propadl: surrealismus, a uvedli jej do skupiny surrealistů kolem Andrého Bretona.
Figura na skalách, 1926. Salvador Dali Museum, Florida, USA.

Zadruhé, dal hlavy dohromady se svým kamarádem z madridské akademie Luisem Buňuelem a společně natočili experimentální snímek Andaluský pes. Při jeho psaní se snažili oprostit od jakéhokoliv racionálna. Mnoho diváků se dodnes nemůže vyrovnat s některými drastickými scénami, zvláště s tou úvodní… Andaluským psem umožnili surrealismu ‘zabydlet se’ i v kinematografii.

Med je sladší než krev, 1927.  Dle Wikipaintings údajně první Dalího surrealistický obraz, kde se definitivně vzdává všech uměleckých tendencí, které zkoušel předtím, a obrací se k novému směru v tvorbě.

Med je sladší než krev, 1927. Soukromá sbírka. Všimněte si motivů, které se objeví i v jeho pozdějších obrazech. Ženské tělo, mršina, tvář se zavřenýma očima, cosi podobné aparátu… a také krajina samotná.

A zatřetí – v Cadaqués se setkal díky surrealistům se svou životní partnerkou, múzou a bohyní, Galou (narozenou jako Elena Ivanovna Diakonova). V té době byla vdaná za Paula Eluarda a dokonce spolu měli dcerku Cécile. Mezi ní a Dalím však přeskočila pověstná jiskra. Dvojice se neustále scházela, až nakonec okolnosti vyústily v Galin definitivní rozchod s rodinou a začátek nového života po boku Salvadora Dalího.

Aparát a ruka, 1927. Salvador Dali Museum, Florida, USA.

V roce 1929 začíná nová éra i pro Dalího – od této doby se datuje jeho první surrealistická etapa. Definitivně opouští experimenty s impresionismem, kubismem či realismem a jeho malby ovládne několik hlavních motivů: snaha zobrazit lidský svět a jeho vnímání, užití koláže, objekty, nabité sexuální symbolikou a ideologie. Surrealistické tvorbě předchází četba Sigmunda Freuda, jehož Dalí zbožňoval. Vyvíjí si vlastní rukopis, který posléze krystalizuje v jedinečný, nezaměnitelný styl, založený na jeho tzv. paranoicko – kritické metodě. Té však bude patřit další díl Surrealismu.

Harlekýn, 1927. Museo Espaňol del Arte Contemporáneo, Madrid,
Španělsko. Téměř abstraktní plátno.

Portrét Paula Éluarda, 1929. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo
Dalí ve Figueras, Španělsko.

Záhada mé touhy nebo Má matka, má matka, má matka, 1929. Pinakothek der Moderne, Bayerische Staatsgemäldesammlungen, Munich.

Velký masturbátor, 1929.  Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid, Španělsko.

All paintings were, unless otherwise stated, downloaded from Wikipaintings.org and I do not claim any ownership on them. Their respective owners are mentioned in caption below each image, if not, they are unknown. Please help to find them so I can fill them in.

Dalí·Joies

39 božských šperků ze zlata a drahých kamenů a 27 návrhů a náčrtů, které stály u zrodu klenotů z Dalího kolekce mezi lety 1941 až 1970. Směr: Figueres, Teatre Museu Dalí. Míra údivu: čelist vypadnutá z pantů!
Oko času. Ull del Temps. 1941. Brož. Platina, diamanty, rubíny. Když se o tomhle extravagantním klenotu Dalí zmiňoval, řekl k němu: “Nikdo nemůže uniknout času ani jej změnit. Oko vidí současnost a budoucnost.”
 

Rubínové rty. Llavis Rubí. 1949. Brož. Zlato, rubíny, perly. “Básníci každého věku a ze všech zemí píšou o rubínových rtech a zubech jako perlách,” prohlásil Dalí.

Korzetový prsten. Anell Cotilla. Zlato, perly, diamanty.

Královské srdce. Cor Reial. 1953. Zlato, rubíny, safíry, akvamaríny, smaragdy, peridoty, granáty, ametysty, diamanty a perly. Dalího maminka se ho v dětství často ptala:”Co chceš, srdíčko?”

Živá květina. La Flor Vivent. Zlato, diamanty.

Srdce – granátové jablko.

Plástvové srdce. El Cor en Bresca Mel. Zlato, rubíny, diamanty. “V srdci každé ženy je aspoň trocha sladkosti,” tvrdil Dalí.

Telefonové náušnice. Zlato, rubíny, smaragdy.

Dalím snadno a rychle

Lidé se snaží vyšplhat do světel reflektorů nejrůznějšími způsoby, z nichž všechny jsou složité, pomalé a namáhavé. Naštěstí existujeme já a můj blog, kteří vám poradíme, jak toho dosáhnout velmi efektivním a časově úsporným způsobem. Hodně štěstí!

  1. Naroďte se v nějaké zajímavé destinaci, třeba v Katalánsku.
  2. Jmenujte se tak, abyste téměř vyloučili možnost, že by žil někdo se stejným jménem a pokud přesto bude, aby rozhodně nedosáhl takového věhlasu jako vy. Originalita a zvukomalebnost se cení. Dobrým příkladem je Salvador Domingo Felipe Jacinto Dalí i Domènech.
  3. Buďte úchylní na nějaké věci, ale ne tak, aby vás stíhala policie. Řekněme věci, které jsou uvnitř měkké a navenek tvrdé. Nebo na měkké věci. Nebo na svou manželku. Nebo buďte úchylní na sebe samého.
  4. Vypadejte zajímavě a exoticky, ale vkusně oblečen. Doporučuji luxusní oblek s různými neobvyklými vzory a v pestrých barvách, k tomu vycházkovou hůl, povýšený výraz a francouzský knír. Jeho konečky natáčejte a mažte medem, aby se vám na něj lepily mušky.
  5. Milujte sama sebe. Postavte si muzeum, věnované jen vám.
  6. Záměrně kašlete na všechna pravidla. Nechte se vyrazit ze školy.
  7. Buďte umělec a všechny ohromte svými myšlenkami a talentem. Namalujte třeba tohle:
  8. Buďte exhibicioništičtí, říkejte pokaždé, co si myslíte a buďte absolutně namyšlení, což vám zvedne prodeje vašich děl a noviny vás budou milovat, protože budou mít o čem psát. Říkejte věci jako:

“Každé ráno zažívám při procitnutí vybranou rozkoš… rozkoš, že jsem Salvador Dalí, a ptám se unešeně sám sebe, co zázračného ten Salvador dnes asi vykoná.”
“Rozdíl mezi surrealisty a mnou spočívá v tom, že já jsem surrealista.”
“Sláva se má ke krutosti jako růže k růžovému keři.”
“Jen hlupák si může myslet, že se řídím radami, které dávám jiným.”

Hotovo? Gratulujeme, právě jste se zapsali do historie!