 |
| Salvador Dalí: Měkký autoportrét se smaženou slaninou, 1941. Zdroj: a-r-t-history.tumblr.com |
Po dlouhé době vám konečně přináším druhý díl příspěvku o nejznámějším surrealistovi světa. Rozebereme jeho metodu k tvoření obrazů, podíváme se na jeho nejslavnější díla a také na Teatro Museo Dalí, největší surrealistickou strukturu světa, Dalího mauzoleum a zároveň galerii jeho prací a myšlenek.
 |
| Částečná halucinace: Šest zjevení Lenina na klavíru, 1931. Musée National d’Art Moderne, Centre Georges Pompidou, Paříž. Zdroj: wikipaintings.org |
Paranoicko-kritická metoda, kterou jsem zmínila v minulém díle, se stala nejen jakýmsi Dalího “podpisem”, ale také jeho životní cestou. Je to jeho největší příspěvek surrealistickému hnutí. Paranoicko-kritickou metodu “sám definuje jako vystupňováni tvořivého soustředění a jako schopnost nepřetržitého bytí a vývinu. Konstatuje: ‘Paranoicko-kritická aktivita je metoda samovolného uvolňování iracionálního vědomí, která se zakládá na asociativním kritickém výkladu delirantních projevů,’ “ jak uvádí Štěpánek (1989) ve svém článku o Dalím pro Ateliér. Podle Johna Glavese-Smitha (2010) metoda “spočívala v intezivním zírání na sadu předmětů, dokud člověk nespatřil sadu jinou. [Dalí] Zkoumal nevědomé tajné touhy, jeho dílo odhalovalo sexuální úzkost, paranoiu a odpor”, přesně podle učení Sigmunda Freuda.
Dalí se v onom osudovém roce 1929 se také stal oficiálním členem pařížské Surrealistické skupiny, přestože mu surrealismus nebyl cizí již dva roky.
Zaostřeno na: Persistence paměti
V roce 1931 Dalí namaloval svůj pravděpodobně nejznámější obraz, Persistenci paměti, se slavnými měkkými hodinkami. Říká se, že má vyjádřit několik myšlenek, z nichž ta nejhlavnější je, že čas je proměnlivý a všechno je zničitelné.
 |
| Persistence paměti, 1931. Museum of Modern Art, New York, USA. |
Jak obraz vznikl? Ve své autobiografii tajný život Salvadora Dalího (1942) umělec popisuje, že měl jeden den na večeři kromě jiného také camembert, a “rozjímal nad filosofickým problémem superměkkého,” přičemž se poté šel naposledy podívat na obraz, který měl rozdělaný. V tom momentě se mu zjevila představa dvou měkkých hodin, z nichž jedny visely na stromě. (Glaves – Smith, 2010)
Z tohoto obrazu můžeme extrahovat některé prvky, které se opakují ve více Dalího dílech. Jsou to:
- Měkké hodinky, poukazující na nestálost, proměnlivost času, paměť a úpadek; někteří autoři se domnívají, že zároveň symbolizují Dalího strach z impotence.
- (Obecně) Měkké věci – Dalí byl fascinovaný nestálostí, nedefinovatelností měkkých předmětů. Zejména měl slabost pro předměty, které byly navenek tvrdé a uvnitř měkké (chleba, vejce).
- Hmyz, Dalího symbol rozkladu. Hejno mravenců se objevuje na mnoha jeho obrazech a v divákovi dokáží vyvolat nepříjemný pocit. Říká se, že Dalí sám měl z mravenců hrůzu. V dětství našel mrtvou ještěrku, na níž se hemžil tento drobný hmyz.
- Krajina, inspirovaná Katalánskem, Dalího rodnou zemí. Vládne v ní bezčasí a velmi se podobá krajinám Giorgia de Chirica.
- Zdeformovaný člověk (zde tvář), znázorňující většinou buď autora samotného, Galu nebo jiného blízkého člověka. Dalí prolínal tváře s tvary kamenů a skal u Cadaqués, kde žil; tato tvář se objevuje rovněž ve Velkém masturbátoru či Tajemství touhy (obě 1923). (Glaves – Smith, 2010)
 |
|
| Antropomorfní chléb, 1932. |
 |
| Záhada Viléma Tella, 1933. Moderna Museet, Stockholm. |
 |
Retrospektivní busta ženy, 1933. Soukromá sbírka. Asambláž, složená z
nalezených objektů. Nahoře můžete vidět sošky, zpodobňující scénu z Milletova
Klekání k modlitbě (1859), na které byl Dalí fixovaný. |
Jak všichni víme, postupem času si získala věhlas nejen Dalího díla, která oslovovala široké vrstvy publika, tak i jeho výstřední osobnost. Ocital se v nejvyšších kruzích a v nejčtenějších novinách. Své práci tak nemohl udělat lepší reklamu.
 |
| Tvář Mae West, která může být použita jako byt, 1935. |
 |
| Fotografie z Teatro Museo Dalí, kde se pokusili o ztvárnění tohoto interiéru. Zdroj: Andrew Satter, flickr.com/photos/asatter/ |
Poznávacím znamením Salvadora Dalího byl pečlivě upravený knír (jehož konce si údajně promazával medem, aby na něj lákal mušky), vycházková hůl a výrazný oblek. Všude jej doprovázela Gala, jeho životní múza, která jej inspirovala a starala se o právní a finanční záležitosti úspěšného umělce.
 |
| Paranoická tvář, 1935. Jedná se o tvář, složenou z krajinných objektů. |
 |
| Měkká konstrukce s vařenými fazolemi (Předtucha občanské války), 1936. Museum of Art, Philadelphia, PA, USA. Dalí tento obraz namaloval půl roku před vypuknutím občanské války ve Španělsku. Něčí tělo ztrápeně bojuje samo se sebou, zatímco je na zemi pohozena hrst fazolí. Dalí k tomu řekl, že “si nedovede představit, že by šlo spolykat tolik nevědomého masa bez přítomnosti (jakkoliv nudné) nějaké moučnaté, melancholické zeleniny.” |
 |
| Pár s hlavami v oblacích, 1936.Museum Boijmans van Beuningen, Rotterdam. |
Na konci třicátých let byl vyloučen ze skupiny surrealistů. Tvrdí se, že se to stalo kvůli jeho extrémním názorům, zahrnujícím podporu diktátora Franka ve Španělsku (z jehož vlády mají Španělé dodnes trauma) a dokonce Hitlera a fašismu, ví se však, že byl také na kordy s vůdcem hnutí Andrém Bretonem, zvaným “Papežem surrealismu”.
 |
| Narcisova proměna, 1937. Tate Gallery, Londýn. Sledujeme proměnu klečícího muže v ruku, držící vajíčko, z něhož se líhne narcis. |
 |
| Humří telefon, 1938. Telefon a humr mají pevný krunýř (humr je navíc uvnitř měkký), což v Dalím vyvolávalo sexuální asociace. |
Surrealisté ho vinili také z prospěchářství a házeli na něj špínu, jak mohli, ale Dalímu to bylo s jeho typickou arogancí jedno. Před druhou světovou válkou manželé prchli do Ameriky, kde Dalí nadále sklízel úspěch, a do milovaného Katalánska se vrátili roku 1948.
 |
| Geopolitické dítě, pozorující zrození nového člověka, 1943. |
 |
| Sen, způsobený letem včely kolem granátové jablka sekundu před probuzením, 1944. Museo Thyssen – Bornemisza, Madrid. |
 |
Má žena, nahá, zamyšleně pozorující její vlastní tělo, které se stává schody, třemi sloupy,
nebem a architekturou, 1945. Soukromá sbírka. Zdroj: wikipaintings.org |
Tehdy započíná nová etapa v autorově tvorbě, která potrvá 15 let, a kterou někteří umělečtí kritici nazývají jako klasickou. Dalí se věnuje ztvárňování vědeckých, historických a náboženských témat na velká plátna. Sám toto období nazývá jako “Nukleární mysticismus”. Puntičkářským způsobem, podobajícím se dávným vlámským mistrům, a s neobyčejnou imaginací zobrazuje božskou geometrii, DNA, hyperkostku nebo Cudnost. Používá pro to optické iluze, holografii a matematické vzorce.
 |
| Pokušení sv. Antonína, 1946. Musée Royaux des Beaux-Arts, Brusel. |
 |
| Portrét Picassa, 1947. Gala-Salvador Dali Foundation, Figueras. |
 |
| Dematerializace nedaleko Nerova nosu, 1947. |
 |
| Sloni, 1948. |
 |
| Leda Atomica, 1949. |
 |
| Galatea sfér, 1952. |
Celá šedesátá léta, až do poloviny sedmdesátých let, Dalí věnoval výstavbě svého Divadla – Muzea. (Teatro Museo Dalí ve Figueres, Španělsko) V budově kdysi sídlilo obecní divadlo, kde Dalí ve svých 14 letech poprvé vystavoval. Celá stavba je podle jeho návrhů, je zapsána jako největší surrealistické dílo na světě, a návštěvníci se mohou pokochat velkým množstvím Dalího prací od úplně prvních pokusů až po poslední počiny před smrtí. A stát nad jeho hrobkou.
 |
| Mladá panna, autosodomizovaná rohy její vlastní cudnosti, 1954. Soukromá sbírka. |
 |
| Svátost poslední večeře, 1955. National Gallery of Art, Washingon, DC, USA. |
Já sama mohu Teatro Museo vřele doporučit. Pokud existuje nejhravější a nejvynalézavější galerie na světě, buď jí je právě Dalího muzeum anebo jí velmi silně konkuruje. Už venku se stáváte součástí Dalího hry a jakmile vás budova spolkne, ocitnete se jako v říši divů. (Zaplněné davy dalších zvědavých turistů.) Do architektury se umělcovi podařilo zakomponovat muší oči, všude narážíte na klamy a iluze a jeho posedlost navenek tvrdými a uvnitř měkkými věcmi. A samozřejmě na velikášství a nerměnou fantazii, kterou malíř oplýval.
 |
| Venkovní pohled na Teatro – Museo Dalí ve Figueres, Španělsko. Zdroj: españaescultura.es |
 |
| Nanebevzetí, 1958. Soukromá sbírka. |
 |
| Meditativní růže, 1958. |
Za sebe mohu doporučit projít si muzeum s průvodcem, neboť naše paní průvodkyně dokázala nejen zajímavě mluvit, ale také byla přátelská a sdělila nám mnoho detailů z Dalího života. V sousední budově pak naleznete výstavku nádherných šperků, které Dalí navrhoval. Jediné, co mě mrzelo bylo, že jsme na prozkoumání téhle obří hříčky měli poué dvě hodiny, když si přitom zaslouží mnohem delší čas.
 |
Gala, zamyšleně pozorující Středozemní moře, což se z 18 metrů stává portrétem Abrahama Lincolna.
Museo Teatro Dalí, Figueres, Španělsko. |
 |
Tolle, tolle, crucifige eum (Jan 19:15), 1967. Zde jsou patrné vlivy
abstraktního expresionismu. |
Ke konci svého života se umělec také nenudil. Stihla ho porucha motoriky, kdy se mu neustále třásly ruce a ztratil v nich sílu. Jeho živelná manželka údajně velmi vystrkovala růžky a hrad Púbol, který pro ni Dalí koupil, přeměnila na pevnost, kam si vodila milence, samozřejmě až poté, co manžela nechala všechno vybavit a zařídit. Přesto, když roku 1982 zemřela, to pro Dalího byla neuvěřitelná rána a o mnoho let už ji nepřežil. Nepomohlo mu příliš ani jeho jmenování do šlechtického stavu španělským králem v tom samém roce.
 |
| Halucinogenní toreador, 1970. Salvador Dali Museum, St. Petersburg, Florida, USA. |
Při psaní textu jsem čerpala z:
H s n m 