Nevím, kdy se ze mě stal takový ten trapný turista, který si odškrtává položky ze seznamu pokaždé, když někam přijede a pak fotí hlavně ta nejznámější místa, co ukazuje znuděným příbuzným nebo na Instagramu, kde je podobných fotek miliarda (a skoro všechny jsou lepší). Ale když jsem před dvěma týdny v Paříži zdolávala jeden bod za druhým, na konci dne jsem se celá vyčerpaná přistihla, jak se nutím, abych vyrazila ještě někam, jinak to všechno nestihnu a ten čas po práci nevyužiju naplno. Pak jsem se sama na sebe naštvala. Od kdy je cestování závod?
Jeden ze způsobů, jak shrnout uplynulý rok, je tento:
(Kliknutím na hranatou ikonku v šedé liště vedle názvu mapy rozvinete legendu)
Cestování totiž v minulých 365 dnech neplánovaně zaujalo v mém životě takové místo, že málem neuplynul měsíc, abych si nebalila kufry a odlétala – ať už na sever, jih, východ nebo západ. Můžu teď s klidným srdcem potvrdit, že metoda roličkování vážně šetří prostor, a že batohy Cabin Zero si svou pověst zaslouží. 🙂
To samozřejmě v roce 2019 nebylo všechno. Stala se spousta věcí, jak v práci, tak v legraci, a i když to tak nejdřív nevypadalo, nakonec všechno tohle bylo pozitivní. Continue reading “Dva tisíce devatenáct, na cestě”→
Řecko už je skoro jako doma. Když vystoupím na letišti, nadechnu se horkého, vlhkého vzduchu a v dálce na mě zamrká moře, vím sice, že jsem oficiálně “na dovolené” (zažádala jsem si o ni v zaměstnaneckém systému, pracovní počítač jsem nechala v práci, atd.), ale zároveň mě zalije uklidňující pocit známého. První návštěva záchoda, kde se toaletní papír hází do koše místo do mísy, první luštění nápisů v alfabetě a natahování uší, když se někde ozve melodický místní jazyk, a první pohled na prudké kopce s olivovníky ten pocit pak dokonale stvrdí. A je jedno, že jsem tam byla teprve potřetí.
Může za to ta pověstná řecká pohostinnost? Nebo snad to, že když jsem hltala řeckou mytologii, bylo pro mě Řecko vysněná destinace, o které jsem si přečetla první poslední, jak moc jsem si přála ji navštívit? Těžko říct. Stejně je to jedno. Když vstoupím do země, nad níž vlaje vlajka složená ze dvou nejhezčích barev – modré a bílé – chce se mi vrátit se do imaginárního domova, od kterého mám v kapse imaginární klíče a v hlavě imaginární adresu.
Letos se imaginární adresa, klíče a domov zhmotnily na Krétě. A tohle jsou imaginární pohlednice, které jsem odtamtud poslala. Continue reading “Pohledy z Kréty”→
Není toho moc, co bych chtěla napsat o ostrově, o kterém málokdo asi slyšel a co by už nebylo dávno řečeno v průvodcích a afektovaných nabídkách cestovek. A upřímně, to, co se v takových nabídkách cení – jako moře, pláže, hory, řecká kultura a řecké jídlo – to všechno se dá najít jinde a lepší.
Tak proč o Karpathu mluvit?
No, právě proto. Protože stojí za to hledat krásné a jedinečné zvláště tam, kde to na první pohled nejde tolik vidět. Kam většinu lidí ani nenapadne zajet a když náhodou ano, pokrčí rameny a jde dál. Continue reading “Slunce, vítr, kopce”→
Je zajímavé, že když neustále udržujete kontakt se vším, co tvoří váš život doma – přáteli, partnery, závazky, které je potřeba plnit, události, které je třeba plánovat – po návratu z jakkoliv daleké cesty máte pocit, jako byste vlastně nikdy neodjeli. A přitom ty vzpomínky tam jsou; přehrávám si je, kdykoliv pochybuju o tom, že se to opravdu stalo.
A ono po týdnu stráveném na jihu Evropy, poblíž moře a pod teplým sluncem, v obklopení krásných domů a starých měst – komu by taky nebylo?
Tohle zákoutí Lisabonu poblíž zastávky Baixa-Chiado pro mě zosobňuje to, co mi připadalo na tom malém kousku Portugalska, jež jsem stihla za týden poznat, nejzajímavější. Zatímco na vás z historických budov dýchá nostalgické pozlátko minulých staletí a můžete se ztratit v úzkých a vlhkých uličkách, kde se zastavil čas a místní si nad dveře věší spodky, o roh dále už přechází do křiklavé moderny – o vaši pozornost soutěží street art od různých tvůrců, které město podporuje, a ti se zase odkazují na své dávné předchůdce. Staré otevírá dveře mladému, a snahy města zkrášlit, ozvláštnit a udělat zkrátka lepšími místy k životu nabíjí místní atmosféru energií.
Už to bude skoro měsíc, co jsme s kamarádkou byly v Řecku. Potřebovaly jsme obě vypadnout ze zajetých kolejí, odpočinout si, osvěžit oči něčím novým a popřemýšlet, co v životě dál.
Pastelové odstíny u athénského moře. Foto: Zia Gouel
H s n m 