Pohledy z Kréty

img_20180801_114532_481-01-797488854.jpeg
Barvy Řecka. Foto: Zia Gouel

Řecko už je skoro jako doma. Když vystoupím na letišti, nadechnu se horkého, vlhkého vzduchu a v dálce na mě zamrká moře, vím sice, že jsem oficiálně “na dovolené” (zažádala jsem si o ni v zaměstnaneckém systému, pracovní počítač jsem nechala v práci, atd.), ale zároveň mě zalije uklidňující pocit známého. První návštěva záchoda, kde se toaletní papír hází do koše místo do mísy, první luštění nápisů v alfabetě a natahování uší, když se někde ozve melodický místní jazyk, a první pohled na prudké kopce s olivovníky ten pocit pak dokonale stvrdí. A je jedno, že jsem tam byla teprve potřetí.

Může za to ta pověstná řecká pohostinnost? Nebo snad to, že když jsem hltala řeckou mytologii, bylo pro mě Řecko vysněná destinace, o které jsem si přečetla první poslední, jak moc jsem si přála ji navštívit? Těžko říct. Stejně je to jedno. Když vstoupím do země, nad níž vlaje vlajka složená ze dvou nejhezčích barev – modré a bílé – chce se mi vrátit se do imaginárního domova, od kterého mám v kapse imaginární klíče a v hlavě imaginární adresu.

Letos se imaginární adresa, klíče a domov zhmotnily na Krétě. A tohle jsou imaginární pohlednice, které jsem odtamtud poslala. Continue reading “Pohledy z Kréty”

Slunce, vítr, kopce

IMG_20170731_173554_729-02
Karpathos. Foto: Zia Gouel

Není toho moc, co bych chtěla napsat o ostrově, o kterém málokdo asi slyšel a co by už nebylo dávno řečeno v průvodcích a afektovaných nabídkách cestovek. A upřímně, to, co se v takových nabídkách cení – jako moře, pláže, hory, řecká kultura a řecké jídlo – to všechno se dá najít jinde a lepší.

Tak proč o Karpathu mluvit?

No, právě proto. Protože stojí za to hledat krásné a jedinečné zvláště tam, kde to na první pohled nejde tolik vidět. Kam většinu lidí ani nenapadne zajet a když náhodou ano, pokrčí rameny a jde dál. Continue reading “Slunce, vítr, kopce”

Porážka Siamu

Je zajímavé, že když neustále udržujete kontakt se vším, co tvoří váš život doma – přáteli, partnery, závazky, které je potřeba plnit, události, které je třeba plánovat – po návratu z jakkoliv daleké cesty máte pocit, jako byste vlastně nikdy neodjeli. A přitom ty vzpomínky tam jsou; přehrávám si je, kdykoliv pochybuju o tom, že se to opravdu stalo.

IMG_20170609_220149_603
Ta Prohm a jeho fantastické stromy

Continue reading “Porážka Siamu”

Ja estou melhor, obrigada (Portugalsko)

Už je mi lépe, děkuji.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Už je mi lépe, děkuji, 2017

A ono po týdnu stráveném na jihu Evropy, poblíž moře a pod teplým sluncem, v obklopení krásných domů a starých měst – komu by taky nebylo?

Tohle zákoutí Lisabonu poblíž zastávky Baixa-Chiado pro mě zosobňuje to, co mi připadalo na tom malém kousku Portugalska, jež jsem stihla za týden poznat, nejzajímavější. Zatímco na vás z historických budov dýchá nostalgické pozlátko minulých staletí a můžete se ztratit v úzkých a vlhkých uličkách, kde se zastavil čas a místní si nad dveře věší spodky, o roh dále už přechází do křiklavé moderny – o vaši pozornost soutěží street art od různých tvůrců, které město podporuje, a ti se zase odkazují na své dávné předchůdce. Staré otevírá dveře mladému, a snahy města zkrášlit, ozvláštnit a udělat zkrátka lepšími místy k životu nabíjí místní atmosféru energií.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Výhled na Porto, 2017

Continue reading “Ja estou melhor, obrigada (Portugalsko)”

Studium přírody – nejlepší fotky uplynulého léta

P9276940 copy

Podzim je pro mě obdobím zrání a plnosti, se kterými jde ruku v ruce úpadek, hniloba a smrt. Když se zhluboka nadechnete, cítíte to všechno ve vzduchu: medové slunce, které už nesvítí s takovou intenzitou, těžkou olověnou oblohu, opadané listí a tlející jablka. Ambivalence dělá z podzimu mé nejoblíbenější období. Díky té temnější struně je to také doba, kdy se pomalu začínám odvracet od toho, co můžu vidět venku, protože to umírá a mizí; místo toho se obracím “dovnitř”, k tomu, čemu se můžu věnovat uvnitř interiéru i uvnitř sebe. Continue reading “Studium přírody – nejlepší fotky uplynulého léta”

Šumava měkká a tvrdá

Mlžný opar nad Černým jezerem
Mlžný opar nad Černým jezerem

Smrky tam jsou všude, kam se podíváš. Smaragdová barva souvisle pokrývá vrchy a kopce široko daleko a zem pod sebou zakrývá tmou, ale tam, kde se do ní zakousl kůrovec, praží naplno světlo; k nebi ční nepříjemně ostré pahýly a vetché kmeny, zlomené větrem, ohlodané na kost.

Smrčiny ostatně surově vypadají i tak – temně zelené stromy s větvemi pokrytými ostrými jehličkami, vrásčitou kůrou, hubené jak bída. Rychle rostou, ale snadno umírají. Prach jsi a v prach se obrátíš. Ale i když vím, jak jsou listnáče pro lesy prospěšné a že smrky na Šumavě nerostou odjakživa, stejně moje srdce a oči zpívaly, když jsme se Šumavou ubírali křížem krážem a já viděla ty husté, neprostupné porosty přiléhat na svahy, které se mění v široké pláně a ve vlnách ubíhají pod nekonečnou oblohou neznámo kam.

Pro zvětšení klikněte na fotky.

Smaragdové smrčiny všude kolem
Smaragdové smrčiny všude kolem

Continue reading “Šumava měkká a tvrdá”