Šťastné a veselé z nevěstince

Vánoce nejsou svátky lásky a klidu, alespoň soudě podle pocitů spousty lidí z tohoto období roku. Říká se, že svůj idylický ráz ztratily až v naší přetechnizované a uspěchané době, ale zní to spíš jako výkřiky romantických milovníků minulosti (kteří ji nejlépe ani nezažili).

christmas-in-the-brothel-1905
Edvard Munch: Vánoce v nevěstinci, 1904. Courtesy of Munch Museum, Oslo. Zdroj: wikiart.com

Pro Edvarda Muncha rozhodně nebyly Vánoce 1904 těmi nejšťastnějšími. V prosinci přijel do německého Lubeku, aby nainstaloval vlys do dětského pokoje, který si objednal jeho patron dr. Linde. Umělec dostal ještě zakázku na portrét Lindeho tchána, senátora Holthusena, v Hamburku. Zpočátku spolupráce šla dobře, avšak kolem Vánoc se smluvní strany nepohodly a senátor zakázku zrušil. Citlivý Munch to nesl těžce; neshody u něj vyvolaly úzkosti, které se pokoušel zvládnout alkoholem. Dlouhodobé psychické problémy, jež se snažil takto tlumit, vedly k jeho nadměrnému pití a konečnému zhroucení v r. 1908.

Continue reading “Šťastné a veselé z nevěstince”

Křišťálový den. Expresionistický obraz světla a vody

Expresionismus vstoupil do povědomí spíše jako depresivní, nervydrásající směr, kde ryze pozitivní námět aby člověk pohledal. I v té beznaději, zoufalství, chorobách a apokalypsách však sem tam vysvitne slunce – a docela zářivé.

K dnešnímu příspěvku jsem vybrala obraz jednoho ze zakládajících členů drážďanské expresionistické skupiny umělců Die Brücke, jehož tematika odpovídá naladění posledních dnů – začíná léto, končí povinnosti, slunce je den ode dne hřejivější a plavání venku příjemnější.

Erich Heckel: Křišťálový den, 1913. Olej na plátně. Zdroj: studyblue.com

Slavných obrazů s tematikou koupání bychom napočítali spousty a nemusíme ani opouštět tu samou epochu – vzpomeňte si například na Matissův Přepych, klid a rozkoš, z něhož můžeme skoro hmatatelně cítit žár rozpáleného písku a pokožky přítomných, anebo na groteskní Picasovo Na pláži. Křišťálový den Ericha Heckela si sice nevydobyl takový věhlas, jaký získali jeho avantgardní kolegové, byla by ovšem škoda jeho umělecké kvality opomenout.
První, co zaujme, je nádherný, blankytný odstín modré, který hřeje – stejně jako obraz celkově. Představa teplého letního dne je při pohledu na toto plátno úplně na dosah. Mnohovrstevnatosti modré barvy Heckel dosáhl výraznými, krátkými tahy štětcem a používáním různě tmavých či světlých odstínů modré barvy.

Modré krystaly zblízka.
Mnohovrstevnatost modré však nemá efekt jemných a průsvitných závojů, nýbrž připomíná spíše pohled do drůzy krystalů. Tvary jsou anorganické – tvrdé a ostré, evokují kubistické fasety. S fasetami souvisí lom a s lomem zase světlo – a jsme u ústředního aspektu Křišťálového dne, který nedostal svůj název náhodou. Heckel na plátně jakoby láme světlo na hranách nerostů, vyzařuje z nich jas, lesknou se. 
Mraky a jejich obraz ve vodě nemají nic do činění s oblostí a měkkostí vzdušných beránků, jsou až bolestivě ostré. Koupající se dívka zase připomíná sošku z dobře vyleštěného kamene.

Ostrý odraz mraků ve vodě.

Dojem naleštěného kamene nejvíce
evokuje zvláštní kulatost dívčina bříška
a jeho lesk.

Přesto se obraz tetelí, žije; zachycené světlo se na krystalech chvěje a klouže v různém směru. Podívejte se na kompoziční znázornění obrazu.

Opravdu jsem se snažila. Všechny fasety jsem
nevykreslovala, protože pak byste nejspíš neviděli nic.
((Zia Gouel/Avante guardia!)

Hlavní prvky jsem vybarvila bíle, pohyb lze prakticky vypozorovat ve všech směrech i po menších hranách (tenké čáry), ty hlavní jsou znázorněny tlustou černou čárou, hlavní dynamika je červeně. Pohyb není na obraze zjevný, spíše se skrývá v záplavě jemných faset.

Hlavní “tahy”. (Zia Gouel/Avante guardia!)

Expresivnost pak spočívá v jasu světla a tvrdosti, ostrosti forem, které Heckel použil. Přestože v něm chybí často používaná rudá, černá či jasně zelená, je obraz dostatečně výrazný – jako záblesk.

A jak vidíte Křišťálový den po takové pitvě nyní?

Avantgarda I: EDVARD MUNCH

Večer na ulici Karla Johana, 1892
Nejsilnějším tématem Munchovým obrazů, které všichni známe a které dokáží neobvykle zapůsobit na každého, i kdyby o něm v životě neslyšel, bývá smrt a silný strach z osamění. 

Smrt v pokoji nemocného, 1899

On sám se cítil smrtí neustále obklopený. Během jeho dětství mu zemřela matka a starší sestra. Otec mu a jeho sourozencům tyhle dvě události často připomínal, a prohluboval tak ještě víc tuto ztrátu. K tomu u jedné z jeho mladších sester diagnostikovali duševní chorobu. Aby Munch unikl svým démonům, začal v brzkém věku malovat, přičemž se do jeho tvorby už v brzkém věku promítala skvělá fantazie, podporovaná otcem, který mu četl příběhy Edgara Allana Poea. Právě svého otce však zklamal, když se v pozdějších letech rozhodl nechat univerzity a začít se plně věnovat malování.

Mrtvá matka, 1899 – 1900
Munch trpěl během života těžkými depresemi a často se uchyloval k alkoholu. Nikdy se neoženil, protože se bál, aby jeho rodina netrpěla jeho psychickými potížemi. V roce 1908 podstoupil osmiměsíční psychoterapii, kde se lékaři rozhodli jeho vážný stav řešit i elektrošoky. Po skončení léčby se změnila i jeho tvorba – začala být barevnější a optimističtější a setkala se s kladnou reakcí veřejnosti (na rozdíl od většiny jeho dřívějších děl, na kterých se zřetelně promítaly jeho neurózy a žal z postupné ztráty blízkých), takže si Munch za nově nabyté peníze koupil dům v Ekely, kde strávil téměř celý zbytek života. 
Tanec života, 1899
Jeho největší a nejúspěšnější výstava se konala v Berlíně, kde vystavil 223 svých olejomaleb. Po nástupu nacismu bylo ale jeho umění označené za zvrhlé a nacisté zabavili 82 jeho děl, což byla pro něj rána, neboť Německo považoval za svůj druhý domov. V dalších letech se Munch věnoval tvorbě už jen soukromě.
Madona, 1894 – 1895
Osamění, strach, smrt, šílenství, nemoc – to všechno se často objevovalo v expresionistických dílech, na něž měl ze západu vliv E. A. Poe, z východu dílo ruských spisovatelů jako byl Dostojevskij, ze severu právě Edvard Munch, z jihu primitivní kultura afrických kmenů. Inspirovaly je také pesimistické filosofie jako například Nietzscheho nihilismus, dětská tvorba (neboť děti malují jen to, co je zajímá či to aspoň patřičně zvýrazní) a tvorba duševně chorých lidí. Sami expresionisté měli neblahé životní zkušenosti, a ty ventilovali do svých děl, která představují odpověď na předcházející naturalismus a impresionismus. Nejvíc se expresionismus prosadil v Německu (po první světové válce, kdy se Němci potýkali s ekonomickou i psychickou krizí poražené země) a Skandinávii. Nacisté ho ale zakázali.
Puberta, 1895
Munchovy obrazy jsou zejména symbolistické, ale je právem považován za předchůdce expresionismu a dokonce i za jeho nejvýznamnějšího představitele. Obrazy, namalované sytými, kontrastními barvami, dokáží vyděsit. Munch si sáhl na samotné dno své duše, aby stvořil strašidelný odraz toho, co prožíval, a aby to mohl sdílet s ostatními. Tahy štětcem vyvolávají dojem, jakoby obraz plynul a pohyboval se. Tyhle “plynoucí” tahy deformují realitu a odkazují na tehdy se rozvíjející kinematografii.
Polibek, 1895

Bouře, 1893
Bouře: Krásná ukázka symbolismu – známe bouře nejen jako rozmary počasí, ale také bouře emocionální, hromonální, uvnitř nás. Postavy jsou anonymní a žena vpředu, která jakoby se vydávala do nebezpečí, upoutává bělostí svých šatů, což samozřejmě evokuje nevinnost, ctnost, panenství. Obraz je znepokojivý tím, jak se žena vydává bouři vstříc a tím pádem se nabízí náznak ztracené nevinnosti.

Golgota, 1900

Golgota: Svědci Kristova ukřižování se zvrhle baví. Zkreslení perspektivy mi připomíná rybí oko.

Výkřik, 1893