Šťastné a veselé z nevěstince

Vánoce nejsou svátky lásky a klidu, alespoň soudě podle pocitů spousty lidí z tohoto období roku. Říká se, že svůj idylický ráz ztratily až v naší přetechnizované a uspěchané době, ale zní to spíš jako výkřiky romantických milovníků minulosti (kteří ji nejlépe ani nezažili).

christmas-in-the-brothel-1905
Edvard Munch: Vánoce v nevěstinci, 1904. Courtesy of Munch Museum, Oslo. Zdroj: wikiart.com

Pro Edvarda Muncha rozhodně nebyly Vánoce 1904 těmi nejšťastnějšími. V prosinci přijel do německého Lubeku, aby nainstaloval vlys do dětského pokoje, který si objednal jeho patron dr. Linde. Umělec dostal ještě zakázku na portrét Lindeho tchána, senátora Holthusena, v Hamburku. Zpočátku spolupráce šla dobře, avšak kolem Vánoc se smluvní strany nepohodly a senátor zakázku zrušil. Citlivý Munch to nesl těžce; neshody u něj vyvolaly úzkosti, které se pokoušel zvládnout alkoholem. Dlouhodobé psychické problémy, jež se snažil takto tlumit, vedly k jeho nadměrnému pití a konečnému zhroucení v r. 1908.

Continue reading “Šťastné a veselé z nevěstince”

Časová osa: 1899

Učit se dějiny umění po jednotlivých směrech, tak jak šly za sebou, je běžná praxe, mnohdy však člověku nemusí dojít, že se některé směry úplně prolínaly a v jednom roce tak mohla vzniknout díla úplně odlišného rázu. Časová osa se bude toto přesvědčení snažit napravit. V jednom článku vám představím několik děl, která vznikla v tom samém roce, ale v rámci jiného směru. Začínáme na samém konci 19. století – fin de siècle.

EXPRESIONISMUS / SYMBOLISMUS Edvard Munch: Tanec života. Olej na plátně, Nasjonalgalleriet v Oslu, Norsko.

Edvard Munch: Tanec života. Zdroj: edvard-munch.com

IMPRESIONISMUS Claude Monet: Most Charing Cross. Olej na plátně, Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu, Španělsko.
Zdroj: arscentre.com
REALISMUS John Singer Sargent: Sestry Wyndhamovy – Lady Elcho, Mrs. Adeane a Mrs. Tennant. Olej na plátně, The Metropolitan Museum of Art v New Yorku, New York.
Zdroj: ownapainting.com

POST-IMPRESIONISMUS Paul Gauguin: Dvě Tahiťanky. Olej na plátně, The Metropolitan Museum of Art v New Yorku, New York.
Zdroj: artunframed.com
PRERAFAELITÉ William Holman Hunt: Zázrak svatého ohně. Olej na plátně, Fox Art Museum v Cambridge, Massachussets.

Zdroj: harvardartmuseums.org

Avantgarda I: EDVARD MUNCH

Večer na ulici Karla Johana, 1892
Nejsilnějším tématem Munchovým obrazů, které všichni známe a které dokáží neobvykle zapůsobit na každého, i kdyby o něm v životě neslyšel, bývá smrt a silný strach z osamění. 

Smrt v pokoji nemocného, 1899

On sám se cítil smrtí neustále obklopený. Během jeho dětství mu zemřela matka a starší sestra. Otec mu a jeho sourozencům tyhle dvě události často připomínal, a prohluboval tak ještě víc tuto ztrátu. K tomu u jedné z jeho mladších sester diagnostikovali duševní chorobu. Aby Munch unikl svým démonům, začal v brzkém věku malovat, přičemž se do jeho tvorby už v brzkém věku promítala skvělá fantazie, podporovaná otcem, který mu četl příběhy Edgara Allana Poea. Právě svého otce však zklamal, když se v pozdějších letech rozhodl nechat univerzity a začít se plně věnovat malování.

Mrtvá matka, 1899 – 1900
Munch trpěl během života těžkými depresemi a často se uchyloval k alkoholu. Nikdy se neoženil, protože se bál, aby jeho rodina netrpěla jeho psychickými potížemi. V roce 1908 podstoupil osmiměsíční psychoterapii, kde se lékaři rozhodli jeho vážný stav řešit i elektrošoky. Po skončení léčby se změnila i jeho tvorba – začala být barevnější a optimističtější a setkala se s kladnou reakcí veřejnosti (na rozdíl od většiny jeho dřívějších děl, na kterých se zřetelně promítaly jeho neurózy a žal z postupné ztráty blízkých), takže si Munch za nově nabyté peníze koupil dům v Ekely, kde strávil téměř celý zbytek života. 
Tanec života, 1899
Jeho největší a nejúspěšnější výstava se konala v Berlíně, kde vystavil 223 svých olejomaleb. Po nástupu nacismu bylo ale jeho umění označené za zvrhlé a nacisté zabavili 82 jeho děl, což byla pro něj rána, neboť Německo považoval za svůj druhý domov. V dalších letech se Munch věnoval tvorbě už jen soukromě.
Madona, 1894 – 1895
Osamění, strach, smrt, šílenství, nemoc – to všechno se často objevovalo v expresionistických dílech, na něž měl ze západu vliv E. A. Poe, z východu dílo ruských spisovatelů jako byl Dostojevskij, ze severu právě Edvard Munch, z jihu primitivní kultura afrických kmenů. Inspirovaly je také pesimistické filosofie jako například Nietzscheho nihilismus, dětská tvorba (neboť děti malují jen to, co je zajímá či to aspoň patřičně zvýrazní) a tvorba duševně chorých lidí. Sami expresionisté měli neblahé životní zkušenosti, a ty ventilovali do svých děl, která představují odpověď na předcházející naturalismus a impresionismus. Nejvíc se expresionismus prosadil v Německu (po první světové válce, kdy se Němci potýkali s ekonomickou i psychickou krizí poražené země) a Skandinávii. Nacisté ho ale zakázali.
Puberta, 1895
Munchovy obrazy jsou zejména symbolistické, ale je právem považován za předchůdce expresionismu a dokonce i za jeho nejvýznamnějšího představitele. Obrazy, namalované sytými, kontrastními barvami, dokáží vyděsit. Munch si sáhl na samotné dno své duše, aby stvořil strašidelný odraz toho, co prožíval, a aby to mohl sdílet s ostatními. Tahy štětcem vyvolávají dojem, jakoby obraz plynul a pohyboval se. Tyhle “plynoucí” tahy deformují realitu a odkazují na tehdy se rozvíjející kinematografii.
Polibek, 1895

Bouře, 1893
Bouře: Krásná ukázka symbolismu – známe bouře nejen jako rozmary počasí, ale také bouře emocionální, hromonální, uvnitř nás. Postavy jsou anonymní a žena vpředu, která jakoby se vydávala do nebezpečí, upoutává bělostí svých šatů, což samozřejmě evokuje nevinnost, ctnost, panenství. Obraz je znepokojivý tím, jak se žena vydává bouři vstříc a tím pádem se nabízí náznak ztracené nevinnosti.

Golgota, 1900

Golgota: Svědci Kristova ukřižování se zvrhle baví. Zkreslení perspektivy mi připomíná rybí oko.

Výkřik, 1893