Moderní umění = Pojďme o tom mluvit

Jedna kamarádka se nedávno vypravila na výlet do Paříže, kde navštívila mimo jiné i Centre Pompidou. To zastřešuje skvělou sbírku moderního a současného umění umělců zvučných jmen – jako například Vasilije Kandinského, Alexandera Caldera, Henriho Matisse, Roberta Rauschenberga, a dalších. Ne že by kamarádce umění nic neříkalo, ostatně proto se rozhodla návštěvu galerie zařadit do svého programu; nicméně co se týká současného, zvláště konceptuálního umění, občas jí dělá potíže v něm najít něco, co by ji oslovilo. Když procházela sbírkami Centre Pompidou, nezřídka pociťovala zmatení a nedokázala se ubránit pochybnostem, jestli vůbec ta díla, na která se dívá, mají nějaký uchopitelný význam anebo si z ní prostě někdo dělá legraci. Continue reading “Moderní umění = Pojďme o tom mluvit” →

Abstrakce versus figurace v poválečném výtvarném umění

Bezejmenný modrý monochrom (IKB) versus Žena III

Jedny ze světlejších chvilek pro mě v poslední době jsou ty, když narazím v tom milionu písemných prací, které odevzdáváme, na téma, které se více či méně strefují i do mých mimoškolních zájmů. Takovým zadáním bylo například srovnání a interpretace dvou děl z navzájem polárních subkultur v jedné epoše euroamerické kultury. Práci už jsem odevzdala a vzhledem k tomu, že jsem v ní interpretovala dva významné obrazy, o nichž si myslím, že by vás mohly zaujmout, podělím se o její mírně osekanou podobu i tady s vámi.

(O Yvesovi Kleinovi navíc chystám článek už od chvíle, kdy jsme jej v Umění od 1945 do současnosti brali.)

Pro svou interpretační práci jsem si zvolila díla dvou významných představitelů umění po druhé světové válce – Yvese Kleina a Willema de Kooninga. Zatímco první jmenovaný reprezentuje polohu tvorby v poválečné Evropě, druhý žil a pracoval většinu života v USA.

Srovnání abstrakce a figurace jakožto dvou ostře kontrastních pólů výtvarné produkce skýtá množství poměrně jasně viditelných rozdílů, vnímatelných i laikem. Modrá monochromní plátna Yvese Kleina na mě velmi hluboce působí a řadím je ke svým nejoblíbenějším uměleckým dílům. Jako ‚protivníka‘ jsem vybrala de Kooningovu sérii Ženy, konkrétně Ženu III, která je již na první pohled zcela odlišná, ačkoliv byla vytvořena v té samé epoše.

Euroamerická moderní tvorba po roce 1945

Principy a způsoby poválečné tvorby mají kořeny v avantgardě, která vnesla do umění hojné experimentování a vymezovala se proti všem tradicím. Umělci se „tázali po vlastní povaze umění a lidskosti.“ (Graham – Dixon, 2010) Móda experimentů a osvobození uměleckého díla jako takového, které není závislé ani na svých příjemcích, ale nemusí být dokonce spojováno ani se svým tvůrcem, měla za následek vznik mnoha ‚ismů‘, dílčích směrů s vlastními manifesty. Tvorba se ještě v žádné etapě dějin nevyvíjela tak rychle. Dvě světové války a tragédie, jež přinesly, však na tento slibný vývoj zaútočily a znovu donutily nejen umělce tázat se tázat, jaké jsou hodnoty a postoje, které by opakování podobných událostí zabránily či je zcela vyloučily. Snažili se nyní nalézt obecné pravdy, které by umožnily znovu scelit zhroucenou společnost. (tamtéž, str. 500)

Slavná fotka Alfred Eisenstaedta – voják, líbající sestřičku po skončení druhé světové války.
Time-Life/Getty Images. Zdroj: cityroom.blogs.nytimes.com

Ač se tedy etapa poválečného moderního umění do jisté míry vůči avantgardě vymezovala, sdílela s ní několik rysů: dynamický vývoj nových způsobů a smýšlení v tvorbě, experimentování nebo existenci uměleckého díla samo o sobě, bez potřeby něco zachycovat či reprezentovat. Lze však zaznamenat silnější touhu hledat transcendentální pravdy a hodnoty a dosahovat skrz jazyk tvorby duchovního poznání. To bylo umožněno také díky skutečnosti, že v padesátých letech se ekonomická a společenská situace na Západě zlepšila, mnoho evropských zemí a USA se tedy těšilo hospodářskému růstu. USA, které v první polovině dvacátého století spíše stály v pozadí, se nyní změnily v příslovečnou Mekku moderního umění, neboť se v nich usadily – či nějakou dobu přebývaly – vůdčí osobnosti avantgardy, které prchly před diktaturou v Evropě. Svými přístupy a způsoby tvorby inspirovaly několik následujících generací mladých amerických umělců, kteří se následně vůči evropské tradici ostře vymezili ve vlastních jedinečných směrech.

Yves Klein: Bezejmenný modrý monochrom, 1957

Yves Klein byl čelním představitelem evropského neodada. (Glenn, 2008) Jak už název napovídá, neodada navazovalo na tradici nesmyslnosti, absurdity, spontánnosti a nalezených všedních objektů, které umělci ‚pasovali‘ na umění. Klein experimentoval s nejrůznějšími technikami, neboť odmítal tradiční malbu olejem: místo štětce využíval těla modelek, plamenomet (Alley, 1981), vystavil prázdnou galerii anebo prodával certifikáty na neexistující umělecká díla.

Yves Klein. Zdroj: flickr.com/photos/hirshhorn/

Jeho malby a sochy však byly jen prostředkem k dosažení něčeho většího. (Karmel, 1969) „Moje práce jsou pouhým popelem mého umění,“ prohlásil v roce 1960. (Klein, cit. podle Karmel, 1969) Klein nepřestal celý život hledat transcendentální hodnoty a duchovno. Toho dosahoval ve svých slavných monochromech, zpočátku různých barev, od roku 1957 většinou modrých. (Alley, 1981)

Modrá barva – a zejména jeden její specifický odstín, jímž se monochromy vyznačují, a který si nechal patentovat jako International Klein Blue, ačkoliv se nikdy průmyslově nevyráběl (Graham – Dixon, 2010) – pro něj byla nejdůležitější ze všech barev a zprostředkovávala mu pocit duchovna a svobody. „Klein tuto barvu objevil, když si pro meditaci upravil sklep obchodu jednoho z rodičů jeho přátel – aby opticky zvětšil tuto stísněnou komůrku, namaloval strop modře. Tato modrá pak pro něj znamenala nekonečný prostor a duchovní čistotu.“ (Glenn, 2008)

Yves Klein: Bezejmenný modrý monochrom, 1957. Zdroj: wikipaintings.org

Bezejmenný modrý monochrom lze využít nejen jako zástupce série Kleinových tematických maleb, ale také jako prototyp určitého přístupu k tvorbě, jenž se od desátých let minulého století prosadil – abstraktní umění. V abstraktních uměleckých dílech nejsou objekty reprezentovány ikonicky, nýbrž symbolicky. Dalo by se tedy říct, že k divákovi promlouvají zcela odlišným jazykem, než byl dosud zvyklý. Umělci se snažili eliminovat jakékoliv detaily či vodítka, která by obsah díla nějak spojovala s naším hmotným světem. Vyjadřováno je jakési spirituálno, podstata, charakter světa, duchovní témata a otázky.

Také rukopis autora je odstraněn, přetrhávají se tím tedy vazby i s tvůrci těchto objektů, kteří záměrně ustupují do pozadí. Tento princip inspiroval pozdější minimalistickou tvorbu. V centru zájmu není autorova jedinečnost a stopa, nýbrž koncept, který zanechává. Dílo nyní může zastupovat samo sebe.

Absence gesta a figur neumožňuje s objekty nějak zacházet, měnit je či deformovat. Exprese skrz gesto je tedy také znemožněna. Jediné působení na diváka se nachází v barvě samotné. Monochromy by mohly připomenout Rothkovy color field paintings, avšak na rozdíl od Rothka, jenž je řazen k hnutí abstraktního expresionismu, nešlo Kleinovi o expresi jako takovou, expresi vlastních emocí. Ultramarínově modrá, již si nechal Klein patentovat, je téměř elektrizující a z pláten pulsuje; velikost obrazů (často přes metr) její vliv jen umocňuje. Malba je statická, nikam se nepohybuje, pouze existuje a prostupuje materiální bytí – je transcendentální.

Willem de Kooning: Žena III, 1953

Willem de Kooning naopak patřil k vůdčím figurám amerického abstraktního expresionismu, vůči němuž se neodada a následně pop art, minimalismus a pozdější směry vymezovaly. Konkrétněji jeho tvorba spadá pod tzv. akční malbu, jak ji nazval v r. 1952 kritik Harold Rosenberg. Malíři nanášeli barvu emotivním, dramatickým způsobem – rozlévali ji, rozstříkávali, nechávali ji stékat – a samotný akt malby se stává jejím obsahem. Obraz tak odrážel pocity, jaké umělec během tvorby prožíval. (Graham – Dixon, 2010)

Willem de Kooning ve svém ateliéru, 1961. Smithsonian Institution Archives. Zdroj: commons.wikimedia.org

„Styl abstraktního expresionismu se vyznačuje použitím jakési podvědomé spontánní energie, která pomáhá utvářet dynamické a působivé dílo. Abstraktní expresionismus v sobě popíral tradice předchozího umění, prosazoval hluboké a formující emoce umělce, které vycházely z jeho osobnosti a nitra. […]Umělci používali rozměrná plátna, která na rozdíl od dřívějších tradic v umění pokrývali celá, bez zaměření na hlavní plochy obrazu. Abstraktní expresionismus není definován jednotným stylem, jako spíše celkovým pocitem a přístupem k tvůrčímu procesu.“ (Glenn, 2008)

Plátna Willema de Kooninga totiž zobrazují konkrétní figury, a ačkoliv to někteří jiní abstraktní expresionisté považovali za zpátečnické, byl i přesto považován za jednu z nejdůležitějších osobností tohoto směru. De Kooning reagoval na výtky takto: „I abstraktní tvary musejí mít nějakou podobu.“ (De Kooning, cit. podle Graham – Dixon, 2010)

Willem de Kooning: Žena III, 1951. Zdroj: webneel.com

Žena III je součástí de Kooningovy série Ženy, kterou začal malovat začátkem padesátých let. Tyto ženy naprosto vylučovaly po staletí přijímaný ideál ženství – „byly hrubé, divoké a komické, s vyceněnými zuby, povislými prsy a prázdnýma očima“. (Graham – Dixon, 2010) Od výše zmiňovaného modrého monochromu se liší v několika zásadních ohledech:

Jako figurativní malba je ikonická (ačkoliv zde pouze částečně), což divákovi usnadňuje pochopit, co znázorňuje. Díky tomu je možné zobrazované různým způsobem deformovat (viz díla německých expresionistů) a dosahovat tak jiného výraziva. Barvy mohou ustoupit do pozadí. Těžiště tohoto typu maleb však leží v jejich gestickém provedení – to nám zaprvé říká, kdo přesně je jejich autorem, zadruhé, jak se během tvorby cítil – jeho jedinečnost je tak zvýrazněna – a zatřetí, jak vnímá to, co zobrazil. Nesoustředí se na kantovské „věci o sobě“, nýbrž „věci pro mne“. Prudké tahy a agresivní linie také vytvářejí dojem dynamiky. Obraz je celkově znepokojující a vyvolává v divákovi úzkost z de Kooningovy mohutné ženy, která spíše připomíná stvoření z nočních můr.

Shrnutí základních zjištění

Ve své práci jsem srovnala dvě umělecká díla, která sice vznikla ve stejné době a kultuře, avšak navzájem se od sebe diametrálně liší nejen způsobem provedení, ale také konceptem. Jak abstraktní, tak figurativní malba jsou specifické způsoby tvorby, jejichž vlastnosti můžeme nejlépe ilustrovat na vzájemné juxtapozici děl, která se pod ně z kunsthistorického hlediska řadí. Směry neodada a abstraktní expresionismus, které svých vrcholů dosáhly v minulém století, ve svém srovnání rovněž skýtají mnoho rozdílů, které není obtížné rozlišit.

Nakonec uvádím v následující tabulce stručný výčet základních vlastností, kterými mnou analyzovaná díla disponují.

Tab. 1: Shrnutí rozdílů mezi Bezejmenným modrým monochromem a Ženou III

Modrý monochrom (abstrakce)	Žena III (figurace)
Nezobrazivé, nekonkrétní	Zobrazivé, konkrétní
Žádné spojení s námi vnímatelným světem	Viditelné spojení s běžnou realitou
Anonymita autora	Specifický rukopis, autorova jedinečnost
Nemožnost měnit, deformovat	Možnost deformovat realitu v ní
Absence gesta	Výrazná gestičnost
Exprese skrz barvu	Exprese skrz formu
Transcendentální, „objektivní“	Subjektivní

Literatura

Graham – Dixon, A. (2010) Umění. Velký obrazový průvodce. Praha: Euromedia Group.
Alley, R. (1981) Catalogue of the Tate Gallery’s Collection of Modern Art other than Works by British Artists. Dostupné z: http://www.tate.org.uk/art/artists/yves-klein-1418
Karmel, P. (1969) Yves Klein. Dostupné z: http://www.artinamericamagazine.com/features/yves-klein/
Glenn, M. (2008a) Yves Klein. Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=518
Glenn, M. (2008b) Willem de Kooning. Dostupné z: http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=525

Výpisky: Umělecké směry

Další výpisky? Ale to snad ne! 🙂 Poslední z rychlosérie k maturitě, vypracovávali jsme je s kamarádem chvatně během dnešního dopoledne. Jsou opravdu stručné a zdaleka nezahrnují všechno, je tedy třeba se opřít i o další zdroje! Nicméně k “odpíchnutí” a hrubému přehledu snad postačí. Začínají středověkem.

Umělecké směry

– k zapamatování si jednotlivých charakteristik vám může pomoci také skutečnost, že každé následující období popíralo nějakým způsobem to předcházející

– některé směry existovaly paralelně s ostatními

Středověk
(5. st. po Kr. – 14. st.)
– největší pozornost se soustřeďuje na sakrální (posvátná, náboženská) témata, Bibli
– žánry: legenda (o životě a většinou mučednické smrti nějakého světce), spor (rozhovor dvou osob nebo věcí – i např. bohatství s bídou, kde se přou o to, kdo má pravdu), traktáty (něco jako eseje, většinou s náboženskou tematikou), žákovská poezie (prostší, vulgární jazyk, mluví o studentském životě), …
– př. Legenda o sv. Kateřině, Spor vody s vínem

Renesance
(14. – 16. st.)
– přechod od sakrální tematiky k sekulární (světské); v centru pozornosti člověk, rozvíjení jak těla, tak ducha, posmrtný život už není prioritou, musíme si užít všechno (to ale neznamená, že náboženská tematika mizí!)
– doba zámořských objevů, převratných vědeckých poznatků (heliocentrismus, objevení knihtisku, atd.), rozvoj umění (Michelangelo, Leonardo da Vinci)
– př. Giovanni Boccaccio – Dekameron, Dante Alighieri – Božská komedie, rozvoj jazyků obecně, doba tvorby Shakespearea

Baroko
(17. – pol. 18. st.)
– popírá renesanci, je neklidné a ohromující; církev se snaží ve věřících znovu vzbudit velký respekt k Bohu a k ní samotné, chce oslnit lidi svou mocí a bohatstvím; člověk je nicotný oproti velikosti Boha
– doba úpadku češtiny, poněmčování, rekatolizace, pobělohorské období
– oblíbené téma – pekelné hrůzy (církev zastrašuje), Poslední soud je za dveřmi, tak se chovej slušně
– květnatý, zdobný jazyk
– př. J. A. Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, Orbis pictus, Didactica magna; Bedřich Briedel: Co Bůh? Co člověk? – báseň o pohrdání člověkem, kontrast lidské trapnosti a bídy oproti dokonalosti Boha

Klasicismus
(18. st. – 19. st.)
– inspiruje se hlavně starověkými vzory a zdůrazňuje střízlivý rozum, uměřenost a jasný, pravidelný řád; vyloučit city a kontrolovat je, je nutno podřídit s evyššímu zájmu, zavrhuje individualitu; střídmý, strohý, jednoduchý
– dělení kultury na vysokou (vznešená, prestižní,s ložitá – tragédie, dramata, eposy, ódy) a nízkou (humorná, realistick. literatura, prostě to ostatní – komedie, bajky – ty byly tehdy hodně významné, satiry)
– př. vysoká kultura: Jean Racine: Faidra ( o tom, jak je nutno kontrolovat své city, jinak člověk přivodí tragédii sobě i ostatním), nízká: Moliére: Tartuffe, Lakomec

Osvícenství
(18.st.)
– je to spíš historické období než umělecký směr
– žádá harmonii citů a rozumu, pohrdá fanatismem, vzdělání je nejdůležitější
– př. Denis Diderot: Jeptiška (kritika církve), Jonathan Swift: Gulliverovy cesty, Voltaire: Candide

Romantismus
(19. st. – pol. 19. st.)
– cit, individualita (a individuální prožitek) a duše (zejména trýzněná duše)
– odcizení člověka od společnosti, utíkání z reality (do minulosti, která údajně byla “čistší” a “lepší”, do přírody, do vlastní fantazie)
– autor se často identifikuje s hl. hrdinou
– romantická láska je absolutní, až za hrob, často nešťastná nebo neopětovaná, vždy nějak spojená se smrtí
– př. Lord Byron: Childe Haroldova pouť, Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Pařži, Stendhal: Červený a černý, A. S. Puškin: Evžen Oněgin, E. A. Poe, K. H. Mácha: Máj

Realismus
(od 2. pol. 19. st. dodnes)
– dívá se na skutečnost objektivně, bez iluzí a fantazie
– zachycuje skutečnost tak, jak je, někdy až naturalisticky přesně
– umělec musí být objektivní a vytvářet komplexní práce
– soustředění na přítomnost, autor ustupuje do pozadí, všechno jenom pozoruje
– zkoumání sociálních témat
– př. Honoré de Balzac: Otec Goriot; Émile Zola: Zabiják, Thérese Raquin, Nana; Charles Dickens: Oliver Twist

Symbolismus
(přelom 19. a 20. st., tzv. fin de siècle)
– zobrazovat věci, které nelze racionálně popsat (nálady, emoce,myšlenky,city atp.), tj. zobrazit nezobrazitelné, snažili se proniknout k podstatě skutečnosti – usilovali o vnímání umění všemi pěti smysly. K tomu jim měl pomáhat symbol, který se měl stát prostředníkem mezi skutečným světem a „světem duše“ a měl v náznaku odkrývat tajemství ukryté v nitru věcí. Symbol nebyl přímým pojmenováním věci (problému, stavu atp.), ale pouhým náznakem, sugescí podstaty věci.

Dekadence
(konec 19. st.)
– pozná se jen na základě obsahu, ne formy
– dekadent je zhnusený, pohrdavý a odmítá moderní svět a jeho hodnoty
– nesnáší akademické vzdělance a intelektuály
– zajímají ho tehdy zakázané oblasti: sex, anarchie, satanismus, choroby, …
– témata: největší nepřítel jedinečnosti je dav; osamělost – mnišství, poustevnictví; “záporáci dějin” – Jidáš, Ahasver (věčný Žid); Kristus a obecně trpící lidé; psychické choroby; tragičnost lásky; žena jako upír, vykořisťovatelka, démon; puberta, dospívání, ztráta panenství; mateřství jako prokletí
– př. Jiří Karásek ze Lvovic: Gotická duše, Oscar Wilde, Charles Baudelaire: Květy zla, prokletí básníci obecně

Anarchismus (anarchističtí buřiči u nás)
(začátek 20. st.)
-často zpočátku tvořili dekadentní věci
– zažili kriminál, protože rádi provokovali režim (tehdy ještě monarchie)
– párty v Olšanské vile, která patřila S. K. Neumannovi, vůdci buřičů – orgie, divoké mejdany, atd.
– vrací se lyrická témata
– př. Viktor Dyk: Krysař, Stanislav Kostka Neumann: Satanova sláva mezi námi, František Gellner: Po nás ať přijde potopa, Fráňa Šrámek: Života bído, přec tě mám rád

Civilismus
(začátek 20. st.)
– souvisí s buřiči, S. K. Neumann chvíli takto tvořil
– soustřeďuje se na zobrazení technických vymožeností, moderního života a civilizace. Oslavuje všední věci a lidskou práci
– opak vitalismu (oslava holé existence, harmonie s přírodou)
– Neumannovy Nové zpěvy

Impresionismus
(přelom 19. a 20. st.)
– posílení lyričnosti a hudebností verše

– vyjadřování emocí, nálad, atmosféry; prchavého kouzla okamžiku

– intimní a přírodní poezie
– přírodní motivy
– př. Antonín Sova

Avantgarda
(první polovina 20. st.)

Futurismus
– ukázat moderní uspěchanou a rušnou dobu, kterou nekritizovali, ale která se jim líbila
– častým námětem byla technika. Z toho vyplynula jejich snaha o rychlost
– obdiv rychlosti, břitkosti moderní doby, techniky
– destrukce starého, nastolení nového pořádku
– experimenty: zrušení gramatiky, zaumnyj jazyk (Velemir Chlebnikov; za hranice rozumu, nemá význam), během autorských čtení třeba pouštěli motorovou pilu a do toho četli
– pozor! futurismus vs. civilismus – civilismus je euforický, chválí předměty, člověk je nový Bůh; futurismus si je vědom toho, že nová doba je i dravá a nebezpečná

– př. F. T. Marinetti: Manifest futurismu, Osvobozená slova

Expresionismus
– temný, ponurý, využívá ostrých kontrastů
– zaujetí psychopatologií – blázny, zločinci, devianty
– vychází z realismu, deformuje ho – zvýraznění toho, co chci sdělit, deformace perspektivy
– inspirace: východ: Dostojevskij a jeho psyhcolog. próza, západ: E. A. Poe, sever: Edvard Munch, jih: primitivní kmeny a jejich kultura; dětská malba, pesimističtí filosofové (F. Nietzsche, A. Schopenhauer, S. Kierkegaard)
– expresionisté měli krušné životy, drsné zkušenosti, trpěli depresí, chorobami
– př. Jacob van Hodis, Alfred Kubin: V zemi snivců, Gottfried Benn

Dada
– proti zmatku a nesmyslnosti války, která způsobila tolik utrpení
– tvořit si můžu sám pro sebe, nemusím mít diváky -> místy nesrozumitelná tvorba
– maximální svoboda v umění, dělej si, co chceš
– záměrný nonsens, absurdita
– není třeba plánovat, náhoda a spontánnost je nejlepší
– př. Tristan Tzara, Christian Morgenstern (akustické básně), Marcel Duchamp (výtv.) a jeho readymades

Surrealismus
– zrodil se z dada, které se rychle vyčerpalo
– usiluje o osvobození mysli, zdůrazňuje podvědomí. Snaží se o zachycení snů, představ, pocitů a myšlenek
– chce překonat hranice realismu, snaha propojit psycoanalýzu s uměním, velká inspirace Sigmundem Freudem
– psychický automatismus: tvořím to, co mi zrovna přijde na mysl
– př. André Breton, Paul Eluard

Poetismus
– hlavními tématy se staly pocity štěstí a radosti, emotivní stránka byla pro poetismus velmi důležitá; popisování všedních věcí, cílem poetismu bylo úplné oproštění se od politiky a optimistický pohled na svět
– exotika, cestování, přírodní motivy, silná lyrika
– má kořeny v proletářské tvorbě; existoval pouze u nás
– důležité jsou asociace, nekontrolovaná posloupnost volných myšlenek
– experimentuje, nevnímá tolik interpunkci
– př. Vítězslav Nezval: Edison, Karel Teige: Manifest poetismu, Ladislav Vančura: Rozmarné léto, Konstantin Biebl

Proletářská tvorba
(20. st.)
– zobrazuje především dělnickou třídu, její útlak a vykořisťování
– touží po beztřídní společnosti, je aktivní
– snaží se čtenáře vyburcovat, navnadit, je optimistická až euforická
– silný motiv dělnictva, práce, lepších zítřků, revoluce, kolektivu; hrdinové definováni na základě politické příslušnosti a vztahu k práci
– př. Jiří Wolker: Těžká hodina, Josef Hora: Pracující den

Postmoderna
( od 60. let 20. st.)
– základním prvkem postmoderny je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění
– spíše filosofický proud, pohled an svět
– kritizovali, že se avantgardní umění dostalo do bodu, kdy všichni jenom experimentují a je jim jedno, co si myslí publikum; umění má přitom “komunikovat” s příjemci, má mu něco předávat; spojili tedy tradiční pojetí umění s pozitivy avantgardy
– znaky: stírání rozdílů mezi fakty a fikcí (nutí čtenáře dohledávat si info), vychází z pokleslých žánrů (horor, porno, detektivka -> zábavné), vychází i z věd, nevěří na objektivitu, inspirace mtylogoií, textualita – dokaz v textu na jiný text, jazykové hříčky, rozsáhlé předmluvy a doslovy, aby čtenář všechno pochopil
– př. Umberto Eco: Jméno růže, Foucaltovo kyvadlo; Vladimir Nabokov: Lolita

Zdroje: vlastní znalosti a poznámky ze školy, wikipedia.cz