Atlanta aneb Město v lese

Cestovat díky práci je jedna z nejlepších věcí, které se mi kdy staly, a pořád se občas musím štípnout, abych věřila tomu, že jsem na všech těch zvláštních a exotických místech na fotkách doopravdy byla. Jedním z takových míst jsou Spojené státy, které díky vysokým cenám všeho byly dlouho můj nedostupný sen. Ačkoliv mě práce zavála už minulý rok v prosinci do Nevady, byla to teprve teď Atlanta, hlavní město státu Georgia, kde jsem mohla trochu více přičichnout k tomu, co může Amerika nabízet.

IMG_20200115_171639_copy
Centennial Olympic Park

Přezdívá se jí všemožně – ATL (díky zkratce letiště), Hotlanta, Black Mecca, King Peach (?) nebo City in the Woods, tedy Město v lese. Dokud jsem nestála uprostřed Downtown, centra města, obklopená výškovými budovami, kolem mě neproudila auta a nezapřádali se mnou řeč přátelští místní, neměla jsem o žádné z těchto přezdívek ani šajna. V Americe je mnoho jiných měst se zvučnějšími jmény, mezi nimi třeba San Francisco, kde jsme v prosinci se šéfovou přestupovaly na cestě do Nevady a jen skutečnost, že jsme na přestup měly pouhou (stresující) hodinu nás uchránila od toho, abychom propadly lítosti, že tam nemáme více času. Díky tomu jsem od Atlanty tolik neočekávala, ale o to milejší bylo zjistit, že je to město mnoha tváří, jež se v nespočtu jeho přezdívek promítají.

Continue reading “Atlanta aneb Město v lese”

Dva tisíce devatenáct, na cestě

Jeden ze způsobů, jak shrnout uplynulý rok, je tento:

(Kliknutím na hranatou ikonku v šedé liště vedle názvu mapy rozvinete legendu)

Cestování totiž v minulých 365 dnech neplánovaně zaujalo v mém životě takové místo, že málem neuplynul měsíc, abych si nebalila kufry a odlétala – ať už na sever, jih, východ nebo západ. Můžu teď s klidným srdcem potvrdit, že metoda roličkování vážně šetří prostor, a že batohy Cabin Zero si svou pověst zaslouží. 🙂

To samozřejmě v roce 2019 nebylo všechno. Stala se spousta věcí, jak v práci, tak v legraci, a i když to tak nejdřív nevypadalo, nakonec všechno tohle bylo pozitivní. Continue reading “Dva tisíce devatenáct, na cestě”

Den čtvrtý a pátý, 6. – 7. 12. 2017

(Srpen 2018: Pokračujeme po delší pauze v krasojízdě!)

Vietnam, o 13 let později

Phố cổ = staré město, stará čtvrť

Lều = stan

612-5
Mlha nad HUST

Následující dva dny budou taky ryze pracovní, a tak drtivou většinu dne strávíme na HUST u promítacího plátna, počítačů a diskuzí. Na město si sedá oblačnost a mlha, smíšená se smogem, která rozptyluje světlo tak, že můj už tak smutný foťák v mobilu je ještě smutnější. Continue reading “Den čtvrtý a pátý, 6. – 7. 12. 2017”

Pohledy z Kréty

img_20180801_114532_481-01-797488854.jpeg
Barvy Řecka. Foto: Zia Gouel

Řecko už je skoro jako doma. Když vystoupím na letišti, nadechnu se horkého, vlhkého vzduchu a v dálce na mě zamrká moře, vím sice, že jsem oficiálně “na dovolené” (zažádala jsem si o ni v zaměstnaneckém systému, pracovní počítač jsem nechala v práci, atd.), ale zároveň mě zalije uklidňující pocit známého. První návštěva záchoda, kde se toaletní papír hází do koše místo do mísy, první luštění nápisů v alfabetě a natahování uší, když se někde ozve melodický místní jazyk, a první pohled na prudké kopce s olivovníky ten pocit pak dokonale stvrdí. A je jedno, že jsem tam byla teprve potřetí.

Může za to ta pověstná řecká pohostinnost? Nebo snad to, že když jsem hltala řeckou mytologii, bylo pro mě Řecko vysněná destinace, o které jsem si přečetla první poslední, jak moc jsem si přála ji navštívit? Těžko říct. Stejně je to jedno. Když vstoupím do země, nad níž vlaje vlajka složená ze dvou nejhezčích barev – modré a bílé – chce se mi vrátit se do imaginárního domova, od kterého mám v kapse imaginární klíče a v hlavě imaginární adresu.

Letos se imaginární adresa, klíče a domov zhmotnily na Krétě. A tohle jsou imaginární pohlednice, které jsem odtamtud poslala. Continue reading “Pohledy z Kréty”

Slunce, vítr, kopce

IMG_20170731_173554_729-02
Karpathos. Foto: Zia Gouel

Není toho moc, co bych chtěla napsat o ostrově, o kterém málokdo asi slyšel a co by už nebylo dávno řečeno v průvodcích a afektovaných nabídkách cestovek. A upřímně, to, co se v takových nabídkách cení – jako moře, pláže, hory, řecká kultura a řecké jídlo – to všechno se dá najít jinde a lepší.

Tak proč o Karpathu mluvit?

No, právě proto. Protože stojí za to hledat krásné a jedinečné zvláště tam, kde to na první pohled nejde tolik vidět. Kam většinu lidí ani nenapadne zajet a když náhodou ano, pokrčí rameny a jde dál. Continue reading “Slunce, vítr, kopce”

Na cestě

IMG_20170818_152140_249-01[1]

Toto vkusné zátiší pochází z RJ 79 ve směru Graz Hauptbahnhof, včera odpoledne. Dalo by se říct, že jsem na cestě s pravidelnými přerušováními od začátku roku anebo naopak že si z domu často odskakuju – je to jako s tou poloplnou a poloprázdnou sklenicí, hodnocení je na vás. Nezažila jsem totiž zatím rok, kdy bych si balila batoh nebo kufr častěji než tento. Soudě podle pomyslných čekajících příspěvků se tady z toho pomalu stává cestovatelský blog.

(Naštěstí ten poslední trip byl zároveň napěchovaný i kulturními zážitky, tak to snad nebude tak marné.)

Když se vracím, myslím na to, že bych se nejradši otočila doma na pár dní, přehodila si věci a zase odjela pryč. A čím častěji jezdím, tím víc jezdit chci. Na druhou stranu být pořád v pohybu znamená, že se váš běžný život zastaví a zmrzne ve vakuu, kde zůstane, dokud se nevrátíte domů a nevezmete si ho zpátky. Dá se takhle řešit spousta nepříjemných situací, rozhodnutí a deadlinů, ale ne navždycky.

A když mizíte na delší dobu opakovaně, zjistíte, že se svět mezitím o dost pohnul a vy jste toho nebyli součástí, protože jste přeci viseli v tom vakuu. Musíte začít od toho bodu, kde jste tehdy skončili, což oproti ostatním někdy znamená od začátku.

Ale to ještě není můj případ. Zatím ještě můžu prokrastinovat. Brace yourselves, more travel posts are coming! Takže ať je toho cestování pořád dost a životy ve vakuu moc netrpí.