Vlasta kdo?

Neuctivý titulek odkazuje k tomu, že tuto paní pravděpodobně moc lidí nezná. Osobně jsem o ní neslyšela vlastně až do chvíle, kdy jsem si pročítala ArtMap na první čtvrtinu letošního roku a téma “meziválečných československých umělkyň” jsem si záhy poté šla do Moravské galerie vyzkoušet. 
Touhle kvazirecenzí otevírám sadu článků, věnovaných momentálním výstavám v Brně. Brněnští milovníci nechť zbystří, protože v případě Vlasty Vostřebalové Fischerové máte pod nosem pěknou ukázku děl, které se propadly do hlubin zapomnění skutečně neprávem.

Vlasta Vostřebalová Fischerová: Ženy v lázních, 1925. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Pokud se vám dělají z abstrakce žaludeční vředy a z vylomenin typu dada vám naskakuje vyrážka, klasická figurativní obrazovost Vlasty Vostřebalové bude přesně váš šálek kávy. Umělkyně dle informací od autorů výstavy sice netvořila nijak zvlášť dlouho, ale i tak výběr z jejího díla vydá na celé dolní patro Pražákova paláce. 
Flašinetářka, z cyklu Typy z naší vesnice, 1927-9. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Žena pod lucernou, 1935. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz
Způsob instalování můžu jen pochválit – zavěšení některých obrazů do prostoru jakoby podtrhuje snovost práce malířky, která se dobovými normami a pravidly cítila svázaná (což asi dost žen) a vlivem společenských nátlaků, jež si nejspíš částečně zvnitřnila, komunikuje se čtenářem jemným způsobem na první pohled stereotypní ženské estetiky – kterou se ovšem nenechte zmást. Portréty, krajinky nebo naivizující výjevy mají říz a rozervanost člověka s bohatým emocionálním světem, jenž si zažil nelehké své. Projevuje se to také ve výběru témat, kde umělkyni zajímali lidé na okraji společnosti, nepříliš příjemné stavy a životní situace včetně jejích vlastních, a také bourání ženského ideálu, který zkroutila a zdeformovala k obrazu reality.
Kino I, 30. léta. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Přiznám se, že u “hotových” obrazů si sice libuju, ale stejně, někdy i více, mě zajímá to, co takovému dílu předcházelo – skici a návrhy. Rovněž mám slabost i pro skromnější grafiku nebo kresby. To platí i tady. Umělčiny oleje jsou sice pěkné, ale připadalo mi, že jsem se k ní dostala blíže skrz její skici a kresby. Možná kvůli použití skromnějších prostředků, navzdory kterým se její tvůrčí síla a smysl pro psychologii stejně projevuje. To je důvodem, proč vám jako ilustraci přikládám právě tyto méně nápadné práce.
Výstava je otevřená do 23. února a pokud Vlastu nechcete ošidit, vyplatí se na ni vyšetřit si tak hodinku (i víc; já na ní i s pořizováním skic strávila dvě) času. A jestliže nebudete mít ještě dost avantgardního krmiva pro duši, hurá do horního patra s trvalou expozicí moderního umění, která je od prvního prosince zadarmo!

Sourozenci II, z Cyklu děti z okolí Prahy, 1927-9. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Timo: O poezii

Timo v Brně – Židenicích. Foto: Zia Gouel, 2013.
“Nezajímá mě, jak si to [jeho poezii] kdo vykládá a vlastně by mi přišlo i hloupé dělat to proto, abych lidem sdělil něco konkrétního. V poezii cítím pokoru. Básně jsou jako sedmý den, ve kterém člověk přestává pracovat a jen sleduje stvoření a přiznává, že ho přesahuje. Sice tomu nerozumí, ale ty pavučiny vedoucí odněkud někam mu přijdou krásný a on z nich tuší souvislosti. Poezie je spíš údiv dětství, kdy člověk ještě neumí psát.”

Timo v podchodu k Hlavnímu nádraží v Brně, 2013. (přetřeno) Zdroj: artalk.cz

 

Timo je street artista, jehož jednoduché a úderné vtípky dokáží zpestřit cestu Brnem, tedy pokud je “vyšší moc” nenechá přetřít na bílo. Z rozhovoru, který poskytl Novému prostoru, jde navíc tušit, že jde o chytrého a citlivého člověka, který se otevřeně přiznává, že v některých ohledech není žádný hrdina, ačkoliv by jím být chtěl. Inteligentní tvorba + lidský člověk = sympatie na druhou.
Zdroj: centrumbrna.cz

Metafory Daniela Balabána

“[Malování] Je to moje cesta, způsob života. Tím malováním získávám od sebe odstup, abych se mohl uvidět. Je to takový rozhovor sám se sebou. Malování je, jako každá práce, tak trochu návykové a dává mi aspoň částečně jakýsi smysl. Pokud mé obrazy někomu druhému něco řeknou, nebo ho potěší, tak je to úžasné.”

Naposledy mě zaujala výstava maleb Daniela Balabána v Moravské galerii, a to tak, že jsem ji zhlédla již dvakrát a než skončí, určitě se za ní zastavím ještě jednou.
Vertikální pieta, 1998. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Podruhé jsme měli s přáteli to štěstí, že jsme v sálech narazili na autora samotného během jím komentované prohlídky. Protože ve skupině zvědavců byly i děti, které srandovně na velká akrylová plátna plné metafor, jimž nerozuměly, kulily oči, přizpůsobil tomu Balabán také svůj výklad. Mluvil jednodušeji, vysvětloval, proč namaloval zrovna to, co namaloval, jaké (mnohdy vtipné a velmi jednoduché) situace ho k tomu vedly, a kterých lidí se to týká. Celá prohlídka trvala snad dvacet minut.

Daniel Balabán: Černé citrony, 2003. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

 

Nevím, jak malíř vykládá normálně, jsem ale za ten výklad ráda, neboť kromě toho, že byl i navzdory své krátkosti výživný, mě pobídl k tomu, abych se na vystavené obrazy dívala jinýma očima.
Ačkoliv ani jeden z nás, kteří jsme tam byli, není kovaný v dějinách umění či malbě samotné, Balabánovo dílo na nás hluboce zapůsobilo. Nejde jen o chytrou symboliku, která není protivně přesložitá, nýbrž překvapuje svou jednoduchostí, kterou přitom musíte trochu objevovat (kopat, dokud nenarazíte na žílu – jmenovitě například pohled na kříž z boku, jak ho neznáme, a kde je tma), o zvláštně vybrané kombinace objektů, které následně k divákovi promlouvají nebo o očividnou estetiku, jejíž jemnost překoná i nezdravé a umělé vzezření akrylových barev. Jde také o to, že se Balabán ve svých malbách – tu ironicky, tu spíš melancholicky – dotýká témat, která dohromady vytvářejí výrazný, ale nepodbízivý a nenásilný náhled na aspekty lidské existence; kousek pravdy jednoho z těch šesti miliard, s nímž se ovšem nemálo z nich dokáže ztotožnit.

Havran, 2004. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Vzhledem k tomu, že se u Balabána často objevují religiózní motivy, nemohla jsem si odpustit tuhle hudební intervenci:

Poslední výstava před rekonstrukcí: Eduard Ovčáček v GVUO

Galerie výtvarného umění v Ostravě se bude od července do října rozsáhle rekonstruovat.

Eduard Ovčáček: Minimal Blues. Zdroj:umeleckabeseda.cz

Ještě, než se však její dveře zavřou, máte možnost zhlédnout poslední výstav(ičk)u, která trvá do 30. června, čili do konce příštího týdne. Autorem je oceňovaný umělec a pedagog Eduard Ovčáček, jenž v současnosti působí na půdě Fakulty umění Ostravské univerzity.

Výstava opravdu zaujme vaše smysly, konkrétně tedy zrak, neboť odkazuje na op artovou tradici opakujících se geometrických motivů. Leckdy se přistihnete při tom, jak se vám točí hlava a v pulsujících se tvarech se ztrácíte. Díky agresivním barevným kontrastům či efektům, které mají potenciál vám pořádně vymlet se žaludkem, to není nic pro slabé a citlivé povahy – jedná se o jakýsi kolotoč, či chcete-li centrifugu se zrakem, kdo se však obrní, může si užít elegantní tvarové skladby typu Minimal Blues, kterou vidíte nahoře, nebo velmi zajímavé propalované koláže, které vás zase vezmou zpátky do pravěkých dob. 
(A kromě toho – čí osmdesátiletý dědeček se může chlubit tím, že umí na počítači vytvářet halucinogenní digitální kompozice?)

Odstup a jsi blíž. He Jinwei a Tomáš Císařovský

Výstava, která prezentuje spíše dílo čínského umělce, než jeho českého kolegy, zaplnila dekorativní prostory Uměleckoprůmyslového muzea, a zůstane tam až do 28 července. Když jsem ji navštívila poprvé, odcházela jsem v naprosto depresivním rozpoložení. Podobný stav jsem si zažila i po měsíci, kdy jsem se rozhodla výstavu navštívit znovu – překvapilo mě a zneklidnilo, jak silně na mě Jinweiovy i Císařovského obrazy stále působí. 
Díky tomu, že se mě Jinweiova tematika dotýká i osobně, vám ani po tak dlouhé době nemůžu předložit úplně objektivní článek. Pokud ale od tohoto kritéria odhlédnete, můžu vám nabídnout alespoň pár postřehů a doporučení k výstavě.

He Jinwei: Čínské qipao, 2012. Moravská galerie v Brně. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Čína, ač jedna z nejagresivněji se rozvíjejích zemí, platí za tento post vyšší daň, než je schopná zvládnout. Z venkova přicházejí do velkoměst chudí lidé plní nadějí, že tam najdou lépe práci a naplní ty nejzákladnější potřeby svých rodin a sebe, ale ztrácejí se v šíleném tempu metropolí a končí na jejích okrajích, aby jimi ti šťastnější pohrdali. Dle kurátorů se tato vrstva obyvatel na kraji společnosti s každým dnem zvětšuje a zvětšuje; tito lidé nikoho nezajímají, jsou to jen neznámé tváře, jedna jako druhá, stádo, které je na obtíž.

He Jinwei: Úsvit, 2011. Moravská galerie v Brně. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Brzy po vstupu pochopíte, že se díváte na právě na tyto lidi, kteří jsou často předmětem rozhovorů i na Západě. V číslech a statistikách se o nich mluví, když se tragicky zřítí nějaký bezejmenný textilní závod, špatně postavený tunel anebo když aktivisté hrají na vaše city s lidskými právy. Umělec upozorňuje na to, jak neindividuální a řadoví pro nás jsou, tím, že je zpodobňuje v nic neříkajících skupinách a rozmazává jejich siluety – jako by se nám spíše zdáli než aby skutečně existovali. Aneb co oči nevidí, to srdce nebolí.

Opuštěné ve věku citovosti
Oproti těmto obrazům různých dělníků, žebráků a dalších skupin ve smogových náručích měst stojí portréty malých holčiček. Ty sice zpodobňují zase jiný celek a tématický okruh, jsou ale naopak individualizující tím, že Jinwei jejich tváře zabírá z velkého detailu.

Jde o tváře děvčátek, které jejich rodiče – jako i spoustu jiných čínských dětí, zvláště holčiček, které se tam netěší tak vřelému zacházení, jako chlapci – opustili. Nechali je napospas jejich osudu, aby odešli za lepším živobytím. Obrazy nesou názvy jako Opuštěná nebo Věk citovosti, který se dotýká toho, že v dětství je člověku v asijské společnosti ještě leccos odpuštěno. Později, až dospěje, už není na přílišnou sentimentalitu místo. Přitom lidé, kteří jsou dítěti nejčastějšími objekty jeho citů – rodina, rodiče – zde pro portrétované holčičky nejsou ani od začátku.

Oblečená neoblečená
Pokud byste se pídili po nějaké stopě čínských tradic, naleznete pouze jedný obraz, který se jich jakž takž dotýká – a to Čínské qipao. Qipao (v mandarínské čínštině) je tradiční ženský oděv. Je to nejen symbol cudnosti (nic neodhaluje), ale má i erotizující aspekty – hedvábně lesklý materiál a přiléhavý střih vytváří na ženě přitažlivé křivky a samozřejmě nechává spoustu prostoru fantazii. Dívka, která jej na Jinweiově obrazu nosí, si zády k nám čte noviny. Její profil, hebká silueta paže a křivky – ač ne modelkovské – vytváří dojem zranitelnosti, jemnosti. V přítmí je i jakýsi sexuální náboj. Noviny, které však drží, náleží do úplně jiného světa – světa byznysu, politiky – a s ozvěnou dávných dob, které qipao zpodobňuje, tak kontrastují.

Čína : Česko – 1:0
Jako dialogického partnera vybrali kurátoři Tomáše Císařovského, který pochází z té samé generace jako Jinwei, svá sdělení ovšem zpracovává zcela odlišným způsobem než převážně realistický čínský malíř. Císařovského figury jsou jako vytržené z nějaké znepokojivé, bláznivé pohádky: nad chlapcem ze zlata přeskakuje krásná laň, v akvarelových barvách poustevničí halucinogenní bezejmenní mimo čas a mimo prostor.

Tomáš Císařovský: Bezesná noc, 2010. Moravská galerie v Brně. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Přestože jsou jeho malby nepochybně krásné a já se chystám na jeho rozsáhlejší dílo do Wannieck Gallery, úplně jsem nepochopila, proč zrovna on vystavuje s Jinweiem. Nevím, jak bych si dílo těchto dvou umělců měla spojit, co mají společného a v čem jejich obrazy rezonují – připadá mi, že se svým záměrem poněkud míjí. Mluví tedy spolu, ale o něčem jiném. Domnívám se, že k Jinweiovi by bylo možné nalézt někoho, kdo by jej doplňoval lépe.

Je sice pravda, že jsem z výstavy odcházela v depresivní  náladě, a že mě Jinweiovo zpracování tolikrát omílaných témat samota, cizost, velkoměsto, silně zasáhlo; stejně tak mi učarovala poetičnost Císařovského akvarelů a olejů. Rozhovor, který ale v prostorách Moravské galerie vedou, není tak úplně rozhovorem, ačkoliv by měl být; mate jak vzájemné umístění děl, tak výběr zrovna těchto dvou umělců, kteří zvlášť mají co říct, ale dohromady se jim příliš nedá rozumět.

Cesta k Amorfě vede v Kupkových stopách ke zrození abstrakce

Hlavní roli v pozoruhodné výstavě Národní galerie, kterou můžete zhlédnout do 3. března, hraje František Kupka (1871 – 1957), jeden z našich nejvýznamnějších malířů, který se svým vlastním způsobem zasloužil o vznik abstraktního malířství jako takového. NG se pokusila v Salmovském paláci zmapovat, jak přerod v jeho tvorbě probíhal. Reportáž o tom, jak to dopadlo, vám přináším v tomto článku.

František Kupka: Amorfa / Dvoubarevná fuga, 1912. Národní galerie v Praze. Zdroj: en.wikipedia.org
Na kost zmrzlí vichrem od Pražského hradu, který stojí hned naproti, vcházíme do nově zrekonstruovaného Salmovského paláce, kde se na Cestě k Amorfě hned zezačátku setkáváme s první překážkou – dlouhou frontou k pokladně. Teorie, že když je v rámci výročí NG Kupkova výstava spolu se Slovanskou epopejí jedinou placenou, tak na ni půjde málo lidí, končí fiaskem. Čekání naštěstí není příliš dlouhé, u pokladny ovšem naši úlevu chladí druhá překážka – fronta před dveřmi na samotnou výstavu.

Výstavní špička

„Teď máme bohužel ‚stop‘ stav, kdy dovnitř musíme kvůli kapacitě vpouštět návštěvníky postupně,“ objasňuje nám se zúčastněným výrazem slečna na pokladně. Na otázku, jestli to bude lepší za hodinu, vrtí hlavou. Jsou dvě odpoledne. „Je víkend, takže je dost pravděpodobné, že to takhle bude vypadat pořád. Lístek vám ale vždycky platí celý den, tak pokud se vám nechce zase čekat, můžete zkusit přijít k večeru.“ Rychle se prodlužující řada za námi jako by její slova jen potvrzovala, a tak to vzdáváme a vracíme se o několik výstav později v šest hodin večer. Vroucně se u toho modlíme, aby se nám před zavíračkou v osm podařilo zahlédnout alespoň půlku výstavy.
Náš pozdní příchod se záhy ukazuje jako moudrá volba, protože se dovnitř dostáváme úplně bez problémů a v galerii se dá hned bez davů lépe dýchat. Uleví se mi tak, že málem padám do náruče hlídači, který kontroluje naše lístky – tak těch osmdesát korun přece jen nevyjde vniveč. Kupkovská jízda může začít.

Tour de Salon

Startujeme od skic, pastelů, poznámek, akvarelů a olejů, které Meda Mládková získala před dvěma lety pro Museum Kampa a do té doby byly veřejnosti neznámé. V sálu nazvaném Preludium se dozvídáme o tom, jak se Kupka rozhodl zanechat své slibně se rozjíždějící kariéry ve Vídni a přestěhoval se do tehdejší Mekky umění Paříže, kde začínal úplně od píky. Následují jednotlivé pařížské Salony, či přesněji obrazy, které Kupka na Salonech do roku 1913 vystavoval, a na nichž se autoři snažili ukázat přerod v jeho tvorbě. Od figurace tak pomalu proplouváme k úplné abstrakci, již ztělesňuje slavná Amorfa – Dvoubarevná fuga a Amorfa – Teplá chromatika. Ty představují hřeb výstavy, dostanu se k nim však později.
Kupka vskutku svůj talent na vavřínech spát nenechal. Figurativní malby, jako například Knihomola nebo Podzimní slunce, vyvádí s lehkostí a trefným použitím těch správných barev či póz, které dokonale podtrhují charakter a atmosféru obrazu. Živost barev je až dechberoucí – skoro se ocitáte ve stínu zelených keřů, všude kolem voní zrající ovoce a papír knih, z nichž si Knihomol čte, sluníčko teple hřeje a na tvářích dívek se růžolí mládí. Tři grácie v Podzimním slunci na vás shlížejí plně si vědomy své krásy, jejíž pýchu nepřestáváte obdivovat. Jablka na stromu za nimi jsou zralá a šťavnatá, jen je utrhnout. Ačkoliv nejsem jinak fanda podobných žánrů, tady mi spadla čelist, a to jsme ani nedošli k mé vymodlené abstrakci. Prudce na vás dýchne jejich síla – jsou to jakési metafyzické portréty.
Podzimní slunce, 1906. NG v Praze. Zdroj: zakulturou.cz
Barvy, které nechává Kupka na svých figurativních obrazech si „hrát“ vesměs po svém, v postupující abstraktní tendenci usměrňuje, ohýbá a tepe v promyšlených křivkách a kompozicích. Sledovat, jak malíř postupně redukuje zmíněné detaily a nechává vystoupit pouze esenci zobrazovaného, bylo opravdu zajímavé. Zvlášť dobře to jde vidět na studiích k Velkému aktu. Ten si zabírá celou protější zeď, k tak majestátnímu dílu by se však malé rozměry ani nehodily. Na rozměrném plátně polosedí, pololeží modelka ve velice krásné, avšak jednoduché póze, zachycená v komplementárních barvách a v působivé geometrické kompozici. Ostatně přímo studiem barvy se zabývá Kupka ve své Žluté škále, rovněž přítomné na výstavě – tato pochází z Paříže, zatímco její druhá verze se nachází až v Houstonu v Texasu. Zlatavě žlutá tvoří kolem plátna chvějící se auru.
Žlutá škála, 1907. Centre Georges Pompidou v Paříži. Zdroj: creativoas.cz
Žlutá škála, 1907. Museum of Fine Arts v Houstonu, Texas.
Zdroj: veronicles.tumblr.com
Poslední figurativní obrazy, kde sledujeme neutuchající tendenci hledat nový výrazový prostředek v malování, a pak konečně – jakoby náš příběh vygradoval – obě Amorfy. Amorfní je výraz pro něco bez vnitřní struktury, jehož podobu nelze předvídat. Předchází jim několik studií, díky nimž víme, že rozhodně nešlo o nějaký náhlý výplod mysli, působivost výsledných pláten je ale taková, že se není čemu divit, že na Podzimním salonu v r. 1912 způsobily spolu ještě s jinými obrazy skandál. (Přesto mi přijde roztomilé, že kdysi mohla skandál vyvolat pouhá skutečnost, že někdo nakreslil pár geometrických tvarů místo děvčete s míčem.)
I když na první pohled tak nevypadají, vzájemně se doplňují; zatímco Dvoubarevná fuga je lehká a dynamická ve svých chladných barvách, Teplá chromatika působí díky odstínům hnědé a ústřednímu tvaru, připomínajícímu stonek s pupeny, zemitěji, hutněji. Kupka dostává svému úmyslu – přiblížit se co nejvíce přírodě – a to skrz formy, které jsou přírodě zdánlivě cizí.

Soukromá výstava u Salma doma

Amorfa / Teplá chromatika, 1912. Museum
Kampa. Zdroj: cestakamorfe.cz
A právě u Amorfy si naplno uvědomuju pocit, který mě “svrběl” celou dobu – nepříjemný pocit z malého prostoru, nedostatek odstupu od obrazu, příliš těsná blízkost ostatních návštěvníků. To je největší zápor celé výstavy. Ač byl Salmovský palác zrekonstruován jistě skvěle a instalující nejspíš udělali vše, co bylo v jejich silách, jeho místnosti byly zkrátka stavěny na bydlení, nikoliv na korzování u obrazů, což si člověk při narážení do ostatních návštěvníků palčivě uvědomuje.
Tváří v tvář dílům, o nichž vím, že je možná vidím poprvé a naposledy v životě, a stojící na délku lokte od stěn, kde visí, přemítám nad něčím jiýnm, o čem se pak bavíme s přáteli – kdybych byla nějaký šílenec, který nepřišel obrazy krást, ale znehodnotit je, jak mi v tom zabrání jeden hlídač, pokud budu obklopená tolika dalšími návštěvníky? Díla přede mnou visí obnažená a ničím nechráněná. Na rozdíl od Francie u nás však drtivá většina publika své vášně krotí, a tak se z výjimečného umění můžeme těšit i dnes.

Inventář nápadů aneb jak abstrakci uchopit několika způsoby

Ke konci výstavy se způsob Kupkova malování posouvá jakoby organičtějším směrem, kdy tvary na plátnech evokují živé organismy či pohyb vln, ať už zvukových či pohyb vánku. Ani u nich však autor nezůstává dlouho a hned na dalším Salonu představuje nový přístup, ztvárněný ve Vertikálních plánech a Sólu hnědé čáry, které jim dělají společnost a podobně jako Teplá chromatika tvoří k prvnímu vizuální protiklad. (“Sólo hnědé čáry zní skoro jako název nějakého gangu,” neodpustil si náš grafomanický kamarád a skoro jsem čekala, až řekne, že to hodlá použít do nějaké své povídky.)
Kupka následně kvůli vnějším událostem roku 1914 svou malířskou kariéru dočasně pozastavil a narukoval do armády jako dobrovolník.
Autoportrét, ?. Zdroj: metro.cz
Přese všechny neduhy počasí, nucenou hladovku, utahané nohy a těsné sály se stejně na konci Cesty k Amorfě shodujeme, že si ji musíme projít ještě jednou. Ani dvakrát ale není dost – člověk by si měl vyhradit celé hodiny, aby ji dokázal “vstřebat”. Na tak výjimečné výstavě, která by mi vzala dech hned po prvním zhlédnutí, jsem však snad ještě nebyla, a nemůžu nic jiného, než ji vám všem doporučit; za tu cestu a čekání rozhodně stojí.

František Kupka: Cesta k Amorfě30. 11. 2012 – 3. 3. 2013Národní galerie v Praze (Salmovský palác)
Kurátorka: Helena Musilová
Autoři projektu: Markéta Theinhardt, Pierre Brullé
Otevírací doba: út, čt, pá, ne 10 – 18 h, st a so 10 – 20 h
Vstupné: 150 / 80 Kč

Oficiální stránky výstavy

Jan Zrzavý v Ostravě přináší poetickou melancholii

O velké výstavě Jana Zrzavého jsem vás zde už informovala. Božská hra, která trvá až do 10. března a zahrnuje všechny sály Galerie výtvarného umění v Ostravě, si klade za cíl představit divákovi dílo tohoto českého výtvarníka multimediální cestou. Jak to vlastně dopadlo? Stojí za to do ní investovat? A naplnili pořadatelé své sliby? Tady jsou mé dojmy, a to poprvé z pozice zaměstnance galerie.

Jan Zrzavý: Mládí (Jaro), 1924. Olej na plátně. Ve vlastnictví GVUO

Není to zas tak dlouho, co sály Domu umění opustila jiná rozsáhlá výstava – Černá slunce – která se setkala s velkým zájmem veřejnosti. Galerie ve stejné roční době připravila další expozici, tentokrát však zaměřenou na dílo a život jediného malíře, tvořícího sice ve stejné době jako umělci z Černých sluncí, ale natolik svébytného, že v kontextu minimálně českého malířství nemá obdoby a jeho obrazy lze na skupinových výstavách spolehlivě poznat.

Jan Zrzavý (Zdroj)
Jan Zrzavý (1890 – 1977) byl, ačkoliv tomu jeho dílo třeba nemusí nasvědčovat, členem mnoha uměleckých skupin. Zakládal skupinu Sursum, patřil do Spolku výtvarných umělců Mánes, Tvrdošíjných a také do nejprestižnějšího tvůrčího sdružení u nás – Umělecké besedy. Věnoval se jak malování, tak grafice, scénografii, literatuře a v určitém období i ilustraci, přestože se jí zpočátku bránil. Procestoval Itálii, Řecko a Bretaň, které mu spolu s dílem Leonarda da Vinciho, spisovatele Julia Zeyera a kamaráda Bohumila Kubišty byly velkými inspiracemi v tvorbě. Maloval buď figurálně nebo krajinomalbu a často se v jeho obrazech vrací určité motivy – například tváře, které vnímal jako nejlepší studnici lidské duše či motiv Kleopatry.
Zhruba 250 exponátů, které jsou v GVUO ke zhlédnutí, opravdu komplexně mapují Zrzavého tvorbu, a to jak tematicky a technicky, tak časově – rozpětí nejstaršího a nejnovějšího obrazu činí 67 let. Umělec zažil obě světové války a střídání režimů u nás, přesto je jeho dílo pozoruhodně kompaktní, neztrácí autorův charakteristický “otisk” a nadto se někam vyvíjí. Styl Jana Zrzavého se od jeho současníků liší mimo jiné také tím, že jeho tvorba jakoby popírala či ignorovala veškeré tehdejší trendy v umění – nenarazíte u něj na divoké experimentování s technikami.

Fotky z vernisáže k výstavě. Fotil V. Šulc, GVUO. Zdroj: FB stránka GVUO

Umělec byl již za svého života oblíbený u veřejnosti a úcta k němu neustále přetrvává. To poukazuje na fakt, že ačkoliv jej oceňují také umělečtí kritici a jeho práce je sofistikovaná, není nesrozumitelná ani příliš soustředěná do sebe, a mohou ji pochopit a prožít také laičtí diváci. Ti se mohou také s leckterými pocity (melancholie, rozkoš, hravost), které se Zrzavý snažil vyjádřit, dobře ztotožnit.

Jan Zrzavý: Milenci (Posedlost), 1914. Olej na plátně. Ve vlastnictví GVUO

Jemná poetika Zrzavého obrazů se dočkala vhodného prostředí – kurátoři rozčlenili jeho dílo do množství menších, jakoby intimnějších, komornějších celků, z nichž každý se soustředí na jedno téma. Zdi hrají měkkými pastelovými barvami a každý celek doprovází srozumitelný informativní popis, jaký měl umělec k tématu vztah a podobně. Ve dvou sálech se můžete podívat na různé dobové dokumenty o umělci, pro děti také galerie připravila interaktivní část v jiném sále. Zpočátku mi přišlo, že jsou Zrzavého obrazy pro děti “příliš drastické”, když jsem se nad tím ale zamyslela, došlo mi, že nikoliv – vždyť smrt, smutek nebo intimita se hojně objevují i v pohádkách. A právě pohádkovost je to, co je dle mého názoru jakýmsi těžištěm malování Jana Zrzavého a také rysem, díky němuž si získalo takovou oblibu.

Jan Zrzavý: Božská hra 

12. 12. 2012 – 10. 3. 2013 (vernisáž 11. 12.)
Galerie výtvarného umění v Ostravě
Kurátoři: Karel Srp, Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda a Zuzana Novotná
Otevírací doba: út – ne 10 – 18h
Vstupné: 100/50 Kč, v neděli volný vstup

—-

“Postřehy ze zákulisí” aneb nedotýkejte se prosím obrazů!

Jedno, co jsem se naučila díky tomu, že pracuju od prosince v galerii jako dozor v sálech je skutečnost – pro mne novinka, pro někoho ne – že doopravdy  můžete dílo prožít až tehdy, pokud jste ho několikrát viděli. Tvorba Jana Zrzavého mi předtím nikdy nebyla nějak zvlášť blízká – ano, slovy laika “měl pěkné věci”, ale to bylo tak všechno. Nekonečné korzování sály a odpočítávání do konce pracovní doby však způsobilo to, že jsem jakoby začala vidět víc. Měla jsem spoustu času prozkoumat každý obraz do nejtitěrnějšího detailu, nechat ho stále znova a znova působit nebo ho srovnávat s ostatními. Až po této proceduře teprve můžu říct, že jsem si nějakou výstavu opravdu intenzivně užila.

Vernisáž k výstavě, fotil V. Šulc, GVUO
Tahle práce je sice dost jednotvárná, avšak hezká v tom, že jak už bylo řečeno mám zaprvé možnost výstavu hluboce prozkoumat, zadruhé mám čas na čtení nebo na učení (ke kterému bych se doma nedokopala, takže před zkouškovým to bylo skvěle načasované), pokud v sálech nejsou návštěvníci, a zatřetí – můžu pozorovat, jak na obrazy reagují příchozí. Troufám si říct, že drtivá většina těch, se kterými jsem se setkala, si domů odnášela kvalitní estetický zážitek, a je moc pěkné vidět, jak se lidi o obrazech nadšeně baví, přeříkávají si u ilustrací k Erbenově Kytici jednotlivé básně (Vyšla dívčina jako květ, neviděl také krásy svět…), beze slova se na nějaký obraz dlouho dívají, neustále se k nějakým vracejí a znovu je pozorují nebo je probírají s dětmi.

Jan Zrzavý: Haldy večer II, 1933. Olej na plátně. Ve vlastnictví Galerie hl. m. Prahy

No, a pokud byste se mne zeptali na mé konkrétní favority výstavy, jsou jimi určitě obrazy v horním velkém sále – krajinomalba a ilustrace, přičemž nejvíce jsem se nemohla vynadívat na doslova zářící obrazy Benátek a neskutečně jemné, melancholické a poetické ilustrace ke Kytici. Obojí jsem si prohlížela doslova hodiny a pořád bylo co objevovat, čím se fascinovat a co obdivovat.

(Děkuji GVUO za poskytnutí ilustračního materiálu.)

Z okénka do okénka aneb napříč českým komiksem v brněnském Domě umění

Dům umění města Brna hostí až do začátku ledna výstavu poněkud jiného rázu, než na jakou je návštěvník galerie moderního a současného umění zvyklý. Signály z neznáma, jak se výstava nazývá, vás vezmou na dobrodružnou cestu po devíti desetiletích tuzemské komiksové tvorby, od prvorepublikových politických stripů až po současné filmové a divadelní adaptace kultovních sérií.

Pozvánka k výstavě. Zdroj: komiksarium.cz

Vzhledem k tomu, že se rozhodně neřadím k odborníkům na kreslené příběhy, vnímejte následující řádky jako velmi laický pohled na věc než jako (jakž takž, protože nejsem odborník ani na nic jiného) zasvěcenou recenzi výstavy.

Signály z neznáma už na první pohled působí obsáhle a promyšleně, přičemž hýří barvami a bublinami s řečí, na něž budete narážet téměř všude. Místnosti zdobí velké lepenkové panely s hrdiny toho daného oddílu výstavy, která je tematicky členěná, a v lepenkových vitrínách si můžete prohlížet archivní výtisky různých časopisů a sérií.
Pohled do výstavy. Foto: Michaela Dvořáková. Zdroj: art.ihned.cz
A obsáhlá tedy expozice je. Pokud si budete chtít prohlédnout všechno pečlivě a beze spěchu, raději si na ni vyšetřete dost času. Poněvadž se v komiksu vyskytuje text, bude vás to automaticky nutit ho číst. Přičtěte k tomu popisky, osvětlující historii nebo význam, listování ukázkami a prohlížení si výtvarné stránky a z galerie nevyjdete dřív, než za dvě hodiny. Za tu dobu však nemusíte mít strach, že byste odešli neobohaceni. Díky přehlednosti a srozumitelnosti doprovodných textů své mezery ve vzdělání snadno doplníte. Ilustrují je různé časové “osy” pro lepší přehled v historii a opravdu typické ukázky komiksů, u kterých se navíc lze dobře pobavit.
Jako největší klad Signálů vnímán právě celkový humor, kterým výstava oplývá. Ten přirozeně nejvíce plyne z exponátů samotných. Tvůrci se však snažili tento vtip posílit i způsobem jejich prezentace, což se domnívám, že se jim docela podařilo. (“Damned boys, někdo haraší na střeše…”) Humorné vyznění je dominantní, výstava však zcela jistě zahraje nejednomu návštěvníkovi i na nostalgickou notu. 
Zdroj: artalk.cz
Atraktivní téma, které je dle mého názoru stále většině lidem neznámé (znáte někoho, kdo se skutečně vyzná v celé historii českého komiksu?) a které je přístupné i dětem má velký potenciál nalákat mnoho návštěvníků, kteří spíše než za estetickou potravou pro duši budou mířit za trochou nostalgie a rozšiřování svých kulturních obzorů. Já osobně vnímám snahy kurátorů představit široké veřejnosti část naší literatury tak, jak ji neznáme, pozitivně, a můžu říct, že to vstupné za to opravdu stojí.

Signály z neznáma. Český komiks 1922 – 2012 

26. 9. 2012 – 6. 1. 2013 (vernisáž 25. 9.)
Dům umění města Brno
Kurátoři: Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek
Otevírací doba: st – ne 10 – 18h
Vstupné: 100/50 Kč