Tag: české umění

Neváhej a ber! – Laureáti Chalupeckého ceny v Brně

pp_nevahejaber_instalace_foto_bratru_velnerova_001
Vstup do výstavy. Foto: archiv Moravské galerie v Brně.

Moravská galerie vystavuje do 19. března souhrn děl laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, která pochází z Magnus Art, umělecké sbírky J&T banky. Ta se zaměřuje na progresivní české umění a podmínkou zařazení do sbírky je, aby díla pocházela ze stejného období jako ta vítězná. Pokud mě paměť nešálí, s několika z nich se můžete setkat přímo na výstavě.

Výstava je rozvržená chronologicky – časová osa začíná rokem 1990, kdy cenu obdržel Vladimír Kokolia a končí rokem 2015 s dílem Barbory Kleinhamplové. Právě jednoduché členění je důvodem, proč bych ji doporučila zejména všem, kterým současné české umění nic neříká. Není se tam jak ztratit ani nemusíte uvažovat nad nějakým sofistikovaným zastřešujícím konceptem. Prostě vstoupíte do dveří a začnete ochutnávat, co nejlepšího se podle různých odborných porot urodilo v této zemi za posledních pětadvacet let. Můžete počítat jak s tradiční malbou a kresbou, tak instalacemi, performance nebo videem – záběr Ceny je úmyslně co nejširší.

Samozřejmě, že o tom, jak dobře Cena reprezentuje místní uměleckou scénu, bychom mohli debatovat do aleluja. Mně se však výstava zdá jako dobrý rozcestník pro její počáteční objevování a mapování, odkud se pak každý může vydat, kam bude chtít. Jako laik oceňuji její přístupnost, umocněnou ještě výkladem průvodkyně na komentované prohlídce, která nám krom děl samotných přiblížila i jejich autory a to, čím se zabývají ve své tvorbě obecně. Na stránkách MG se mi nedaří najít, jestli chystají další komentovanou prohlídku, ale pokud náhodou ano, zvažte – mimo jiné je to pohodlný způsob, jak modernímu umění lépe porozumět.

Last-minute výstava: V novém světě

 

ns_720
Oficiální grafika k výstavě na gvuo.cz

Hanba mi, že o tom píšu tak pozdě, ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy – do 8. ledna máte šanci zhlédnout v Galerii výtvarného umění v Ostravě úžasnou výstavu. Opět za ní stojí silný kurátorský tým v čele s Karlem Srpem, s nímž jste se mohli setkat už dříve v rámci Svárů zření, Černých sluncí, Jana Zrzavého či Bohumila Kubišty – a právě momentálně probíhající výstava s názvem V novém světě je završením mnohaletého galerijního projektu, zaměřeného na české moderní umění, který započal Sváry zření.

Cílem bylo tentokrát vytvořit první výstavu, která by co nejkomplexněji reprezentovala české umění mezi lety 1917 – 1927. Jde o zásadní období nejen díky historickým milníkům – skončení první světové války, vznik mnoha samostatných států včetně Československa – ale také proto, že se během něj prudce rozvíjela místní umělecká scéna, která přivítala vznik uskupení jako Devětsil, Sociální skupinu nebo Tvrdošíjné.

Výstava pokrývá téměř všechny oblasti tvorby – od tradiční olejomalby přes různé grafické techniky a sochy až po fotku, typografii a koláž; zároveň se snaží o nastínění převládajících témat, která se odrážejí v tvorbě osobností našeho moderního umění, včetně těch ne tolik známých. Část věnovaná Ostravě překvapivě se zbytkem ladí víc, než by se dalo čekat. Celkově se podařilo navzdory různorodosti exponátů zachovat integritu výstavy jako celku.

Vzhledem k bohatosti, kterou české umění během zmíněného desetiletí nabízelo, a omezeným výstavním prostorům GVUO byl V novém světě ambiciózní projekt. Co ovšem jako laický návštěvník můžu soudit, tak velmi zdařilý. Tak rychle, než skončí!

—> Chci na výstavu V novém světě / Podmínky modernity 1917 – 1927

Sto let s Jiřím Kolářem

Museum Kampa momentálně vystavuje výtvory jednoho z mých nejoblíbenějších umělců. Jejím úkolem je uctít stoleté výročí Kolářova narození, přičemž k tomu využívá hutné zastoupení Kolářových děl ve svých sbírkách.

Jiří Kolář: Lichtenstein zpěvavý, 1970. Zdroj: kybl.net

Snad u nikoho jiného by sáhodlouhé odstavce sofistikovaných kunsthistorických úvah nepůsobilo tak nepatřičně jako právě u Jiřího Koláře. Jeho práce jsou milé i pronikavě humorné, ale ve své lehkostí skrývají důvtip, který vyráží dech. Řada z nich totiž vznikla “pouhým” stříháním a lepením papíru. Na druhou stranu však tato jednoduchost a repetitivita po určité době může také nudit, pokud se autor nechává strhnout formou a zapomíná také na obsah. Od osobitého sdělení se tak ocitnete spíše u sériového manufakturního produktu.

Neznámý Goetheho dopis z jeho objevu Planety ptáků, 1969. Zdroj: butdoesitfloat.com

To se však na Kampě naštěstí často nestává. Osvěžilo mě, že hravost a použití věcí, které nám všem leží doma a jen je házíme do sběru mají v galeriích stále své místo, ačkoliv si výstavní prostory asociujeme spíše s mocnými olejovými veledíly než s Kolářem, který je velice rád stříhá, trhá, muchlá a lepí.

P. S. Museum Kampa už poněkolikáté prodloužilo trvání výstavy, tentokrát do 8. února. Lepší zprávu si asi nelze přát! Informacíchtiví nechť zavítají na: http://www.museumkampa.cz/cs/Vystavy-15.htm

Optická báseň 2, 60. léta. Zdroj: artsy.net
Koláž z korespondence s Béatrice Bizot
(vystavená v rámci Korespondáže v NG). Zdroj: radio.cz
Venuše, 1965. Zdroj: tumblr.com

Muchláž. Zdroj: beinmag.cz

Bohumil Kubišta: Barva ve službách tvaru

Za kulturní událost roku v Moravskoslezském kraji bych označila zbrusu novou výstavu ostravské galerie, mapující dílo Bohumila Kubišty a jeho zásadní vliv na podobu českého umění od minulého století dodnes. Na rozdíl od sóla Jana Zrzavého v ní dostávají stejný prostor jako „Jan Křtitel české moderny“ i ti, kteří jeho odkaz rozvíjejí.
Bohumil Kubišta: Vlastní podobizna v havelocku (výřez), 1908, Krajská galerie výtvarného umění ve ­Zlíne. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Už poněkolikáté obsadil kurátorský tým v čele s Karlem Srpem budovu Galerie výtvarného umění v Ostravě českou avantgardou. Ta letos nevisí osamoceně – společnost jí dělá čtyřicet pět autorů, kteří se jí nechali inspirovat. V imaginárním konvoji se tak můžete potkat s Jindřichem Štyrským, Václavem Boštíkem i Ivanem Pinkavou. Od pulzující barevnosti a pečlivě propočtených poměrů v Kubištově režii se divák dostává k autorům, kteří jeho vliv viditelně zrcadlí až do daleké současnosti, kdy jeho odkaz abstrahují tak radikálně, že by ho necvičené oko v jejich pracích nedokázalo rozlišit. Laik se prostě neubrání údivu, jestli všichni tihle autoři na Kubištu opravdu navazují.
Z perspektivy kurátorů jsou hlavními rysy Kubištovy tvorby zaměření na autoportrét, zlatý řez a ideální poměr prvků na obraze, barevný kontrast a své místo má u něj i téma osamění. Výstava je stavěná tak, aby všechny tyhle rysy pokryla, s příjemným doplňkem ve formě studií a podrobných skic, “kýčů” a studiích v tuši, které se od hlavního zaměření lehce odvracejí a poskytují trochu jiný vhled do Kubištova krátkého, ale intenzivního díla.

Bohumil Kubišta: Kavárna, 1910, Galerie moderního umění v Hradci Králové. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Velkým tématem prvního období Kubištova života, aspoň jak to vypadá z obsahu výstavy, je barva. Měkké nánosy a jezírka, vyplněná sytou barvou připomínají Edvarda Muncha. Kontrasty a barevné kombinace zase evokují fauvisty, ale použitím tmavších, nezdravějších odstínů mají expresionistický punc. Ten je vlivem měkkosti odstínů i struktur znepokojivý, ale ne nervydrásající. Postupně se u něj také objevuje něco jako tlumená záře zevnitř namalovaných objektů. „Spiritualizace obsahu“, jak ji označuje brožura k výstavě, provází Kubištovu tvorbu delší dobu a nadchne i některé z jeho pokračovatelů.
Právě u této první části Kubištova díla a výstavy jsou umístěny„kýče“ – jak Kubišta nazýval konvenční krajiny, kterými si občas přivydělával. Jiný pohled nabízí o metr, dva dál rychlé studie v tuši na malém formátu, kde Kubišta zpodobňuje Paříž, zátiší i sám sebe. Na rozdíl od kýčů mě nadchly dost. Ukazují totiž malířovo umění mimo použití barvy, která je sama o sobě silným výrazivem. Když ji odstraníte, zbyde kostra; v Kubištově případě neméně působivá. Odvážné tahy,  uvolněný rukopis, neproniknutelné černé plochy, měkkost v razanci a perfektní zjednodušení.

Bohumil Kubišta: Zátiší s lebkou, 1912, NG v Praze. Zdroj: Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Když už je řeč o razanci, čerpá z ní Kubišta v druhém období své tvorby, které by se dalo označit jako kuboexpresionistické. Barva tady vchází do služby formě – nalévá se do ostrých hran a tvarů, jejichž pečlivě spočítaný poměr vystupuje zřetelněji než v předchozí části výstavy. Můžeme začít mluvit o krystalu. Od měkkých struktur Kubišta přechází ke krátkým, rychlým tahům a kubistickým fasetám. Témata těžknou a vrací se zpátky do historie – divák se setkává s biblickými výjevy, smrtí, ale i akty. Je tahle proměna reakcí na nepokoje doby a Kubištovo narukování? Potřebuje vyjádřit tíživé pocity a zároveň hledá jistotu v klasických tématech? Můžeme se jen dohadovat.

Emil Filla: Diváci, 1912, Galerie výtvarného umění v Chebu. Zdroj: Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Už ze začátku výstavy začínají Kubištu doprovázet vrstevníci – kolegové ze skupiny Osma, v jejichž díle se zrcadlí podobné rysy jako v tom jeho – někdy tak dobře, že je těžké je od sebe rozeznat. Později se k nim připojují malířovi oponenti, avšak proud následovníků a obdivovatelů sílí, až nakonec vrcholí v poslední místnosti galerie, která je taky nejblíže současnosti. U některých děl (jako např. Boštíka nebo Svobodové) by si člověk říkal (nebýt vysvětlujících popisků), co mají vlastně společného s tím, co se vystavuje dole. Ale při druhém pohledu jsou tam. Autoportréty obrácené dovnitř, zlatý řez a přesné poměry, osamělé objekty na prázdném pozadí a barevné kontrasty. Hlavní elementy Kubištovy tvorby, se kterými jsme na začátku výstavy vycházeli, a s nimiž se i loučíme, ačkoliv už v rukou jiných autorů.

Ivan Pinkava: Tři matrace, 2008, soukromá sbírka. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Až teď nám velké avantgardní výstavy v Domě umění začaly připadat po intenzivní hodině, strávené na Kubištovi, najednou vnitřně provázané. Zprvu jsme se totiž s modernou seznamovali na Svárech zření, následně se ukázala Černá slunce s její temnější stranou, zblízka jsme se setkali s Janem Zrzavým a teď přišel na řadu jeho blízký kamarád Bohumil Kubišta. Jakoby si kurátoři návštěvníky cíleně tímto směrem vzdělávali; jak jejich projekty pokračují, je zajímavé vidět některá díla z dřívějška v úplně jiném kontextu. Celkem to ilustruje fakt, že umění se nevyvíjí po přísně oddělených etapách, nýbrž se prolíná a překrývá.

Velké díky patří Galerii výtvarného umění v Ostravě, která mi laskavě poskytla k článku obrázky v té nejlepší kvalitě.

Zářivý krystal 

Bohumil Kubišta a české umění 1905 – 2013

3. 10. 2014 – 4. 1. 2015

Galerie výtvarného umění v Ostravě
Vstup: 100 / 50 Kč, v neděli zdarma
Otevřeno: út – ne, 10 – 18h

Daisy

Hedvábné linky a opožděné zhodnocení Brněnské muzejní noci 2014.

Daisy Mrázková: (?), 2010. Zdroj: informuji.cz
Ke své necti musím přiznat, že jsem tenhle článek nenapsala dřív ne protože bych byla vytížená 24h/7 dní v týdnu, ale protože mě představa dalšího trávení času u počítače příliš nelákala. Psát 500 seminárek a pak ještě drtit na zkoušky, to všechno více méně u mrtvolně bledé, zářící obrazovky, ze které mě tak akorát bolí hlava – děkujeme, odcházíme. 
Nicméně BMN jsem si užila i navzdory nepřejícímu lijáku, v jehož znamení se bohužel celá noc nesla. S compaňeros jsme to vzali samozřejmě za ten umělecký konec (byli jsme i ve VIDA! – vědeckém interaktivním muzeu na Mendláku, ale měli jsme raději jít domů dřív – moc nás to neoslnilo). Na programu byla Richard Adam Gallery, Dům umění, ArchiBio (Czech the Light instalace v Místodržitelském paláci) a Filharmonie (která kvůli dlouhým frontám nedopadla).  Štrachali jsme se Brnem, zmoklí jak slepice, a já před vypláchnutím mozku zachránila tyto vzpomínky:
Christian Macketanz v RAG mě kdovíjak nezaujal. Jeho figurativním malbám v duchu Nové věcnosti něco schází – byly jako velké, ordinérně pěkné nádoby, které čekají na naplnění.
Evžen Šimera na mostě mě naopak svými přísnými a ostrými geometrickými tvary nadchl více. Nejde jen o abstrakci versus figuraci – nejsem prvoplánově zatížená na to či ono. Připadalo mi, že se Šimerovi – ač s pomocí minimálních prostředků – podařilo vystihnout to, co chtěl, lépe než Macketanzovi.
Daisy Mrázková: Thin line, 2010. Zdroj: kulturissimo.cz
V Domě umění jsem se našla. Nevěděla jsem pořádně, co od výstavy, zaměřené na umělkyně starší 65 let čekat, ale o to příjemnější moje překvapení bylo. Každé dílo bylo vyzrálé, šlo poznat, že jeho autorka už má “v rukách grif” – ví, jak nejkratší cestou k vyjádření něčeho, co do té doby existuje pouze v její hlavě a ani třeba nemá verbální podobu. Některé věci byly ryze krásné, jiné hravé, další spíše melancholické, některé důmyslné, ale většina jich v sobě spojovala několik těchto charakteristik dohromady. Chtěla jejich zkoumání a užívání si věnovat o něco delší chvíli, takže se na výstavu chystám znovu. 
Kdo mi ale vzal vítr z plachet, slova z úst, čelist z pantů a všechny další možné myslitelné věci byla paní, která se jmenuje Sedmikráska – Daisy Mrázková. Hned, když jsem její kresby uviděla, jsem zůstala paralyzovaná a kdyby o tom měl někdo napsat pohádku, určitě by končila slovy “a pokud ještě nezemřela, zírá na Daisyiny kresby dodnes”.

Daisy Mrázková je spisovatelka a malířka, která je známá především svými knížkami pro děti, jež vytváří od r. 1962. Zpočátku se věnovala olejomalbě, poté perokresbě, kresbě barevnými tužkami a v devadesátých letech malbě vaječnou temperou. Spolu s manželem Jiřím Mrázkem byli členy skupiny UB12. Nyní je členkou Umělecké besedy. (baobab-books.net)

Nevím, co v nich vidím takového, že i po dvou týdnech ve mně vyvolávají stejně silné pocity jako poprvé. Ten způsob, jakým se čáry u ní na papíře chovají, co vytvářejí, co říkají…

Radši s mluvením přestanu, dokud jsem se ještě neztrapnila. Mám takovou hypotézu, že dobré neliterární dílo poznáte tak, že ve vás vyvolává silné hnutí (pocitů?), ale nedostává se vám k jejich vyjádření slov, respektive sami víte, že slova nikdy podstatu toho nevystihnou. K tomu bych se tady zřejmě musela chopit úplně jiných prostředků vyjadřování. 🙂

Daisy Mrázková: (?). Zdroj: eantik.cz

Udržujme umění živé

Na Facebooku se hrála taková hra: lajkneš mi status, ve kterém postuju dílo nějakého umělce, já ti jednoho přidělím, ty si vybereš z jeho tvorby a zveřejníš to na své zdi. Takovou hru můžu jedině schválit.

Vyfasovala jsem od tři kamarádů tři autory: Karla Nepraše, Josefa Bolfa a Ai Wei-Wei. Tady je můj výběr z jejich díla.

Karel Nepraš

V DOXu měl před lety výtečnou výstavu umělec, bez něhož si české sochařství 2. poloviny 20. století téměř nelze představit. Získal si mě svými vtipy a absurdním humorem a taky šlachovitým půvabem svých nezaměnitelných soch.
Karel Nepraš: Velký dialog, 1966. Zdroj: people.com (K vidění v Národní galerii)

Ai Wei Wei
Konceptuální sochař/architekt/doplňte názvy dalších uměleckých oborů, nepřítel čínského státu, který žije přímo v jeho srdci a nebojí se píchat do vosího hnízda, když je zároveň spoluautorem toho Ptačího.

Jako satiru na nestálé slídění čínského režimu v soukromých životech jeho občanů upozornil Wei Wei, když si sám nainstaloval videokamery do svého obydlí, přičemž záznam z nich živě vysílal na weiweicam.com.

Ai Wei Wei spící. Zdroj: galleristny.com

Josef Bolf

Současný český malíř, který si příliš nepotrpí na optimistické výjevy. Rád používá nervydrásající kombinaci černé a ostře růžové a momentálně můžete malou část jeho tvorby omrknout i v Galerii výtvarného umění v Ostravě na 21. století.

Nic moc pro jemné duše.

Josef Bolf: Předměstí, 2007. Zdroj: galeriepn.cz