Časová osa: 1911

Jsme v desátých letech dvacátého století, období, kdy avantgarda tepe zdmi všech měst a převrací navždy ustálené pořádky. V ulicích a žilách koluje levný alkohol, nepokrytě se uvolňující mravy děsí méně liberální občany a živořit v Paříži hůř, než místní žebráci je mezi mladými nadšenými umělci v módě. Na tahle léta historie umění rozhodně nezapomene…

Výzva všech zlodějů Mona Lisa je v srpnu poprvé uloupena z Louvru a získává si tím ještě větší věhlas, než měla předtím.

V Paříži vzniká skupina Section D’Or (Zlatý řez), k níž patří Jean Metzinger, Albert Gleizes, Robert Delayunay, Henri de Fauconnier a Fernand Léger, všichni později známí malíři. Právě oni na výstavě Salon des Indépendants (Salon nezávislých) způsobili svými vystavovanými obrazy skandál (jak už je ve Francii dobrým zvykem) a díky tomu přinesli tehdy nově vznikající kubismus do širšího povědomí. Section D’Or žila zhruba tři roky a užívala zejména kubistické a orfistické prostředky vyjadřování.
V Miláně futuristé uspořádávají první svou společnou výstavu a snaží se tak prezentovat jako hnutí s konkrétními cíli.
O něco na sever zakládají jiní umělci v Mnichově expresionistickou skupinu Der Blaue Reiter (Modrý jezdec). Za vůdčí osobnost je považován Vasilij Kandinskij, další významní autoři byli Franz Marc, August Macke, Alexej von Jawlensky atd. Tvorba Modrého jezdce nebyla tak nervydrásající jako její starší “kolegyně” Die Brücke (Most). Barvu používala k vyjádření spirituálních myšlenek, její náměty jsou mírné a neagresivní. Později se skupina vydala směrem k abstrakci.
V Rusku se pod rukama Natalie Gončarové a Michajla Larionova rodí nový směr, odnož italského futurismu. Dostane jméno rayonismus neboli lučismus, které je odvozeno od slova paprsek ve francouzštině nebo ruštině. 

EXPRESIONISMUS Egon Schiele: Autoportrét s černou vázou a roztaženými prsty. Kunsthistorisches Museum, Vídeň, Rakousko.

Zdroj: wikipaintings.org

 RAYONISMUS Michajl Larionov: Pouliční osvětlení.

Zdroj: faculty.risd.edu

FUTURISMUS Umberto Boccioni: Ulice vstupuje do domu. Sprengel Museum, Hannover, Německo.

Zdroj: futureofthebook.org

EXPRESIONISMUS Franz Marc: Pasoucí se koně IV (Červení koně).

Zdroj: franzmarc.org

KUBISMUS Jean Metzinger: Čas čaje (Žena s čajovou lžičkou). Philadelphia Museum of Art, Philadelphia, USA.

Zdroj: artmuseum.com.cn

Křišťálový den. Expresionistický obraz světla a vody

Expresionismus vstoupil do povědomí spíše jako depresivní, nervydrásající směr, kde ryze pozitivní námět aby člověk pohledal. I v té beznaději, zoufalství, chorobách a apokalypsách však sem tam vysvitne slunce – a docela zářivé.

K dnešnímu příspěvku jsem vybrala obraz jednoho ze zakládajících členů drážďanské expresionistické skupiny umělců Die Brücke, jehož tematika odpovídá naladění posledních dnů – začíná léto, končí povinnosti, slunce je den ode dne hřejivější a plavání venku příjemnější.

Erich Heckel: Křišťálový den, 1913. Olej na plátně. Zdroj: studyblue.com

Slavných obrazů s tematikou koupání bychom napočítali spousty a nemusíme ani opouštět tu samou epochu – vzpomeňte si například na Matissův Přepych, klid a rozkoš, z něhož můžeme skoro hmatatelně cítit žár rozpáleného písku a pokožky přítomných, anebo na groteskní Picasovo Na pláži. Křišťálový den Ericha Heckela si sice nevydobyl takový věhlas, jaký získali jeho avantgardní kolegové, byla by ovšem škoda jeho umělecké kvality opomenout.
První, co zaujme, je nádherný, blankytný odstín modré, který hřeje – stejně jako obraz celkově. Představa teplého letního dne je při pohledu na toto plátno úplně na dosah. Mnohovrstevnatosti modré barvy Heckel dosáhl výraznými, krátkými tahy štětcem a používáním různě tmavých či světlých odstínů modré barvy.

Modré krystaly zblízka.
Mnohovrstevnatost modré však nemá efekt jemných a průsvitných závojů, nýbrž připomíná spíše pohled do drůzy krystalů. Tvary jsou anorganické – tvrdé a ostré, evokují kubistické fasety. S fasetami souvisí lom a s lomem zase světlo – a jsme u ústředního aspektu Křišťálového dne, který nedostal svůj název náhodou. Heckel na plátně jakoby láme světlo na hranách nerostů, vyzařuje z nich jas, lesknou se. 
Mraky a jejich obraz ve vodě nemají nic do činění s oblostí a měkkostí vzdušných beránků, jsou až bolestivě ostré. Koupající se dívka zase připomíná sošku z dobře vyleštěného kamene.

Ostrý odraz mraků ve vodě.

Dojem naleštěného kamene nejvíce
evokuje zvláštní kulatost dívčina bříška
a jeho lesk.

Přesto se obraz tetelí, žije; zachycené světlo se na krystalech chvěje a klouže v různém směru. Podívejte se na kompoziční znázornění obrazu.

Opravdu jsem se snažila. Všechny fasety jsem
nevykreslovala, protože pak byste nejspíš neviděli nic.
((Zia Gouel/Avante guardia!)

Hlavní prvky jsem vybarvila bíle, pohyb lze prakticky vypozorovat ve všech směrech i po menších hranách (tenké čáry), ty hlavní jsou znázorněny tlustou černou čárou, hlavní dynamika je červeně. Pohyb není na obraze zjevný, spíše se skrývá v záplavě jemných faset.

Hlavní “tahy”. (Zia Gouel/Avante guardia!)

Expresivnost pak spočívá v jasu světla a tvrdosti, ostrosti forem, které Heckel použil. Přestože v něm chybí často používaná rudá, černá či jasně zelená, je obraz dostatečně výrazný – jako záblesk.

A jak vidíte Křišťálový den po takové pitvě nyní?

Časová osa: 1905

Rok 1905 byl ve světě moderního umění zlomovým. Nezávisle na sobě se totiž zrodily dva významné avantgardní směry: fauvismus a expresionismus.
Zatímco fauvismus, který už znáte z jednoho ze starších článků, nebyl směrem či hnutím v pravém slova smyslu, neboť šlo spíše o náhodné uskupení umělců, kteří v té době sdíleli náhled na tvorbu, expresionismu se věnovalo několik uměleckých skupin s vlastním programem. Konkrétně roku 1905 vzniká v Drážďanech skupina Die Brücke, která má na existenci expresionismu zásadní vliv. Jejími zakládajícími členy jsou Ernst Ludwig Kirchner, Erich Heckel, Fritz Bleyl a Karl Schmidt-Rottluff, později se k nim připojují Emil Nolde, Max Pechstein a Otto Mueller. 

Avantgarda však samozřejmě nebyla jedinou vládnoucí na uměleckém poli. Počítat se muselo také s naivním uměním či zdobnou secesí.

EXPRESIONISMUS Ernst Ludwig Kirchner: Akt před troubou. Dřevořez, Museumslandschaft Hessen, Kassel, Německo.

Primitivizující techniku dřevořezu využívala skupina Die Brücke poměrně často – měla dokonce takto zhotovený i svůj program. Na obrázku od Kirchnera, vůdčí osobnosti skupiny, přítomnost jediných dvou barev – černé a bílé – vytváří extrémní, znepokojující kontrast, jako bychom uprostřed noci najednou na ženu namířili silné reflektory.

Zdroj: wikipaintings.org

FAUVISMUS Henri Matisse: Portrét paní Matissové (Zelený pruh). Olej na plátně, Statens Museum for Kunst, Kodaň, Dánsko.

Portrét umělcovy manželky lze zařadit do jeho první tvůrčí fáze, kde rytmus a skladba barevných polí vytváří nový prostor.

Zdroj: aaschorch.com

POSTIMPRESIONISMUS Pablo Picasso: Hoch s dýmkou. Olej na plátně, soukromá sbírka.

V roce 1904, kdy mu je 23 let, začíná Picasso své takzvaně růžové období. O rok později, brzy poté, co se usadil v pařížské čtvrti Montmartre, zahájil práci na tomto obrazu, jehož model byl nejspíš obyčejný chlapec, který se zdržoval poblíž tehdejšího Picassova obydlí. Vzhledem k tomu, že v Montmartru žili kromě umělců také akrobati, žongléři, lidé od cirkusu či divadelní herci, se soudí, že chlapec nejspíš patřil k podobné společnosti.

Obraz si koupil v roce 2004 soukromý sběratel za závratných 104, 2 milionů dolarů, čímž jej udělal jedním z nejdražších v historii umění.

Zdroj: tumblr.com

SYMBOLISMUS / NAIVNÍ UMĚNÍ Henri Rousseau: Hladový lev se vrhá na antilopu. Olej na plátně, Fondation Beyeler, Basilej, Švýcarsko.

Množství zeleně působí staticky a klidně a potírá dynamický děj v ústřední části obrazu. Hladový lev se tady zakousává do antilopy, přičemž vpravo od nich sedí na větvi panter a čeká, až se bude moci připojit k hostině. To ptáci nahoře takovou trpělivost neměli – skrytí mezi hustým porostem svírají v zobácích odtržené kusy masa. Všimněte si drobné slzy, která kane oběti z oka dolů.

Zdroj: all-art.org

SYMBOLISMUS / SECESE Gustav Klimt: Tři věky ženy. Olej na plátně, Galleria Nazionale d’Arte Moderna e Contemporanea, Řím, Itálie.

Symbolický obraz, znázorňující tři etapy v životě ženy, spadá do Klimtova Zlatého období. Postava stařeny je inspirována sochou Augusta Rodina Stará kurtizána, kterou Klimt viděl na deváté výstavě secese. Klimt sochaře obdivoval a byl velmi poctěn, když se s ním mohl setkat na jeho návštěvě ve Vídni.

Zdroj: gustav-klimt.com

SALVADOR DALÍ. Raná tvorba

“V šesti letech jsem se chtěl stát kuchařem, v sedmi Napoleonem. Pak jsem se stal Dalím – jaká to gradace!”

Autoportrét s rafaelovským krkem, 1922. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko. Zdroj: wikipaintings.org

Génius, šílenec anebo oboje dvoje naráz? Salvador Dalí rozhodně nepatřil mezi lidi, na něž se snadno zapomíná, a svými extravagantními výstupy na veřejnosti, neskromným vyjadřováním se, svébytným humorem a talentem, o němž se zástupům jiných umělců jen zdá, se postaral o to, aby dodnes jeho jméno znělo zvučně i mezi naprostými laiky. 

Na rozdíl od minulého dílu Surrealismu vynechám umělcův životopis a zaměřím se na jeho tvorbu. Tvorba Salvadora Dalího na vás čeká hned ve dvou dílech.

Katalánský umělec, jehož ke konci jeho života povýšil španělský král do šlechtického stavu, tvořil bezmála sedmdesát let. Za tu dobu stihl namalovat kvanta obrazů, které jej pravděpodobně proslavily nejvíce, ale také vyzkoušet si práci designera, módního návrháře či sochaře.
Holandský interiér, 1914. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko.

Rodinný portrét, 1920. 

Přístav Cadaqués (Noc), 1921. Salvador Dalí Museum, Florida, USA.
Malování se začal věnovat již v brzkém věku, jak mohou ukázat jeho nejdřívější práce. Když mu bylo třináct a čtrnáct, otec mu dokonce uspořádal dvě výstavy. Obrazy z této doby jsou realistické, impresionistické a post-impresionistické. Zobrazuje zejména krajiny, kde vyrůstal, portrétuje a maluje klasická zátiší.
Portrét umělcovy matky, 1920. 

Pohled na Portdogue (Port Aluger), 1920. 

Zátiší s rybou, 1922.

Festival sv. Lucie připomíná Gauguinovo Vidění po kázání.

Festival sv. Lucie ve Villamalla, 1921. Soukromá sbírka.

Voyeur, 1921. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko.

Nemocné dítě (Autoportrét v Cadaqués), 1921. Salvador Dali Museum, Florida, USA
Během studií na Královské akademii krásných umění San Fernando v Madridu spřátelil s Luisem Buñuelem a Federikem Garcíou Lorcou, s nimiž později spolupracoval na významných projektech. Na akademii si však pobyl pouhý rok, protože za to, že vedl protesty proti jednomu z jejích kantorů, který dle Dalího nebyl pro jeho výuku dostatečně kompetentní, dostal vyhazov.
Portrét mé první sestřenice, 1923. 

Zátiší, 1923.

Do školy se vrátil, nakonec však studia nedokončil a roku 1926 odjel poprvé do Paříže. Tam se setkal se svým tehdejším vzorem Picassem a díky němu vstoupil do kruhů pařížské avantgardy. Díla z tohoto období vykazují Picassův umělecký vliv na mladého malíře. 

Kubistický autoportrét s La Publicitat, 1926.
Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid.

Rok 1929 byl pro Dalího klíčový v několika ohledech. Zaprvé, na své další cestě do Paříže se seznámil s Joanem Miró, Paulem Eluardem a Reném Magrittem, kteří mu představili nový, právě vzkvétající avantgardní směr, jemuž okamžitě propadl: surrealismus, a uvedli jej do skupiny surrealistů kolem Andrého Bretona.
Figura na skalách, 1926. Salvador Dali Museum, Florida, USA.

Zadruhé, dal hlavy dohromady se svým kamarádem z madridské akademie Luisem Buňuelem a společně natočili experimentální snímek Andaluský pes. Při jeho psaní se snažili oprostit od jakéhokoliv racionálna. Mnoho diváků se dodnes nemůže vyrovnat s některými drastickými scénami, zvláště s tou úvodní… Andaluským psem umožnili surrealismu ‘zabydlet se’ i v kinematografii.

Med je sladší než krev, 1927.  Dle Wikipaintings údajně první Dalího surrealistický obraz, kde se definitivně vzdává všech uměleckých tendencí, které zkoušel předtím, a obrací se k novému směru v tvorbě.

Med je sladší než krev, 1927. Soukromá sbírka. Všimněte si motivů, které se objeví i v jeho pozdějších obrazech. Ženské tělo, mršina, tvář se zavřenýma očima, cosi podobné aparátu… a také krajina samotná.

A zatřetí – v Cadaqués se setkal díky surrealistům se svou životní partnerkou, múzou a bohyní, Galou (narozenou jako Elena Ivanovna Diakonova). V té době byla vdaná za Paula Eluarda a dokonce spolu měli dcerku Cécile. Mezi ní a Dalím však přeskočila pověstná jiskra. Dvojice se neustále scházela, až nakonec okolnosti vyústily v Galin definitivní rozchod s rodinou a začátek nového života po boku Salvadora Dalího.

Aparát a ruka, 1927. Salvador Dali Museum, Florida, USA.

V roce 1929 začíná nová éra i pro Dalího – od této doby se datuje jeho první surrealistická etapa. Definitivně opouští experimenty s impresionismem, kubismem či realismem a jeho malby ovládne několik hlavních motivů: snaha zobrazit lidský svět a jeho vnímání, užití koláže, objekty, nabité sexuální symbolikou a ideologie. Surrealistické tvorbě předchází četba Sigmunda Freuda, jehož Dalí zbožňoval. Vyvíjí si vlastní rukopis, který posléze krystalizuje v jedinečný, nezaměnitelný styl, založený na jeho tzv. paranoicko – kritické metodě. Té však bude patřit další díl Surrealismu.

Harlekýn, 1927. Museo Espaňol del Arte Contemporáneo, Madrid,
Španělsko. Téměř abstraktní plátno.

Portrét Paula Éluarda, 1929. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo
Dalí ve Figueras, Španělsko.

Záhada mé touhy nebo Má matka, má matka, má matka, 1929. Pinakothek der Moderne, Bayerische Staatsgemäldesammlungen, Munich.

Velký masturbátor, 1929.  Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid, Španělsko.

All paintings were, unless otherwise stated, downloaded from Wikipaintings.org and I do not claim any ownership on them. Their respective owners are mentioned in caption below each image, if not, they are unknown. Please help to find them so I can fill them in.

Oblékání nevěsty. Bizarní elegance ve snovém světě

Toaleta žen je v malířství velmi oblíbený motiv, který už byl nesčetněkrát zpracován. Pokud by však Max Ernst nepojmenoval jeden ze svých nejslavnějších obrazů tak, jak jej pojmenoval, nejspíš bychom díky surrealistickému způsobu zobrazování nad jeho tematikou hodně dlouho přemítali. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno zveřejnila článek s životopisem tohoto umělce, připojuji k němu i rozbor zmíněného obrazu.

Max Ernst: Oblékání nevěsty, 1940. Zdroj: artchive.com

Odkud vítr vane – německá renesance, symbolismus i de Chirico

Už při prvním pohledu můžeme usoudit, co bylo Maxi Ernstovi velkou inspirací při tvorbě Oblékání nevěsty. Napodobuje v něčem zaprvé styl “severské” renesance v šestnáctém století, zejména německých autorů (Hans Holbein mladší, Lucas Cranach starší, Matthias Grünewald), zadruhé svou teatrálností a atmosférou připomene symbolistické malby, některé prerafaelity a Gustave Moreaua.

Matthias Grünewald: Ukřižování (levý detail), 1515. Zdroj: friendsofart.net

Strojení nevěsty do šatů je intimní akt, zde však dostává rysy divadelní scény, je tvořen pro diváky. Kulisy, v nichž se scéna odehrává, a které vypadají jako prázdná ulice nějakého města, mají své kořeny také ve starší tvorbě, a to té od Giorgia de Chirica, s nímž Ernst přišel poprvé do kontaktu v roce 1919 a byl jím zcela ohromen. Vzpomeňte si na ostrý kontrast světla a stínu, opuštěná zákoutí Florencie a monumentální architekturu.

Královna zvířat

Zdroj: wtfarthistory.com

“Obsah” obrazu je pak, dá se říci, pravověrně surrealistický. Jeho prvky nejspíše nebyly vybírány po pečlivé úvaze, nýbrž na základě psychického automatismu, tak, jak “rozhodlo” podvědomí. Nalezneme v něm falické symboly, kopí, mířící tam, kde tušíme nevěstino pohlaví, snad ani netřeba komentovat. Těžký rudý háv, v němž se nevěsta nalézá, má barvu krve, ale také plodnosti. Připomíná tak jakousi královnu, plodný středobod vesmíru, ovládaného biologickými zákony. Její zakulacené bříško by tak nemuselo mít svůj tvar jen náhodou. Vědoucí soví oči, sexuální aura a bohatost jejího odění z ní tvoří jasnou dominantu celé scény.

Prvky, jejichž význam je méně jasný, jsou ovšem přítomny také. Co je například ta malá nestvůrná postava, plačící pod nevěstinýma nohama? Proč z nevěsty jako člověka vidíme jen její tělo a oko, vykukující v róbě? Co znamená ten soví obličej na její hlavě? Do kategorie “záhady” spadá i obraz v levém horním rohu, kde se nevěsta objevuje ve stejné póze a stejném odění v krajině, kde zarůstají pravděpodobně antické ruiny.

Ernst a Carringtonová v r. 1937. Zdroj:
cryptomundo.com

Opeřené alter ego

Max Ernst se údajně dlouho ztotožňoval s ptáky a tvrdil, že má ptačí alter ego, které pojmenoval Loplop – Nejvyšší z ptactva. Skrz tuto optiku bychom si tím pádem mohli ptáka nalevo s kopím vykládat jako samotného Ernsta, zatímco nevěsta, na niž míří, objekt jeho touhy. Znalci ji často identifikují jako Leonoru Carringtonovou, tehdejší Ernstovu milenku.
Ať už je to tak, či onak, ať už se ve svých výkladech děl nejen Ernstových, ale surrealistických mýlíme nebo ne, jedno se Oblékání nevěsty rozhodně upřít nedá – ten silný sexuální náboj a punc záhady, jehož malíř dosáhl s použitím zdánlivě spolu nesouvisejících prvků a specifických kontrastů, jako například také kontrastu zvířeckosti, nestvůrnosti a sugestivních barev se vznešeností, lidskostí námětu odívání nevěsty. Oblékání nevěsty je fascinující a hrozivé zároveň; možná tím, jak se dotýká hlubin naší psychiky, jíž i přes všechny vědecké objevy stále úplně nerozumíme.

Lee Miller, Max Ernst, Leonora Carringtonová a Paul Eluard v Cornwallu, v r. 1937.

Našla jsem svůj vysněný byt. (Abstraktní kabinet El Lissického)

Pokud se ptáte, kdo by dokázal žít ve strohém prostoru, plném nepochopitelných pravítkových obrazců, odpověď najdete u autora tohoto článku. Při svém tradičním lovením inspirace v temných vodách internetu jsem narazila na tento pokoj, navržený ruským konstruktivistou Elem Lissickým. Bylo mi okamžitě jasné, že své ideální bydlení, ačkoliv tak původně zamýšleno nebylo, jsem právě našla…

El Lissickij: Abstraktní kabinet, 1928. Zdroj: blog.sfmoma.org

El Lissickij (rozený Eleazar Markovič Lisickij) navrhl a nechal postavit tento proměnlivý prostor, složený z modulů, v letech 1927 – 28 na přání ředitele Landesmusea v Hannoveru Alexandra Dornera. Abstraktní kabinet však byl bohužel zničen v roce 1936 během bouřlivých událostí v Třetí říši.

Mrzí mě dvě věci – zaprvé, že byl kabinet nacisty zničen.

Na fotkách vidíte, že se návštěvník kabinetu mohl kochat například prácemi Miese van der Rohe či Pieta Mondriana, guru neoplasticismu.

A zadruhé, že nemáme možnost vidět jeho barevnou dokumentaci.

MAX ERNST

Max Ernst před svým Pokušením sv. Antonína. / Max Ernst in front of his painting Temptation of St. Anthony.
Zdroj: politiken.dk

“2. dubna 1891 ve třičtvrtě na deset se Max Ernst v německém Brühlu vyklubal z vajíčka, které jeho matka snesla do sokolího hnízda, na němž onen pták seděl ještě více než sedm let.” (Glenn, 2008) Takto údajně popisoval své narození malíř, jenž je neodmyslitelně spjat s historií dada a surrealismu jakožto jeden z jejich průkopníků a vůdčích jmen. Géniem, který svůj talent uplatnil ryze coby malíř samouk bez jakékoliv akademické průpravy,  dnes začíná oddíl našeho surrealistického seriálu s konkrétními umělci. Chystáte-li se na velkou retrospektivu Ernstova díla ve vídeňské Albertině, bude se vám jistě hodit.

Max Ernst: Oidipus Rex, 1922. Zdroj: arthistory.about.com

“On the 2nd of April, 1891, at quarter to ten in Brühl, Germany, Max Ernst hatched out of an egg laid by his mother in a falcon’s nest, on which the bird sat for over seven years” (Glenn, 2008). This is allegedly how the painter, inseparably tied to the history of Dada and surrealism as one of their founders and leading representatives, described his birth. Our surrealism series begins today with a part dedicated to the genius who applied his talents in painting without any kind of academic background. If you’re planning to review Ernst’s work in the Albertina Museum in Vienna, you’ll surely find this short survey useful.
Max Ernst se narodil jako třetí z devíti dětí do středostavovské křesťanské rodiny, která žila v Brühlu nedaleko Kolína nad Rýnem. Jeho otec učitel vládl v rodině pevnou rukou, nicméně svou zálibou v malování inspiroval svého syna, aby začal brzy malovat také. Kromě této domácí průpravy se Ernst nikdy nedostal k profesionálnímu vzdělání, co se umění týče, a vytvořil si vlastní malířské techniky.

Max Ernst was born as the third out of nine children into a Christian middle class family residing in the town of Brühl near Cologne, Germany. Although his father ruled the family in a strict manner, his fondness of painting inspired young Ernst to take it up as well. Aside from this ‘home schooling’, Ernst never received any formal artistic education and instead went on to develop his own painting techniques.

Na schůzce s přáteli / A Friends’ Reunion, 1922. Zdroj: juliabunny.tumblr.com
V r. 1911 se spřátelil s Augustem Macke a připojil se k jeho skupině Die Rheinischen Expressionisten (Rýnští expresionisté), přičemž už v té době byl rozhodnut, že život učence či vědce není nic pro něj. Než svá studia filosofie a psychologie v roce 1914 ukončil, stihl spousty dalších věcí: v Kolíně nad Rýnem se na výstavě Sondenburg poprvé setkal s tvorbou Cézanna, Picassa, Muncha a van Gogha, roku 1913 se seznámil s Guillaume Apollinairem a Robertem Delaunayem a následující rok s Jeanem Arpem, který se stal Ernstovým celoživotním kamarádem.

In 1911 he befriended August Macke and joined his group Die Rheinischen Expressionisten (the Rheinish Expressionists) while he was already determined at that time that a life of a scholar or a scientist was not for him. Before finishing his studies of philosophy and psychology in 1914, he was quite busy with other things: he encountered the works of Cézanne, Picasso, Munch and van Gogh at an exhibition in Cologne, in 1913 he met Guillaume Apollinaire and Robert Delaunay and the year after that Jean Arp, who became his lifelong friend.

Panna Marie trestá Ježíška před třemi svědky /
Virgin Mary Spanking the Christ Child before Three Witnesses:
André Bretonem, Paulem Éluardem a autorem, 1926. Zdroj:  i12bent.tumblr.com
Max Ernst v uniformě.
Zdroj: artistandstudio.
tumblr.com

Pak přišla první světová válka. Max Ernst musel narukovat a sloužil na západní i východní frontě. Navzdory prožitému byl schopen pokračovat v započatém díle a v roce 1916 vystavoval na expozici, pořádané expresionistickým časopisem Der Sturm v Berlíně (časopis spoluvytvářeli němečtí a francouzští umělci i navzdory vzájemné nevraživosti čelních představitelů jejich zemí kvůli válce). Rok po skončení války založil s J. T. Baargeldem kolínské hnutí dada a začal vytvářet své první koláže. Hrůzy války, které na vlastní kůži zažil, měly samozřejmě na jeho tvorbu hluboký a dlouhotrvající vliv, ať už jde o objekty či vizuální techniku jeho děl.

Roku 1922 odletěl do Paříže, kde se zapojil do rodícího se surrealistického hnutí v čele s Paulem Éluardem (rovněž jeho blízkým přítelem) a André Bretonem. V Paříži zůstal až do roku 1941 a získal status předního avantgardního umělce, zakládajícího a významného člena surrealistického hnutí, ačkoliv jej a mnoho dalších Breton vyloučil či odešli sami. Vynalezl techniku frotáže a spolu s Joanem Miró také gratáž, při níž je zpravidla suchá barva seškrabávána z plátna, aby odhalila jinou vrstvu pod ní. 

Then came the First World War. Max Ernst was conscripted into the German army and served on both the Western and Eastern fronts. Despite his experiences, he was able to continue in the work he embarked on and in 1916 he took part in an exhibition organized by the expressionist magazine Der Sturm in Berlin (both German and French artists contributed to the magazine despite their countries leaders’ war-induced hatreds for each other). A year after the war, he introduced – together with J. T. Baargeld – Dada in Cologne and began creating his first collages. The horrors of war, which he experienced first hand, naturally had a profound, long-lasting impact on his work, be it the objects or the visual techniques of his works.
Les a slunce / Forest and Sun, 1931. (Frotáž) Zdroj: moma.org

In 1922 he flew to Paris where he joined the emerging surrealist movement led by Paul Éluard (also one of his close friends) and André Breton. He stayed in Paris until 1941 and achieved the status of one of the foremost artists of the Avant-garde and an important founding member of the surrealist movement, although he and many others had been excluded by Breton or they left on their own. He pioneered the artistic technique of frottage and, together with Joan Miró, grattage, which involves scraping dry paint off the canvas to uncover the layers beneath.

Les / Forest, 1927. Zdroj: studyblue.com
Díky bezprostřednímu kontaktu s mnoha významnými umělci neměl Ernst nouzi o inspiraci ani o spolupráci, podílel se  například s Dalím a Buňuelem na snímku Zlatý věk (L’Âge d’Or). Nicméně život začínajícího umělce v Paříži mohl sice být bohatý po tvůrčí a intelektuální stránce, o té materiální se to však říci nedalo, a tak Ernst kromě toho, že mnohdy třel bídu s nouzí, ze začátku dokonce žil ve Francii ilegálně a v milostném trojúhelníku v domácnosti Galy a Paula Éluardových.

Thanks to his immediate contact with a number of prominent artists, Ernst experienced no lack of inspiration or opportunities for co-operation – for instance, he collaborated with Salvador Dalí and Luis Buñuel on producing the film The Golden Age (L’Âge d’or). Although Ernst’s life as a fledgling artist in Paris may have been rich in creative and intellectual respects, he found himself struggling financially. In the beginning he lived in abject poverty, staying illegally in France in a ménage à trois with Gala and Paul Éluard.

Mistrova ložnice (Stojí za to v ní strávit noc) / The master’s bedroom, it’s worth spending a night there.
Zdroj: wikipaintings.org
Roku 1934 se Ernst začal věnovat sochařské tvorbě, s čímž mu pomáhal Alberto Giacometti. Byl třikrát poslán do internačního tábora, než roku 1941 emigroval s Peggy Guggenheimovou do Ameriky, kde se stala v pořadí již jeho třetí manželkou.

In 1934, Ernst took up sculpting in which he received help from Alberto Giacometti. He was interned three times until he in 1941 emigrated with Peggy Guggenheim to America, where he married her as his third wife.

Skupinová fotka “umělců v exilu”. První řada / Group photo of the “artists in exile”. First row:
Stanley William Hayder, Leonora Carrington, Frederick Kiesler, Kurt Seligmann. Druhá řada:
Max Ernst,  Amadee Ozenfant, Andre Breton,Fernand Leger, Berenice Abbott.
Třetí řada: Jimmy Ernst, Peggy Guggenheim, John Ferren, Marcel Duchamp a Piet Mondrian.
Zdroj: lagraphicdesign.wordpress.com
Právě tato podporovatelka a sběratelka umění, která už v roce 1938 koupila mnoho Ernstových obrazů, měla velký podíl na tom, že se on a několik dalších nacismem a fašismem vyhoštěných evropských umělců (např. Marcel Duchamp, Marc Chagall) stali miláčky Ameriky. Tam dali  inspirační podnět ke zrození nového směru, později známého jako abstraktní expresionismus. 
It was her as a patron and collector of art who already in 1938 bought a number of Ernst’s paintings and who contributed greatly to Ernst and other artists (e.g. Marcel Duchamp and Marc Chagall) driven out of Europe by fascism becoming the darlings of the American public. In America they inspired the birth of a new movement, later known as abstract expressionism.
Oblékání nevěsty / Robing of the Bride, 1939. Zdroj: bpsmoodboard.wordpress.com
Ernst tím, že odmítal používat pouze klasické způsoby malby a vymýšlel si vlastní nové postupy, uchvátil mladé umělce, kteří rovněž hledali svěží a neokoukané přístupy k tvorbě. Velký vliv měl jmenovitě na Jacksona Pollocka, jenž oceňoval zejména Ernstovy koláže, stejně jako používání umění k vyjádření svých intimních, niterných stavů. Ernstův syn z prvního manželství Jimmy, nar. r. 1920, se po válce stal známým abstraktním malířem, a pomohl posílit otcův vliv na vytváření hnutí, když mu zprostředkoval přístup ke klíčovým umělcům abstraktního expresionismu, jako například k již zmiňovanému Pollockovi nebo Willemovi De Kooning.
¨

Ernst’s refusal to use solely the traditional methods of painting and his drive to invent his own, new techniques captured the imagination of young artists who were looking for fresh and original approaches to artistic work. Ernst’s great influence is noticeable namely in Jackson Pollock, who appreciated Ernst’s collages as well as his use of art as a channel for expressing one’s intimate, inner states. After the war, Jimmy, Ernst’s son from his first marriage who was born in 1920, became a well-known abstract painter who helped to strengthen his father’s influence on the formation of the movement by providing contacts to key abstract expressionists, including the aforementioned Pollock or Willem De Kooning.

Napoleon v poušti / Napoleon in the Wilderness, 1941. Zdroj: curieuxdetrucs.com
V roce 1946 se Ernst oženil s americkou umělkyní Dorotheou Tanning v dvojitém obřadu, kde se brali i Man Ray a Juliet Browner. V padesátých létech se vrátili do Francie. Tam v roce 1976 Max Ernst zemřel jako významný a společností uznávaný umělec.
Další práce Maxe Ernsta, které stojí za to vidět:

In 1946, Ernst married an American artist Dorothea Tanning in a double ceremony together with Man Ray and Juliet Browner. In the 1950s they returned to France. Max Ernst died there in 1976 as a influential and widely recognized artist.
Further works by Max Ernst you should definitely see:

Kymácející se žena / Swaying Woman, 1923. Zdroj: wikipaintings.org
Klobouk dělá muže / The Hat Makes the Man, 1920. Zdroj: joshuaabelow.blogspot.com

Celebes, 1921. Zdroj: tate.org.uk

Evropa po dešti / Europe After the Rain, 1942. Zdroj: shafe.co.uk

Pokušení svatého Antonína / Temptation of St. Anthony, 1945. Zdroj: paintings.soup.io

Antipapež / The Antipope, 1942. Zdroj: byricardomarcenaro.blogspot.cz

Literatura / References:
  • Glenn, Martina: Artmuseum. Max Ernst. (2008) (Dostupné z Artmuseum)
  • Fiedorek, Kara: Max Ernst. (Dostupné z The Art Story)
  • Wikipedia.org: Max Ernst. (Dostupné z Wikipedia)
  • The Solomon R. Guggenheim Foundation (SRGF): Collection Online. Max Ernst (Dostupné z Guggenheim.org)

Huge thanks to Viktor Dvořák for translating!

Oko mlčení / The Eye of Silence, 1942. Zdroj: byricardomarcenaro.blogspot.cz

Avantgarda VIII: SURREALISMUS. Historie

Surrealismus vznikl ve dvacátých letech minulého století, přičemž je za jakýsi první ‘oficiální’ milník považován rok 1924, kdy André Breton publikoval první Manifest surrealismu. Náznaky směřování k tomuto bodu však lze vystopovat už dříve, kdy Breton sepsal svůj první surrealistický text zvaný Magnetická pole, kde experimentoval s rytmem vět, a minimálně k roku 1919, v němž skupina umělců s Bretonem v čele začala vydávat periodikum Littérature.

Surrealisté v Paříži. Zleva postupně: Tristan Tzara (zakl. dada), Paul Eluard, Andre Breton, Hans Arp, Salvador Dalí, Yves Tanguy, Max Ernst, René Crevel a Man Ray. Fotila Anna Riwkin, 1933. Zdroj: waxinandmilkin.com

Continue reading “Avantgarda VIII: SURREALISMUS. Historie”