Tag: avantgarda

Polibek (Robert Délaunay)

tumblr_o2x7lvkun71qa1j80o1_1280
Robert Délaunay: Le baiser, 1922. Pastel a tužka na papíru. Zdroj: amare-habeo.tumblr.com

Roberta Délaunaye možná znáte jako jednu z hlavních osobností umělecké avantgardy počátku minulého století. Spolu se svou ženou Soniou jsou považováni za zakladatele orfismu – pestrobarevného směru, který v sobě spojuje dědictví fauvismu a kubismu, jehož se stal odnoží. Orfismus představoval přímý most mezi kubismem a abstraktním uměním a jeho představitelé použitím živých barev, které zkoumali v nejrůznějších uskupeních, tak reagovali na monochromatické tendence v kubismu – a mohli by být považováni za svého druhu abstraktní expresionisty. S nimi ostatně sdíleli i duchovní, spirituální výmluvnost svých děl.

Continue reading “Polibek (Robert Délaunay)” →

Sto let s Jiřím Kolářem

Museum Kampa momentálně vystavuje výtvory jednoho z mých nejoblíbenějších umělců. Jejím úkolem je uctít stoleté výročí Kolářova narození, přičemž k tomu využívá hutné zastoupení Kolářových děl ve svých sbírkách.

Jiří Kolář: Lichtenstein zpěvavý, 1970. Zdroj: kybl.net

Snad u nikoho jiného by sáhodlouhé odstavce sofistikovaných kunsthistorických úvah nepůsobilo tak nepatřičně jako právě u Jiřího Koláře. Jeho práce jsou milé i pronikavě humorné, ale ve své lehkostí skrývají důvtip, který vyráží dech. Řada z nich totiž vznikla “pouhým” stříháním a lepením papíru. Na druhou stranu však tato jednoduchost a repetitivita po určité době může také nudit, pokud se autor nechává strhnout formou a zapomíná také na obsah. Od osobitého sdělení se tak ocitnete spíše u sériového manufakturního produktu.

Neznámý Goetheho dopis z jeho objevu Planety ptáků, 1969. Zdroj: butdoesitfloat.com

To se však na Kampě naštěstí často nestává. Osvěžilo mě, že hravost a použití věcí, které nám všem leží doma a jen je házíme do sběru mají v galeriích stále své místo, ačkoliv si výstavní prostory asociujeme spíše s mocnými olejovými veledíly než s Kolářem, který je velice rád stříhá, trhá, muchlá a lepí.

P. S. Museum Kampa už poněkolikáté prodloužilo trvání výstavy, tentokrát do 8. února. Lepší zprávu si asi nelze přát! Informacíchtiví nechť zavítají na: http://www.museumkampa.cz/cs/Vystavy-15.htm

Optická báseň 2, 60. léta. Zdroj: artsy.net
Koláž z korespondence s Béatrice Bizot
(vystavená v rámci Korespondáže v NG). Zdroj: radio.cz
Venuše, 1965. Zdroj: tumblr.com

Muchláž. Zdroj: beinmag.cz

Bohumil Kubišta: Barva ve službách tvaru

Za kulturní událost roku v Moravskoslezském kraji bych označila zbrusu novou výstavu ostravské galerie, mapující dílo Bohumila Kubišty a jeho zásadní vliv na podobu českého umění od minulého století dodnes. Na rozdíl od sóla Jana Zrzavého v ní dostávají stejný prostor jako „Jan Křtitel české moderny“ i ti, kteří jeho odkaz rozvíjejí.
Bohumil Kubišta: Vlastní podobizna v havelocku (výřez), 1908, Krajská galerie výtvarného umění ve ­Zlíne. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Už poněkolikáté obsadil kurátorský tým v čele s Karlem Srpem budovu Galerie výtvarného umění v Ostravě českou avantgardou. Ta letos nevisí osamoceně – společnost jí dělá čtyřicet pět autorů, kteří se jí nechali inspirovat. V imaginárním konvoji se tak můžete potkat s Jindřichem Štyrským, Václavem Boštíkem i Ivanem Pinkavou. Od pulzující barevnosti a pečlivě propočtených poměrů v Kubištově režii se divák dostává k autorům, kteří jeho vliv viditelně zrcadlí až do daleké současnosti, kdy jeho odkaz abstrahují tak radikálně, že by ho necvičené oko v jejich pracích nedokázalo rozlišit. Laik se prostě neubrání údivu, jestli všichni tihle autoři na Kubištu opravdu navazují.
Z perspektivy kurátorů jsou hlavními rysy Kubištovy tvorby zaměření na autoportrét, zlatý řez a ideální poměr prvků na obraze, barevný kontrast a své místo má u něj i téma osamění. Výstava je stavěná tak, aby všechny tyhle rysy pokryla, s příjemným doplňkem ve formě studií a podrobných skic, “kýčů” a studiích v tuši, které se od hlavního zaměření lehce odvracejí a poskytují trochu jiný vhled do Kubištova krátkého, ale intenzivního díla.

Bohumil Kubišta: Kavárna, 1910, Galerie moderního umění v Hradci Králové. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Velkým tématem prvního období Kubištova života, aspoň jak to vypadá z obsahu výstavy, je barva. Měkké nánosy a jezírka, vyplněná sytou barvou připomínají Edvarda Muncha. Kontrasty a barevné kombinace zase evokují fauvisty, ale použitím tmavších, nezdravějších odstínů mají expresionistický punc. Ten je vlivem měkkosti odstínů i struktur znepokojivý, ale ne nervydrásající. Postupně se u něj také objevuje něco jako tlumená záře zevnitř namalovaných objektů. „Spiritualizace obsahu“, jak ji označuje brožura k výstavě, provází Kubištovu tvorbu delší dobu a nadchne i některé z jeho pokračovatelů.
Právě u této první části Kubištova díla a výstavy jsou umístěny„kýče“ – jak Kubišta nazýval konvenční krajiny, kterými si občas přivydělával. Jiný pohled nabízí o metr, dva dál rychlé studie v tuši na malém formátu, kde Kubišta zpodobňuje Paříž, zátiší i sám sebe. Na rozdíl od kýčů mě nadchly dost. Ukazují totiž malířovo umění mimo použití barvy, která je sama o sobě silným výrazivem. Když ji odstraníte, zbyde kostra; v Kubištově případě neméně působivá. Odvážné tahy,  uvolněný rukopis, neproniknutelné černé plochy, měkkost v razanci a perfektní zjednodušení.

Bohumil Kubišta: Zátiší s lebkou, 1912, NG v Praze. Zdroj: Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Když už je řeč o razanci, čerpá z ní Kubišta v druhém období své tvorby, které by se dalo označit jako kuboexpresionistické. Barva tady vchází do služby formě – nalévá se do ostrých hran a tvarů, jejichž pečlivě spočítaný poměr vystupuje zřetelněji než v předchozí části výstavy. Můžeme začít mluvit o krystalu. Od měkkých struktur Kubišta přechází ke krátkým, rychlým tahům a kubistickým fasetám. Témata těžknou a vrací se zpátky do historie – divák se setkává s biblickými výjevy, smrtí, ale i akty. Je tahle proměna reakcí na nepokoje doby a Kubištovo narukování? Potřebuje vyjádřit tíživé pocity a zároveň hledá jistotu v klasických tématech? Můžeme se jen dohadovat.

Emil Filla: Diváci, 1912, Galerie výtvarného umění v Chebu. Zdroj: Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Už ze začátku výstavy začínají Kubištu doprovázet vrstevníci – kolegové ze skupiny Osma, v jejichž díle se zrcadlí podobné rysy jako v tom jeho – někdy tak dobře, že je těžké je od sebe rozeznat. Později se k nim připojují malířovi oponenti, avšak proud následovníků a obdivovatelů sílí, až nakonec vrcholí v poslední místnosti galerie, která je taky nejblíže současnosti. U některých děl (jako např. Boštíka nebo Svobodové) by si člověk říkal (nebýt vysvětlujících popisků), co mají vlastně společného s tím, co se vystavuje dole. Ale při druhém pohledu jsou tam. Autoportréty obrácené dovnitř, zlatý řez a přesné poměry, osamělé objekty na prázdném pozadí a barevné kontrasty. Hlavní elementy Kubištovy tvorby, se kterými jsme na začátku výstavy vycházeli, a s nimiž se i loučíme, ačkoliv už v rukou jiných autorů.

Ivan Pinkava: Tři matrace, 2008, soukromá sbírka. Zdroj: Galerie výtvarného umění v Ostravě

Až teď nám velké avantgardní výstavy v Domě umění začaly připadat po intenzivní hodině, strávené na Kubištovi, najednou vnitřně provázané. Zprvu jsme se totiž s modernou seznamovali na Svárech zření, následně se ukázala Černá slunce s její temnější stranou, zblízka jsme se setkali s Janem Zrzavým a teď přišel na řadu jeho blízký kamarád Bohumil Kubišta. Jakoby si kurátoři návštěvníky cíleně tímto směrem vzdělávali; jak jejich projekty pokračují, je zajímavé vidět některá díla z dřívějška v úplně jiném kontextu. Celkem to ilustruje fakt, že umění se nevyvíjí po přísně oddělených etapách, nýbrž se prolíná a překrývá.

Velké díky patří Galerii výtvarného umění v Ostravě, která mi laskavě poskytla k článku obrázky v té nejlepší kvalitě.

Zářivý krystal 

Bohumil Kubišta a české umění 1905 – 2013

3. 10. 2014 – 4. 1. 2015

Galerie výtvarného umění v Ostravě
Vstup: 100 / 50 Kč, v neděli zdarma
Otevřeno: út – ne, 10 – 18h

Jean Cocteau

“Psát pro mě znamená kreslit, splétat linie takovým způsobem, že se stávají písmem, nebo je rozplétat tak, že z písma vzniká kresba.”

– Opium
Autoportrét. Zdroj: angeheurtebise.tumblr.com

Portrét mladého muže. Zdroj: urbandon.blogspot.com

Orfeus, 1960. Zdroj. tri-ciclo.tumblr.com

Ticho! Soudím… (Nathalie Paley jako sfinga), 1930.

Cocteauův film Kráska a zvíře. Zdroj: thefilmfatale.me
La Machine Infernale. Zdroj: angeheurtebise.tumblr.com

Portrét Jeana Desbordes, 1924.

Autportrét v dopise.
Jean Marais.
Jean Cocteau s Jeanem Marais. Zdroj: barcarole.tumblr.com
Orfeus. Zdroj: angeheurtebise.tumblr.com
Zdroj: breezepill.tumblr.com

Jindřich Štyrský: Erotický sen

Od té doby, co jsem u nás v knihovně narazila na Štyrského publikaci Sny (Argo, 2003), uplynulo docela dost vody. Věděla jsem, že nemůžu jeho dílo nechat bez zmínky, protože procházet se krajinou jeho snění bylo téměř stejně sugestivní, jako bych snila sama. Zaboha jsem ale nemohla přijít na to, jakým způsobem článek pro vás pojmout – jestli to vzít jako životopis, či se naopak čistě soustředit na jeho práci, jestli vám ukázat střípek, anebo komplexní náhled na jeho tvorbu, a tak dále. Přečetla jsem si o něm, co jsem mohla, zhlédla jsem tento dokument, vydala jsem se na zevrubné rybaření internetem (zajímalo by mě, co si asi mysleli lidé, kteří mě viděli prohlížet si všechny ty obrázky), a pořád jsem na nic nemohla přijít. No a v situacích jako tato je nejlepší řešení to nejprostší: říct všechno tak, jak to leží a běží.

Sebeláska, 1934. Zdroj: weimarart.blogspot.com
Štyrského práce jsou pro mě zdrojem intenzivních dojmů, a ráda bych vám proto ukázala, co mě během krasojízdy jeho životem a tvorbou postřelilo nejvíc. Jsou to zejména koláže; jak už jsem se zmiňovala dříve, oproti velkolepým olejům upřednostňuju spíše jednodušší, intimnější techniky. Ale nezůstane jen u nich. Tak zavřete oči.

Řekněte surrealismus a já odpovím psychoanalýza. Surrealisté zbrusu nové Freudovo dílo horlivě studovali a snažili si z nevědomých složek psychiky vydolovat všechno možné,  aby to mohli “hodit na papír”. Štyrský surrealistou nebyl od začátku; zprvu se přikláněl ke kubismu, pak, když s Toyen dali vzniknout novému směru – artificielismu – mu stále Bretonovo hnutí nebylo úplně při chuti. Postupně se s myšlenkami surrealismu však sblížil, a nakonec se stal váženým členem pařížské skupiny – a jak víte už ze článku o poetismu, po návratu domů byl u založení české Surrealistické skupiny. Je tedy příhodné vrátit se do Štyrského dětství, abychom lépe pochopili některé opakující se motivy v jeho obrazech.
(Bez názvu) Emilie přichází ke mně ve snu, 1933. Zdroj: 1910-again.tumblr.com
Nejzřetelněji je možné si všimnout postavy Emilie – Štyrského imaginární femme fatale, objektu touhy, jejíž krása “není stvořena k tomu, aby uvadla, ale aby shnila”. Vytvořil o ní také krátkou erotickou prózu s názvem Emilie přichází ke mně ve snu, která obsahuje také mnoho koláží. Kolážím se začal Štyrský naplno věnovat až v r. 1934, krátce před první výstavou Surrealistické skupiny.
Manželství, 1934. Zdroj: weimarart.blogspot.com
Věří se, že předobraz Emilie poskytla Štyrskému nevlastní starší sestra Marie, dcera jeho matky z prvního manželství. Malý Jindřich ji zbožňoval. Marie zemřela velmi mladá na dědičnou srdeční chorobu, což znamenalo pro Štyrského ztrátu, kterou pociťoval po zbytek života snad více, než ztrátu vlastních rodičů. Matka na ni údajně žárlila a snažila se ji střežit před Jindřichovým otcem, a tak ji neustále zavírala do pokoje, kde však dcera chřadla. Po její smrti si matka tak vyčítala své chování, že týden poté, co Marie skonala, odmítala její tělo vydat z domu.
Jindřich Štyrský: Žena zamrzlá v ledu, 1939. Zdroj: ceskatelevize.cz

“Sen o tetovaném nemluvněti (3. června 1929)

Jsme s Jindřichem Honzlem na tancovačce v Budišově hospodě ve Verměřovicích. Dobře se bavíme. Proti nám se ovšem kují pikle. Chceme se nenápadně vytratit. Během noci prcháme přes zahradu, skrz pole s řepou a bramborami. Ukryjeme se do houští v lese. S Honzlem jsme připoutáni k tyčím nebo k břevnům ve stodole či v tělocvičně. Obklopují nás deseti až dvanáctiletí TETOVANÝ CHLAPCI, oddávající se tanečním orgiím. Jsou také ozbrojení holemi a dělají na nás výhružná gesta. V jejich středu vidíme nemluvně, TETOVANÉ PORNOGRAFICKÝMI obrázky.”
(Ze Štyrského Snů (2003), přeloženo z této stránky)
Sen o tetovaných nemluvňatech, 1940. Zdroj: treatyourselftothebest.blogspot.com 
Patologií ve Štyrského rodině se zřejmě nevyskytovalo málo. Otec, který si po smrti Jindřichovy matky najal hospodyni, s ní prý udržoval poměr a žárlil na svého syna tak strašně, že na něj dokonce jednou vytáhl pušku a chtěl jej zastřelit. Zcela propadl alkoholu.
Emilie přichází ke mně ve snu. Zdroj: fiac.com
„Miluji nade všechno Lautréamonta, Rimbauda, Máchu, ti byli všichni vidoucí… …vidoucí pohybuje se na hranici smrti,“ napsal si jednou Štyrský do svého deníku.

Kresba k Čerchovu, 1934. Zdroj: ubugallery.com
Štyrského práce překypují k prasknutí napětím mezi erotikou a smrtí. Nezáleží na prostředcích, které používá; ať už je to pár kousků papíru, seskládaných do koláže, rychlé črty, udělané hned po probuzení z děsivého snu nebo velkolepé oleje, které v umělcově hlavě zrály delší dobu; u všech jeho prací divák pociťuje znepokojivé vzrušení a zároveň jemný mráz na zádech, boj Erótu s Thanatem. 
“Smrt spojuje neřest s neštěstím,” prohlásil jednou.

Emilie přichází ke mně ve snu,1933. Zdroj: red-lipstick.tumblr.com
Říkám si, jak se na něm musela podepsat navíc skutečnost, že si své sny – studovat výtvarnou školu a cestovat – mohl splnit jen díky smrti jeho rodičů, po nichž zdědil poměrně slušný majetek. Dost slušný na to, aby mohl jet například do Polynésie. A samozřejmě do Paříže.

Socha svobody, ze série Stěhovací kabinet, 1934. Zdroj: pinterest.com
Štyrský se nevěnoval jen olejům či kolážím, ale také fotografování, ilustracím, editování a kromě publikování vlastních časopisů a knih také zahraniční literatuře. Jako první ilustroval Lautréamontovy Maldororovy zpěvy, vydával Edici 69, kde se objevil například první český překlad de Sadeovy Justine s obrázky Toyen, editoval Erotickou revue a v neposlední řadě také několik let řídil Osvobozené divadlo.
Bez názvu, ze série Pohyblivý kabinet, 1934. Zdroj: strawberige.com
Jeho koláže mě udivují tím, jak přirozeně vypadají, ačkoliv k jejich vytvoření použil prvky z úplně odlišných zdrojů. Kombinoval v nich prvky psychoanalýzy s poznatky Gestalt psychologie, jejímž nejdůležitějším principem je holistický – celostní náhled na věc.

Chutná šunka, z cyklu Stěhovací kabinet, 1934. Zdroj: collageoftheweek.tumblr.com
Kolem roku 1933, kdy Štyrský vydal Emilii, se pro něj sny staly důležitým zdrojem inspirace.

Sen o opuštěném domě, 1940. Zdroj: ubugallery.com

Den ubíhá jako obvykle. Nic zvláštního se neděje. Jdu do školy, pak do práce, po práci se stavím za přáteli do podniku na skleničku, v rozumnou hodinu se ovšem vracím domů; chci se dobře vyspat, protože zítra můj koloběh rutinních povinností začíná nejdříve z celého týdne. V poslední době usínám snadno a hluboce, stačí mi tedy se párkrát zhluboka nadechnout – a zmizím z toho světa.
Jsem tady. Vzduch voní jinak, věci jsou jiné… dějí se jinak. Tuhle realitu znám už od svého narození, možná i z doby před ním; zná ji každý, velmi důvěrně. Otevřu ústa a na vlhkou špičku jazyka naberu trochu zdejšího vzduchu. Chutná jako…

Jindřich Štyrský: Muž a žena, 1934. Zdroj: creativoas.cz
Cítím na sobě ruce, v ústech jiný jazyk, je měkký, něžný a sladký. Proplétají se jako dva hadi. Nepamatuju si, jestli jsem se předtím oblékla, ale teď jsem nahá. Ruce po mně cestují. Touha mě lehce rdousí a vede k ještě větší touze, ve slabinách mě pálí. Jsem změklá chtěním, ale z nějakého důvodu také ztuhlá strachem. Padám. Není to do postele, a já také nejsem sama…
Anděl, 1934. Zdroj: strawberige.com
Zdroje:

SALVADOR DALÍ II. Pozdější tvorba

Salvador Dalí: Měkký autoportrét se smaženou slaninou, 1941. Zdroj: a-r-t-history.tumblr.com
Po dlouhé době vám konečně přináším druhý díl příspěvku o nejznámějším surrealistovi světa. Rozebereme jeho metodu k tvoření obrazů, podíváme se na jeho nejslavnější díla a také na Teatro Museo Dalí, největší surrealistickou strukturu světa, Dalího mauzoleum a zároveň galerii jeho prací a myšlenek.

Částečná halucinace: Šest zjevení Lenina na klavíru, 1931. Musée National d’Art Moderne, Centre Georges Pompidou, Paříž. Zdroj: wikipaintings.org
Paranoicko-kritická metoda, kterou jsem zmínila v minulém díle, se stala nejen jakýmsi Dalího “podpisem”, ale také jeho životní cestou. Je to jeho největší příspěvek surrealistickému hnutí. Paranoicko-kritickou metodu “sám definuje jako vystupňováni tvořivého soustředění a jako schopnost nepřetržitého bytí a vývinu. Konstatuje: ‘Paranoicko-kritická aktivita je metoda samovolného uvolňování iracionálního vědomí, která se zakládá na asociativním kritickém výkladu delirantních projevů,’ “ jak uvádí Štěpánek (1989) ve svém článku o Dalím pro Ateliér. Podle Johna Glavese-Smitha (2010) metoda “spočívala v intezivním zírání na sadu předmětů, dokud člověk nespatřil sadu jinou. [Dalí] Zkoumal nevědomé tajné touhy, jeho dílo odhalovalo sexuální úzkost, paranoiu a odpor”, přesně podle učení Sigmunda Freuda.
Dalí se v onom osudovém roce 1929 se také stal oficiálním členem pařížské Surrealistické skupiny, přestože mu surrealismus nebyl cizí již dva roky.
Zaostřeno na: Persistence paměti
V roce 1931 Dalí namaloval svůj pravděpodobně nejznámější obraz, Persistenci paměti, se slavnými měkkými hodinkami. Říká se, že má vyjádřit několik myšlenek, z nichž ta nejhlavnější je, že čas je proměnlivý a všechno je zničitelné.
Persistence paměti, 1931. Museum of Modern Art, New York, USA.
Jak obraz vznikl? Ve své autobiografii tajný život Salvadora Dalího (1942) umělec popisuje, že měl jeden den na večeři kromě jiného také camembert, a “rozjímal nad filosofickým problémem superměkkého,” přičemž se poté šel naposledy podívat na obraz, který měl rozdělaný. V tom momentě se mu zjevila představa dvou měkkých hodin, z nichž jedny visely na stromě. (Glaves – Smith, 2010)
Z tohoto obrazu můžeme extrahovat některé prvky, které se opakují ve více Dalího dílech. Jsou to:
  • Měkké hodinky, poukazující na nestálost, proměnlivost času, paměť a úpadek; někteří autoři se domnívají, že zároveň symbolizují Dalího strach z impotence.
  • (Obecně) Měkké věci – Dalí byl fascinovaný nestálostí, nedefinovatelností měkkých předmětů. Zejména měl slabost pro předměty, které byly navenek tvrdé a uvnitř měkké (chleba, vejce).
  • Hmyz, Dalího symbol rozkladu. Hejno mravenců se objevuje na mnoha jeho obrazech a v divákovi dokáží vyvolat nepříjemný pocit. Říká se, že Dalí sám měl z mravenců hrůzu. V dětství našel mrtvou ještěrku, na níž se hemžil tento drobný hmyz.
  • Krajina, inspirovaná Katalánskem, Dalího rodnou zemí. Vládne v ní bezčasí a velmi se podobá krajinám Giorgia de Chirica.
  • Zdeformovaný člověk (zde tvář), znázorňující většinou buď autora samotného, Galu nebo jiného blízkého člověka. Dalí prolínal tváře s tvary kamenů a skal u Cadaqués, kde žil; tato tvář se objevuje rovněž ve Velkém masturbátoru či Tajemství touhy (obě 1923). (Glaves – Smith, 2010)
   
Antropomorfní chléb, 1932.
Záhada Viléma Tella, 1933. Moderna Museet, Stockholm.
Retrospektivní busta ženy, 1933. Soukromá sbírka. Asambláž, složená z
nalezených objektů. Nahoře můžete vidět sošky, zpodobňující scénu z Milletova
Klekání k modlitbě (1859), na které byl Dalí fixovaný.
Jak všichni víme, postupem času si získala věhlas nejen Dalího díla, která oslovovala široké vrstvy publika, tak i jeho výstřední osobnost. Ocital se v nejvyšších kruzích a v nejčtenějších novinách. Své práci tak nemohl udělat lepší reklamu. 
Tvář Mae West, která může být použita jako byt, 1935.
Fotografie z Teatro Museo Dalí, kde se pokusili o ztvárnění tohoto interiéru. Zdroj: Andrew Satter, flickr.com/photos/asatter/
Poznávacím znamením Salvadora Dalího byl pečlivě upravený knír (jehož konce si údajně promazával medem, aby na něj lákal mušky), vycházková hůl a výrazný oblek. Všude jej doprovázela Gala, jeho životní múza, která jej inspirovala a starala se o právní a finanční záležitosti úspěšného umělce.
Paranoická tvář, 1935. Jedná se o tvář, složenou z krajinných objektů.

Měkká konstrukce s vařenými fazolemi (Předtucha občanské války), 1936. Museum of Art, Philadelphia, PA, USA. Dalí tento obraz namaloval půl roku před vypuknutím občanské války ve Španělsku. Něčí tělo ztrápeně bojuje samo se sebou, zatímco je na zemi pohozena hrst fazolí. Dalí k tomu řekl, že “si nedovede představit, že by šlo spolykat tolik nevědomého masa bez přítomnosti (jakkoliv nudné) nějaké moučnaté, melancholické zeleniny.”

Pár s hlavami v oblacích, 1936.Museum Boijmans van Beuningen, Rotterdam.
Na konci třicátých let byl vyloučen ze skupiny surrealistů. Tvrdí se, že se to stalo kvůli jeho extrémním názorům, zahrnujícím podporu diktátora Franka ve Španělsku (z jehož vlády mají Španělé dodnes trauma) a dokonce Hitlera a fašismu, ví se však, že byl také na kordy s vůdcem hnutí Andrém Bretonem, zvaným “Papežem surrealismu”. 
Narcisova proměna, 1937. Tate Gallery, Londýn. Sledujeme proměnu klečícího muže v ruku, držící vajíčko, z něhož se líhne narcis.

Humří telefon, 1938. Telefon a humr mají pevný krunýř (humr je navíc uvnitř měkký), což v Dalím vyvolávalo sexuální asociace.
Surrealisté ho vinili také z prospěchářství a házeli na něj špínu, jak mohli, ale Dalímu to bylo s jeho typickou arogancí jedno. Před druhou světovou válkou manželé prchli do Ameriky, kde Dalí nadále sklízel úspěch, a do milovaného Katalánska se vrátili roku 1948.
Geopolitické dítě, pozorující zrození nového člověka, 1943.

Sen, způsobený letem včely kolem granátové jablka sekundu před probuzením, 1944. Museo Thyssen – Bornemisza, Madrid.

Má žena, nahá, zamyšleně pozorující její vlastní tělo, které se stává schody, třemi sloupy,
nebem a architekturou, 1945. Soukromá sbírka. Zdroj: wikipaintings.org
Tehdy započíná nová etapa v autorově tvorbě, která potrvá 15 let, a kterou někteří umělečtí kritici nazývají jako klasickou. Dalí se věnuje ztvárňování vědeckých, historických a náboženských témat na velká plátna. Sám toto období nazývá jako “Nukleární mysticismus”. Puntičkářským způsobem, podobajícím se dávným vlámským mistrům, a s neobyčejnou imaginací zobrazuje božskou geometrii, DNA, hyperkostku nebo Cudnost. Používá pro to optické iluze, holografii a matematické vzorce.
Pokušení sv. Antonína, 1946. Musée Royaux des Beaux-Arts, Brusel.

Portrét Picassa, 1947. Gala-Salvador Dali Foundation, Figueras.

Dematerializace nedaleko Nerova nosu, 1947.

Sloni, 1948.

Leda Atomica, 1949.
Galatea sfér, 1952.
Celá šedesátá léta, až do poloviny sedmdesátých let, Dalí věnoval výstavbě svého Divadla – Muzea. (Teatro Museo Dalí ve Figueres, Španělsko) V budově kdysi sídlilo obecní divadlo, kde Dalí ve svých 14 letech poprvé vystavoval. Celá stavba je podle jeho návrhů, je zapsána jako největší surrealistické dílo na světě, a návštěvníci se mohou pokochat velkým množstvím Dalího prací od úplně prvních pokusů až po poslední počiny před smrtí. A stát nad jeho hrobkou.
Mladá panna, autosodomizovaná rohy její vlastní cudnosti, 1954. Soukromá sbírka.

Svátost poslední večeře, 1955. National Gallery of Art, Washingon, DC, USA.
Já sama mohu Teatro Museo vřele doporučit. Pokud existuje nejhravější a nejvynalézavější galerie na světě, buď jí je právě Dalího muzeum anebo jí velmi silně konkuruje. Už venku se stáváte součástí Dalího hry a jakmile vás budova spolkne, ocitnete se jako v říši divů. (Zaplněné davy dalších zvědavých turistů.) Do architektury se umělcovi podařilo zakomponovat muší oči, všude narážíte na klamy a iluze a jeho posedlost navenek tvrdými a uvnitř měkkými věcmi. A samozřejmě na velikášství a nerměnou fantazii, kterou malíř oplýval. 
Venkovní pohled na Teatro – Museo Dalí ve Figueres, Španělsko. Zdroj: españaescultura.es
Nanebevzetí, 1958. Soukromá sbírka.

Meditativní růže, 1958.
Za sebe mohu doporučit projít si muzeum s průvodcem, neboť naše paní průvodkyně dokázala nejen zajímavě mluvit, ale také byla přátelská a sdělila nám mnoho detailů z Dalího života. V sousední budově pak naleznete výstavku nádherných šperků, které Dalí navrhoval. Jediné, co mě mrzelo bylo, že jsme na prozkoumání téhle obří hříčky měli poué dvě hodiny, když si přitom zaslouží mnohem delší čas.
Gala, zamyšleně pozorující Středozemní moře, což se z 18 metrů stává portrétem Abrahama Lincolna.
Museo Teatro Dalí, Figueres, Španělsko.
Tolle, tolle, crucifige eum (Jan 19:15), 1967. Zde jsou patrné vlivy
abstraktního expresionismu.
Ke konci svého života se umělec také nenudil. Stihla ho porucha motoriky, kdy se mu neustále třásly ruce a ztratil v nich sílu. Jeho živelná manželka údajně velmi vystrkovala růžky a hrad Púbol, který pro ni Dalí koupil, přeměnila na pevnost, kam si vodila milence, samozřejmě až poté, co manžela nechala všechno vybavit a zařídit. Přesto, když roku 1982 zemřela, to pro Dalího byla neuvěřitelná rána a o mnoho let už ji nepřežil. Nepomohlo mu příliš ani jeho jmenování do šlechtického stavu španělským králem v tom samém roce.
Halucinogenní toreador, 1970. Salvador Dali Museum, St. Petersburg, Florida, USA.

Při psaní textu jsem čerpala z: