První půlrok 2018 v knihách: bleskové recenze

Kdo by řekl, že jsou knihy tou nejproduktivnější prokrastinací?

Před čtyřmi lety jsem tady měla kázání o tom, jak je důležité číst knihy, jak na to ve skutečnosti máme víc času, než se zdá, bla bla bla. Co víc, cílem bylo přečíst jednu knihu za týden, stejně jako si dal za úkol Julien Smith, autor onoho článku, který mě inspiroval k nakopnutí vlastní gramotnosti.

Při pohledu na minulé ročníky Goodreads Reading Challenge se nepodařilo tuhle šibeniční laťku úplně udržet, protože život, že jo; a taky když nad vámi neustále visí povinnost přečíst jednu knihu za týden, docela rychle se z příjemného trávení času stane další řehole. Ale přesto se mi podařilo každý z uplynulých čtyř let přečíst několik desítek knih, a buď těsně dosáhnout stanovené challenge nebo ji i překonat. Vypadá to, že letošek se bude řadit k těm ročníkům, kdy se povede to druhé, a paradoxně na tom měl největší podíl závěr mého studia a stres s ním spojený.

Continue reading “První půlrok 2018 v knihách: bleskové recenze” →

Den čtvrtý a pátý, 6. – 7. 12. 2017

(Srpen 2018: Pokračujeme po delší pauze v krasojízdě!)

Vietnam, o 13 let později

Phố cổ = staré město, stará čtvrť

Lều = stan

Následující dva dny budou taky ryze pracovní, a tak drtivou většinu dne strávíme na HUST u promítacího plátna, počítačů a diskuzí. Na město si sedá oblačnost a mlha, smíšená se smogem, která rozptyluje světlo tak, že můj už tak smutný foťák v mobilu je ještě smutnější. Continue reading “Den čtvrtý a pátý, 6. – 7. 12. 2017” →

Pohledy z Kréty

Řecko už je skoro jako doma. Když vystoupím na letišti, nadechnu se horkého, vlhkého vzduchu a v dálce na mě zamrká moře, vím sice, že jsem oficiálně “na dovolené” (zažádala jsem si o ni v zaměstnaneckém systému, pracovní počítač jsem nechala v práci, atd.), ale zároveň mě zalije uklidňující pocit známého. První návštěva záchoda, kde se toaletní papír hází do koše místo do mísy, první luštění nápisů v alfabetě a natahování uší, když se někde ozve melodický místní jazyk, a první pohled na prudké kopce s olivovníky ten pocit pak dokonale stvrdí. A je jedno, že jsem tam byla teprve potřetí.

Může za to ta pověstná řecká pohostinnost? Nebo snad to, že když jsem hltala řeckou mytologii, bylo pro mě Řecko vysněná destinace, o které jsem si přečetla první poslední, jak moc jsem si přála ji navštívit? Těžko říct. Stejně je to jedno. Když vstoupím do země, nad níž vlaje vlajka složená ze dvou nejhezčích barev – modré a bílé – chce se mi vrátit se do imaginárního domova, od kterého mám v kapse imaginární klíče a v hlavě imaginární adresu.

Letos se imaginární adresa, klíče a domov zhmotnily na Krétě. A tohle jsou imaginární pohlednice, které jsem odtamtud poslala. Continue reading “Pohledy z Kréty” →

Hudba, na které se létá. Kensington na Flédě, 13.4.2018

Je to +-24 hodin od chvíle, kdy jsem stála v davu na Flédě naprosto ohromená a gratulovala jsem si k sporadickému záchvatu odvahy zkoušet nové, neznámé věci, který mě přepadl zrovna ten den. Od první chvíle, kdy čtyři týpci z Utrechtu na pódiu hrábli do strun a do bubnů a zaplnili prostor čistou, vzájemně skvěle vyladěnou masou zvuku, jsem měla co dělat, abych udržela pivo v puse a plechovce. Continue reading “Hudba, na které se létá. Kensington na Flédě, 13.4.2018” →

Pauza

Slibovala jsem sice, že budu každý den uveřejňovat nový deníkový zápis do Vietnamu, ale jak jste si asi všimli – a jak to možná sami znáte – then life happened. Konkrétně diplomka a konec studia a práce a operace a praxe… Vzhledem k tomu, že to poslední, co si přeju, je studium dál prodlužovat (což by už tentokrát nebylo zadarmo), budu se muset stáhnout z internetového světa a plně se věnovat životu mimo něj, abych další semestr nepřišla o skoro 20k. Deník i blog tedy budou za pár měsíců pokračovat… tedy až se vyhrabu ze všech (doufám) oslav státnic a srovnám se se skutečností, že ačkoliv mě poslední rok škola spíš štvala a těšila jsem se, až bude konec, tohle bude to opravdový konec… Ony ty sofistikované jedy můžou spáchat leccos, třeba udělat z vás umělecké dílo jako tady z pana Rokytky.

Takže se uvidíme v červnu a do té doby se mějte famfárově!

27072951_1007163872775158_1696343097200276295_n — Zdroj: Bell Bellisová na FB (doporučuju projít i další díly série)

Den třetí, 5. 12. 2017

Vietnam, o 13 let později

Đổi mới = inovovat, inovace

Quản lý = management, řízení

Giáo dục = vzdělávání

Dnes nás čeká asi nejnabitější den – konference o inovacích v managementu na vysokých školách. Pozvaní jsou mezinárodní speakeři a k tomu ministerstvo školství a evropská delegace ve Vietnamu. Přijít mají taky novináři. Nikdy jsem v zákulisí žádné takové konference nebyla, takže mě ráno lehce polije panika. Pomoc! Continue reading “Den třetí, 5. 12. 2017” →

Den druhý, 4. 12. 2017

Vietnam, o 13 let později

Chùa = pagoda

Den začíná pracovně – na snídani se postupně scházíme se všemi kolegy, já si konečně spojuju všechny ty maily s konkrétními lidmi a věnujeme se administrativě.

Oběd představuje snahu o západní kuchyni – mísa salátových listů, zvláštní bílá, mléčná polévka, omeleta s kuřecím masem a opečenými baby brambory pro masožravce a něco jiného pro vegetariány, kteří sedí zvlášť u vyčleněného stolu. Všichni si pak ovšem přejeme, aby radši bývali uvařili nějaké pořádné vietnamské jídlo.

Continue reading “Den druhý, 4. 12. 2017” →

Den první, 3. 12. 2017

Vietnam, o 13 let později

Chị = starší sestra nebo jiná příbuzná, starší či významnější žena ze stejné generace jako mluvčí
Anh = starší bratr nebo jiný příbuzný, starší či významnější muž ze stejné generace
Em = mladší sourozenec či příbuzný, mladší nebo méně významný člověk z té samé generace

Přilétáme s kolegyní brzy odpoledne do Hanoje. Jsem tak unavená, že bych si prostřelila hlavu. Poslední měsíce byly v práci šílené a nestíhala jsem skoro vůbec chodit do školy. To by nevadilo, kdybych se mohla v letadle aspoň trochu prospat, což se nestalo. Emirates létají z Dubaje do Hanoje docela šuntskými Boeingy 777.

Continue reading “Den první, 3. 12. 2017” →