3x o umění: Jak o něm mluvit a další články

Ačkoliv jsme si teď užívali výtečného babího léta a po týdnech s deštníkem konečně došlo na to brouzdání ve spadaném listí, lov hub a poslední posezení na zahrádkách, bez svetru a něčeho teplého na pití už to nejde. Kdybyste k tomu hledali něco na čtení, měla bych pár nápadů…

wp-image-2121492960
Nejlepší exponát z Kmenů 90 v Moravské galerii: Frustrovaná taška Kryštofa Kintery (I’m so sick of this all, 2003, v soukromé sbírce).

Continue reading “3x o umění: Jak o něm mluvit a další články”

Takaši Hiraide: Kočičí host

wp-image--611865144
Takaši Hiraide: Kočičí host. Host, 2016.

“Někdy se bestsellerem stane knížka, do které by to nikdo neřekl” – nebo tak nějak stojí v jednom z ohlasů na obalu, u něhož nejedna něžná duše zaplesá. Jasně, že bychom knihy dle obalu neměli soudit, ale pokud nejdete “na jistotu”, je to právě obal, který zaujme. V případě této knížky je design české edice bez přehánění nejkrásnější, a to i navzdory tomu, že kočka na přebalu vypadá úplně jinak než ta, o kterou tam jde. Ostatně, tenhle blog byl dlouhou dobu zaměřený jen na umění, tak proč vizuální stránce chvilku nevěnovat, že ano.

„Sometimes a book to which no one would say it becomes a bestseller“ – or something like that says one of the reviews on this book’s cover that can please many gentle souls and lovers of traditional Japanese art. Of course we shouldn’t judge a book by its cover but if you’re not looking for something certain, a cover is what catches your attention first. In this case, I dare to say the Czech edition is the most beautiful even despite the fact that the cat on the cover looks totally different than the one in the story. After all, this blog has been art-focused for a long time so why not dedicate a while to the visual aspect of it, am I right?

Continue reading “Takaši Hiraide: Kočičí host”

Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017

Upřímně řečeno, když jsem konečně u Richtera a Skály stiskla čudlík Publikovat, ta úleva byla až překvapivá. Byl to poslední rest, který seděl na hromadě neuskutečněných a nedodělaných plánů kolem téhle stránky a já se dlouho nemohla donutit s ní nějak pohnout. Takhle to vlastně fungovalo od doby, co jsem z Avante guardia odešla, abych ukončila bakaláře. Z koníčku se stal opruz a takový koníček je na hovno.

Nebaví mě pořád psát o minulosti, o věcech, které se staly před x týdny/měsíci, zatímco tady a teď uniká.

Chtěla bych se zase naučit přemýšlet svobodně, psát s lehkostí, nebýt tak zablokovaná různými možnostmi, jak by tohle a tamto mohlo působit, co by na to řekl ten nebo ten a jak by to mělo být perfektní. Vysoustružit větu mi trvá věčnost. Chci zase najít to, díky čemu to bylo stejně přirozené jako se proběhnout.

Continue reading “Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017”

Slunce, vítr, kopce

IMG_20170731_173554_729-02
Karpathos. Foto: Zia Gouel

Není toho moc, co bych chtěla napsat o ostrově, o kterém málokdo asi slyšel a co by už nebylo dávno řečeno v průvodcích a afektovaných nabídkách cestovek. A upřímně, to, co se v takových nabídkách cení – jako moře, pláže, hory, řecká kultura a řecké jídlo – to všechno se dá najít jinde a lepší.

Tak proč o Karpathu mluvit?

No, právě proto. Protože stojí za to hledat krásné a jedinečné zvláště tam, kde to na první pohled nejde tolik vidět. Kam většinu lidí ani nenapadne zajet a když náhodou ano, pokrčí rameny a jde dál. Continue reading “Slunce, vítr, kopce”

Na cestě

IMG_20170818_152140_249-01[1]

Toto vkusné zátiší pochází z RJ 79 ve směru Graz Hauptbahnhof, včera odpoledne. Dalo by se říct, že jsem na cestě s pravidelnými přerušováními od začátku roku anebo naopak že si z domu často odskakuju – je to jako s tou poloplnou a poloprázdnou sklenicí, hodnocení je na vás. Nezažila jsem totiž zatím rok, kdy bych si balila batoh nebo kufr častěji než tento. Soudě podle pomyslných čekajících příspěvků se tady z toho pomalu stává cestovatelský blog.

(Naštěstí ten poslední trip byl zároveň napěchovaný i kulturními zážitky, tak to snad nebude tak marné.)

Když se vracím, myslím na to, že bych se nejradši otočila doma na pár dní, přehodila si věci a zase odjela pryč. A čím častěji jezdím, tím víc jezdit chci. Na druhou stranu být pořád v pohybu znamená, že se váš běžný život zastaví a zmrzne ve vakuu, kde zůstane, dokud se nevrátíte domů a nevezmete si ho zpátky. Dá se takhle řešit spousta nepříjemných situací, rozhodnutí a deadlinů, ale ne navždycky.

A když mizíte na delší dobu opakovaně, zjistíte, že se svět mezitím o dost pohnul a vy jste toho nebyli součástí, protože jste přeci viseli v tom vakuu. Musíte začít od toho bodu, kde jste tehdy skončili, což oproti ostatním někdy znamená od začátku.

Ale to ještě není můj případ. Zatím ještě můžu prokrastinovat. Brace yourselves, more travel posts are coming! Takže ať je toho cestování pořád dost a životy ve vakuu moc netrpí.