Den první, 3. 12. 2017

Vietnam, o 13 let později

Chị = starší sestra nebo jiná příbuzná, starší či významnější žena ze stejné generace jako mluvčí
Anh = starší bratr nebo jiný příbuzný, starší či významnější muž ze stejné generace
Em = mladší sourozenec či příbuzný, mladší nebo méně významný člověk z té samé generace

Kavárna, které ještě musím najít jméno

Přilétáme s kolegyní brzy odpoledne do Hanoje. Jsem tak unavená, že bych si prostřelila hlavu. Poslední měsíce byly v práci šílené a nestíhala jsem skoro vůbec chodit do školy. To by nevadilo, kdybych se mohla v letadle aspoň trochu prospat, což se nestalo. Emirates létají z Dubaje do Hanoje docela šuntskými Boeingy 777.

Continue reading “Den první, 3. 12. 2017”

Vietnam, o třináct let později: Předmluva

Jak už bylo řečeno v rekapitulačním článku roku 2017, v prosinci jsem vyrazila místo do světa domů – do Vietnamu. I za tenhle výlet částečně vděčím práci, protože na začátku měsíce se v Hanoji konalo projektové setkání. Později ale měly přijít i nějaké důležité rodinné události, tak jsme se rozhodli s našima všechny tyto záležitosti spojit dohromady a nakonec jsem v zemi svých předků strávila měsíc.

Než jsem si ale naposledy sedla do letadla v roce 2017, mezi mou minulou – a zároveň první – návštěvou Vietnamu a touto prosincovou uplynulo třináct let. To je neobvykle dlouhá doba vzhledem ke skutečnosti, že naši během ní cestovali za rodinou častěji. A ačkoliv je cesta do Vietnamu finančně docela náročná záležitost, není to nic tak extra hrozného, aby se to nedalo překonat vytrvalým škemráním a citovým vydíráním, pokud by jeden opravdu chtěl. Continue reading “Vietnam, o třináct let později: Předmluva”

Dva tisíce sedmnáct, rekapitulace

Dva tisíce sedmnáct ve čtverci: Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček – Portugalsko, Kambodža, Colours of Ostrava, Karpathos, vínečko na vernisáži a nakonec Vietnam.

Konec roku, co s načatým večerem? S tímhle příspěvkem, který stejně jako všechny ostatní měl přijít už dřív, nebýt mých rozvinutých prokrastinačních schopností, se přidávám do vleku blogerů, kteří se ohlížejí zpět a hodnotí uplynulých 364 dní. Říct to je největší klišé, ale žádnou alternativní formulaci neznám: tenhle rok předčil všechna má očekávání.

Continue reading “Dva tisíce sedmnáct, rekapitulace”

Deník | Konce, 28. 11. 2017

Cy Twombly: Bez názvu II, 1967 – 74. Lept na papíře. Zdroj: tate.org.uk, © Cy Twombly Foundation.

Zítra se jedeme rozloučit se spolužákem. Nikdy, nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tohle přijde, když nám bude pětadvacet; a připadá mi zároveň absurdní si něco takového myslet, protože ve skutečnosti nezáleží na tom, kolik komu je, konec prostě přijde.

Nezapomeneme, V.

 

3x o umění: Jak o něm mluvit a další články

Ačkoliv jsme si teď užívali výtečného babího léta a po týdnech s deštníkem konečně došlo na to brouzdání ve spadaném listí, lov hub a poslední posezení na zahrádkách, bez svetru a něčeho teplého na pití už to nejde. Kdybyste k tomu hledali něco na čtení, měla bych pár nápadů…

wp-image-2121492960
Nejlepší exponát z Kmenů 90 v Moravské galerii: Frustrovaná taška Kryštofa Kintery (I’m so sick of this all, 2003, v soukromé sbírce).

Continue reading “3x o umění: Jak o něm mluvit a další články”

Takaši Hiraide: Kočičí host

wp-image--611865144
Takaši Hiraide: Kočičí host. Host, 2016.

“Někdy se bestsellerem stane knížka, do které by to nikdo neřekl” – nebo tak nějak stojí v jednom z ohlasů na obalu, u něhož nejedna něžná duše zaplesá. Jasně, že bychom knihy dle obalu neměli soudit, ale pokud nejdete “na jistotu”, je to právě obal, který zaujme. V případě této knížky je design české edice bez přehánění nejkrásnější, a to i navzdory tomu, že kočka na přebalu vypadá úplně jinak než ta, o kterou tam jde. Ostatně, tenhle blog byl dlouhou dobu zaměřený jen na umění, tak proč vizuální stránce chvilku nevěnovat, že ano.

„Sometimes a book to which no one would say it becomes a bestseller“ – or something like that says one of the reviews on this book’s cover that can please many gentle souls and lovers of traditional Japanese art. Of course we shouldn’t judge a book by its cover but if you’re not looking for something certain, a cover is what catches your attention first. In this case, I dare to say the Czech edition is the most beautiful even despite the fact that the cat on the cover looks totally different than the one in the story. After all, this blog has been art-focused for a long time so why not dedicate a while to the visual aspect of it, am I right?

Continue reading “Takaši Hiraide: Kočičí host”