Erotické romány – šokující pravda! Jsou vážně tak zlé?

Červená knihovna je jako bulvár. Patří k dobrému tónu jí pohrdat a dívat se na její čtenáře (či spíše čtenářky) skrz prsty, přesto však jde o žánr, který patří k nejprodávanějším. O Blesku se taky všichni dušují, že ho nečtou, maximálně sem tam nakouknou, nicméně jsou to nejčtenější noviny u nás s největším tištěným nákladem. Tak kde se asi ta čísla berou?

Když propukl boom erotických románů v čele s Padesáti odstíny šedi, odepsala jsem je prakticky hned poté, co jsem si na iDnes přečetla ukázku zmíněného hitu. Těch pár stran mi stačilo k tomu, abych valila čočky na to, na co všechno se kácí lesy – a co hůř, lidi si to tuze rádi koupí. Nicméně odsoudit všechno na základě pár stran bylo pokrytecké, a tak jsem se rozhodla na vlastní pěst vrhnout do jámy lvové. Zvláště když jsem to v práci měla neustále před očima, a to nejen v regálech, ale i na stránkách dodavatelů, kde se promenovaly polonahé štětky společnice z přebalů a zákazníci se na mě občas podezřívavě dívali, cože to mám na tom počítači…

Continue reading “Erotické romány – šokující pravda! Jsou vážně tak zlé?”

Co v létě číst a nevypláchnout si u toho mozek

Léto = více volna = více času = více času na čtení.

V posledních pár dnech se dveře u nás v práci netrhly. Docela mi trvalo, než jsem přišla na to, že spousta lidí bere čas dovolené jako příležitost dohnat svoje čtenářské resty, případně v dětském oddělení odměnit ratolesti za vysvědčení. Přitom jsem se sama ve zkouškovém modlila, abych už měla od školy pokoj a mohla jsem číst cokoliv, co nesouviselo s oborem. Nic moc odborného, zatíženého tím příšerným jazykem (a to je psychologie ještě jedna z těch srozumitelnějších oborů), prostě něco o skutečných lidech se skutečnými životy.

Prázdninová poptávka v knihkupectvích je samozřejmě po něčem lehčím, nenáročném, vtipném, co se dobře čte a nevyžaduje zapojení mnoha závitů. Na druhou stranu, ne všichni si chceme úplně vypláchnout mozek čtením hysterických ženských blábolů nebo přiblblými rádoby humoreskami, že. Pokud přemýšlíte, co si s sebou vzít k moři nebo jen tak do parku na deku, a zároveň máte svoje IQ rádi, třeba vás inspiruje následující seznam knížek, které mi zavadily v oku a mysli během dlouhých hodin v práci. Continue reading “Co v létě číst a nevypláchnout si u toho mozek”

Pokud říkáte, že nemáte čas na čtení, lžete (nejspíš)

Vědecky jsme to pro vás ověřili – sami na sobě.
Zdroj: hopeless-starsailor.tumblr.com

Když jsem byla malý plankton, překonávala jsem svou osamělost knížkami. Zlomovým pro mě byl den někdy ve třetí třídě – to jsem se odvážila vkročit do tajemné budovy s názvem KNIHOVNA kousek od našeho domu. Od té doby jsem tam v podstatě bydlela a nos jsem z knih zvedla, až když jsem později v pubertě objevila existenci společenského života. Od jednoho extrému jsem se přesunula k druhému a ačkoliv jsem se později uklidnila, povinností přibylo a co jsem dřív potřebovala jako vzduch a vitamíny, vybledlo v pouhou vzpomínku.

Úmysl versus výmluvy

Každý rok a každé prázdniny jsem si tak dávala za předsevzetí číst. Přečíst tolik a tolik knížek, tyhle tituly, které už odkládám asi půl roku, tamtoho autora, … Vždycky jsem se ale přistihla, že tu horu knih, kterou jsem si celá nažhavená odnesla, vracím potupně zase zpátky do knihovny, aniž bych otevřela jen jedinou z knih. Vymlouvala jsem se, že mám co dělat, dneska není den, venku je moc hezky, venku je moc hnusně, jsem unavená, radši půjdu s někým na kafe, musím se učit (haha)… a hlavně, že ve svém životě už na čtení prostě nemám čas.
Což byla lež.
Samozřejmě, že jsem měla čas na čtení. Mnohem víc, než mám teď.
A je dost možné, že ho máte i vy a ačkoliv číst vlastně chcete, raději sami sebe obelháváte touhle univerzální výmluvou – nedostatkem času. (Já ji používala a možná pořád používám i v jiných oblastech.)

Co sis nadrobil, to si i sněz

Můj hlavní problém (pokud už jsem doopravdy neměla čas) byl totiž v tom, že jsem svůj volný čas měla rozdrobený do menších částí během dne a já je trávila skvělými produktivními činnostmi jako projížděním Facebooku. Neuvědomila jsem si, že když se těch dvacet minut tady, dvacet minut tamhle a dvacet minut tamhle sečte, je to už celá hodina, a to je solidní čas na čtení.
Docvaklo mi to až v momentu, kdy jsem narazila na článek How to Read a Book a Week. To bude teda pěkná blbost, myslela jsem si, když jsem rozklikávala odkaz – nějaká šílená motivační věc v americkém rozjásaném duchu, ze které nakonec vyplyne něco jiného než co říká titulek.
Ale nevyplynulo. Julien Smith, který se pod onen článek podepsal, totiž opravdu poctivě každý týden jednu knihu přečetl. A daří se mu to už několik let, až dodnes. Píše k tomu:
Mám teď ve zvyku každé ráno vstát, dát si sprchu atd. a jít pak ven na snídani, sednout si k tomu samému baru v tom samém podniku a pít kávu, dokud nepřečtu svých čtyřicet stránek.
Proč to tak dělám? Protože vím, že mám celkem slabou vůli. 
Vyhraďte si čas na čtení hned zkraje dne, co nejdříve to jde. Využívejte jakoukoliv chvilku – cestu v MHD, polední pauzu, a tak dále.
Možná jsem sama sobě kecala, když jsem si myslela, že nemám čas, běželo mi hlavou. A naštvala jsem se taky a začala jsem pravidelně číst.

A “šťastně čtu až dodnes”. Nebo ne?

Kdybych teď psala pohádku, určitě by ta věta následovala. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak se to může tvářit, a místy stále není, ačkoliv vlastně můžu říct, že šťastně čtu až dodnes.
Čtyřicet stran, to zní jako pohoda. No – za ideálních podmínek. Když čtete nezajímavou pasáž, knihu, která si žádá vaši absolutní pozornost, jste rozespalí, unavení, máte po krk čtení jiných věcí, které musíte přelouskat v práci nebo ve škole, i těch čtyřicet stran je boj. Pak taky to vědomí, že musím stihnout tu knihu přečíst za týden, může ukrojit něco motivace. Cítila jsem čtení jako povinnost, nutila jsem se, myslela jsem na to, že ten týpek to přeci dal, proč bych nemohla i já?, pak jsem se zase nutila, a přistihovala jsem se, jak už spíš jen letím očima po textu, abych už to měla za sebou a připočetla si na konto další knihu.

Kniha a bič

Julien Smith tvrdí, že si něco podvádění můžete dovolit – v náročnějších obdobích. Buď knížku odložíte a někdy dočtete nebo si prostě vyberete nějakou kratší.

Ale jak to udělat, aby člověk nezlenivěl a nepřestal zase číst úplně? Mně se osvědčily dvě věci – přinutit se zvyknout si na nový režim, i když to nejde nebo se mi nechce. Vybírala jsem si knížky se silnou epickou linkou, abych u nich mohla i odpočívat (třeba ve zkouškovém) a o délce cca 200, maximálně 300 stran. Tím, že jsem byla zvědavá na to, jak se bude vyvíjet příběh a každý pokrok ve čtení šel hmatatelně vidět, bylo zvykání si snazší. Po dvou měsících už se ze zvyku stala solidní košile. Kromě toho jsem si navykla tahat vždycky nějakou knihu s sebou navzdory tomu, že mi o něco zatíží tašku, protože během dne se osvědčí jako ten nejlepší společník při jakémkoli druhu čekání.

Jednorožci, koťátka, duha a třpytky (a pár doporučení)

Nějak už moc nechápu, proč jsem tak dlouhou dobu nečetla, a nic jsem s tím nedělala, ačkoliv mi to chvílemi vadilo.
O Julienově tvrzení, že ho “čtení udělalo mnohem lepším, úplnějším a šťastnějším” si můžete myslet, co chcete. Já na sobě nezaznamenala tak markantní změny, ale rozhodně cítím, že mě nejen čtení samotné, nýbrž i vůle se k němu dokopat a vydržet, protože mi knížky nikdy nepřestanou mít co říct, obohatily. Možná se duše opravdu najedla, kdo ví.
Každopádně pokud si taky říkáte, že byste rádi víc četli, doufám, že jsem vás přesvědčila, že to jde. A co víc, vychází teď řada zajímavých titulů, které se v literárních kruzích přetřásají horem dolem a pokud ne, nejspíš nás to čeká. Na tyto si brousím zuby:
  • Neotřelý formát povídek, mnohotvárnost modernity a vztahů: Mapa Anny od Marka Šindelky;
  • válka dospívajících a o Falklandy aneb jak přežít s vadou řeči a podivnými zájmy: Třináct měsíců od Davida Mitchella;

MATKA

Pojďme se chvilku bavit o hudbě.

Včera na filharmonii, kde jsem želbohu byla teprve podruhé ve svém jednadvacetiletém životě, jsem zjistila, co mám na orchestrech nejradši: že se chovají a vypadají jako jeden organismus.

Tenhle organismus jsem na mysli neměla.

Když se odvrátíte od dirigenta, svíjejícího se občas v takřka epileptických záchvatech, od různých obličejů, které jednotliví členové orchestru při úporném snažení nasazují a od účesu té paní před vámi, přes kterou toho moc nevidíte, a zadíváte se na hudební soubor jako celek, všimnete si, že vypadají jako tvor, jenž ožije při začátku skladby, nadechuje se, vydechuje, jeho tělo se pohybuje, a zpívá.

Zvuk jeho hlasů se rozlétne po celém prostoru a skoro hmatatelně jej vyplní.

Vždycky jsem se cítila jako buran ze samoty u lesa, když se někteří moji kamarádi bavili o vážné hudbě. Je pro mě docela těžké klasickou hudbu prožít tak jako tu moderní, když ale přitom nějakou hezkou skladbu slyším, roztékám se ještě odpudivěji než Kaplického návrh Národní knihovny.

Skoro jsem si fňukla i včera, na nadpozemské Atom Heart Mother, kterou hrála brněnská filharmonie. Poslouchat si Floydy pokoutně doma je jedna věc (snídat u Alan’s Psychedelic Breakfast se určitě počítá mezi způsoby, jak kvalitně začít svůj den), ale mít čest s jejich matkou naživo je něco úplně jiného. Najednou si všimnete plno věcí, které vám ve stereu unikaly, a jste z nich u vytržení. Ty věci jsou hrozně fyzické, hrozně hmatatelné. Jste přesvědčení, že nirvána existuje, děje se vám něco jakože se cítíte být ve spojení s celým vesmírem, a tak, znáte to. A jestliže je ta hudba dostatečně silná, tak když se na ni položíte, unese vás. Někam. Kam, to je na vašem vlastním výběru.

Klasika je super. A nevadí mi, že celou dobu zamilovaně popisuju rockovou skladbu.

Ivan Wernisch: L’ch

L’ch, duch vodního zrcadla, je balvan, leží na mořském břehu a dřímá. 
Dřímá, prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí tuleně. Stane se tuleněm. L’ch je tuleň, leí na mořském břehu a dřímá. Prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí kus dřeva. L’ch je kus dřeva, vyplavený kmen, dřímá, dřímá, na mořském břehu prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí člun. L’ch je člun, leží na mořském břehu a dřímá. Dřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí kajčí vejce. L’ch je kajčí vejce, leží na mořském břehu a dřímá. Prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí plačící ženu. L’ch se změní v plačící ženu a pukne v něm srdce.

To je konec velkého kouzelníka.

Dave McKean: The Particle Tarot / Malá arkána, Královna pentaklů

Nebezpečné známosti jako balet aneb intenzivní zážitek zaručen

V pondělí to bylo poprvé, kdy jsem zhlédla jedno celé představení klasického baletu. Balet mě vždycky fascinoval natolik, že se mi o něm občas zdají i sny, ale ještě nikdy jsem jej netančila. Každopádně na pondělní představení jsem se těšila jako malé dítě – byla jsem zvědavá, jak se divadelníci zhostí převedení jedné ze světových klasik – Nebezpečných známostí od Choderlose de Laclose – na jeviště, a ještě k tomu v taneční formě, která je dle mého názoru snad nejnáročnější. Janáčkovo divadlo mě opravdu potěšilo, a to hned několika věcmi.

Ivona Jeličová v roli markýzy de Merteuil. Fotila Kristýna Šopíková. Zdroj: ndbrno.cz

Zaprvé, v rámci Národního divadla Brno mají studenti půlhodiny před začátkem možnost koupit si vstupenku za 50Kč v případě, že ještě zbývají místa k sezení. V našem případě zbyla a bylo jich dokonce tolik, že poté, co kamarádka předložila svůj průkaz z hudební vědy, dostaly jsme se do první (!) řady obě dvě. Nebudu předstírat, že jsem se necítila mírně elitářsky, hihi. Sedět si v první řadě jako pán za 50 korun, přičemž cena vstupenek do těchto prostor se pohybuje v řádech několik stovek korun, opravdu výrazně zlepší váš dojem z představení. Viděli jsme všechny detaily a nuance v mimice i pohybech, které tanečníci vykonávali, a když se člověk podíval níže, v prostoru pod pódiem mohl pozorovat činící se orchestr.

Zadruhé, představení samotné bylo dechberoucí. Fajn, nejsem žádný zkušenostmi kovaný kritik, a tohle bylo vůbec moje první představení tohoto typu. Ale jestliže vám má dobrý spektákl nabídnout jak intenzivní emoční zážitek, tak i například podklady pro přemýšlení, Nebezpečné známosti to splnily v mém případě dokonale. Jejich příběh je komplikovaný a hlavně proto jsem byla zvědavá, jak to tvůrci baletu zvládnou. Zachytit detailně celou epickou složku knihy by bylo nemožné a pro balet vlastně i bezpředmětné, soustředili se tedy na emoční a estetickou stránku, a toho se zhostili se ctí. 
Když se žení všichni čerti šlechtici…
Atmosféra se dala téměř krájet a všechny scény byly doslova nabité pocity. Autenticita rolí, hladké a přirozené pohyby herců, jejich neuvěřitelná ladnost a ohebnost a také technická přesnost poukazovaly na profesionalitu všech, kteří vystupovali, svými výkony mě ale hlavně uchvátili protagonisté, kteří se tak ukázali být opravdu na svém místě. Zaskočil mě fakt, že baletní soubor Janáčkova divadla má i zahraniční členy – a to až z dalekého Japonska. Náročnou choreografii však zvládli všichni bravurně.
Nebezpečné známosti se řadí mezi mé oblíbené knihy i filmy (na adaptaci od Stephena Frearse nedám dopustit) a mám opravdu radost, že baletní zpracování mi poskytlo stejně hluboký zážitek. Nemůžu nic jiného, než doporučit. Uvidíme, jak dopadne Valmont v Redutě 18. listopadu, kam se chystám. (Ano, když říkám, že mám ten příběh ráda, myslím to se vším všudy! :))

Nebezpečné známosti 

(Balet Krzysztofa Pastora o dvou dějstvích; Koprodukce Baletu NDB s Teatr Wielki Poznaň v Polsku)
Česká premiéra 27. 5. 2011 v Janáčkově divadle Brno
Režie, choreografie a libreto: Krzysztof Pastor
Hudba: Arturs Maskats
Dirigent: Pavel Šnajdr
Hrají (alternace v pondělí 5. 11. 2012):

  • Filip Veverka – Vikomt de Valmont
  • Maiko Abe – Markýza de Merteuil
  • Andrea Smejkalová – Prezidentová de Tourvel
  • Mateusz Sierant (host, sólista Teatr Wielki Poznaň) – Rytíř Danceny
  • Aki Nishio – Cecilie de Volanges

… a další

Já to doufejme ňák zmáknu. Dětské slohovky k zasmání i zamyšlení

Zdroj: kosmas.cz

Kdo by řekl, že slohové práce, které píšeme jako děti, mohou aspirovat na to, aby se staly hodnotným čtivem? Když si čteme své staré slohovky, které jsme potili ve školních lavicích, smějeme se, nechápeme se a místy i stydíme, ale málokoho by napadlo je všechny sebrat a nechat vydat knižně. Neapolského učitele na základní škole Marcello D’Orta však naštěstí ano.

Po dětech na prvním stupni základní školy toho nemůžu moc chtít,  myslíme si, protože se teprve rozkoukávají ve světě. To je ovšem omyl. Sbírka 60 slohových prací, nazvaných Já to doufejme ňák zmáknu, je tomu živoucím důkazem.V útlé knížečce, která skvěle osvěží v té záplavě tradičních románů a povídek, se totiž skrývá poklad.

Neapolské děti mají na rozdíl od nás mnohem širší spektrum zadání (v podstatě se jedná také o eseje) a zabývají se v hodinách slohu ekologickými, sociálními i politickými otázkami. Nejen, že si můžete přečíst jejich reakce na zadaná témata, leckdy svébytně gramaticky pojaté; vy se u toho ještě opravdu vydatně zasmějete. Humor, který se ve sbírce skrývá, je ryze dětský, jednoduchý a přitom nevyčerpatelný; pokud jste si četli své slohovky z doby, kdy vám bylo deset, určitě ho znáte.

Kromě vtipnosti však sbírka skrývá v rukávu ještě jedno eso – ocitnete se v jižní Itálii na začátku tohoto století a uvidíte všechno očima, které na jednu stranu obnažují realitu na kost, na druhou ji berou s lehkostí dětem vlastní, jež my dospělí postrádáme. Dočtete se o rodinách, které spí v jedné posteli, o spolužákovi, který s sebou nikdy nenosí svačinu, protože jeho rodiče nemají peníze na jídlo, o všudypřítomné camorra (neapolská mafie), narkomanech, zločincích, o jejich vlastní škole, a tak dále a tak podobně. To vše, co dělá dospělým těžkou hlavu, děti prostě přijímají a vnímají jako součást vlastní reality.

Jsem si jistá, že sbírku ocení všichni čtenáři do puntíku, včetně těch, kteří moc často nečtou. Je totiž tak univerzální a zároveň tak svérázná, že jakmile si přečtete jednu jedinou slohovku, nebudete moci zbytku sbírky říct “ne”.