Pokud říkáte, že nemáte čas na čtení, lžete (nejspíš)

Vědecky jsme to pro vás ověřili – sami na sobě.
Zdroj: hopeless-starsailor.tumblr.com

Když jsem byla malý plankton, překonávala jsem svou osamělost knížkami. Zlomovým pro mě byl den někdy ve třetí třídě – to jsem se odvážila vkročit do tajemné budovy s názvem KNIHOVNA kousek od našeho domu. Od té doby jsem tam v podstatě bydlela a nos jsem z knih zvedla, až když jsem později v pubertě objevila existenci společenského života. Od jednoho extrému jsem se přesunula k druhému a ačkoliv jsem se později uklidnila, povinností přibylo a co jsem dřív potřebovala jako vzduch a vitamíny, vybledlo v pouhou vzpomínku.

Úmysl versus výmluvy

Každý rok a každé prázdniny jsem si tak dávala za předsevzetí číst. Přečíst tolik a tolik knížek, tyhle tituly, které už odkládám asi půl roku, tamtoho autora, … Vždycky jsem se ale přistihla, že tu horu knih, kterou jsem si celá nažhavená odnesla, vracím potupně zase zpátky do knihovny, aniž bych otevřela jen jedinou z knih. Vymlouvala jsem se, že mám co dělat, dneska není den, venku je moc hezky, venku je moc hnusně, jsem unavená, radši půjdu s někým na kafe, musím se učit (haha)… a hlavně, že ve svém životě už na čtení prostě nemám čas.
Což byla lež.
Samozřejmě, že jsem měla čas na čtení. Mnohem víc, než mám teď.
A je dost možné, že ho máte i vy a ačkoliv číst vlastně chcete, raději sami sebe obelháváte touhle univerzální výmluvou – nedostatkem času. (Já ji používala a možná pořád používám i v jiných oblastech.)

Co sis nadrobil, to si i sněz

Můj hlavní problém (pokud už jsem doopravdy neměla čas) byl totiž v tom, že jsem svůj volný čas měla rozdrobený do menších částí během dne a já je trávila skvělými produktivními činnostmi jako projížděním Facebooku. Neuvědomila jsem si, že když se těch dvacet minut tady, dvacet minut tamhle a dvacet minut tamhle sečte, je to už celá hodina, a to je solidní čas na čtení.
Docvaklo mi to až v momentu, kdy jsem narazila na článek How to Read a Book a Week. To bude teda pěkná blbost, myslela jsem si, když jsem rozklikávala odkaz – nějaká šílená motivační věc v americkém rozjásaném duchu, ze které nakonec vyplyne něco jiného než co říká titulek.
Ale nevyplynulo. Julien Smith, který se pod onen článek podepsal, totiž opravdu poctivě každý týden jednu knihu přečetl. A daří se mu to už několik let, až dodnes. Píše k tomu:
Mám teď ve zvyku každé ráno vstát, dát si sprchu atd. a jít pak ven na snídani, sednout si k tomu samému baru v tom samém podniku a pít kávu, dokud nepřečtu svých čtyřicet stránek.
Proč to tak dělám? Protože vím, že mám celkem slabou vůli. 
Vyhraďte si čas na čtení hned zkraje dne, co nejdříve to jde. Využívejte jakoukoliv chvilku – cestu v MHD, polední pauzu, a tak dále.
Možná jsem sama sobě kecala, když jsem si myslela, že nemám čas, běželo mi hlavou. A naštvala jsem se taky a začala jsem pravidelně číst.

A “šťastně čtu až dodnes”. Nebo ne?

Kdybych teď psala pohádku, určitě by ta věta následovala. Nebylo to ovšem tak jednoduché, jak se to může tvářit, a místy stále není, ačkoliv vlastně můžu říct, že šťastně čtu až dodnes.
Čtyřicet stran, to zní jako pohoda. No – za ideálních podmínek. Když čtete nezajímavou pasáž, knihu, která si žádá vaši absolutní pozornost, jste rozespalí, unavení, máte po krk čtení jiných věcí, které musíte přelouskat v práci nebo ve škole, i těch čtyřicet stran je boj. Pak taky to vědomí, že musím stihnout tu knihu přečíst za týden, může ukrojit něco motivace. Cítila jsem čtení jako povinnost, nutila jsem se, myslela jsem na to, že ten týpek to přeci dal, proč bych nemohla i já?, pak jsem se zase nutila, a přistihovala jsem se, jak už spíš jen letím očima po textu, abych už to měla za sebou a připočetla si na konto další knihu.

Kniha a bič

Julien Smith tvrdí, že si něco podvádění můžete dovolit – v náročnějších obdobích. Buď knížku odložíte a někdy dočtete nebo si prostě vyberete nějakou kratší.

Ale jak to udělat, aby člověk nezlenivěl a nepřestal zase číst úplně? Mně se osvědčily dvě věci – přinutit se zvyknout si na nový režim, i když to nejde nebo se mi nechce. Vybírala jsem si knížky se silnou epickou linkou, abych u nich mohla i odpočívat (třeba ve zkouškovém) a o délce cca 200, maximálně 300 stran. Tím, že jsem byla zvědavá na to, jak se bude vyvíjet příběh a každý pokrok ve čtení šel hmatatelně vidět, bylo zvykání si snazší. Po dvou měsících už se ze zvyku stala solidní košile. Kromě toho jsem si navykla tahat vždycky nějakou knihu s sebou navzdory tomu, že mi o něco zatíží tašku, protože během dne se osvědčí jako ten nejlepší společník při jakémkoli druhu čekání.

Jednorožci, koťátka, duha a třpytky (a pár doporučení)

Nějak už moc nechápu, proč jsem tak dlouhou dobu nečetla, a nic jsem s tím nedělala, ačkoliv mi to chvílemi vadilo.
O Julienově tvrzení, že ho “čtení udělalo mnohem lepším, úplnějším a šťastnějším” si můžete myslet, co chcete. Já na sobě nezaznamenala tak markantní změny, ale rozhodně cítím, že mě nejen čtení samotné, nýbrž i vůle se k němu dokopat a vydržet, protože mi knížky nikdy nepřestanou mít co říct, obohatily. Možná se duše opravdu najedla, kdo ví.
Každopádně pokud si taky říkáte, že byste rádi víc četli, doufám, že jsem vás přesvědčila, že to jde. A co víc, vychází teď řada zajímavých titulů, které se v literárních kruzích přetřásají horem dolem a pokud ne, nejspíš nás to čeká. Na tyto si brousím zuby:
  • Neotřelý formát povídek, mnohotvárnost modernity a vztahů: Mapa Anny od Marka Šindelky;
  • válka dospívajících a o Falklandy aneb jak přežít s vadou řeči a podivnými zájmy: Třináct měsíců od Davida Mitchella;

MATKA

Pojďme se chvilku bavit o hudbě.

Včera na filharmonii, kde jsem želbohu byla teprve podruhé ve svém jednadvacetiletém životě, jsem zjistila, co mám na orchestrech nejradši: že se chovají a vypadají jako jeden organismus.

Tenhle organismus jsem na mysli neměla.

Když se odvrátíte od dirigenta, svíjejícího se občas v takřka epileptických záchvatech, od různých obličejů, které jednotliví členové orchestru při úporném snažení nasazují a od účesu té paní před vámi, přes kterou toho moc nevidíte, a zadíváte se na hudební soubor jako celek, všimnete si, že vypadají jako tvor, jenž ožije při začátku skladby, nadechuje se, vydechuje, jeho tělo se pohybuje, a zpívá.

Zvuk jeho hlasů se rozlétne po celém prostoru a skoro hmatatelně jej vyplní.

Vždycky jsem se cítila jako buran ze samoty u lesa, když se někteří moji kamarádi bavili o vážné hudbě. Je pro mě docela těžké klasickou hudbu prožít tak jako tu moderní, když ale přitom nějakou hezkou skladbu slyším, roztékám se ještě odpudivěji než Kaplického návrh Národní knihovny.

Skoro jsem si fňukla i včera, na nadpozemské Atom Heart Mother, kterou hrála brněnská filharmonie. Poslouchat si Floydy pokoutně doma je jedna věc (snídat u Alan’s Psychedelic Breakfast se určitě počítá mezi způsoby, jak kvalitně začít svůj den), ale mít čest s jejich matkou naživo je něco úplně jiného. Najednou si všimnete plno věcí, které vám ve stereu unikaly, a jste z nich u vytržení. Ty věci jsou hrozně fyzické, hrozně hmatatelné. Jste přesvědčení, že nirvána existuje, děje se vám něco jakože se cítíte být ve spojení s celým vesmírem, a tak, znáte to. A jestliže je ta hudba dostatečně silná, tak když se na ni položíte, unese vás. Někam. Kam, to je na vašem vlastním výběru.

Klasika je super. A nevadí mi, že celou dobu zamilovaně popisuju rockovou skladbu.

Ivan Wernisch: L’ch

L’ch, duch vodního zrcadla, je balvan, leží na mořském břehu a dřímá. 
Dřímá, prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí tuleně. Stane se tuleněm. L’ch je tuleň, leí na mořském břehu a dřímá. Prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí kus dřeva. L’ch je kus dřeva, vyplavený kmen, dřímá, dřímá, na mořském břehu prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí člun. L’ch je člun, leží na mořském břehu a dřímá. Dřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí kajčí vejce. L’ch je kajčí vejce, leží na mořském břehu a dřímá. Prodřímá tisíc jar. Když otevře oči, vidí plačící ženu. L’ch se změní v plačící ženu a pukne v něm srdce.

To je konec velkého kouzelníka.

Dave McKean: The Particle Tarot / Malá arkána, Královna pentaklů

Nebezpečné známosti jako balet aneb intenzivní zážitek zaručen

V pondělí to bylo poprvé, kdy jsem zhlédla jedno celé představení klasického baletu. Balet mě vždycky fascinoval natolik, že se mi o něm občas zdají i sny, ale ještě nikdy jsem jej netančila. Každopádně na pondělní představení jsem se těšila jako malé dítě – byla jsem zvědavá, jak se divadelníci zhostí převedení jedné ze světových klasik – Nebezpečných známostí od Choderlose de Laclose – na jeviště, a ještě k tomu v taneční formě, která je dle mého názoru snad nejnáročnější. Janáčkovo divadlo mě opravdu potěšilo, a to hned několika věcmi.

Ivona Jeličová v roli markýzy de Merteuil. Fotila Kristýna Šopíková. Zdroj: ndbrno.cz

Zaprvé, v rámci Národního divadla Brno mají studenti půlhodiny před začátkem možnost koupit si vstupenku za 50Kč v případě, že ještě zbývají místa k sezení. V našem případě zbyla a bylo jich dokonce tolik, že poté, co kamarádka předložila svůj průkaz z hudební vědy, dostaly jsme se do první (!) řady obě dvě. Nebudu předstírat, že jsem se necítila mírně elitářsky, hihi. Sedět si v první řadě jako pán za 50 korun, přičemž cena vstupenek do těchto prostor se pohybuje v řádech několik stovek korun, opravdu výrazně zlepší váš dojem z představení. Viděli jsme všechny detaily a nuance v mimice i pohybech, které tanečníci vykonávali, a když se člověk podíval níže, v prostoru pod pódiem mohl pozorovat činící se orchestr.

Zadruhé, představení samotné bylo dechberoucí. Fajn, nejsem žádný zkušenostmi kovaný kritik, a tohle bylo vůbec moje první představení tohoto typu. Ale jestliže vám má dobrý spektákl nabídnout jak intenzivní emoční zážitek, tak i například podklady pro přemýšlení, Nebezpečné známosti to splnily v mém případě dokonale. Jejich příběh je komplikovaný a hlavně proto jsem byla zvědavá, jak to tvůrci baletu zvládnou. Zachytit detailně celou epickou složku knihy by bylo nemožné a pro balet vlastně i bezpředmětné, soustředili se tedy na emoční a estetickou stránku, a toho se zhostili se ctí. 
Když se žení všichni čerti šlechtici…
Atmosféra se dala téměř krájet a všechny scény byly doslova nabité pocity. Autenticita rolí, hladké a přirozené pohyby herců, jejich neuvěřitelná ladnost a ohebnost a také technická přesnost poukazovaly na profesionalitu všech, kteří vystupovali, svými výkony mě ale hlavně uchvátili protagonisté, kteří se tak ukázali být opravdu na svém místě. Zaskočil mě fakt, že baletní soubor Janáčkova divadla má i zahraniční členy – a to až z dalekého Japonska. Náročnou choreografii však zvládli všichni bravurně.
Nebezpečné známosti se řadí mezi mé oblíbené knihy i filmy (na adaptaci od Stephena Frearse nedám dopustit) a mám opravdu radost, že baletní zpracování mi poskytlo stejně hluboký zážitek. Nemůžu nic jiného, než doporučit. Uvidíme, jak dopadne Valmont v Redutě 18. listopadu, kam se chystám. (Ano, když říkám, že mám ten příběh ráda, myslím to se vším všudy! :))

Nebezpečné známosti 

(Balet Krzysztofa Pastora o dvou dějstvích; Koprodukce Baletu NDB s Teatr Wielki Poznaň v Polsku)
Česká premiéra 27. 5. 2011 v Janáčkově divadle Brno
Režie, choreografie a libreto: Krzysztof Pastor
Hudba: Arturs Maskats
Dirigent: Pavel Šnajdr
Hrají (alternace v pondělí 5. 11. 2012):

  • Filip Veverka – Vikomt de Valmont
  • Maiko Abe – Markýza de Merteuil
  • Andrea Smejkalová – Prezidentová de Tourvel
  • Mateusz Sierant (host, sólista Teatr Wielki Poznaň) – Rytíř Danceny
  • Aki Nishio – Cecilie de Volanges

… a další

Já to doufejme ňák zmáknu. Dětské slohovky k zasmání i zamyšlení

Zdroj: kosmas.cz

Kdo by řekl, že slohové práce, které píšeme jako děti, mohou aspirovat na to, aby se staly hodnotným čtivem? Když si čteme své staré slohovky, které jsme potili ve školních lavicích, smějeme se, nechápeme se a místy i stydíme, ale málokoho by napadlo je všechny sebrat a nechat vydat knižně. Neapolského učitele na základní škole Marcello D’Orta však naštěstí ano.

Po dětech na prvním stupni základní školy toho nemůžu moc chtít,  myslíme si, protože se teprve rozkoukávají ve světě. To je ovšem omyl. Sbírka 60 slohových prací, nazvaných Já to doufejme ňák zmáknu, je tomu živoucím důkazem.V útlé knížečce, která skvěle osvěží v té záplavě tradičních románů a povídek, se totiž skrývá poklad.

Neapolské děti mají na rozdíl od nás mnohem širší spektrum zadání (v podstatě se jedná také o eseje) a zabývají se v hodinách slohu ekologickými, sociálními i politickými otázkami. Nejen, že si můžete přečíst jejich reakce na zadaná témata, leckdy svébytně gramaticky pojaté; vy se u toho ještě opravdu vydatně zasmějete. Humor, který se ve sbírce skrývá, je ryze dětský, jednoduchý a přitom nevyčerpatelný; pokud jste si četli své slohovky z doby, kdy vám bylo deset, určitě ho znáte.

Kromě vtipnosti však sbírka skrývá v rukávu ještě jedno eso – ocitnete se v jižní Itálii na začátku tohoto století a uvidíte všechno očima, které na jednu stranu obnažují realitu na kost, na druhou ji berou s lehkostí dětem vlastní, jež my dospělí postrádáme. Dočtete se o rodinách, které spí v jedné posteli, o spolužákovi, který s sebou nikdy nenosí svačinu, protože jeho rodiče nemají peníze na jídlo, o všudypřítomné camorra (neapolská mafie), narkomanech, zločincích, o jejich vlastní škole, a tak dále a tak podobně. To vše, co dělá dospělým těžkou hlavu, děti prostě přijímají a vnímají jako součást vlastní reality.

Jsem si jistá, že sbírku ocení všichni čtenáři do puntíku, včetně těch, kteří moc často nečtou. Je totiž tak univerzální a zároveň tak svérázná, že jakmile si přečtete jednu jedinou slohovku, nebudete moci zbytku sbírky říct “ne”.

Půlnoc v Paříži – interiéry

Marion Cotillard jako Adriana
Pokud jste zhlédli Půlnoc v Paříži Woodyho Allena (o níž mimo jiné píšu tady), a počítáte se mezi fanoušky všeho krásna, určitě vás okouzlily i poetické scenerie, kterých tam bylo opravdu požehnaně. Mimo exteriéry, které jsme všichni už ale viděli v dalších tisíci filmech a dokumentech o Paříži, stojí určitě za zmínku i interiéry, zvláště ty, vyvedené v art deco. Má je na svědomí designérka Anne Seibel, která navrhovala a zařizovala interiéry například ještě pro Sofii Coppola v Marii Antoinette, a za svou práci pro Woodyho Allena byla nominována na Oscara. Není divu, protože interiéry opravdu berou dech. Před samotným procesem navrhování se ponořila do podrobného studia dobové architektury, módy a umění. S pár dalšími lidmi z týmu, který měl na starost scenerie, se vydali poté na lov po bleších trzích a starožitnictvích, hledat vhodné prostory a nakonec bylo třeba některé věci upravit (vyrobit potahy, atd.), aby seděly do finálního konceptu návrhu. Seibel si pomáhala i inspiračními nástěnkami k jednotlivým prostorám. Některé vám přináším v ukázkách.

U Gertrude Steinové

Slavná americká spisovatelka a sběratelka umění prožila většinu svého života ve Francii a scény z jejího domu byly točeny skutečně na místě, kde kdysi bydlela – v domě na Rue de Fleurus. Tady se Gil seznámí jak se samotnou Gertrude, tak s její přítelkyní Alicí B. Toklas, Pablem Picassem, jeho milenkou Adrianou, s Henrim Matissem i Leem Steinem, bratrem Gertrude. Anne Seibel měla hlavně na paměti, že Getrude byla skutečnou milovnicí umění s vkusem, její sídlo tomu tedy muselo odpovídat. Stěny byly pokryty díly umělců, kteří sice tehdy neměli leckdy ani na jídlo, ale Getrude věděla, že rozhodně neskončí v propadlišti dějin. Nechyběla spousta dřeva a teplé, zemité barvy, doplněné takovými detaily, jako jsou držáky na cigarety nebo čajové soupravy, k dotvoření útulné atmosféry “jako u babičky”.
Inspirační tabule Anne Seibel
Finální podoba interiéru
Pablo Picasso: Portrét Gertrude Steinové
Portrét Gertrude Steinové, který dnes visí v Metropolitan Museum of Art v New Yorku, namaloval Pablo Picasso v r. 1906. Když mu někdo vytknul, že takto Gertrude nevypadá, odpověděl, že později bude.
Scéna z filmu u Gertrude Steinové; Marion Cotillard (Adriana) a Owen Wilson (Gil) © Midnight in Paris

Surrealistická svatba v Deyrolles

Interiér, který se mi líbil nejvíce, zařídila Seibel v Maison Deyrolles na Rue du Bac 46. Od roku 1831 nabízel tento neobvyklý dům biologické preparáty školám, univerzitám, vědcům nebo milovníkům přírody. Na surrealistickou svatbu místo jako stvořené. Preparáty zvířat tvořily hlavní dekoraci sálu, který byl zařízen ve světlejších barvách, než sídlo Gertrude Steinové, a působil vzdušněji. Lustry Anne Seibel ozdobila bílým peřím.
Inspirační nástěnka. ©Anne Seibel
Skica prostorů. ©Anne Seibel
Gil zve Adrianu ven. ©Midnight in Paris
Dnes se venku nežení čerti, nýbrž surrealisté. Screencap z Midnight in Paris

Kankán v Moulin Rouge

Zatímco pro Gila je zlatá doba meziválečná avantgarda, podle Adriany zažila Paříž své nejlepší časy během La Belle Époque neboli fin de siècle – na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ke konci filmu mají díky magii města hrdinové šanci do této epochy nahlédnout. Navštíví jak slavnou kavárnu Maxim’s, tak Moulin Rouge v jeho nejlepších letech. Tam se také seznámí s Henrim Toulouse-Lautrecem, Edgarem Degasem a Paulem Gauguinem. Na můj vkus už tahle část filmu byla příliš kýčovitá, co se týče příběhu, nicméně prostředí je opět na jedničku.
Inspirační nástěnka
Kankán v Moulin Rouge
Adriana si s Henrim Toulouse-Lautrecem (vlevo) a Edgarem Degasem rozumí

Výpisky: Básnické formy

Při projíždění didaktických testů jsem narazila i na otázku, týkající se básnických forem, a protože jsem v ní nevěděla, která bije, rozhodla jsem se vypracovat si raději i toto téma. Podělím se o něj také s vámi.


P. S. Mám za sebou jeden jediný den intenzivního učení se a hynu horkem i přehršelem vědomostí, naprosto obdivuji ty, kteří se takovýmhle způsobem učí už týden a půl, jako někteří mí přátelé. Asi mě s takovýmhle přístupem čekají krušné časy na vysoké škole. :)))

Básnické formy

Akrostich

– z řeckého akrostichon, složeniny z akros, „krajní“ a stichos, „verš“
– báseň uspořádaná tak, že počáteční písmeno, slabika nebo slovo každého verše či sloky tvoří další slovo, jméno nebo větu
– tímto vzniklým slovem je často jméno autora nebo adresáta básně
– př. báseň jedné žačky osmé třídy – počáteční písmena každého verše tvoří slovo „láska“

Láska nemůže být chladná jako leden
A milovat nemůže jenom jeden
Srdcem si musí být oddaní
Když je všechno v srdci raní
A láska už míří světem

– pzn. v akrostichu v češtině je přípustné zaměňovat I za J a U za V (kvůli obtížnosti tvoření veršů, začínajících těmito písmeny)

Balada

– lyricko-epická nebo lyrická báseň s ponurým, tragickým dějem a zejména koncem
– původní lidové náměty čerpají zejména z legend, kde vystupují hrdinové konfrontovaní s nadpřirozenými silami
– od konce 18. století vznikají balady umělé, které mají většinou sociální náměty a kritizují společenskou situaci
– př. Karel Jaromír Erben: celá sbírka Kytice, F. L. Čelakovský: Toman a lesní panna, Petr Bezruč: Kantor Halfar, Maryčka Magdonova

Báseň v próze

– útvar na pomezí poezie a prózy, diskutabilní

– strukturou je bližší próze, protože nevyužívá členění na verše, sloky, ani rytmu a rýmů; obsahově je ovšem bližší poezii, protože se soustředí na zvukomalebnost a básnický, velmi lyrický způsob vyjadřování plný metafor, symboliky a dalších básnických prostředků

– př: Ač byl přesvědčen, že v žádné jiné duši se nesešeří večerní, třtinou nasládlé vonné soumraky bambusových bařin a slunečná odpoledne čajových zahrad s takovou důvěrou a zladěností, jako v duších japonských malířek, přece si občas zahřešil. Vnímati a reprodukovati nejtišší zavanutí nálad pavučinovými osnovami jejich duší a nepotrhati při tom jejich harmonie nemotornými svými prsty, nechati se exaltovat několika tušovými skvrnami v zlatém laku a tím delikátním zachycením několika hlavních barev, jež vedle sebe lomeny, dovedou vydychovati všechnu touhu osamělosti, všecky malé žaly a nepatrné nářky dětinsky rozevřených očí – ano – v tom všem hledala jeho touha výrazu. – Karel Hlaváček, Pozdě k ránu

Elegie

– jinak řečeno žalozpěv
– má zádumčivý až truchlivý ráz, používá se (v hudbě) jakohudební nekrolog
– původně označovala politické básnictví

Elegické distichon

– jinak řečeno elegické dvojverší
– užívané hlavně ve starořecké a starořímské milostné poezii
– spočívá ve střídání daktylského hexametru s pentametrem (hexametr je nerýmovaný verš ze šesti stop (viz Prozodie v Literární teorii, moje minulé zápisky), většinou daktylů a na konci spondeje)
– užívali jej čeští obrozenci ve svých elegiích, např. Jan Kollár – Slávy dcera

Epigram

– velmi krátký útvar, často třeba jen o dvou verších
– často satirické účely – kritizuje nějaké společenské poměry; sděluje je rychle a úsečně
– u nás nejznámějším autorem epigramů byl Karel Havlíček Borovský – např.:

Zle, matičko, zle!
Poctivému hrozí jenom hlad,
zloději zas jenom šibenice;
český literát má trampot více,
jemu hrozí hlad i šibenice.

Epos

– zpravidla rýmované a veršované, rozsáhlé básnické skladby, popisující život nebo významné činy nějaké výjimečné osobnosti
– př. Epos o Gilgamešovi, Homér: Ílias, Odysseia, Beowulf

Haiku

– básně, typické pro japonskou literaturu, zpravidla s přírodní tematikou
– tvořeny zvukomalebným trojverším s počty slabik 5-7-5, dělicí pauzou a zařazovacím slovem (jinak řečeno sezónní slovo), které vsazuje haiku do konkrétní roční doby
– př.

Pradávný rybník.
Jen skočí-li tam žába,
zažbluňkne voda. – Matsuo Bašó

Heroické distichon

– hrdinské dvojverší
– tradiční forma anglické poezie, vyjadřuje ucelenou myšlenku a tvoří jeden uzavřený celek
– mimo anglickou literaturu není příliš používané
– dva sdruženě (aabb) rýmované verše v jambickém pentametru (pět stop, každá je jamb)
– př. Geoffrey Chaucer: Canterburské povídky

Hymnus

– oslavná píseň, má celospolečenský význam
– témata: víra, život, vlast, lidstvo, národ, příroda… ale také oslava bohů či hrdinů a jejich činů (neplést s eposem)
– př. egyptský faraon Achnaton: Hymnus na Slunce, Walt Whitman, u nás Otokar Březina: Stavitelé chrámů, S. K. Neumann: Nové zpěvy

Kancóna

– z italského canzone – píseň, příp. chanson (fr.), canción (šp.)
– užívaná hlavně v trubadúrské poezii – kurtoazní lyrice, tam byla nejčastější formou
– pět slok, v poslední sloce je tzv. poslání; stejný počet veršů a stejné rýmové schéma v každé sloce
– př. Dante Alighieri, Francesco Petrarca, Cantar de Mío Cid (šp.)

Limerick

– počeštěně limerik
– zábavný literárně-poetický útvar, rýmovaný podle schématu aabba
– jeho otcem je Edward Lear, anglický básník
– př.

Byl jeden dědeček v Szegedu,
který jel na starém medvědu.
Když se ptali: „Kluše?“
Odpověděl suše:
„Je z rodu neklusavých medvědů.“ – Edward Lear

Óda

– oslavná lyrika
– oslavuje hrdinu, předmět, osobu, vlast, moudrost, lásku, atd.
– i v hudbě

Poéma

– básnická povídka, jejíž děj je potlačen ve prospěch lyriky, skládá se z několika zpěvů
– př. Lord Byron: Childe Haroldova pouť, K. H. Mácha: Máj

Rispetti

– z italštiny – úcta (j. č. rispetto)
– pevný počet veršů – osm, rozdělených do tří slok; první má 4 verše, rýmované střídavě (abab), druhé dvě mají 2 verše každá, rýmované sdruženě (aabb)
– mimo italskou poezii poměrně vzácný, u nás ho používal ale např. Jaroslav Vrchlický

Ritornel

– krátký útvar, má pouze tři verše, rým. schéma – aba
– většinou přírodní, milostná nebo humorná tematika
– jednoduchá myšlenka; v prvním verši je ověřitelný, všeobecně známý fakt, v druhých dvou verších básníkův názor
– př. Jaroslav Vrchlický:

Chudobky v husté trávě,
vždy šlapané a vždycky neuznané,
snad proto srdci nejdražší jste právě. – Chudobky

Romance

– básnická skladba většinou o lásce (nejen milenecké, ale i k vlasti, národu, atd.)

Veršovaný román

– próza ve verších, často splývá s poémou nebo eposem
– nezaměňovat s básní v próze
– př. Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin

Rondel

– z francouzského ronde – kruh
– báseň o dvou rýmech, členěná do tří slok
– první dva verše první sloky se opakují jako refrén na konci sloky druhé a třetí
– báseň má nejčastěji 13 nebo 14 veršů.
– u nás používali např. Jaroslav Vrchlický (ten používal skoro všechny formy), Vítězslav Nezval, Jiří Karásek ze Lvovic

Sapfická strofa

– vytvořená antickou básnířkou Sapfó, hodně používaná v antice, je to nejpoužívanější antická forma dodnes
– nerýmované sloky, časoměrný verš – střídání dlouhých a krátkých slabik pdoel určitého schématu
– př. Allen Ginsberg, Jaroslav Vrchlický

Sestina

– skládá se ze sedmi slok, prvních šest je šestiveršových, poslední je tříveršová
– využívá hlavně epiforický rým – slovo se zde rýmuje samo se sebou – př. Miloval jsem děvče krásné, měla oči tuze krásné.
– př. Jaroslav Vrchlický, Francesco Petrarca, Rudyard Kipling, Ezra Pound

Sonet

– literárně poetický útvar, má přesnou strukturu o 14 verších a logické členění
– pův.italské sonety byly rozděleny do osmiverší a šestiverší; osmiverší přinášelo nástin nějaké situace, šestiverší její řešení; devátý verš, tzv. volta (obrat) změnil náladu nebo téma básně
– anglické sonety tvoří 3 čtyřverší a dvojverší, které přináší tematický obrat
– př. Francesco Petrarca, William Shakespeare

Tencóna

– trubadúrská lyrická forma, dnes už neužívaná
– popisuje reálný nebo stylizovaný souboj dvou básníků na dvoře nějakého šlechtice, je velmi komplikovaná
– vznikla z kancóny
– u nás př. Jaroslav Vrchlický

Tercína

– ze tří desetislabičných veršů s rýmovým schématem aba-bcb-cdc-ded
– schéma obsahu: teze – antiteze – synteze
– vystavěná nejspíš po vzoru Nejsvětější trojice (Otec – Syn – Duch svatý)
– př. Jaroslav Vrchlický, Dante Alighieri, Giovanni Boccaccio

Villonská balada

– podle Francois Villona (slavný autor Závěti)
– ze 4 slok (strof); první 3 strofy se skládají ze 7-12 veršů, poslední strofa obsahuje poslání a má 4-6 veršů (o polovinu méně); poslední verše v jednotlivých strofách se opakují jako refrén
– založená na kontrastu: Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám
– př. u nás Vítězslav Nezval

Žalm

-především z Bible, Starého zákona
– modlitba psaná poetickou formou

Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy, některé ukázky převzaty z různých webů