Most Mirabeau

Guillaume Apollinaire

Pod mostem Mirabeau se valí Seina
A lásky mé
Mám-li už vzpomínat ta jména
Po zlém vždy přišla radost vytoužená

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

Zůstanem v objetí stát jak jsme stáli
A pod sebou
Jak pod mostem zřít neustálý
Proud věčných pohledů jak znaveně se valí

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

I láska prchá jak ta voda čilá
Ach prchá nám
A život pomaloučku zmírá
A naděje v něm dávno zdivočila

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

Dny týdny hasnou ztrácejí se jména
Jsou navždy pryč
Čas přešlý láska utracená
Pod mostem Mirabeau se valí Seina

Přijď noci hodino udeř nám
Dny prchají já zůstávám

(Alkoholy, 1913; překlad Karel Čapek)

le-pont-mirabeau-paris
Most Mirabeau dnes. Zdroj: en214b.com

Už dlouho mě nezasáhla poezie tak, jako během prohlížení výstavy Josefa Šímy v Moravské galerii minulý víkend. Podobně jako jiné druhy umění pocítíte její sílu nejvíc, když vám autor díla mluví z duše. Guillaume Apollinaire to se mnou umí i po mnoha letech. Stará láska prostě nerezaví.

– Z.G.

První půlrok 2018 v knihách: bleskové recenze

Kdo by řekl, že jsou knihy tou nejproduktivnější prokrastinací?

Před čtyřmi lety jsem tady měla kázání o tom, jak je důležité číst knihy, jak na to ve skutečnosti máme víc času, než se zdá, bla bla bla. Co víc, cílem bylo přečíst jednu knihu za týden, stejně jako si dal za úkol Julien Smith, autor onoho článku, který mě inspiroval k nakopnutí vlastní gramotnosti.

Při pohledu na minulé ročníky Goodreads Reading Challenge se nepodařilo tuhle šibeniční laťku úplně udržet, protože život, že jo; a taky když nad vámi neustále visí povinnost přečíst jednu knihu za týden, docela rychle se z příjemného trávení času stane další řehole. Ale přesto se mi podařilo každý z uplynulých čtyř let přečíst několik desítek knih, a buď těsně dosáhnout stanovené challenge nebo ji i překonat. Vypadá to, že letošek se bude řadit k těm ročníkům, kdy se povede to druhé, a paradoxně na tom měl největší podíl závěr mého studia a stres s ním spojený.

Continue reading “První půlrok 2018 v knihách: bleskové recenze”

Hudba, na které se létá. Kensington na Flédě, 13.4.2018

Je to +-24 hodin od chvíle, kdy jsem stála v davu na Flédě naprosto ohromená a gratulovala jsem si k sporadickému záchvatu odvahy zkoušet nové, neznámé věci, který mě přepadl zrovna ten den. Od první chvíle, kdy čtyři týpci z Utrechtu na pódiu hrábli do strun a do bubnů a zaplnili prostor čistou, vzájemně skvěle vyladěnou masou zvuku, jsem měla co dělat, abych udržela pivo v puse a plechovce. Continue reading “Hudba, na které se létá. Kensington na Flédě, 13.4.2018”

Takaši Hiraide: Kočičí host

wp-image--611865144
Takaši Hiraide: Kočičí host. Host, 2016.

“Někdy se bestsellerem stane knížka, do které by to nikdo neřekl” – nebo tak nějak stojí v jednom z ohlasů na obalu, u něhož nejedna něžná duše zaplesá. Jasně, že bychom knihy dle obalu neměli soudit, ale pokud nejdete “na jistotu”, je to právě obal, který zaujme. V případě této knížky je design české edice bez přehánění nejkrásnější, a to i navzdory tomu, že kočka na přebalu vypadá úplně jinak než ta, o kterou tam jde. Ostatně, tenhle blog byl dlouhou dobu zaměřený jen na umění, tak proč vizuální stránce chvilku nevěnovat, že ano.

„Sometimes a book to which no one would say it becomes a bestseller“ – or something like that says one of the reviews on this book’s cover that can please many gentle souls and lovers of traditional Japanese art. Of course we shouldn’t judge a book by its cover but if you’re not looking for something certain, a cover is what catches your attention first. In this case, I dare to say the Czech edition is the most beautiful even despite the fact that the cat on the cover looks totally different than the one in the story. After all, this blog has been art-focused for a long time so why not dedicate a while to the visual aspect of it, am I right?

Continue reading “Takaši Hiraide: Kočičí host”

Colours of Ostrava 2017: Objevy

IMG_20170722_174508_742
Nebeská tělesa, část druhá. (Instagram: ziagouel)

Když jsem ještě byla pískle a Colours se rozkládaly na Černé louce, nijak mě nelákalo tam jít i přes naléhání a přesvědčování, že to bude super. World music mi tehdy nic neříkala a ačkoliv už jsem vypadala dost stará na to, aby mi nalili, nechtělo se mi dávat litr (!) (dovolte, aby se současné já zasmálo) za párty nejistého typu – pravděpodobně se zhulenými dredáči někde u afrických šamanů s bubny. Nakonec mě bývalý utáhl na tomhle: “Ale na Colours se nechodí jenom kvůli známým kapelám. Tam chodíš hlavně objevovat. Každý rok, co jsem tam byl, jsem vždycky odcházel domů s něčím novým na poslech.”

To byl tak dobrý argument, že jsem šla a rozhodně jsem toho nelitovala. Continue reading “Colours of Ostrava 2017: Objevy”

Mapa a Obrázky z výstavy

Skip to the English version

Klasickou hudbu jsem začala poslouchat teprve pár let zpátky díky Murakamiho 1Q84. Jeho příběh začíná scénou, v níž si šofér vozidla pouští Janáčkovu Sinfoniettu. Janáček je jeden z nejtalentovanějších skladatelů u nás i ve světě, spojený s Brnem, kde momentálně přebývám. Zdálo se mi zvláštní, jak velký důraz klade Murakami na konkrétní hudbu, a tak jsem se to rozhodla vyzkoušet, také proto, abych se dozvěděla něco více o místním kulturním dědictví. Nečekala jsem, že od chvíle, kdy na Youtube zmáčnu tlačítko “play”, budu naprosto unešená.

Continue reading “Mapa a Obrázky z výstavy”

Erotické romány – šokující pravda! Jsou vážně tak zlé?

Červená knihovna je jako bulvár. Patří k dobrému tónu jí pohrdat a dívat se na její čtenáře (či spíše čtenářky) skrz prsty, přesto však jde o žánr, který patří k nejprodávanějším. O Blesku se taky všichni dušují, že ho nečtou, maximálně sem tam nakouknou, nicméně jsou to nejčtenější noviny u nás s největším tištěným nákladem. Tak kde se asi ta čísla berou?

Když propukl boom erotických románů v čele s Padesáti odstíny šedi, odepsala jsem je prakticky hned poté, co jsem si na iDnes přečetla ukázku zmíněného hitu. Těch pár stran mi stačilo k tomu, abych valila čočky na to, na co všechno se kácí lesy – a co hůř, lidi si to tuze rádi koupí. Nicméně odsoudit všechno na základě pár stran bylo pokrytecké, a tak jsem se rozhodla na vlastní pěst vrhnout do jámy lvové. Zvláště když jsem to v práci měla neustále před očima, a to nejen v regálech, ale i na stránkách dodavatelů, kde se promenovaly polonahé štětky společnice z přebalů a zákazníci se na mě občas podezřívavě dívali, cože to mám na tom počítači…

Continue reading “Erotické romány – šokující pravda! Jsou vážně tak zlé?”