Václav Hrabě: Stop-Time

Václav Hrabě měl rád hudbu, zejména blues a jazz. Zemřel dřív, než vůbec začal stárnout, ale stihl se naučit hrát na několik hudebních nástrojů jako je saxofon nebo klarinet, odehrát několik koncertů s pár mladými kapelami, prostřídat několik povolání a psát pro prestižní Tvář, založit rodinu a osobně se setkat s Allenem Ginsbergem, který roku 1965 zavítal do Prahy. Pro Hraběte bylo toto setkání (a následné interview a psaní reportáže o Ginsbergově vystoupení ve Viole) velkou poctou, protože mu americká kultura byla blízká a beatníci také. Stihl napsat mnoho básní a méně próz, ale nestihl žádné ze svých děl vydat. Jeho básně jsou melodické, pěkně plynou a tykají si s hudebností, mluví o konkrétních, dobře představitelných věcech, používají kýčovitá slovní spojení, ale vkusně, a to chce notnou dávku umění. Nejspíš proto jsou lidem blízké a mezi čtenáři oblíbené. Kromě toho svým bluesovým rytmem vyzývají ke zhudebnění. Jeden z těch, kteří na tuto výzvu kývli, byl Vladimír Mišík & ETC. Stop-Time je poetické pásmo a zároveň první sbírka Hrabětových básní, vydaná čtyři roky po jeho smrti. Recituje Miroslav Kovářík.

“Jo, je to trochu sentimentální, to, co tady říkám, ale co třeba slunce – to není pozér? Každý večer se jde utopit s ohromnou parádou a bengálem a ráno zase vstává jakoby nic!”

EDISON

“Snad jsem již řekl, s jakou vášní jsem miloval večerní městská světla. V dobách, kdy mne ještě Praha deprimovala a kdy jsem pro stesk po domově neodhalil ještě její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy. Na procházkách po těchto mostech jsem přišel na myšlenku napsat velkou báseň o člověku, bez něhož by bezpochyby tvář měst byla jiná, chudší, o Edisonovi.”
– Vítězslav Nezval

Dave McKean: The Particle Tarot – Chariot (Vůz)

Dlouhá básnická skladba V. Nezvala, ve které v libozvučném proudu slov sledujeme záblesky ze života Edisona a neznámého hazardního hráče, jenž je ne nepodobný vypravěči, se považuje za jedno ze stěžejních děl české poezie a některými i za samotný vrchol, nejkrásnější dítě Nezvalovy tvorby.

Edison poprvé vyšel v létě roku 1928 zároveň s Manifesty poetismu, a lze v něm ucítit stopy pozvolného odeznívání tohoto českého avantgardního směru, který si kladl za úkol naučit čtenáře dívat se na svět jako na báseň, pozitivně, oprostit se od politiky a soustředit se na radosti života. (Více o něm v dalším díle Avantgardy.) Nezvalovo pásmo s námi cestuje po světě, zastavuje se na různých místech, dotýká se vzpomínek a obrazů, které jitří i naše ostatní smysly:

(…) zářivějších meteorů jejichž moc
poznali jsme kdysi v praných nocích světel
reflektory stínů zbavené jak metel
jež nás šlehaly až k horké závrati
na shledanou signály jež nad tratí
lákáte mne do dálek jak dusné růže
na shledanou hvězdy polibky mé duše
otvírající mi lázně v zahradách
temné balzámy a hřebíčkový pach (…)
– Vítězslav Nezval: Edison
Ale nedokáže se ubránit trpkému podtónu, nešťastným myšlenkám zatlačeným kamsi dozadu do hlavy, které v některých chvílích samy vyplynou na povrch. 

Bylo tu však něco smutného co mlčí 
byl to stín jenž jako šibenice trčí 
stín jenž padal z mostu; vykřikl jsem ach! 
ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!
– Vítězslav Nezval: Edison

Číst Edisona je jako plavit se na lodi – mořské vlny mají také svůj rytmus, přelévají se přes sebe a unášejí vás někam, kam jste se třeba nezamýšleli dostat, občas, pokud zabere silný proud, to s vámi hází sem a tam, jindy s vámi něžně kolébají jako maminka před usnutím. Nezval v Edisonovi plně rozvinul své veliké hudební nadání; jeho pásmo je postavené jako píseň, má své sloky a refrény (Bylo to ovšem něco krásného/těžkého, co drtí…), opakuje se, ale mění své motivy, zabalené pokaždé do nádherných metafor a přirovnání, které na sebe vzájemně navazují tak, jak se autorovi asociovaly. Interpunkce v drtivé většině chybí. Báseň má pět zpěvů, z nichž čtvrtý je nejdelší; ve vydání z r. 1982 (zajímavá přesmyčka – viz rok prvního vydání nahoře) ovšem Edisonem nekončíme – druhá část knihy je tvořena Signálem času, který Nezval napsal později. Jde také o pásmo a také fantasticky vystavěné, ale tentokrát se s Edisonem loučíme a oplakáváme ho, neboť podtitulem Signálu času je Panychida za Edisona – jinak řečeno tryzna, smuteční obřad.
Naše životy jsou tvrdé krajíce
Každodenně trochu umírajíce
modelujem svoje embryální hlavy
jednou tomu řekli nemoc jindy zdraví
je to tentýž měsíc vždycky jiná čtvrt
Naše životy jsou sto let dlouhá smrt
– Vítězslav Nezval: Signál času
Edison je natolik krásný, že všechna slova, která jsem v tomto článku použila k jeho popsání, nejsou a nemohou být přesná. Stranou od mé slabosti pro avantgardní tvorbu a pásma, je to jedna z nejdokonalejších básní, které jsem kdy četla, a to rozhodně nejsem odborník na poezii, ani nadšenec, louskající pořád verše. Nepřestanu obdivovat mistrovství některých umělců, kteří se svým dílem zapsali do tváře historie. Nezval je (nejen) díky Edisonovi jedním z nich. Lidé, čtěte!

P.S. Edisona zhudebnil v roce 1978 Jan Spálený. Jeho deska se skládá ze šesti částí, přičemž ta čtvrtá je minutová mezihra. Tady, na TyTrubici, si ho můžete poslechnout. (V postranní liště najdete ostatní části desky.)

Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule
a jen Newton doved těžit ze své boule
tisíc lidí mělo epilepsii
a jen svatý Pavel uzřel hostii
tisíc hluchých lidí bloudí beze jména
a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena
tisíc šílenců již táhlo zámořím
a jen Nero doved zapáliti Řím
tisíc vynálezů jde k nám za sezónu
jenom jeden z nich však byl ten Edisonův
– Vítězslav Nezval: Edison