Výpisky: Lingvistika

“Druhý díl” mých výpisků k didaktickému testu vyšší úrovně státní češtiny, opět se to nese v duchu “minikurz latiny.” Vzpomněla jsem si, že jsem vlastně před pár měsíci dělala výpisky i k britské a americké literatuře k maturitě z angličtiny, obě práce vydají bezpečně na 15 minut mluvení. Postupně to sem zveřejním také.

Lingvistika

Disciplíny:

Lexikologie zkoumá slovní zásobu, vztahy mezi jednotlivými slovy; pod ní spadá sémantika (význam slov), etymologie (původ slov), lexikografie (tvorba slovníků), dialektologie (nářečí),…

Fonetika zkoumá zvukovou (akustickou, auditivní, artikulační) stránku jazyka .

Fonologie zkoumá zvukový systém.

Morfologie (tvarosloví) – skloňování, časování, předpony, přípony, vpony, koncovky

Syntax (větná skladba)

Pragmatika (také pragmalingvistika) se zabývá významem promluvy v konkrétní situaci a v kontextu ostatních promluv, účelnou praxí toho, co říkáme (když něco řekneme, obvykle tím sledujeme nějaký záměr, který ale může být skryt; např. Bolí mě hlava = Nechci dneska sex

Textová lingvistika se zabývá pravidly a principy spojování vět a souvětí ve větší celky.

Ortografie je pravopis, ortoepie je věda o spisovné výslovnosti – obé se řídí kodifikací – uzákoněnou jazykovou normou

Morfologie

Deklinace – cizím slovem skloňování jmen. Pády se občas pojmenovávají v latině.

1. nominativ – Kdo? Co?
2. genitiv – Koho? Čeho?
3. dativ – Komu? Čemu?
4. akuzativ – Koho? Co?
5. vokativ – Oslovení, zvolání –
6. lokál/lokativ – Kom? Čem?
7. instrumentál – Kým? Čím?

Konjugace je naopak časování sloves.

Slovesa mají:

  • rody: pasivum (trpný rod – Byl jsem podceněn) a aktivum (činný rod – Podceňuju tě)
  • způsoby: indikativ – oznamovací (Jdu ven), imperativ – rozkazovací způsob (Vypadni!), kondicionál – podmiňovací (Udělal bych to)
  • vid: postihuje sloveso vzhledem k plynutí času;
  1. dokonavý – nemá přítomný čas, má jednoduchý budoucí čas, lze si před ním říct „jednou“; podíval jsem se – podívám se
  2. nedokonavý – vyskytuje se ve všech časech, má složený budoucí čas, lze si před ním říct „stále“; díval jsem se – dívám se – budu se dívat
  • osobu, číslo, čas,…
Číslo je mluvnickou kategorií jak u jmen, tak u sloves. Známe jednotné a množné číslo, některá jména mohou být ovšem hromadná – označují velké množství, ale mluvnicky mají jednotné číslo (žactvo, lidstvo), látková (pivo, písek), abstraktní (snaha, mládí). Občas také dochází k posunům v čísle – známe:

  • mykání – jedinec o sobě mluví v mn. čísle;
  1. autorský plurál, zejména v knihách a studiích (K tomu se ještě vrátíme a rozebereme toto téma podrobněji)
  2. majestátní plurál (plurál majestatikus), užívaný autoritami (My, Karel IV., král český a císař římský)
  3. empatický neboli inklusivní plurál, používaný, když autor chce vyjádřit sounáležitost se čtenářem (pojďme si uvařit vajíčko, tak copak nás bolí)
  • pozor, třída a vzor nejsou gramatické kategorie!

Lexikologie

Slovotvorba

  • derivace – odvozování pomocí koncovek, předpon a přípon (černý-černá, lesní-prales)
  • kompozice – skládání – velkoměsto; vznikají složená slova – kompozita
  • abreviace – zkracování – Česká republika -> ČR
  • přejímání z cizích slov – šek (angl.), žampión (franc.), pyžamo (perš.)
  • univerbizace – ze sousloví se tvoří 1 slovo; zubní lékař – zubař
  •  …

Slovní druhy latinsky
1. substantiva – podst. jména
2. adjektiva – příd. jména
3. pronomina – zájmena
4. numerativa – číslovky
5. verba – slovesa
6. adverbia – příslovce
7. prepozice – předložky
8. konjunkce – spojky
9. partikule – částice
10. interjekce – citoslovce

Větné členy latinsky

  • subjekt – podmět
  • predikát – přísudek
  • objekt – předmět
  • atribut – přívlastek; může být shodný (shoduje se s podst. jménem v pádě, rodě a čísle – neobvyklá situace, uzavřená záležitost, moji rodiče) nebo neshodný (opak – dům mého bratra, trest smrti)

Etymologie

  • historismus – označení něčeho, co už neexistuje (haléř, kyj, tolar) x pozor, neplést s archaismem – to je staré pojmenování stále existujícího jevu (věru ostrý nůž místo opravdu ostrý nůž, platiti, dýchati…)
  • bohemicum – český výraz v cizojazyčném textu; bohemika stojí za vznikem češtiny

Jiné pojmy

  • retrográdní slovník (u lexikografie) – slovník, kde jsou slova seřazená podle koncovek
  • progresivní asimilace (u fonetiky) – zpodobaznělost, neortoepická (čili není to spisovná výslovnost)
  • větný ekvivalent – text, který neobsahuje přísudek; není to plnohodnotná věta
  • intermezzo/interludium – mezihra, jak v hudbě, tak v divadle (tam se používá spíš interludium)
Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy

Výpisky: Literární věda

Včera jsem s kamarády poprvé za celou dobu viděla didaktický test vyšší úrovně češtiny na státní maturitě and we nearly shit ourselves. Ke konci svaťáku se tedy začínám konečně učit na maturitu, protože jsem si uvědomila, že skoro nic neumím a maturita nebude zas tak v pohodě. To je ale mimochodem typický model mého učení – celou dobu nic, až pak přijde nějaký šok a na poslední chvíli se snažím nahonit něco, co už jsem měla umět dávno. 🙂 Kupodivu ale zatím tenhle systém fungoval – nejvíc jsem se naučila právě ve stresu za strašně krátkou dobu, například během přestávek ve škole. Doufejme, že to i tentokrát klapne – mezitím vám přináším moje výpisky k literární vědě, vycházející jak ze školního výkladu našeho češtinářského guru, tak z nějakých info dohledaných na netu. Nečekejte žádné kompletní znalosti, spíš jen rychlý průřez. Za chvilku bude následovat i něco málo z lingvistiky.

Užívejte hezkého počasí!
____________________________________________________________________________

LITERÁRNÍ VĚDA

Disciplíny:

  • Literární teorie

– zabývá se analýzou děl, literárními druhy a žánry, prozodií (nauka o systému verše), uměleckými prostředky v literatuře,…

  • Literární historie

– zkoumá vývoj literatury v čase, spisovatele, vývoj směrů

  • Literární kritika

– je to moderní disciplína z 19. st., nejznámějším českým kritikem je F. X. Šalda, který stanovil její pravidla
____________________________________________________________________________

LITERÁRNÍ TEORIE

Literární druhy a žánry

Literatura se dělí na:

  1. uměleckou – estetická fce
  2. odbornou – předávání informací, vzdělání (didaktická fce)
  3. administrativní – má praktické použití (formuláře, protokoly, složenky…)

Funkční styly:

  1. prostě sdělovací – rozhovory mezi lidmi, SMS, telefonáty, korespondence, e-maily
  2. odborný – v odborných, vědeckých publikacích; obsahuje fakta, data, termíny, spis. jazyk
  3. publicistický – ovlivňuje čtenáře, informuje (reklama, novin. sloupek, fejeton, interview…)
  4. umělecký – próza, básně, to, co má estetickou fci
  5. administrativní – zákony, normy, školní řády, směrnice EU, …
Literární druhy (umělecké literatury):

lyrika

  • milostná (např. ve středověku dvorská lyrika)
  • elegie (žalozpěv)
  • óda (oslavná lyrika, např. Óda na radost)
  • hymnus (má celospolečenský význam, tématem jsou nadosobní a vznešené hodnoty a jevy, jako je víra, život, vlast, lidstvo, příroda či technika)
  •  …

epika

  • epos (básnické dílo, kde silně převažuje epika nad lyrikou, obvykle o hrdinských činech nějaké výjimečné osobnosti)
  • legenda (většinou náboženská, o životě svatých)
  • bylina (ruská bohatýrská píseň)
  • próza:
  1. horror, thriller, romantika, detektivka… žánry
  2. povídka, novela, román… dle délky útvaru (román je nejdelší)
  3. poezie+próza: pohádka, pověst, mýtus (o vzniku světa)
  • fejeton

lyrika-epika

  • balada (lyricko-epická báseň s ponurým dějem nebo tragický koncem)
  • romance (lyricko-epická báseň, většinou o lásce, nemá ponurý děj)

drama

  • dramatické žánry: tragédie, komedie, hudební formy (muzikál, opereta, opera…)
  • jevištní formy her:
  1. činohra („normální“ divadelní hra, o různých společenských tématech, atd.)
  2. hudební: opera (spojení divadla s hudbou, herci zpívají), opereta (zábavnější a humornější opera, střídání mluveného slova se zpěvem), muzikál (spojuje tanec, hudbu i literaturu dohromady), melodram (recitace za doprovodu hudby)
  3. pohybové: balet, pantomima, …
  4. loutkové divadlo
  • nejevištní, audiovizuální formy:
  1. rozhlasová a televizní hra
  2. film
  3. video

Próza, jinak řečeno „nevázaná řeč“, není určená rytmem, rýmy, melodií a má pouze stylistická (slohová) pravidla.

Poezie je jejím opakem. Použijeme-li v ní ovšem volný verš, který má libovolnou délku a vůbec se rytmem nezabývá, rozdíly mezi prózou a poezií se setřou.

Prozodie

– nauka o verších

Stopy jsou základní jednotky verše, jejich opakováním dosáhnete určitého rytmu.

Druh stop:
Trochej – značí se:

  • první slabika přízvučná (těžká), druhá slabika nepřízvučná (lehká)
  • typická pro jednoduchou literaturu
  • příklad: Velké/ širé/ rodné/ ny – to, co je oddělené lomítkem, je jedna stopa

Jamb – značí se:

  • opak trocheje, první slabika nepřízvučná, druhá přízvučná
  • v české literatuře vzácný, nepřirozený, je to ovšem zároveň nejvznešenější stopa, použitá např. v Máchově Máji
  • příklad: A muž/ tam stál/ jak tem/ný stín.

Daktyl – značí se:

  • má 3 doby, u nás používaný
  • příklad: Koho bych/ miloval/ širém tom/ na světě.
Ojediněle se mohou ještě vyskytnout spondej a anapest .
spondej
anapest
Rým je zvuková shoda na konci verše.

Druhy rýmů:

  • střídavý: a b a b
  • sdružený: a a b b
  • obkročný: a b b a
  • přerývaný: a b c a

Umělecké prostředky

Figury
– pojmenování ke zdůraznění myšlenky pomocí opakování

  • anafora – opakování na začátku verše
  • epifora – na konci verše
  • epanastrofa – 1. verš končí stejně jako druhý začíná

Tropy
– nepřímá pojmenování

  • metafora – přirovnání na základě vnější podobnosti
  • metonymie – na základě souvislosti; př. poslouchám Beethovena (místo Beethovenovu hudbu), město klečí na kolenou
  • personifikace
  • synekdocha – celek nahradíme částí; př. dálce zářily kukuřičné klasy (místo polí)
  • eufemismus – zjemnění; př. náš drahý soused zesnul (místo zemřel)
  • hyperbola – nadsázka
  • oxymóron – spojení protikladů; cit mrtvé milenky (milenka už nic cítit nemůže, když je mrtvá)

Další umělecké prostředky:

  • deminutiva – zdrobněliny (pejsánek)
  • pejorativa – hanlivá, ale ne sprostá slova (barabizna)
  • augmentativa – zveličelá slova (velikánský)
  • expresivní slova – citově výrazná, ale nemusí spadat ani do jedné z předchozích tří skupin (rozervat)
  • elipsa – výpustka, vynechání slova, které si lze domyslet; př. V kolik přijdeš? (místo V kolik hodin přijdeš?)
  • parenteze – vsuvka, doplnění informace; př. Ač plakala a rty se chvěly (zpozdilá), připravila se k noci… (A. Sova)
  • elize – vynechání hlásky na konci slova; př. Mluví, jak mu zobák narost! (místo narostl)
  • pleonasmus – užívání nadbytečných slov; Hornické děti jdou si hrát a já jsem slepý a já je nevidím… (V. Závada)
  • řečnická otázka: nečekáme na ni odpověď
  • apostrofa: oslovení věcí, osob, smyšlených postav nebo abstraktních pojmů; Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova… (J. Wolker)
  • makaronismus: smíšení dvou jazyků v básni
  • anakolut: vyšinutí z větné vazby, špatná návaznost vět – používal to Marcel Proust
  • epiteton: básnické přirovnání
  1. epiteton constans – neměnný, trvalé spojení podstatného a přídavného jm.
  2. epiteton ornans – básnický přívlastek, ozdoba
  • · …
Zdroje: wikipedia.cz, vlastní zápisky ze školy, http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi/radek_igs.htm

Prokletí básníci v literárním semináři

Pohlednice k Absinthe Bourgeouis, neznámý rok a autor

Skupinka milovníků literatury z posledního ročníku Gyohavlu se nechtěla smířit s koncem maturantského školního roku a rozhodla se v literárních seminářích pokračovat i neoficiálně. Ve stejný čas, jako bychom se sešli každou středu v učebnách 7 nebo 17, jsme zasedli ke stolu i tuto středu, nikoliv ke školním lavicím, ale k dřevěným stolům v Baru Čarodějek.

Odpoledne a večer se měl nést ve znamení prokletých básníků, k jejichž cti jsme si poručili i absinth a přinesli oblíbené básně na přečtení. Absinth jsme pili tak, jak se má; na lžičku položíte kostku cukru, kterou jemně namočíte v absinthu, lžičku podpálíte a vesele flambujete, dokud se cukr nerozpustí a vy ho nezamícháte do nápoje. Pak všichni vstanete, pozvednete skleničky a připijete si na něco tak krásného, jako je třeba maturita. Po obrácení La Fée Verte do našich chřtánů, šklebení se a zapíjení něčím méně alkoholickým jsme si přečetli nějaké básně, v drtivé většině zvítězil Rimbaud; já jsem četla Mé bohémství, které bylo stejně příznačné jako například V zelené hospodě (v pět hodin večer), již si přinesla kamarádka a četla ji opravdu v pět hodin večer. 🙂 
Náš guru p. Bárta se ale vytasil i s ancient slohovkami z primy, které náhodou našel někde v kabinetu a ještě k tomu s nejspíše nejhorší básnickou sbírkou, kterou kdy někdo vydal v češtině. O zábavu bylo tedy rozhodně postaráno. Člověk by nevěřil, jak moc se pobaví u výplodů dvanáctiletých špuntů, kteří mají napsat charakteristiku osoby. I ty “nejhvězdnější” výkony z naší třídy ale nesahaly ani po paty zmíněné básnické sbírce, vydané mimochodem na autorčiny vlastní náklady. Tady máte krátkou ukázku (mimochodem to je ještě to lepší, co se tam dalo najít):
Letos byla zvláštní zima
začalo to adventem
Viděla jsem sebe sama
s velmi hořkým akcentem

… mírně jsme ji pozměnili a hned získala jiný nádech:

Letos byla zvláštní zima
začalo to adventem
Viděla jsem sebe sama
s velmi hořkým akcentem absinthem

Kromě toho všeho si kamarádka dokonce připravila referát na Ivana Klímu, který nestihla odprezentovat ve škole; na neustávající prosby nás všech ho byla nucena odreferovat, takže si někteří udělali i zápis do sešitu. 🙂 
Strávili jsme tam spolu nějakých sedm, osm hodin, intelektuálně jsme konverzovali, vtipkovali, pokřikovali na sebe a přeřvávali se a museli jsme se smát tak strašně, že až tam přijdeme znovu, určitě se na nás zřítí střecha. Celá hospoda chvílemi mlčela a konsternovaně zírala, zvláště když jsme se rozhodli společně zapět/zakvílet Gaudeamus igitur, studentskou hymnu. Nechali jsme tam tolik, že obrázek k Absinthe Bourgeouis je trefný a ani sami prokletí básníci by se nemuseli stydět. Ale hlavně si troufám říci, že to za všechen ten čas a peníze stálo.
Tvůrčí duch některých nezůstal neprojeven a můj zápisník to pocítil.
vlevo Věčnost a Mé bohémství od Rimbauda k absinthovému čtení; vpravo Hančiny “výpisky z liteárrního semináře” pro mě 🙂

vlevo moje zápisky z referátu o Ivanu Klímovi, vpravo obrázek od Páji, která byla nedávno přijata na JAMU (znovu gratuluji!)
P. S. Byla i kočička. Pečená z čokoládového těsta a nebesky dobrá.

Seznam mé maturitní četby

V posledních týdnech jsem v jednom kole a nemám ani chvilku čas na minutový výdech, ten přijde nejdřív až příští neděli. Zatím vám tady aspoň nechám svůj seznam maturitní četby, ať se podíváte, nad čím se budu v následujícím měsíci a půl mimo jiné potit. Ano, Na vlnách TSF a Edison jsou na 11. a 22. místě schválně. 🙂 Knížky, vyznačené kurzivou, mám přečtené, zbytek se nějak “udělá”, pokud to nestihnu :)) :

  1. Bible: Starý zákon – kniha Genesis 
  2. Bible: Nový zákon – evangelium podle Lukáše
  3. Homér: Odysseia
  4. Giovanni Boccaccio: Dekameron
  5. Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye
  6. E. A. Poe: Havran
  7. E. A. Poe: Černý kocour a jiné povídky
  8. Arthur Rimbaud: Opilý koráb
  9. Paul Verlaine: Romance beze slov
  10. Charles Baudelaire: Květy zla
  11. Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF
  12. K. H. Mácha: Máj
  13. K. J. Erben: Kytice
  14. E. M. Remarque: Na západní frontě klid
  15. Vladimir Nabokov: Lolita
  16. A. de Saint-Exupéry: Malý princ
  17. George Orwell: Farma zvířat
  18. George Orwell: 1984
  19. J. R. R. Tolkien: Společenstvo prstenu
  20. Daniil Charms: Čtyřnohá vrána
  21. Jiří Wolker: Těžká hodina
  22. Vítězslav Nezval: Edison
  23. Karel Čapek: Povětroň
  24. Karel Čapek: Válka s mloky
  25. Ivan Wernisch: Zimohrádek
  26. Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol
  27. Milan Kundera: Žert
  28. N. V. Gogol: Revizor
  29. Samuel Beckett: Čekání na Godota
  30. Eugène Ionesco: Plešatá zpěvačka

7. 3. – pocta Jiřímu Kolářovi na Gyohavlu

Není to tak dávno, co jsme v češtině probírali Skupinu 42 a Jiřího Koláře, který se postupně od básní obrátil úplně na výtvarné umění, mezitím ale za sebou stihl zanechat různé kaligramy, typogramy a další spojení textu s obrazem. Napsal také Návod k upotřebení, experiment, sbírku “návodových básní”, kde nabádá čtenáře k bláznivým kouskům a snaží se, “aby čtenáři nabídl možnost stát se tvůrcem poetična tím, že podle návodu uskuteční báseň jako čin (anebo čin jako báseň?), který mu pomůže pochopit sama sebe.” Ve škole jsme se rozhodli několik básní uvést do praxe a minulý týden ve středu jsme tomuto převádění básně k činům věnovali část jednoho odpoledne. Každý z nás si měl do školy donést několik pomůcek, klíčových ke splnění čtyř vybraných básní:


… a pak jsme stříhali, pečetili, mávali černým šátkem, vařili si mozky přemýšlením nad druhou půlkou našich devatenácti přání, děsili jsme malé děti, zdravili koš a smáli jsme se u toho, rozdávali jsme losy starým lidem a měli jsme z toho radost, vyhubili veškerou faunu a flóru jednoho kanálu, když jsme do něj nalili voňavky těch nejhorších vůní, rukama od křídy jsme si špinili všechny věci a během celého procesu jsme u toho byli natáčení jedním kamarádem, protože šlo o jedinečnou událost v historii naší školy. :))) Snad ani nemusím říkat, jak jsme se u toho nasmáli a jak to bylo fajn. Pro ilustraci přináším pár fotek, které fotila spolužačka, Iva Kubánková z oktávy A, doufám, že mě za to neukřižuje. 🙂

Pilně se stříhá a pečetí v první fázi happeningu 🙂
Slušně zdravíme koš
Hubíme škůdce
Kdo bude šťastným obdarovaným?
Můj chemický vzorec na chodníku před školou 🙂
Mainstream psal chemické vzorce na chodník, ale hipsteři si našli lepší místo :))

Foto: Iva Kubánková

Ivan Wernisch: Hlava mi z rukou vyběhla

Ivan Wernisch je díky svému Zimohrádku, ale i díky své tvorbě obecně považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců v Česku druhé poloviny dvacátého století. Zatímco Zimohrádek (na který je sám autor už díky jeho popularitě alergický) okouzluje čtenáře svou chvějivou atmosférou špatně dosažitelné zahrady plné tajemství, Wernischův básnický debut Kam letí nebe (1961) si zase veřejnost získal svým téměř dětským pohledem na svět, naivitou a optimismem. Wernisch byl po jeho vydání vnímán jako velká naděje českého básnictví, pokračovatel odkazu Jiřího Wolkera a Jiřího Ortena. Ve svých dalších sbírkách se ale vydal úplně jiným směrem, směrem do oné zahrady, v níž vládne zima a člověk v ní může narazit i na své noční můry. Tenhle budoucí kurs předznamenává báseň Hlava mi z rukou vyběhla, která do celkového ladění Kam letí nebe nezapadá, ačkoliv jí něha neschází. Když jsme si ji v hodině češtiny četli, udeřila mě po Ranní pampeliščí nebo Dopisu, které jsou obě milé, až roztomilé, do očí, zasáhla mě kdesi dovnitř hrudi a já si nemohla pomoct, abych se s vámi o ni nepodělila.

Hlava mi z rukou vyběhla
Dave McKean

Hlava mi z rukou vyběhla

V lázeňské čtvrti Na zámeckém vrchu žaluzie vržou
Jsem nemocná portrétovaná loužemi
Jsem z tebe nemocná ztřeštěnečku ztřeštěný
Hodinky mi nejdou
Jsem drsná v tom svetru co je jak z provazu pletený
V tom co mi nesluší
Vyběhla jsme ti z hlavy a rovnou do krásných louží
To jsem já tamhleta s kamínky v očích
S dřevěnými prsty a hloupou úzkostí
Hodinky mi nejdou
V lázeňské čtvrti Na zámeckém vrchu žaluzie vržou
Vržou dřevění ptáci
Všecko si převrátím
Všecko si zvrhnu na hlavu
Auto mě zajede

Václav Hrabě: Stop-Time

Václav Hrabě měl rád hudbu, zejména blues a jazz. Zemřel dřív, než vůbec začal stárnout, ale stihl se naučit hrát na několik hudebních nástrojů jako je saxofon nebo klarinet, odehrát několik koncertů s pár mladými kapelami, prostřídat několik povolání a psát pro prestižní Tvář, založit rodinu a osobně se setkat s Allenem Ginsbergem, který roku 1965 zavítal do Prahy. Pro Hraběte bylo toto setkání (a následné interview a psaní reportáže o Ginsbergově vystoupení ve Viole) velkou poctou, protože mu americká kultura byla blízká a beatníci také. Stihl napsat mnoho básní a méně próz, ale nestihl žádné ze svých děl vydat. Jeho básně jsou melodické, pěkně plynou a tykají si s hudebností, mluví o konkrétních, dobře představitelných věcech, používají kýčovitá slovní spojení, ale vkusně, a to chce notnou dávku umění. Nejspíš proto jsou lidem blízké a mezi čtenáři oblíbené. Kromě toho svým bluesovým rytmem vyzývají ke zhudebnění. Jeden z těch, kteří na tuto výzvu kývli, byl Vladimír Mišík & ETC. Stop-Time je poetické pásmo a zároveň první sbírka Hrabětových básní, vydaná čtyři roky po jeho smrti. Recituje Miroslav Kovářík.

“Jo, je to trochu sentimentální, to, co tady říkám, ale co třeba slunce – to není pozér? Každý večer se jde utopit s ohromnou parádou a bengálem a ráno zase vstává jakoby nic!”

EDISON

“Snad jsem již řekl, s jakou vášní jsem miloval večerní městská světla. V dobách, kdy mne ještě Praha deprimovala a kdy jsem pro stesk po domově neodhalil ještě její krásy, byla světla pražských mostů, odrážející se ve vodě, prvním signálem magičnosti Prahy. Na procházkách po těchto mostech jsem přišel na myšlenku napsat velkou báseň o člověku, bez něhož by bezpochyby tvář měst byla jiná, chudší, o Edisonovi.”
– Vítězslav Nezval

Dave McKean: The Particle Tarot – Chariot (Vůz)

Dlouhá básnická skladba V. Nezvala, ve které v libozvučném proudu slov sledujeme záblesky ze života Edisona a neznámého hazardního hráče, jenž je ne nepodobný vypravěči, se považuje za jedno ze stěžejních děl české poezie a některými i za samotný vrchol, nejkrásnější dítě Nezvalovy tvorby.

Edison poprvé vyšel v létě roku 1928 zároveň s Manifesty poetismu, a lze v něm ucítit stopy pozvolného odeznívání tohoto českého avantgardního směru, který si kladl za úkol naučit čtenáře dívat se na svět jako na báseň, pozitivně, oprostit se od politiky a soustředit se na radosti života. (Více o něm v dalším díle Avantgardy.) Nezvalovo pásmo s námi cestuje po světě, zastavuje se na různých místech, dotýká se vzpomínek a obrazů, které jitří i naše ostatní smysly:

(…) zářivějších meteorů jejichž moc
poznali jsme kdysi v praných nocích světel
reflektory stínů zbavené jak metel
jež nás šlehaly až k horké závrati
na shledanou signály jež nad tratí
lákáte mne do dálek jak dusné růže
na shledanou hvězdy polibky mé duše
otvírající mi lázně v zahradách
temné balzámy a hřebíčkový pach (…)
– Vítězslav Nezval: Edison
Ale nedokáže se ubránit trpkému podtónu, nešťastným myšlenkám zatlačeným kamsi dozadu do hlavy, které v některých chvílích samy vyplynou na povrch. 

Bylo tu však něco smutného co mlčí 
byl to stín jenž jako šibenice trčí 
stín jenž padal z mostu; vykřikl jsem ach! 
ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!
– Vítězslav Nezval: Edison

Číst Edisona je jako plavit se na lodi – mořské vlny mají také svůj rytmus, přelévají se přes sebe a unášejí vás někam, kam jste se třeba nezamýšleli dostat, občas, pokud zabere silný proud, to s vámi hází sem a tam, jindy s vámi něžně kolébají jako maminka před usnutím. Nezval v Edisonovi plně rozvinul své veliké hudební nadání; jeho pásmo je postavené jako píseň, má své sloky a refrény (Bylo to ovšem něco krásného/těžkého, co drtí…), opakuje se, ale mění své motivy, zabalené pokaždé do nádherných metafor a přirovnání, které na sebe vzájemně navazují tak, jak se autorovi asociovaly. Interpunkce v drtivé většině chybí. Báseň má pět zpěvů, z nichž čtvrtý je nejdelší; ve vydání z r. 1982 (zajímavá přesmyčka – viz rok prvního vydání nahoře) ovšem Edisonem nekončíme – druhá část knihy je tvořena Signálem času, který Nezval napsal později. Jde také o pásmo a také fantasticky vystavěné, ale tentokrát se s Edisonem loučíme a oplakáváme ho, neboť podtitulem Signálu času je Panychida za Edisona – jinak řečeno tryzna, smuteční obřad.
Naše životy jsou tvrdé krajíce
Každodenně trochu umírajíce
modelujem svoje embryální hlavy
jednou tomu řekli nemoc jindy zdraví
je to tentýž měsíc vždycky jiná čtvrt
Naše životy jsou sto let dlouhá smrt
– Vítězslav Nezval: Signál času
Edison je natolik krásný, že všechna slova, která jsem v tomto článku použila k jeho popsání, nejsou a nemohou být přesná. Stranou od mé slabosti pro avantgardní tvorbu a pásma, je to jedna z nejdokonalejších básní, které jsem kdy četla, a to rozhodně nejsem odborník na poezii, ani nadšenec, louskající pořád verše. Nepřestanu obdivovat mistrovství některých umělců, kteří se svým dílem zapsali do tváře historie. Nezval je (nejen) díky Edisonovi jedním z nich. Lidé, čtěte!

P.S. Edisona zhudebnil v roce 1978 Jan Spálený. Jeho deska se skládá ze šesti částí, přičemž ta čtvrtá je minutová mezihra. Tady, na TyTrubici, si ho můžete poslechnout. (V postranní liště najdete ostatní části desky.)

Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule
a jen Newton doved těžit ze své boule
tisíc lidí mělo epilepsii
a jen svatý Pavel uzřel hostii
tisíc hluchých lidí bloudí beze jména
a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena
tisíc šílenců již táhlo zámořím
a jen Nero doved zapáliti Řím
tisíc vynálezů jde k nám za sezónu
jenom jeden z nich však byl ten Edisonův
– Vítězslav Nezval: Edison