Půlnoc v Paříži – interiéry

Marion Cotillard jako Adriana
Pokud jste zhlédli Půlnoc v Paříži Woodyho Allena (o níž mimo jiné píšu tady), a počítáte se mezi fanoušky všeho krásna, určitě vás okouzlily i poetické scenerie, kterých tam bylo opravdu požehnaně. Mimo exteriéry, které jsme všichni už ale viděli v dalších tisíci filmech a dokumentech o Paříži, stojí určitě za zmínku i interiéry, zvláště ty, vyvedené v art deco. Má je na svědomí designérka Anne Seibel, která navrhovala a zařizovala interiéry například ještě pro Sofii Coppola v Marii Antoinette, a za svou práci pro Woodyho Allena byla nominována na Oscara. Není divu, protože interiéry opravdu berou dech. Před samotným procesem navrhování se ponořila do podrobného studia dobové architektury, módy a umění. S pár dalšími lidmi z týmu, který měl na starost scenerie, se vydali poté na lov po bleších trzích a starožitnictvích, hledat vhodné prostory a nakonec bylo třeba některé věci upravit (vyrobit potahy, atd.), aby seděly do finálního konceptu návrhu. Seibel si pomáhala i inspiračními nástěnkami k jednotlivým prostorám. Některé vám přináším v ukázkách.

U Gertrude Steinové

Slavná americká spisovatelka a sběratelka umění prožila většinu svého života ve Francii a scény z jejího domu byly točeny skutečně na místě, kde kdysi bydlela – v domě na Rue de Fleurus. Tady se Gil seznámí jak se samotnou Gertrude, tak s její přítelkyní Alicí B. Toklas, Pablem Picassem, jeho milenkou Adrianou, s Henrim Matissem i Leem Steinem, bratrem Gertrude. Anne Seibel měla hlavně na paměti, že Getrude byla skutečnou milovnicí umění s vkusem, její sídlo tomu tedy muselo odpovídat. Stěny byly pokryty díly umělců, kteří sice tehdy neměli leckdy ani na jídlo, ale Getrude věděla, že rozhodně neskončí v propadlišti dějin. Nechyběla spousta dřeva a teplé, zemité barvy, doplněné takovými detaily, jako jsou držáky na cigarety nebo čajové soupravy, k dotvoření útulné atmosféry “jako u babičky”.
Inspirační tabule Anne Seibel
Finální podoba interiéru
Pablo Picasso: Portrét Gertrude Steinové
Portrét Gertrude Steinové, který dnes visí v Metropolitan Museum of Art v New Yorku, namaloval Pablo Picasso v r. 1906. Když mu někdo vytknul, že takto Gertrude nevypadá, odpověděl, že později bude.
Scéna z filmu u Gertrude Steinové; Marion Cotillard (Adriana) a Owen Wilson (Gil) © Midnight in Paris

Surrealistická svatba v Deyrolles

Interiér, který se mi líbil nejvíce, zařídila Seibel v Maison Deyrolles na Rue du Bac 46. Od roku 1831 nabízel tento neobvyklý dům biologické preparáty školám, univerzitám, vědcům nebo milovníkům přírody. Na surrealistickou svatbu místo jako stvořené. Preparáty zvířat tvořily hlavní dekoraci sálu, který byl zařízen ve světlejších barvách, než sídlo Gertrude Steinové, a působil vzdušněji. Lustry Anne Seibel ozdobila bílým peřím.
Inspirační nástěnka. ©Anne Seibel
Skica prostorů. ©Anne Seibel
Gil zve Adrianu ven. ©Midnight in Paris
Dnes se venku nežení čerti, nýbrž surrealisté. Screencap z Midnight in Paris

Kankán v Moulin Rouge

Zatímco pro Gila je zlatá doba meziválečná avantgarda, podle Adriany zažila Paříž své nejlepší časy během La Belle Époque neboli fin de siècle – na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ke konci filmu mají díky magii města hrdinové šanci do této epochy nahlédnout. Navštíví jak slavnou kavárnu Maxim’s, tak Moulin Rouge v jeho nejlepších letech. Tam se také seznámí s Henrim Toulouse-Lautrecem, Edgarem Degasem a Paulem Gauguinem. Na můj vkus už tahle část filmu byla příliš kýčovitá, co se týče příběhu, nicméně prostředí je opět na jedničku.
Inspirační nástěnka
Kankán v Moulin Rouge
Adriana si s Henrim Toulouse-Lautrecem (vlevo) a Edgarem Degasem rozumí

Andy Warhol ve Factory Girl

Guy Pearce jako Andy Warhol. Foto: allmoviephoto.com

Znáte to, máte asi Himálaje učení a jediné, co skutečně děláte, je to, že to neustále odsouváte a zabíjíte čas něčím úplně jiným, nejlépe neužitečným. Moje situace už je tak zoufalá, že jsem se dokonce dneska dívala i na film, jen abych se nemusela učit (jsme totiž naprostý filmový barbar a nebaví mě dívat se na filmy doma sama). Rozhodla jsme se proklepnout si Factory Girl z r. 2006, internet hlásal, že má jít o drama/dokumentární film, byla jsem tedy zvědavá, jestli mi rozšíří o ikonické dvojici Edie Sedgwick – Andy Warhol (můj oblíbenec) obzory.

No, ani ne. Dívat se na ten film bylo jako pít nějaký čaj v naší školní jídelně – je docela dobrý, docela vám chutná, cítíte tam ten potenciál, aby se stal vaším oblíbeným čajem na školních obědech… kdyby nebyl tak příšerně zředěný. Sáček Liptonu na hektolitr vody, jak ho s oblibou nazýváme. Tím samozřejmě nechci naši jídelnu hanit, protože čaj mívá povětšinou dobrý, jen jsem čapla první alegorii, která šla kolem. Mí Ostravané/ Pražané/ Brňáci/ doplňte mi snad rozumí. 🙂

Čemu Factory Girl nedostála po filmové stránce, snažila se dohnat po výtvarné stránce, která mému oku docela zalahodila. Také hudba byla příjemná na poslech. Nejvíc na mě ovšem zapůsobili právě představitelé dvou stěžejních rolí filmů, Sienna Miller jako Edie a Guy Pearce jako Andy. Siennu bych od Edie nepoznala, byla přesně tak energická a usměvavá, jak si každý představuje, myslím, že jí ta role padla jako ulitá i se všemi světlými a temnějšími stránky Ediiny osobnosti. Guy byl zase pro mě ztělesněním Andyho. Hrozně bych ho chtěla poznat, ačkoliv to nejspíš nebyl žádný med se s ním bavit. A když se po uherském roce držení svého kamenného výrazu usmál, jako by zasvítilo slunce a všechno kolem roztálo a vykvetlo, ptáčci začali konečně zpívat, řeky téct… :))) Jen jedna věc mě zarazila – to, že by si nepamatoval jméno skupiny, jejímž manažerem je (The Velvet Underground) a že by ho musela Nico v rozhovorech doplňovat, jako kdyby byl opožděný.

Zato Hayden Christensen mi v roli Boba Dylana lezl na nervy pokaždé, když se tam objevil, zejména díky tomu strašnému přízvuku, který měl pravděpodobně ve scénáři (za což sám nemůže, ale stejně jsem mu to, co hrál, nevěřila). Také by mě zajímalo, jestli byla Nico i ve skutečnosti taková retardovaná blonďatá bárbína, jak ji prezentovali ve filmu. Cosi mi ale říká, že ne.

Andy natáčí interview ve své Factory. Foto: digitalspy.com

 

Odpočinek během práce. Foto: neznámý zdroj, prosím doplňte
Natáčení filmu. Foto: killerstencil.com

 

QUARTIER DU MONTPARNASSE

Surrealistická svatba z Půlnoci v Paříži. Zdroj: un-blog-evable.blogspot.com

ČTVRŤ UMĚNÍ ZASLÍBENÁ

Přes sto hektarů v Paříži, pojmenovaných podle hory Parnas ve středním Řecku, kde se podle řeckých bájí zdržovaly múzy, bylo mezi světovými válkami Mekkou avantgardních umělců. 

Název Montparnasse vznikl už v 18. století, kdy studenti z Latinské čtvrti takto ironicky pojmenovali hroudu trosek, které tam byly nakupeny před r. 1725 jako umělé návrší. Tahle ironie byla později použita při založení Rue du Montparnasse, a nakonec se stala označením pro celou čtvrť.

Café Le Dome. Foto: neznámý zdroj
Zatímco jeho protějšek Montmartre získal slávu už na konci 19. století, Montparnasse zažil své zlaté časy až během prvních dekád 20. století, označovaných také jako Les Années Folles – Bláznivá léta. Montparnasse, který pulzoval mladou energií a divokostí, byl úplným protipólem Montmartru, intelektuální živné půdy pro předchozí generaci umělců. (Émile Zola, Édouard Manet, Edgar Degas…)
Po první světové válce se stal Montparnasse místem euforických setkání tehdejšího uměleckého světa. Fernand Léger o té době napsal: “člověk… odpočívá a znovu získává chuť žít, propadá záchvatům tance, utrácení… výbuch životní síly naplňuje svět.” Sjížděli se do Paříže ze všech koutů světa – z celé Evropy včetně Ruska a Ukrajiny, ze Spojených států, z Kanady, Mexika, ze střední a jižní Ameriky nebo z Japonska. Manuel Ortiz de Zárate, Camilo Mori a další přicestovali z Chile, kde později hluboké změny v tvorbě daly vznik Grupo Montparnasse v Santiagu de Chile. Dalšími umělci, kteří v Montparnasse pobývali a tvořili, byli:
Pablo Picasso, který poprvé přicestoval do Paříže v r. 1900 a byl občas tak chudý, že pálil některé své obrazy, aby se zahřál;
Guillaume Apollinaire, otec avantgardy; jeho nejznámějším dílem je Pásmo, básnická skladba, která dala vzniknout stejnojmennému žánru a objevují se v ní znaky pozdějších avantgardních směrů;
Ossip Zadkine, ruský sochař, člen kubistického hnutí;
Ossip Zadkine: Strom života (Menorah), 1957. Zdroj: wikiart.org

Moise Kisling, krakowský rodák, malíř surrealistických portrétů a aktů;

Moise Kisling: Sedící akt. Zdroj: femmefemmefemme.blogspot.com
Jean Cocteau, francouzský spisovatel, autor mj. novely Les Enfants Terribles;
Marc Chagall, malíř běloruského původu, který ve svých dílech spojoval znaky hned několika modernistických směrů, a o kterém Picasso prohlásil, že “až Matisse zemře, Chagall zůstane jediným, kdo skutečně rozumí barvě”;
Marc Chagall: Narozeniny. Zdroj: hciampa.wordpress.com

Nina Hamnett, velšská malířka, proslulá také pod přezdívkou Královna bohémy díky svému nevázanému životnímu stylu, kdy například tančila úplně nahá na stole jedné montparnasské kavárny “prostě proto”;
Fernand Léger, francouzský sochař, malíř a tvůrce filmů, který vytvořil svůj vlastní kubistický styl a je některými považován za předchůdce pop-artu;

Fernand Léger: Zátiší s pivním půllitrem. Zdroj: artchive.com

Chaim Soutine, běloruský expresionista židovského původu;

James Joyce, všem školou povinným známý experimentátor v literatuře, který zbořil pravidla románu ve svém Odysseovi nebo Plačkách nad Finneganem;

Ernest Hemingway, slavný autor Starce a moře, Sbohem armádo, Fiesta a dalších, americký představitel ztracené generace;

Amedeo Modigliani, velký bohém, který následkem svého životního stylu zemřel v 35 letech a proslavil se figurativní malbou, kde mají jeho postavy zjednodušený, masce podobný obličej a protáhlá těla;

Amedeo Modigliani: Ležící akt. Zdroj: repro-tableaux.com

Ezra Pound, další zástupce ztracené genarce, Američan židovského původu, básník;

Max Ernst, manžel Peggy Guggenheim, jeden z prvních průkopníků dada a surrealismu (o jeho nejznámějším obrazu Oblékání nevěsty čtěte zde);

Marcel Duchamp, slavný dadaista, surrealista a provokatér, “vynálezce” ready-made;

Henri Rousseau, postimpresionistický malíř, jehož díla jsou ovlivněna naivním a primitivním uměním a často maloval exotické motivy;

Constantin Brâncuşi, rumunský sochař, tvůrce abstraktních soch s čistými geometrickými liniemi, který se v Paříži chvíli učil u Auguste Rodina, než jeho workshop opustil se slovy “Nic nemůže růst pod velkými stromy”;

Constantin Brâncuşi: Pták v prostoru, 1924. Zdroj: andrewgrahamdixon.com

Juan Gris, španělský kubista, který prožil ve Francii většinu svého života;

Diego Rivera, el muralista – malíř velkých fresek z Mexika, učitel a později manžel Fridy Kahlo;

Tsuguharu Foujita, japonský malíř a tiskař, který spojil tradiční japonskou malbu se západní;

Tsuguharu Foujita: Kavárna. Zdroj:
giornivacanzieri.blogspot.com

Alberto Giacometti, švýcarský surrealistický umělec;

Alberto Giacometti: Pes. Zdroj: dailyartfixx.com

André Breton, papež surrealismu, autor Surrealistického manifestu, kde tento směr definoval jako “čistý psychický automatismus”;

Salvador Dalí, kterého netřeba představovat;

Salvador Dalí v r. 1939. Zdroj: wikipedia.org

Samuel Beckett, irský básník a dramatik, otec absurdního Čekání na Godota;

a dále třeba Joan Miró, katalánský malíř, v jehož surrealistickýh obrazech se objevuje dětská hravost.

Joan Miró: Karneval harlekýna. Zdroj: joanmiro.com
Montparnasse byl komunitou, kde byla tvořivost přijímána se všemi jejími výstřelky s otevřenou náručí a každý nový přistěhovalec se dočkal přátelského přivítání stávajícími obyvateli čtvrti. Když v roce 1913 přijel Tsuguharu Foujita z Japonska, neznaje v Paříži ani duši, seznámil se během jedné noci se Soutinem, Modiglianim, Pascinem a Légerem. Za týden už se přátelil i s Grisem, Matissem a Picassem. V roce 1914 šla první večer po svém příjezdu Nina Hamnett do La Rotonde, a tam se jí hned představil jakýsi usmívající se muž od vedlejšího stolu jako “Modigliani, malíř a Žid.” Stali s edobrými přáteli a Hamnett později líčila, jak si jednou například půjčila od Modiglianiho svetr a manšestráky a tančila v nich pak celou noc na ulici.
Kavárna La Rotonde. Zdroj: neznámý
Do Paříže se přistěhovávali hlavně Američané, mezi lety 1921 a 1924 jejich počet vzrostl z 6 tisíc na 30 tisíc. Sochaři, malíři, básníci, spisovatelé a skladatelé prakticky bez vindry přicházeli, aby nasáli zdejší tvůrčí atmosféru a bydleli v levných rezidencích, jako byla La Ruche, kde neměli tekoucí vodu, bylo tam vlhko a v pokojích se proháněly krysy, zato ale platili nízký nájem. Za pár franků prodávali svá díla, aby měli alespoň na jídlo. Dnes se přitom jejich práce draží za miliony. Jean Cocteau jendou prohlásil, že “v Montparnasse byla chudoba přepychem”. Dobře zajištění členové zejména americké smetánky žili v elegantnějších částech Paříže, do Montparnasse docházeli kvůli práci, a tak jim nic nechybělo.

Amedeo Modigliani, Pablo Picasso, André Salmon před La Rotonde; fotil Jean Cocteau, 1916. Zdroj: pictify.com

A kde to nejvíce žilo? Samozřejmě v barech, kavárnách a hospodách, kde každý večer vznikaly, střetávaly se a mísily nápady a názory. Mezi nejoblíbenější patřily Le Dôme, La Closerie des Lilas, La Rotonde, Le Select a La Coupole, z nichž všechny dosud fungují. Majitelé podniků vycházeli bohémským umělcům vstříc a ti mohli zabírat stůl celý večer za pár centimů. Když usnuli, číšníci měli nařízeno, aby je nebudili. 
Moise Kisling, Picassova milenka La Paquerette a Picasso v La Rotonde, 1916. Zdroj: missatlaplaya.com
Hádky byly na denním pořádku, některé podnícené intelektuálními spory, jiné alkoholem, a pokud přerostly v bitky, což se dělo často, obsluha byla zvyklá nevolat policii. Pokud jste nemohli zaplatit svou útratu, někteří jako Victor Libion, majitel La Rotonde, byli ochotní vzít nějaké vaše dílo do zástavy, než seženete dost peněz. Díky tomu existovaly doby, kdy stěny kavárny pokrývaly obrazy od různých umělců, vytvářeje improvizovanou galerii, při pohledu na kterou by dnes nejeden kurátor světových muzeí slintal blahem.
Pablo Picasso: Café de La Rotonde. Zdroj: kreegermusem.org
Velcí umělci se soustředili také například nedaleko Le Dome na Rue Delambre 10 v Dingo Baru. Tady se kanadský spisovatel Morley Callaghan se svám přítelem Ernestem Hemingwayem, oba dosud nepublikovaní autoři, setkali už se zavedeným spisovatelem Francisem Scott Fitzgeraldem (autor Velkého Gatsbyho) a jeho ženou Zeldou.
Zelda a Scott Fitzgeraldovi s dcerou Scottie. Zdroj: telegraph.co.uk
Když kamarád Man Raye, Marcel Duchamp, odcestoval do New Yorku, založil si Man Ray své první studio v l’Hotel des Ecoles na Rue Delambre 15. Zde započala jeho kariéra fotografa a přicházeli mu sem pózovat například James Joyce, Gertrude Stein, Jean Cocteau, atd.
Rue de la Gaité byla sídlem mnoha famózních kabaretů, například “Bobino”. Před mnohačetným obecenstvem předváděli své umění Damia (Marie-Lousie Damien), Kiki (Alice Prin, zvaná také Královna Montparnassu), Mayol (Félix Mayol) nebo Georgius (Georges Guibourg).
Montparnasse dosáhl vrcholu během 20. let, během let třicátých se zdejší společnost proměnila. Druhá světová válka utnula umělecký vývoj čtvrti a razantně změnila její ráz. Po válce už Montparnasse nikdy nezískal svou tehdejší slávu a význam.
Alice Prin na fotce Mana Raye; pózovala jako modelka mnoha umělcům, vystupovala v
kabaretech a sama malovala. Zdroj: effyeaharthistory.tumblr.com
Básník Max Jacob se nechal slyšet, že přišel do Montparnasse, aby “bezuzdně hřešil”, zato Marc Chagall to pojmenoval trochu odlišněji: “Toužil jsem vidět na vlastní oči to, o čem se mluvilo až tak daleko v cizině; tu revoluci oka, rotaci barev, které spontánně a chytře splývají v proud vymyšlených veršů. To v mém městě nebylo k vidění. Slunce umění zářilo jen nad Paříží.”

Půlnoc v Paříži

Ještě zatepla, těsně po zhlédnutí, podávám zprávu o svých dojmech z tohoto filmu, který mě zlákal hned svými reklamními plakáty v kině – van Goghovy Hvězdné noci, Paříže a Woodyho Allena jsem si nemohla nevšimnout. Cosi mi říkalo, že se Půlnoc v Paříži nejspíš ponese v podobném duchu jako Vicky Cristina Barcelona, kterou mám od Allena hrozně ráda, a těšila jsem se na příjemnou atmosféru a zajímavé téma. A jak to dopadlo? Povedl se mladší bratříček Vicky Cristiny Barcelony nebo byste měli radši strávit tu hodinu a půl života užitečněji?

Film začíná několikaminutou (doslova) reklamou na Paříž. V idylických obrazech sledujeme Paříž zepředu, zezadu, zevnitř, zvenku, seshora i zezdola, zkrátka ze všech úhlů, kamera mapuje všechna zajímavá zákoutí francouzské metropole, podezřele prosté všech davů turistů, žlutý filtr navozuje dojem teplého slunečního světla a my se procházíme spolu s hlavními hrdiny – spisovatelem Gilem (Owen Wilson) a jeho snoubenkou Inez (Rachel McAdams) na dovolené. Inezin otec, který je v Paříži za obchodními účely, není člověk, který by měl hluboko do kapsy, a tak naši hrdinové rozhodně nestrádají – pohybují se v lepší společnosti a díky spoustě kontaktů mají stále co na práci. Inez je typickou představitelkou mladých, krásných a cílevědomých žen, které stojí nohama pevně na zemi a cokoliv mimo “praktické” pro ně neexistuje, Gil je naopak idealista, snílek a zamilovaný do Paříže a hlavně do jejích 20. let minulého století. Píše sice scénáře pro filmy, ale sní o vydávání románů. Se svým prvním románem stále bojuje a je snoubence a jejím rodičům pro smích. Ke své smůle navíc musí trpět Ineziny sofistikované přátele, se kterými ona chce neustále trávit čas, ale Gila svou nabubřelostí iritují. Jednoho večera, poté, co Inez zanechá v jejich intelektuálních spárech, se zatoulá a díky opilecké rozjařenosti nastoupí do starého auta, do něhož jej lákají neznámí lidé, kteří vypadají, jakoby zrovna vypadli z dob avantgardy. A tak se příběh roztáčí a Gilova fantasmagorie – nebo alternativní realita – začíná…
Nejsem stoupenec “romantiky Paříže” a nehltám mýty o Eiffelovce, Champs Elysees a Louvru, ačkoliv bych ji moc chtěla navštívit, Allenovu poetickou francouzskou idylku jsem tedy vnímala dost skepticky. Místy byl film totiž až příliš kýčovitý a věřím, že někoho skutečně zaujaly filosofické monology a nádherné město, ale já osobně jsem získala dojem, že Allenovi ujíždí práce s kýčem pod rukama. Nevěřila jsem mu. Po estetické stránce ovšem nebylo co vytknout, vidět okem kameramana laskalo po duši. Nejvíce jsem se bavila během Gilova pobytu v alternativní Paříži, která jakoby se přenesla o pár desítek let zpátky a jejími ulicemi zněl charleston, Cole Porter a procházeli jimi Hemingway, Picasso a Fizgerald. Zachycení tehdejší společnosti se Allenovi moc povedlo, takže jsem jen tiše Gilovi záviděla, protože sdílím jeho názor, že doba avantgardy byla zlatou érou, a navíc jsem se nasmála při několika opravdu vtipných scénách s dotyčnýmu umělci zvučných jmen. Pokud by v Paříži existovalo místo, kde by vás každou půlnoc vyzvedlo nádherné auto z 20. let na nějakou stylovou sešlost s uměleckými bohy, ihned bych se postavila do čekací fronty. 🙂 Takhle musíme vzít zavděk “jen” sněním a Půlnocí v Paříži, která je sice milým a moc příjemným zpestřením sobotního večera, nicméně se mi zdá, že dostatečně nevyužívá potenciál svého režiséra. Na “jednou a dost” to ovšem také není, a tak po ní určitě sáhnu i jindy.