(Protože tenhle článek píšu po velmi dlouhé době, kdy jsem nic zveřejnitelného nenapsala, připadám si u toho trochu jako když má člověk jednu nohu delší než druhou, a ještě k tomu patou otočenou dopředu místo dozadu – klátí se, potácí a sice se posunuje, ale dost groteskním způsobem. Proto prosím omluvte, když na vás znenadání zaútočí nějaký nestvůrný obrat, který vyrostl ve tmě mého nicnedělání. Jsou vyděšené, když se objeví cizí lidé, protože byly zvyklé žít v absolutní temnotě a tichu, takže doteď ani neviděly denní světlo. Chudáci.)
Během té doby, kdy jsem kašlala na blog a pobíhala po venku, se stala jedna věc – a to, že jsem našla fiktivní svět, který odkud se mi nechtělo odejít. Lépe řečeno svět a postavy, které v něm žijí. Oboje tak dobře napsané, že stačí zavřít oči, vykročit – a ocitli byste se v jeho ulicích, cítili jeho zápach, slyšeli zvuky, kterými žije, a za rohem byste vrazili do jedné z postav, jíž stačí málo, aby se stala člověkem z masa a kostí, a vystoupila by ze stránek. Fantasy literatura tvoří většinu toho, co běžně čtu, ale už hodně dlouho jsem neviděla, že by autor zvládl vybudovat svět a osídlit ho tak, aby byl uvěřitelný a vícerozměrný a neomezoval se na vágní popisy a vykrádání klasických děl žánru. U fantasy, určeného pro dospívající čtenáře, to platí dvojnásob. Nicméně Leigh Bardugo se to podařilo. Poznáte sice, čím se nechala inspirovat, ale vdechla tomu jiskru, že oheň už hoří sám. A vzhledem k tomu, jaké popularitě se ve světě těší a jak napjatě jsou její knížky očekávány, je jasné, že jsem svodům tzv. Grišaverza (grišovského univerza, grišovského světa; EN: Grishaverse) nepodlehla sama.
