Georgia

id_078_web
Georgia O’Keeffe: Oriental Poppies, 1927. The Collection of Frederick R. Weisman Art Museum at the University of Minnesota, Minneapolis. © Georgia O’Keeffe Museum / DACS, London. Zdroj: tate.org.uk

Je několik umělců, kteří se svými díly dotýkají samého dna mé duše. Z části jsou to zároveň takoví, kteří málokdy na výstavách překročí hranice svého kontinentu – a vidět jejich díla naživo je pro mě tudíž podobný zážitek, jako pro věřícího mše svatá.

Georgia O’Keeffe je jedna z takových umělkyň. Continue reading “Georgia”

Neváhej a ber! – Laureáti Chalupeckého ceny v Brně

pp_nevahejaber_instalace_foto_bratru_velnerova_001
Vstup do výstavy. Foto: archiv Moravské galerie v Brně.

Moravská galerie vystavuje do 19. března souhrn děl laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, která pochází z Magnus Art, umělecké sbírky J&T banky. Ta se zaměřuje na progresivní české umění a podmínkou zařazení do sbírky je, aby díla pocházela ze stejného období jako ta vítězná. Pokud mě paměť nešálí, s několika z nich se můžete setkat přímo na výstavě.

Výstava je rozvržená chronologicky – časová osa začíná rokem 1990, kdy cenu obdržel Vladimír Kokolia a končí rokem 2015 s dílem Barbory Kleinhamplové. Právě jednoduché členění je důvodem, proč bych ji doporučila zejména všem, kterým současné české umění nic neříká. Není se tam jak ztratit ani nemusíte uvažovat nad nějakým sofistikovaným zastřešujícím konceptem. Prostě vstoupíte do dveří a začnete ochutnávat, co nejlepšího se podle různých odborných porot urodilo v této zemi za posledních pětadvacet let. Můžete počítat jak s tradiční malbou a kresbou, tak instalacemi, performance nebo videem – záběr Ceny je úmyslně co nejširší.

Samozřejmě, že o tom, jak dobře Cena reprezentuje místní uměleckou scénu, bychom mohli debatovat do aleluja. Mně se však výstava zdá jako dobrý rozcestník pro její počáteční objevování a mapování, odkud se pak každý může vydat, kam bude chtít. Jako laik oceňuji její přístupnost, umocněnou ještě výkladem průvodkyně na komentované prohlídce, která nám krom děl samotných přiblížila i jejich autory a to, čím se zabývají ve své tvorbě obecně. Na stránkách MG se mi nedaří najít, jestli chystají další komentovanou prohlídku, ale pokud náhodou ano, zvažte – mimo jiné je to pohodlný způsob, jak modernímu umění lépe porozumět.

Last-minute výstava: V novém světě

 

ns_720
Oficiální grafika k výstavě na gvuo.cz

Hanba mi, že o tom píšu tak pozdě, ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy – do 8. ledna máte šanci zhlédnout v Galerii výtvarného umění v Ostravě úžasnou výstavu. Opět za ní stojí silný kurátorský tým v čele s Karlem Srpem, s nímž jste se mohli setkat už dříve v rámci Svárů zření, Černých sluncí, Jana Zrzavého či Bohumila Kubišty – a právě momentálně probíhající výstava s názvem V novém světě je završením mnohaletého galerijního projektu, zaměřeného na české moderní umění, který započal Sváry zření.

Cílem bylo tentokrát vytvořit první výstavu, která by co nejkomplexněji reprezentovala české umění mezi lety 1917 – 1927. Jde o zásadní období nejen díky historickým milníkům – skončení první světové války, vznik mnoha samostatných států včetně Československa – ale také proto, že se během něj prudce rozvíjela místní umělecká scéna, která přivítala vznik uskupení jako Devětsil, Sociální skupinu nebo Tvrdošíjné.

Výstava pokrývá téměř všechny oblasti tvorby – od tradiční olejomalby přes různé grafické techniky a sochy až po fotku, typografii a koláž; zároveň se snaží o nastínění převládajících témat, která se odrážejí v tvorbě osobností našeho moderního umění, včetně těch ne tolik známých. Část věnovaná Ostravě překvapivě se zbytkem ladí víc, než by se dalo čekat. Celkově se podařilo navzdory různorodosti exponátů zachovat integritu výstavy jako celku.

Vzhledem k bohatosti, kterou české umění během zmíněného desetiletí nabízelo, a omezeným výstavním prostorům GVUO byl V novém světě ambiciózní projekt. Co ovšem jako laický návštěvník můžu soudit, tak velmi zdařilý. Tak rychle, než skončí!

—> Chci na výstavu V novém světě / Podmínky modernity 1917 – 1927

Warholův záhonek

Se spolubydlící jsme si včera na cestě ze Špilberku uvědomily, že jsme obě byly naposledy v galerii v říjnu v expresionistické Vídni. Poté se ona ponořila do hlubokých vod bakalářky a já… měla obrazů na nějakou dobu plné zuby.

Nicméně teď jsem zase zpátky. Warhol mě příjemně osvěžil, výstava to byla totiž poměrně krátká a nevyčerpávající. Každá výstavní místnost byla jinak zařízená – ať už šlo o tapetu z jeho kreseb, syté barvy nebo stříbrnou fólii, připomínající mistrovu Factory – takže vždycky zaujala pozornost a působila úplně jinou atmosférou. Mohly jsme si prohlédnout prakticky všechno – od Warholových ilustrací přes jeho plakáty a desky až po nádobí a knihy o něm – jenomže to byl zároveň kámen úrazu celé výstavy, která nedržela pohromadě jako celek.

Continue reading “Warholův záhonek”

Hledání Chandigarhu

Kéž bychom věděli, co to ten Chandigarh vlastně je.

Čandígarh. Foto: Milan Pitlach. Zdroj: designmagazin.cz

Galerie architektury v Brně prodloužila do 27. února výstavu fotek z indického města Chandigarh (počeštěně Čandígarh), na jehož plánování se podílel francouzský guru architektury Le Corbusier. Čandígarh leží na rozhraní dvou spolkových států Harijána a Pandžáb, jimž slouží jako hlavní město, a podobně jako Brasília Oscara Niemeyera vyrostla na zelené louce. Rovněž jako Brasília nese výrazné rysy svého architekta. (Co je zajímavé, Le Corbusier mj.”své” město rozdělil do sektorů, z nichž každý slouží jednomu účelu: nakupování, stravování, bydlení, atd.)
Návštěvníka výstavy měly do Čandígarhu přenést fotky architekta Milana Pitlacha. Kromě nich galerie nabízela i několik Corbusierových skic a dokumentaci jeho návštěvy ve Zlíně. Prostory, kde jste si je mohli prohlédnout, byly malinké, ale i kdyby byly větší, stejně by to celou výstavu nezachránilo. Jako návštěvník, který v architektuře není kovaný, ale zajímá ho, jsem totiž celou dobu musela usilovně přemýšlet, na co se to dívám, k čemu to slouží a odpovídat si na mnoho jiných otázek, které se mi vynořovaly v hlavě; zejména ale na to, jak se tedy v Čandígarhu žije a jaké to je město. Protože to jsem se z vystavených fotek nedozvěděla.
Fotky byly možná řemeslně dobré a solidně zachycovaly sofistikovanou těžkost Corbusierových budov, avšak tím, že byly často z detailu, jste nevěděli, na co se to tedy díváte. Organizátoři k nim nedodali žádné popisky, žádné kratší vysvětlení pro laické návštěvníky, nic; byli jste hozeni přímo do vody vysokých zdí a rozpálených kamenů. Díky nim Čandígarh vypadal jako opravdu nepříjemné město k životu (možná také proto, že jste dohromady za celou výstavu v něm zahlédli tak pět lidí). V záplavě těch zdí a rohů a střech a hran mi chybělo zasazení do širšího kontextu (město jako celek); ta avizovaná silueta člověka, na níž jsem se těšila, se tam vůbec neobjevila.
Výstavu jsem měla zvládnutou za okamžik, protože nebylo moc čím se zabývat. Žádný ze slibovaných materiálů mi neodpověděl na otázku, co za město to ten Čandígarh je. I kdyby výstava neměla být o městě celkově, ale o Corbusierově příspěvku, tak přesto nabízela žalostně málo. Možná byly všechny ty informace, které jsem jako návštěvník hledala, ukryté v brožuře hned u vchodu. Ale pokud mám jít do galerie s tím, že si budu jen číst v brožuře (mimochodem naformátované tak, že se v ní čte špatně), abych se něco dozvěděla, tak je na místě zamyslet se, k čemu vlastně taková výstava slouží.

Zdroj informací v prvním odstavci: Wiki, stránky galerie

Sto let s Jiřím Kolářem

Museum Kampa momentálně vystavuje výtvory jednoho z mých nejoblíbenějších umělců. Jejím úkolem je uctít stoleté výročí Kolářova narození, přičemž k tomu využívá hutné zastoupení Kolářových děl ve svých sbírkách.

Jiří Kolář: Lichtenstein zpěvavý, 1970. Zdroj: kybl.net

Snad u nikoho jiného by sáhodlouhé odstavce sofistikovaných kunsthistorických úvah nepůsobilo tak nepatřičně jako právě u Jiřího Koláře. Jeho práce jsou milé i pronikavě humorné, ale ve své lehkostí skrývají důvtip, který vyráží dech. Řada z nich totiž vznikla “pouhým” stříháním a lepením papíru. Na druhou stranu však tato jednoduchost a repetitivita po určité době může také nudit, pokud se autor nechává strhnout formou a zapomíná také na obsah. Od osobitého sdělení se tak ocitnete spíše u sériového manufakturního produktu.

Neznámý Goetheho dopis z jeho objevu Planety ptáků, 1969. Zdroj: butdoesitfloat.com

To se však na Kampě naštěstí často nestává. Osvěžilo mě, že hravost a použití věcí, které nám všem leží doma a jen je házíme do sběru mají v galeriích stále své místo, ačkoliv si výstavní prostory asociujeme spíše s mocnými olejovými veledíly než s Kolářem, který je velice rád stříhá, trhá, muchlá a lepí.

P. S. Museum Kampa už poněkolikáté prodloužilo trvání výstavy, tentokrát do 8. února. Lepší zprávu si asi nelze přát! Informacíchtiví nechť zavítají na: http://www.museumkampa.cz/cs/Vystavy-15.htm

Optická báseň 2, 60. léta. Zdroj: artsy.net
Koláž z korespondence s Béatrice Bizot
(vystavená v rámci Korespondáže v NG). Zdroj: radio.cz
Venuše, 1965. Zdroj: tumblr.com

Muchláž. Zdroj: beinmag.cz