Metafory Daniela Balabána

“[Malování] Je to moje cesta, způsob života. Tím malováním získávám od sebe odstup, abych se mohl uvidět. Je to takový rozhovor sám se sebou. Malování je, jako každá práce, tak trochu návykové a dává mi aspoň částečně jakýsi smysl. Pokud mé obrazy někomu druhému něco řeknou, nebo ho potěší, tak je to úžasné.”

Naposledy mě zaujala výstava maleb Daniela Balabána v Moravské galerii, a to tak, že jsem ji zhlédla již dvakrát a než skončí, určitě se za ní zastavím ještě jednou.
Vertikální pieta, 1998. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Podruhé jsme měli s přáteli to štěstí, že jsme v sálech narazili na autora samotného během jím komentované prohlídky. Protože ve skupině zvědavců byly i děti, které srandovně na velká akrylová plátna plné metafor, jimž nerozuměly, kulily oči, přizpůsobil tomu Balabán také svůj výklad. Mluvil jednodušeji, vysvětloval, proč namaloval zrovna to, co namaloval, jaké (mnohdy vtipné a velmi jednoduché) situace ho k tomu vedly, a kterých lidí se to týká. Celá prohlídka trvala snad dvacet minut.

Daniel Balabán: Černé citrony, 2003. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

 

Nevím, jak malíř vykládá normálně, jsem ale za ten výklad ráda, neboť kromě toho, že byl i navzdory své krátkosti výživný, mě pobídl k tomu, abych se na vystavené obrazy dívala jinýma očima.
Ačkoliv ani jeden z nás, kteří jsme tam byli, není kovaný v dějinách umění či malbě samotné, Balabánovo dílo na nás hluboce zapůsobilo. Nejde jen o chytrou symboliku, která není protivně přesložitá, nýbrž překvapuje svou jednoduchostí, kterou přitom musíte trochu objevovat (kopat, dokud nenarazíte na žílu – jmenovitě například pohled na kříž z boku, jak ho neznáme, a kde je tma), o zvláštně vybrané kombinace objektů, které následně k divákovi promlouvají nebo o očividnou estetiku, jejíž jemnost překoná i nezdravé a umělé vzezření akrylových barev. Jde také o to, že se Balabán ve svých malbách – tu ironicky, tu spíš melancholicky – dotýká témat, která dohromady vytvářejí výrazný, ale nepodbízivý a nenásilný náhled na aspekty lidské existence; kousek pravdy jednoho z těch šesti miliard, s nímž se ovšem nemálo z nich dokáže ztotožnit.

Havran, 2004. Zdroj: archiv MG, moravska-galerie.cz

Vzhledem k tomu, že se u Balabána často objevují religiózní motivy, nemohla jsem si odpustit tuhle hudební intervenci:

SALVADOR DALÍ II. Pozdější tvorba

Salvador Dalí: Měkký autoportrét se smaženou slaninou, 1941. Zdroj: a-r-t-history.tumblr.com
Po dlouhé době vám konečně přináším druhý díl příspěvku o nejznámějším surrealistovi světa. Rozebereme jeho metodu k tvoření obrazů, podíváme se na jeho nejslavnější díla a také na Teatro Museo Dalí, největší surrealistickou strukturu světa, Dalího mauzoleum a zároveň galerii jeho prací a myšlenek.

Částečná halucinace: Šest zjevení Lenina na klavíru, 1931. Musée National d’Art Moderne, Centre Georges Pompidou, Paříž. Zdroj: wikipaintings.org
Paranoicko-kritická metoda, kterou jsem zmínila v minulém díle, se stala nejen jakýmsi Dalího “podpisem”, ale také jeho životní cestou. Je to jeho největší příspěvek surrealistickému hnutí. Paranoicko-kritickou metodu “sám definuje jako vystupňováni tvořivého soustředění a jako schopnost nepřetržitého bytí a vývinu. Konstatuje: ‘Paranoicko-kritická aktivita je metoda samovolného uvolňování iracionálního vědomí, která se zakládá na asociativním kritickém výkladu delirantních projevů,’ “ jak uvádí Štěpánek (1989) ve svém článku o Dalím pro Ateliér. Podle Johna Glavese-Smitha (2010) metoda “spočívala v intezivním zírání na sadu předmětů, dokud člověk nespatřil sadu jinou. [Dalí] Zkoumal nevědomé tajné touhy, jeho dílo odhalovalo sexuální úzkost, paranoiu a odpor”, přesně podle učení Sigmunda Freuda.
Dalí se v onom osudovém roce 1929 se také stal oficiálním členem pařížské Surrealistické skupiny, přestože mu surrealismus nebyl cizí již dva roky.
Zaostřeno na: Persistence paměti
V roce 1931 Dalí namaloval svůj pravděpodobně nejznámější obraz, Persistenci paměti, se slavnými měkkými hodinkami. Říká se, že má vyjádřit několik myšlenek, z nichž ta nejhlavnější je, že čas je proměnlivý a všechno je zničitelné.
Persistence paměti, 1931. Museum of Modern Art, New York, USA.
Jak obraz vznikl? Ve své autobiografii tajný život Salvadora Dalího (1942) umělec popisuje, že měl jeden den na večeři kromě jiného také camembert, a “rozjímal nad filosofickým problémem superměkkého,” přičemž se poté šel naposledy podívat na obraz, který měl rozdělaný. V tom momentě se mu zjevila představa dvou měkkých hodin, z nichž jedny visely na stromě. (Glaves – Smith, 2010)
Z tohoto obrazu můžeme extrahovat některé prvky, které se opakují ve více Dalího dílech. Jsou to:
  • Měkké hodinky, poukazující na nestálost, proměnlivost času, paměť a úpadek; někteří autoři se domnívají, že zároveň symbolizují Dalího strach z impotence.
  • (Obecně) Měkké věci – Dalí byl fascinovaný nestálostí, nedefinovatelností měkkých předmětů. Zejména měl slabost pro předměty, které byly navenek tvrdé a uvnitř měkké (chleba, vejce).
  • Hmyz, Dalího symbol rozkladu. Hejno mravenců se objevuje na mnoha jeho obrazech a v divákovi dokáží vyvolat nepříjemný pocit. Říká se, že Dalí sám měl z mravenců hrůzu. V dětství našel mrtvou ještěrku, na níž se hemžil tento drobný hmyz.
  • Krajina, inspirovaná Katalánskem, Dalího rodnou zemí. Vládne v ní bezčasí a velmi se podobá krajinám Giorgia de Chirica.
  • Zdeformovaný člověk (zde tvář), znázorňující většinou buď autora samotného, Galu nebo jiného blízkého člověka. Dalí prolínal tváře s tvary kamenů a skal u Cadaqués, kde žil; tato tvář se objevuje rovněž ve Velkém masturbátoru či Tajemství touhy (obě 1923). (Glaves – Smith, 2010)
   
Antropomorfní chléb, 1932.
Záhada Viléma Tella, 1933. Moderna Museet, Stockholm.
Retrospektivní busta ženy, 1933. Soukromá sbírka. Asambláž, složená z
nalezených objektů. Nahoře můžete vidět sošky, zpodobňující scénu z Milletova
Klekání k modlitbě (1859), na které byl Dalí fixovaný.
Jak všichni víme, postupem času si získala věhlas nejen Dalího díla, která oslovovala široké vrstvy publika, tak i jeho výstřední osobnost. Ocital se v nejvyšších kruzích a v nejčtenějších novinách. Své práci tak nemohl udělat lepší reklamu. 
Tvář Mae West, která může být použita jako byt, 1935.
Fotografie z Teatro Museo Dalí, kde se pokusili o ztvárnění tohoto interiéru. Zdroj: Andrew Satter, flickr.com/photos/asatter/
Poznávacím znamením Salvadora Dalího byl pečlivě upravený knír (jehož konce si údajně promazával medem, aby na něj lákal mušky), vycházková hůl a výrazný oblek. Všude jej doprovázela Gala, jeho životní múza, která jej inspirovala a starala se o právní a finanční záležitosti úspěšného umělce.
Paranoická tvář, 1935. Jedná se o tvář, složenou z krajinných objektů.

Měkká konstrukce s vařenými fazolemi (Předtucha občanské války), 1936. Museum of Art, Philadelphia, PA, USA. Dalí tento obraz namaloval půl roku před vypuknutím občanské války ve Španělsku. Něčí tělo ztrápeně bojuje samo se sebou, zatímco je na zemi pohozena hrst fazolí. Dalí k tomu řekl, že “si nedovede představit, že by šlo spolykat tolik nevědomého masa bez přítomnosti (jakkoliv nudné) nějaké moučnaté, melancholické zeleniny.”

Pár s hlavami v oblacích, 1936.Museum Boijmans van Beuningen, Rotterdam.
Na konci třicátých let byl vyloučen ze skupiny surrealistů. Tvrdí se, že se to stalo kvůli jeho extrémním názorům, zahrnujícím podporu diktátora Franka ve Španělsku (z jehož vlády mají Španělé dodnes trauma) a dokonce Hitlera a fašismu, ví se však, že byl také na kordy s vůdcem hnutí Andrém Bretonem, zvaným “Papežem surrealismu”. 
Narcisova proměna, 1937. Tate Gallery, Londýn. Sledujeme proměnu klečícího muže v ruku, držící vajíčko, z něhož se líhne narcis.

Humří telefon, 1938. Telefon a humr mají pevný krunýř (humr je navíc uvnitř měkký), což v Dalím vyvolávalo sexuální asociace.
Surrealisté ho vinili také z prospěchářství a házeli na něj špínu, jak mohli, ale Dalímu to bylo s jeho typickou arogancí jedno. Před druhou světovou válkou manželé prchli do Ameriky, kde Dalí nadále sklízel úspěch, a do milovaného Katalánska se vrátili roku 1948.
Geopolitické dítě, pozorující zrození nového člověka, 1943.

Sen, způsobený letem včely kolem granátové jablka sekundu před probuzením, 1944. Museo Thyssen – Bornemisza, Madrid.

Má žena, nahá, zamyšleně pozorující její vlastní tělo, které se stává schody, třemi sloupy,
nebem a architekturou, 1945. Soukromá sbírka. Zdroj: wikipaintings.org
Tehdy započíná nová etapa v autorově tvorbě, která potrvá 15 let, a kterou někteří umělečtí kritici nazývají jako klasickou. Dalí se věnuje ztvárňování vědeckých, historických a náboženských témat na velká plátna. Sám toto období nazývá jako “Nukleární mysticismus”. Puntičkářským způsobem, podobajícím se dávným vlámským mistrům, a s neobyčejnou imaginací zobrazuje božskou geometrii, DNA, hyperkostku nebo Cudnost. Používá pro to optické iluze, holografii a matematické vzorce.
Pokušení sv. Antonína, 1946. Musée Royaux des Beaux-Arts, Brusel.

Portrét Picassa, 1947. Gala-Salvador Dali Foundation, Figueras.

Dematerializace nedaleko Nerova nosu, 1947.

Sloni, 1948.

Leda Atomica, 1949.
Galatea sfér, 1952.
Celá šedesátá léta, až do poloviny sedmdesátých let, Dalí věnoval výstavbě svého Divadla – Muzea. (Teatro Museo Dalí ve Figueres, Španělsko) V budově kdysi sídlilo obecní divadlo, kde Dalí ve svých 14 letech poprvé vystavoval. Celá stavba je podle jeho návrhů, je zapsána jako největší surrealistické dílo na světě, a návštěvníci se mohou pokochat velkým množstvím Dalího prací od úplně prvních pokusů až po poslední počiny před smrtí. A stát nad jeho hrobkou.
Mladá panna, autosodomizovaná rohy její vlastní cudnosti, 1954. Soukromá sbírka.

Svátost poslední večeře, 1955. National Gallery of Art, Washingon, DC, USA.
Já sama mohu Teatro Museo vřele doporučit. Pokud existuje nejhravější a nejvynalézavější galerie na světě, buď jí je právě Dalího muzeum anebo jí velmi silně konkuruje. Už venku se stáváte součástí Dalího hry a jakmile vás budova spolkne, ocitnete se jako v říši divů. (Zaplněné davy dalších zvědavých turistů.) Do architektury se umělcovi podařilo zakomponovat muší oči, všude narážíte na klamy a iluze a jeho posedlost navenek tvrdými a uvnitř měkkými věcmi. A samozřejmě na velikášství a nerměnou fantazii, kterou malíř oplýval. 
Venkovní pohled na Teatro – Museo Dalí ve Figueres, Španělsko. Zdroj: españaescultura.es
Nanebevzetí, 1958. Soukromá sbírka.

Meditativní růže, 1958.
Za sebe mohu doporučit projít si muzeum s průvodcem, neboť naše paní průvodkyně dokázala nejen zajímavě mluvit, ale také byla přátelská a sdělila nám mnoho detailů z Dalího života. V sousední budově pak naleznete výstavku nádherných šperků, které Dalí navrhoval. Jediné, co mě mrzelo bylo, že jsme na prozkoumání téhle obří hříčky měli poué dvě hodiny, když si přitom zaslouží mnohem delší čas.
Gala, zamyšleně pozorující Středozemní moře, což se z 18 metrů stává portrétem Abrahama Lincolna.
Museo Teatro Dalí, Figueres, Španělsko.
Tolle, tolle, crucifige eum (Jan 19:15), 1967. Zde jsou patrné vlivy
abstraktního expresionismu.
Ke konci svého života se umělec také nenudil. Stihla ho porucha motoriky, kdy se mu neustále třásly ruce a ztratil v nich sílu. Jeho živelná manželka údajně velmi vystrkovala růžky a hrad Púbol, který pro ni Dalí koupil, přeměnila na pevnost, kam si vodila milence, samozřejmě až poté, co manžela nechala všechno vybavit a zařídit. Přesto, když roku 1982 zemřela, to pro Dalího byla neuvěřitelná rána a o mnoho let už ji nepřežil. Nepomohlo mu příliš ani jeho jmenování do šlechtického stavu španělským králem v tom samém roce.
Halucinogenní toreador, 1970. Salvador Dali Museum, St. Petersburg, Florida, USA.

Při psaní textu jsem čerpala z:

Rufino Tamayo: Šťavnatý Indián

Rufino Tamayo: The Juicy Indian

Rufino Tamayo: El Trovador (Trubadúr), 1945.Zdroj: artmastered.tumblr.com

Zatím jsme se na Avante guardia! pohybovali zejména na evropském území, byli bychom však pošetilí, kdybychom si mysleli, že je něco k vidění pouze u nás doma. Proto si dnes uděláme výlet za Velkou louži a to do slunné mexické Oaxaca, odkud pochází málo známý, avšak pozoruhodný malíř se zapotéckou krví.

We spoke so far about European art only and that’s something I’d like to interrupt in this article. It’d be foolish to think that the only interesting art is made at home so let’s make a trip across the ocean to visit sunny Oaxaca where a less known but noticeable painter with Zapotec blood was born.

Rufino Tamayo: Dos perros (Dva psi), 1941. Zdroj: dailyartfixx.com

Malíře a muralistu Rufina Tamaya ovlivnil v jeho tvorbě nejen jeho indiánský původ, ale rovněž surrealistické a kubistické hnutí. Způsob, jakým maloval, se individualizoval zejména během první poloviny dvacátých let, kdy se Mexiko vzpamatovávalo z revoluce. Nenechal se ovlivnit nikým jiným a zůstal věrný zpodobování svých vlastních vizí Mexika. Militaristické komunistické přesvědčení Diega Rivery nebo radikální názory Davida Siquieros mu byly cizí.

Sandías (Vodní melouny), 1977. Zdroj: windmills-ofyourmind.blogspot.com

 

Painter and muralist Rufino Tamayo was influenced by his Indian heritage as well as by surrealistic and cubistic movement. The way he painted became individual mainly during the first half of 20th century when Mexico recovered from revolution. He didn’t let any other artist to influence him and didn’t support Diego Rivera’s militant communistic orientation, same as David Siquieros radical socialistic postures.

Luna y sol (Měsíc a slunce), 1990. Zdroj: joseveraantiques.com

V jeho obrazech nejvíce obdivuji živost a svébytnost barvy, kterou Tamayo používá v energických kombinacích (připomínajících indiánské umění) k zachycení jinak obyčejných námětů. V jeho podání se plátno mění na vypravěče pověstí a mouder staré americké kultury. Objekty žijí kouzlem, které jim vdechli bohové, a jsou připraveny zasáhnout do našeho života.

Mujeres alcanzando la luna, 1946. Zdroj: dailyartfixx.com

What I admire the most in his paintings is the vividity and peculiarity of color which Tamayo uses in energic combinations, reminding me of Indian art, to capture quite ordinary motifs. In his view the canvas becomes a storyteller of fables and myths of ancient American culture. The objects lives with charm, given by gods, and are ready to intervene in our lives.

Alfons Mucha: Rozmarná secese

Alphonse Mucha: The Whimsical Secession 

 

Výstava plakátů Alfonse Muchy, která patří světoznámému tenistovi Ivanu Lendlovi, se po pouhých sedmdesáti dnech stala nejnavštěvovanější uměleckou výstavou v historii České republiky. 18. června dveřmi Obecního domu v Praze prošel stý tisící návštěvník, jak pořadatelé také na svých stránkách píší. Předpokládám, že během prázdnin bude počet zvědavců ještě více stoupat.

The exhibition of Alphonse Mucha’s posters which belong to the famous tenist Ivan Lendl became the most visited art exhibition in the history of the Czech Republic and it happened after only seventy days since it was opened. On June 18 the 100,000th visitor passed through the doors of Obecní dům (Municipal House) in Prague, as the organizers reported. I suppose the attendance will rise even more during summer holiday.

Alfons Mucha: Umění: Tanec, 1898. Zdroj: gelaskins.com

Ať už jste fanoušky jeho přelomových plakátů, teatrální Slovanské epopeje, téměř neznámých fotografií anebo nemůžete Art Nouveau ani cítit, jednomu faktu se nevyhne nikdo z nás – Alfons Mucha si v průběhu svého života, ale zejména po své smrti vydobyl obrovskou popularitu a návštěvnost této výstavy ji jen potvrzuje. Zájemci se mohou kochat až do 31. července.

Being a fan of Mucha’s breakthrough posters, theatrical Slav Epic, almost unknown photographs or hating him as much as you can, we all can’t avoid one fact – Alphonse Mucha gained during his lifetime (but mostly after his death) great fame and the attendance of this exhibition only confirms it. Those who are interested can please themselves with Mucha’s Art Nouveau until July 31.

Alfons Mucha: Autoportrét, 1899. Zdroj: poulwebb.blogspot.com

Abychom se trochu rozehřáli, než se někteří z vás třeba vydají do “jámy lvové”, rozhodla jsem se k příležitosti této expozice připravit pro vás článek, kde si nejpopulárnější zlomek tvorby “zakladatele plakátové reklamy” přiblížíme. Připoutejte se, vrhneme se totiž přímo do víru sladkých pastelů, tun květin a vzdouvajících se drapérií!

To get into the mood before some of you may go into the “lion’s den” I prepared an article where we can focus on the most famous fragment of Mucha’s work. Be sure to fasten your seat belts because we’re heading straight into the sweet pastels, tons of flowers and billowing draperies!

Alfons Mucha – jeden z nejslavnějších českých malířů, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších secesních malířů vůbec, sám sebe paradoxně za představitele secese nepovažoval; naopak mu byl ten termín protivný. Když si však prohlížíme jeho obrazy, zejména tedy plakátovou tvorbu, jíž se nejvíce proslavil, bohužel pro pana Muchu se tomuto označení nejde vyhnout – není snad “čistokrevnější” secese.

Alphonse Mucha – one of the most famous Czech painters who is also considered to be one of the most important secession painters on the contrary didn’t consider himself being that. In fact, he hated the term. However, when we go through his poster production, unfortunately for Mr. Mucha it’s impossible to avoid that “s” word. There probably isn’t “purer” secessionist.

Alfons Mucha: Gismonda, 1894. Source: commons.wikimedia.org

Přelom v jeho životě i kariéře zcela jistě představuje rok 1894. Mucha tehdy navrhl plakát pro představení Gismonda, v němž hrála herečka Sarah Bernhardtová, hvězda Théâtre de la Renaissance. Zatímco jeho nakladatel Armand Colin původně z výsledku nadšený moc nebyl, ostatní lidé ano – během jednoho týdne Mucha nadchl celou Paříž, kde tehdy žil a pracoval, a získal si zákazníky a obdivovatele, a to včetně herečky samotné. S ní úzce spolupracoval následujících pět let.

Pro zvětšení klikněte na obrázek. 

The breakthrough in his life came in 1894. At that time Mucha designed a poster for Gismonda, a play where Sarah Bernhardt starred, being a known actress from Théâtre de la Renaissance. While his publisher Armand Colin wasn’t that satisfied with the result, other people were of different opinion – Mucha enthused the entire Paris where he lived and worked then, and the poster gained him clients and admirers including Bernhardt herself. Mucha closely worked with her the next five years.

Click on the pictures to enlarge them.

Médee, 1898. MoMA NY. Zdroj:
arthistory.about.com

Lorenzaccio, 1896. Soukromá sbírka.
Zdroj: commons.wikimedia.org

La Samaritaine, 1897. Zdroj:
codex99.com
V roce 1897 Mucha poprvé samostatně vystavoval nejen v Paříži, ale také v Praze v Topičově salonu – na obou místech prezentoval přes stovku svých litografií. Za svůj život jich vytvořil obrovské množství, z nichž mnohé patří do sérií ročních období, umění nebo květin. Kolem jeho plakátů se dokonce již tehdy strhla sběratelská horečka, přičemž na počátku nového století měl příležitost několik let pobývat a pracovat i v Americe.

In 1897, Mucha exhibited for the first time not only in Paris, but also in Prague. In both places he presented over hundred of his litographies. During his life, the artist created a great amount of such works, ordering a lot of them into series of flowers, arts or seasons of the year. There was something like collector-rush about his posters, later (thank to the fame) allowing him to live and work for several years in the USA.

Ovoce a květina, 1897. Source: poulwebb.blogspot.com
Fruit and Flower, 1897.
Čtyři květiny (Karafiát, lilie, kosatec, růže), 1898. Source: helloveryvanilla.blogspot.com
Four flowers: Carnation, Lily, Iris, Rose, 1898.
Denní doby (Ranní probuzení, Denní jas, Večerní rozjímání, Noční odpočinek), 1899.
The Times of the Day: Morning Awakening, Brightness of Day, Evening Contemplation, Night’s Rest, 1899.
Source: muchafoundation.org

Čtyři roční období, 1900.
The Seasons of the Year, 1900. Source: helloveryvanilla.blogspot.com

Čtyři drahokamy (Rubín, ametyst, smaragd, topaz), 1900.
Four Precious Stones: Ruby, Amethyst, Emerald, Topas, 1900. Source: helloveryvanilla.blogspot.com
Kromě plakátů se Mucha samozřejmě věnoval i jiným druhům tvorby. Navrhoval šperky, kalendáře, barevná okna, bankovky či poštovní známky. Nejvíce si cenil své nekomerční tvorby, přičemž za své mistrovské dílo považoval rozsáhlý cyklus olejů Slovanská epopej. “Mucha sám se vždy snažil o to, aby jeho díla byla inspirována přírodou a jeho pocity, prohlašoval, že umění existuje pouze proto, aby zprostředkovalo duchovní zážitky,” píše Martina Glenn na svém Artmuseu.
Byla to však právě komerční tvorba, která Muchovi vydobyla takový věhlas.

Mucha devoted himself not only to the poster production, but also to other kinds of art. He designed jewellery, calendars, coloured windows, bank notes or postage stamp. He valued his noncommercial pieces the most, considering the Slav Epic as his masterpiece. “Mucha always tried to be inspired by the nature and his feelings, claiming that the art only exists to provide us spiritual experience,” says Martina Glenn from Artmuseum.

It was his commercial production though which brought him the prestige.

Flirt – Biscuits Lefévre-Utile, 1899. Source: leninimports.com
Bières de la Meuse, 1897. Source: commons.wikimedia.org
Monaco – Monte Carlo, 1897. Source: backtoclassics.com

Moët&Chandon – Dry Impérial, 1899.
Source: wikipaintings.org
Za pozornost ovšem stojí i knihy, které Mucha napsal a vydal – Documents Décoratifs v r. 1902 a Figures Décoratives v r. 1905. První jmenovaná byla jakousi příručkou, jak vytvářet ornamenty, přičemž se stala záhy hlavní učebnicí secesní ornamentálnosti. V druhé publikaci Mucha vysvětluje principy v zobrazování postav.

Not only his paintings deserve attention, his books are interesting, too. He wrote and illustrated ‘Documents Décoratifs’, published in 1902 and ‘Figures Décoratives’ in 1905.
The first named was a kind of handbook showing how to create secession ornaments while in the second one Mucha explained his principles of depicting human  figures.

Documents Décoratifs, str. 11, 1902. Source: blog.paperblanks.com
Figures Décoratives, 1905. Source: artbrutist.tumblr.com
V čem nejspíše tkví tajemství úspěchu Muchových komerčních i nekomerčních plakátů a dekorativních panelů? Proč se líbí jak laikům, tak “profesionálům”? Proč se jeho výtvory prodávají za závratné sumy a lidé jsou ochotni stát na jeho výstavu dlouhou frontu?
Where does this success of Mucha come from? Why do both laymen and “professionals” like him? Why are his works sold for high prices and people are willing to wait in huge queue to see his exhibition?

Byzantské hlavy, 1897. Zdroj: poulwebb.blogspot.com
Mucha na svých plakátech téměř nezobrazoval žádné téma, které by bylo vyloženě negativní – jeho dámy mohou být šarmantní, okouzlující, svůdné, ale nikdy (anebo téměř nikdy) nevyvolají v pozorovateli ryze negativní pocity. Jediná veselá tematika a příjemné vzezření by však nestačily – Mucha byl zručný a talentovaný umělec, jehož dovednosti lze číst na každém jeho obraze. Dokázal vdechnout svým postavám příjemnou snovost a sympatické “červenání na líčkách” – život. Jak moc na hraně s kýčem či za ní se nacházejí, to už je na posouzení každého z nás.

Mucha almost didn’t depict any topic that would be purely negative – his women could by charming, seductive, but they never (or almost never) provoke negative (sad, melancholic) feelings. However, only happy subjects and nice image would’t be sufficient to cause such a success. Mucha was really skilled and talented artist and craftsman in one – you can notice his skills on every painting. He could inspire nice dreaminess and liveliness to all of his figures.
 

Champagne Prinet Publisher, 1897. Zdroj: wikipaintings.org
Kompozice většinou nebyla nijak složitá – doprostřed Mucha umisťoval dominantní prvek – ženskou postavu, kterou často zdobil kruhem za ní s dekorativními motivy, které vytvářely dojem jakési aureoly. Podle toho, v jaké pozici žena byla, s ní sladil i doplňující elementy. Obrazy nikdy nebyly minimalistické – Mucha měl slabost pro bohaté zdobení, složité křivky, záplavu květin v plném rozkvětu.
Which we can find in the composition, rhythm of movement and colour interplay.

The composition isn’t that much difficult in Mucha’s case – it’s always placing the dominant element in the middle of picture, being that mostly a woman figure, which he decorated with a circle filled with ornamental patterns, creating kind of a halo. Depending on woman’s pose he adjusted additional elements. His pictures are never minimalistic – Mucha loved rich decoration, sophisticated curves and tons of blooming flowers.

Zodiaque “La Plume”, 1896. Zdroj: poulwebb.blogspot.com
Díky dlouhým, ladným křivkám obrazy vzbuzují dojem plynulosti. Ten nejvíce vytvářejí a podporují drapérie, nařasené, splývavé, nadýchané látky šatů, a také dlouhé kroutící se vlasy dívek.

Long and eurhythmic curves create an impression of fluency. We can observe it in draperies – draped, airy fabrics and curling hair of girls.

Umění: Poezie, 1898. Zdroj: commons.wikimedia.org
Mucha si vypůjčoval symbolistické náměty a zbavoval je jejich ponurosti a těžkosti. Místo destruktivních femmes fatales často zobrazoval rozesmáté mladé ženy. Pokud k temnosti sklouzl, vždy ji používal spíše jako koření než základní stavební kámen díla. Tím zůstávala zdobnost, snaha o vyjádření esence krásy a o jakési propojení s přírodou.

Mucha took symbolistic motifs and rid them of their gloominess and heaviness. Instead of destructive femmes fatales he often depicted smiling young women. If he ever “slipped” to the darkness, he rather used it as a spice than a building stone. The base is decoration, an effort to express the esential beauty and to connect himself with the nature.

Job, 1896. Zdroj: wikipaintings.org
Použité zdroje: (až na interpretaci Muchovy úspěšnosti)
Sources (except of interpretation of Mucha’s success)

Pokud vás ještě ze vší té sladkosti a roztomilosti nebolí zuby (mě už ano), mám pro vás ještě na závěr jednu maličkost – Google Doodle pro 150. výročí narození Alfonse Muchy. Zbožňuju jejich malůvky k různým příležitostem!

And the last detail – Google Doodle, celebrating 150th anniversary of Mucha’s birth. I love their ideas of making the searching site more interesting!

Google Doodle pro 150. výročí narození Muchy, 2010. Zdroj: blog.couleurnature.com

    John Clang: Jedinečný jako všichni ostatní

    Času je stále málo a moje denní dotace hodin na spánek se z modu ‘žalostná’ ještě nezměnila. Pokud máte také napilno, doufám, že vám následující prokrastinační materiál přijde vhod. Já jsem čtením o umělci, jehož se vám chystám sice krátce, ale přece představit, strávila minimálně hodinu, kterou jsem mohla věnovat psaní seminárek. (Velice toho lituji. 🙂 ) Nemusíte se ovšem děsit, vám čtení tohoto článku tak dlouhou dobu nezabere, takže se určitě brzy k produktivní práci vrátíte…

    John Clang: Čas, 2012. Zdroj: johnclang.com

    Fotografa, jenž pro komplikovanost svého jména vystupuje pod pseudonymem John Clang už znáte díky jeho zajímavému projektu ‘sbližování’ odloučených rodinných příslušníků. Nedávno jsem narazila na jeho další práce, které mě zkrátka donutily se u nich zastavit a uvědomit si, že by byla velká škoda, kdybych se o ně s vámi nepodělila.

    Mimo kontext, 2005
    John Clang má několik témat, jimž se rád věnuje: jsou to zejména městské prostředí, všednost, odcizení a intimita v urbanistickém prostoru (být sám mezi tolika lidmi) a dopady vzájemného odloučení blízkých osob. Poslední téma je ryze osobní, neboť je sám synem, žijícím na kilometry daleko od své rodiny. Tomu se věnoval zejména ve výše zmíněném projektu Být spolu. Zabývá se také poměrně specifickou tematikou posouvání a přemisťování nám známých a zevšednělých objektů ve veřejném prostoru. To může znít kdovíjak, k pochopení si však stačí pouze představit, jak se cítíte, když například na vaší obvyklé cestě domů zjistíte, že ten obchod přestavěli na jiný, že už v zatáčce nestojí ten starý strom nebo že okraje toho pískoviště přetřeli na modro. Nezarazili byste se? Nevyvolalo by to ve vás také určitý posun či změnu v emocích, než byste si na to opět zvykli?
    Strach ze ztrácení existence, 2002
    “Nakonec, dobrá fotografie je taková, která nás postaví tváří v tvář naší vlastní existenci a vhodí doposud neznámého člověka do intimního okruhu, kam řadíme jen své blízké,” píše Clang na svých stránkách. “Spojuje v sobě zvláštní a krásné. Spojuje obecně. To všechno by podle mě měla kvalitní fotka zvládat.” Jestli všemi těmito vlastnostmi oplývají i jeho práce, posuďte sami.
    Mýtus ploché Země (2013)
    Zneklidňující série fotografií má vyjadřovat dnešní posedlost ‘zůstat nad vodou’ – zvládat své potíže a životní situace, udržet hlavu suchou, hlavně nespadnout; a to za jakoukoliv cenu. Chceme mít své životy i životy jiných maximálně pod kontrolou. Země je sice plochá, ale my si ji děláme schválně nestabilní a hrbolatou.
    Mýtus ploché Země (The Myth of Flat Earth), 2013
    Vymazání (2011)
    Jak trvalá může být naše existence tady na světě? Postupně bledneme, až zmizíme docela. Těla odcházejí a po nějaké době i vzpomínka na někoho, kdo mohl být kdysi pro nás tím nejdůležitějším. ‘Konečným vymazáním’ je pak samozřejmě smrt.
    Vymazávání (Erasure), 2011
    “Je ironické, že během vymazávání mých rodičů z těchto fotek zmizíkem jsem si vzpomínky na ně oživil. Jejich rychle stárnoucí tváře se staly odrazem pro úvahy o mé vlastní smrtelnosti – které začaly ještě když mi byly čtyři roky a já se sám sebe poprvé zeptal: ‘Co se se mnou stane, až naši umřou?’.”
    Cizinci (2010)
    Pokud nepatříte mezi ty šťastné, obdařené skvělou pamětí, pak se s obtížností pamatovat si všechny všední tváře určitě perete také. Máte jen velmi mlhavou představu o tom, jak dotyčný vypadal.
    Cizinci (Strangers), 2010
    Vlastní odraz (2010)
    “Vždycky, když jsem jako malý navštívil zoo, měl jsem z toho hroznou radost. Teď jako dospělý už se na tyto zážitky dívám jinak a ta zvířata mi přijdou naopak osamělá a ztrápená, uvězněná ve své stísněnosti, žijící každý den naprosto rutinně. Proč? Možná proto, že v nich vidím svůj vlastní odraz. Možná vůbec nejsem tak svobodný, jak si myslím, a možná nežiju svůj život tak naplno. Možná žiju stejně v zajetí, jako tahle zvířata, a ‘předvádím’ se pro očekávání společnosti…”
    Vlastní odraz (Self Reflection), 2010
    Čas (2012)
    Úzkost, cizost, všední intimita, kterou si neuvědomujeme. To všechno jsem našla v Clangově sérii Čas. Míjíme se na ulici, každý ponořený do sebe, žijící ve stejném čase a prostoru, ale zároveň úplně jinde.
    John Clang: Čas (Soho), 2012. Zdroj: johnclang.com
    Čas (Brooklyn Bridge), 2012
    Čas (Seaport Ice), 2012
    Strach ze ztrácení existence (2002)
    “Někdy, když mi naši opravdu chybí si s hrůzou uvědomuju, že je pro mě těžké si detailně vybavit jejich tváře. Bojím se, že jednou, až umřou, už nebudu schopen si jejich obličeje vybavit po nějaké době vůbec, a stanou se pro mne cizinci.”
    Strach ze ztrácení existence (Fear of Losing Existence), 2002
    Ground Zero (2001)
    Lidé, vytržení z kontextu (jak už název série napovídá, zde focení u Ground Zero, pomníku na místě zřícených Dvojčat v New Yorku) upozorňují na naši závislost na hmotných statcích, kam umisťujeme i svou identitu. Naše existence neustále vyžaduje potvrzování a hodnocení.
    Ground Zero, 2001


    Otevřená rána (2001)

    Proříznuté fotky krajin, kde otvorem vidíme do jakéhosi neidentifikovatelného prostoru, probouzí otázky, zda opravdu neexistují reality, alternativní k té naší, a připomíná spacialismus – italský směr, jenž vznikl po druhé světové válce. Mohly by v takové realitě žít třeba fantazie či představy, přání nebo chyby? A nenosíme si takovou realitu v sobě?
    Otevřená rána (Open Wound), 2001
    Otevřená rána, 2001

    SALVADOR DALÍ. Raná tvorba

    “V šesti letech jsem se chtěl stát kuchařem, v sedmi Napoleonem. Pak jsem se stal Dalím – jaká to gradace!”

    Autoportrét s rafaelovským krkem, 1922. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko. Zdroj: wikipaintings.org

    Génius, šílenec anebo oboje dvoje naráz? Salvador Dalí rozhodně nepatřil mezi lidi, na něž se snadno zapomíná, a svými extravagantními výstupy na veřejnosti, neskromným vyjadřováním se, svébytným humorem a talentem, o němž se zástupům jiných umělců jen zdá, se postaral o to, aby dodnes jeho jméno znělo zvučně i mezi naprostými laiky. 

    Na rozdíl od minulého dílu Surrealismu vynechám umělcův životopis a zaměřím se na jeho tvorbu. Tvorba Salvadora Dalího na vás čeká hned ve dvou dílech.

    Katalánský umělec, jehož ke konci jeho života povýšil španělský král do šlechtického stavu, tvořil bezmála sedmdesát let. Za tu dobu stihl namalovat kvanta obrazů, které jej pravděpodobně proslavily nejvíce, ale také vyzkoušet si práci designera, módního návrháře či sochaře.
    Holandský interiér, 1914. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko.

    Rodinný portrét, 1920. 

    Přístav Cadaqués (Noc), 1921. Salvador Dalí Museum, Florida, USA.
    Malování se začal věnovat již v brzkém věku, jak mohou ukázat jeho nejdřívější práce. Když mu bylo třináct a čtrnáct, otec mu dokonce uspořádal dvě výstavy. Obrazy z této doby jsou realistické, impresionistické a post-impresionistické. Zobrazuje zejména krajiny, kde vyrůstal, portrétuje a maluje klasická zátiší.
    Portrét umělcovy matky, 1920. 

    Pohled na Portdogue (Port Aluger), 1920. 

    Zátiší s rybou, 1922.

    Festival sv. Lucie připomíná Gauguinovo Vidění po kázání.

    Festival sv. Lucie ve Villamalla, 1921. Soukromá sbírka.

    Voyeur, 1921. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo Dalí ve Figueras, Španělsko.

    Nemocné dítě (Autoportrét v Cadaqués), 1921. Salvador Dali Museum, Florida, USA
    Během studií na Královské akademii krásných umění San Fernando v Madridu spřátelil s Luisem Buñuelem a Federikem Garcíou Lorcou, s nimiž později spolupracoval na významných projektech. Na akademii si však pobyl pouhý rok, protože za to, že vedl protesty proti jednomu z jejích kantorů, který dle Dalího nebyl pro jeho výuku dostatečně kompetentní, dostal vyhazov.
    Portrét mé první sestřenice, 1923. 

    Zátiší, 1923.

    Do školy se vrátil, nakonec však studia nedokončil a roku 1926 odjel poprvé do Paříže. Tam se setkal se svým tehdejším vzorem Picassem a díky němu vstoupil do kruhů pařížské avantgardy. Díla z tohoto období vykazují Picassův umělecký vliv na mladého malíře. 

    Kubistický autoportrét s La Publicitat, 1926.
    Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid.

    Rok 1929 byl pro Dalího klíčový v několika ohledech. Zaprvé, na své další cestě do Paříže se seznámil s Joanem Miró, Paulem Eluardem a Reném Magrittem, kteří mu představili nový, právě vzkvétající avantgardní směr, jemuž okamžitě propadl: surrealismus, a uvedli jej do skupiny surrealistů kolem Andrého Bretona.
    Figura na skalách, 1926. Salvador Dali Museum, Florida, USA.

    Zadruhé, dal hlavy dohromady se svým kamarádem z madridské akademie Luisem Buňuelem a společně natočili experimentální snímek Andaluský pes. Při jeho psaní se snažili oprostit od jakéhokoliv racionálna. Mnoho diváků se dodnes nemůže vyrovnat s některými drastickými scénami, zvláště s tou úvodní… Andaluským psem umožnili surrealismu ‘zabydlet se’ i v kinematografii.

    Med je sladší než krev, 1927.  Dle Wikipaintings údajně první Dalího surrealistický obraz, kde se definitivně vzdává všech uměleckých tendencí, které zkoušel předtím, a obrací se k novému směru v tvorbě.

    Med je sladší než krev, 1927. Soukromá sbírka. Všimněte si motivů, které se objeví i v jeho pozdějších obrazech. Ženské tělo, mršina, tvář se zavřenýma očima, cosi podobné aparátu… a také krajina samotná.

    A zatřetí – v Cadaqués se setkal díky surrealistům se svou životní partnerkou, múzou a bohyní, Galou (narozenou jako Elena Ivanovna Diakonova). V té době byla vdaná za Paula Eluarda a dokonce spolu měli dcerku Cécile. Mezi ní a Dalím však přeskočila pověstná jiskra. Dvojice se neustále scházela, až nakonec okolnosti vyústily v Galin definitivní rozchod s rodinou a začátek nového života po boku Salvadora Dalího.

    Aparát a ruka, 1927. Salvador Dali Museum, Florida, USA.

    V roce 1929 začíná nová éra i pro Dalího – od této doby se datuje jeho první surrealistická etapa. Definitivně opouští experimenty s impresionismem, kubismem či realismem a jeho malby ovládne několik hlavních motivů: snaha zobrazit lidský svět a jeho vnímání, užití koláže, objekty, nabité sexuální symbolikou a ideologie. Surrealistické tvorbě předchází četba Sigmunda Freuda, jehož Dalí zbožňoval. Vyvíjí si vlastní rukopis, který posléze krystalizuje v jedinečný, nezaměnitelný styl, založený na jeho tzv. paranoicko – kritické metodě. Té však bude patřit další díl Surrealismu.

    Harlekýn, 1927. Museo Espaňol del Arte Contemporáneo, Madrid,
    Španělsko. Téměř abstraktní plátno.

    Portrét Paula Éluarda, 1929. Fundació Gala – Salvador Dalí, Teatro Museo
    Dalí ve Figueras, Španělsko.

    Záhada mé touhy nebo Má matka, má matka, má matka, 1929. Pinakothek der Moderne, Bayerische Staatsgemäldesammlungen, Munich.

    Velký masturbátor, 1929.  Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid, Španělsko.

    All paintings were, unless otherwise stated, downloaded from Wikipaintings.org and I do not claim any ownership on them. Their respective owners are mentioned in caption below each image, if not, they are unknown. Please help to find them so I can fill them in.

    Jan Willem van Welzenis. Rytmus a energie v dědictví abstraktního expresionismu

    Pesimisté tvrdí, že současné umění je vyčpělé a nemá co nabídnout. Měli bychom si spíše počkat ještě pár desetiletí, než nad tvorbou našich současníků vyřkneme definitivní ortel. S první větou však, jak nejspíš tušíte, osobně nesouhlasím a důkazem kromě předešlých článků o současném umění budiž i dnešní příspěvek. Zabrousíme v něm na tenký umělecký led, kde se o cenu nejčastějších vět perou “Co je uměleckého na nějaké čmáranici” a “To bych dokázal taky”. Seznamte se, představuji vám Jana Willema van Welzenise – holandského malíře, jenž se chopil odložené pochodně po abstraktních expresionistech.

    Jan Willem van Welzenis: Bez názvu, 2012. Zdroj: welzenis.tumblr.com
    Bez názvu, 2012
    Pokud vám pojem abstraktní expresionismus něco říká, pak víte, že svůj největší rozmach tento směr zažil v Americe v druhé polovině minulého století pod ‘vedením’ Jacksona Pollocka. Abstraktní expresionisté si kladli za cíl – podobně jako surrealisté – vyjádřit na plátně své niterné cítění, myšlenky a nálady, a udělat to pokud možno co nejspontánněji. Na rozdíl od surrealistů k tomu však používali zcela jinou formu, která na svůj původ v podvědomí a spontaneitě odkazuje mnohem příměji.
    Bez názvu, 2006
    Holanďan Jan Willem van Welzenis, o němž bude dnes řeč, se svou tvorbou k tomuto směru hlásí, zejména pak k dílu jedné z jeho významných figur Cy Twomblyho. Jeho odkaz rozvíjí svým vlastním, sevřenějším a koncentrovanějším stylem.
    Bez názvu,  2006

    Bez názvu, 2012
    Welzenis, narozený roku 1981, studoval malbu na Akademii krásných umění v Maastrichtu. V současné době žije a pracuje v holandském Dordrechtu. 
    Bez názvu, 2012
    Na jeho plátnech se setkávají syté kontrastní barvy, aby následně vybuchovaly v gejzírech, agresivně se křížily či se kroutily jako pod elektrickým proudem. Pevný rukopis vede tlusté linie pigmentů po dynamických cestách, které, přestože vypadají značně chaoticky a primitivně, jsou naopak kompozičně propracované tak, aby co nejefektivněji posilovaly výsledný charakter obrazu. 
    Sněhová bouře, 2012
    Welzenis má však ve svém repertoáru i jemnější, monochromní práce, které oproti svým polychromním kolegům místy působí až meditativním způsobem.

    Tak či tak jeho tvorba momentálně určitě stojí za pozornost; kam se v ní tento mladý autor posune dál a zda naplní svůj potenciál, na to nám odpoví až čas.

    Bez názvu, 2008

    Ayame, 2011

    Casta ride nympha, 2006

    Gute, 2005

    Bez názvu, 2012. Zdroj: mutantspace.com

    MAX ERNST

    Max Ernst před svým Pokušením sv. Antonína. / Max Ernst in front of his painting Temptation of St. Anthony.
    Zdroj: politiken.dk

    “2. dubna 1891 ve třičtvrtě na deset se Max Ernst v německém Brühlu vyklubal z vajíčka, které jeho matka snesla do sokolího hnízda, na němž onen pták seděl ještě více než sedm let.” (Glenn, 2008) Takto údajně popisoval své narození malíř, jenž je neodmyslitelně spjat s historií dada a surrealismu jakožto jeden z jejich průkopníků a vůdčích jmen. Géniem, který svůj talent uplatnil ryze coby malíř samouk bez jakékoliv akademické průpravy,  dnes začíná oddíl našeho surrealistického seriálu s konkrétními umělci. Chystáte-li se na velkou retrospektivu Ernstova díla ve vídeňské Albertině, bude se vám jistě hodit.

    Max Ernst: Oidipus Rex, 1922. Zdroj: arthistory.about.com

    “On the 2nd of April, 1891, at quarter to ten in Brühl, Germany, Max Ernst hatched out of an egg laid by his mother in a falcon’s nest, on which the bird sat for over seven years” (Glenn, 2008). This is allegedly how the painter, inseparably tied to the history of Dada and surrealism as one of their founders and leading representatives, described his birth. Our surrealism series begins today with a part dedicated to the genius who applied his talents in painting without any kind of academic background. If you’re planning to review Ernst’s work in the Albertina Museum in Vienna, you’ll surely find this short survey useful.
    Max Ernst se narodil jako třetí z devíti dětí do středostavovské křesťanské rodiny, která žila v Brühlu nedaleko Kolína nad Rýnem. Jeho otec učitel vládl v rodině pevnou rukou, nicméně svou zálibou v malování inspiroval svého syna, aby začal brzy malovat také. Kromě této domácí průpravy se Ernst nikdy nedostal k profesionálnímu vzdělání, co se umění týče, a vytvořil si vlastní malířské techniky.

    Max Ernst was born as the third out of nine children into a Christian middle class family residing in the town of Brühl near Cologne, Germany. Although his father ruled the family in a strict manner, his fondness of painting inspired young Ernst to take it up as well. Aside from this ‘home schooling’, Ernst never received any formal artistic education and instead went on to develop his own painting techniques.

    Na schůzce s přáteli / A Friends’ Reunion, 1922. Zdroj: juliabunny.tumblr.com
    V r. 1911 se spřátelil s Augustem Macke a připojil se k jeho skupině Die Rheinischen Expressionisten (Rýnští expresionisté), přičemž už v té době byl rozhodnut, že život učence či vědce není nic pro něj. Než svá studia filosofie a psychologie v roce 1914 ukončil, stihl spousty dalších věcí: v Kolíně nad Rýnem se na výstavě Sondenburg poprvé setkal s tvorbou Cézanna, Picassa, Muncha a van Gogha, roku 1913 se seznámil s Guillaume Apollinairem a Robertem Delaunayem a následující rok s Jeanem Arpem, který se stal Ernstovým celoživotním kamarádem.

    In 1911 he befriended August Macke and joined his group Die Rheinischen Expressionisten (the Rheinish Expressionists) while he was already determined at that time that a life of a scholar or a scientist was not for him. Before finishing his studies of philosophy and psychology in 1914, he was quite busy with other things: he encountered the works of Cézanne, Picasso, Munch and van Gogh at an exhibition in Cologne, in 1913 he met Guillaume Apollinaire and Robert Delaunay and the year after that Jean Arp, who became his lifelong friend.

    Panna Marie trestá Ježíška před třemi svědky /
    Virgin Mary Spanking the Christ Child before Three Witnesses:
    André Bretonem, Paulem Éluardem a autorem, 1926. Zdroj:  i12bent.tumblr.com
    Max Ernst v uniformě.
    Zdroj: artistandstudio.
    tumblr.com

    Pak přišla první světová válka. Max Ernst musel narukovat a sloužil na západní i východní frontě. Navzdory prožitému byl schopen pokračovat v započatém díle a v roce 1916 vystavoval na expozici, pořádané expresionistickým časopisem Der Sturm v Berlíně (časopis spoluvytvářeli němečtí a francouzští umělci i navzdory vzájemné nevraživosti čelních představitelů jejich zemí kvůli válce). Rok po skončení války založil s J. T. Baargeldem kolínské hnutí dada a začal vytvářet své první koláže. Hrůzy války, které na vlastní kůži zažil, měly samozřejmě na jeho tvorbu hluboký a dlouhotrvající vliv, ať už jde o objekty či vizuální techniku jeho děl.

    Roku 1922 odletěl do Paříže, kde se zapojil do rodícího se surrealistického hnutí v čele s Paulem Éluardem (rovněž jeho blízkým přítelem) a André Bretonem. V Paříži zůstal až do roku 1941 a získal status předního avantgardního umělce, zakládajícího a významného člena surrealistického hnutí, ačkoliv jej a mnoho dalších Breton vyloučil či odešli sami. Vynalezl techniku frotáže a spolu s Joanem Miró také gratáž, při níž je zpravidla suchá barva seškrabávána z plátna, aby odhalila jinou vrstvu pod ní. 

    Then came the First World War. Max Ernst was conscripted into the German army and served on both the Western and Eastern fronts. Despite his experiences, he was able to continue in the work he embarked on and in 1916 he took part in an exhibition organized by the expressionist magazine Der Sturm in Berlin (both German and French artists contributed to the magazine despite their countries leaders’ war-induced hatreds for each other). A year after the war, he introduced – together with J. T. Baargeld – Dada in Cologne and began creating his first collages. The horrors of war, which he experienced first hand, naturally had a profound, long-lasting impact on his work, be it the objects or the visual techniques of his works.
    Les a slunce / Forest and Sun, 1931. (Frotáž) Zdroj: moma.org

    In 1922 he flew to Paris where he joined the emerging surrealist movement led by Paul Éluard (also one of his close friends) and André Breton. He stayed in Paris until 1941 and achieved the status of one of the foremost artists of the Avant-garde and an important founding member of the surrealist movement, although he and many others had been excluded by Breton or they left on their own. He pioneered the artistic technique of frottage and, together with Joan Miró, grattage, which involves scraping dry paint off the canvas to uncover the layers beneath.

    Les / Forest, 1927. Zdroj: studyblue.com
    Díky bezprostřednímu kontaktu s mnoha významnými umělci neměl Ernst nouzi o inspiraci ani o spolupráci, podílel se  například s Dalím a Buňuelem na snímku Zlatý věk (L’Âge d’Or). Nicméně život začínajícího umělce v Paříži mohl sice být bohatý po tvůrčí a intelektuální stránce, o té materiální se to však říci nedalo, a tak Ernst kromě toho, že mnohdy třel bídu s nouzí, ze začátku dokonce žil ve Francii ilegálně a v milostném trojúhelníku v domácnosti Galy a Paula Éluardových.

    Thanks to his immediate contact with a number of prominent artists, Ernst experienced no lack of inspiration or opportunities for co-operation – for instance, he collaborated with Salvador Dalí and Luis Buñuel on producing the film The Golden Age (L’Âge d’or). Although Ernst’s life as a fledgling artist in Paris may have been rich in creative and intellectual respects, he found himself struggling financially. In the beginning he lived in abject poverty, staying illegally in France in a ménage à trois with Gala and Paul Éluard.

    Mistrova ložnice (Stojí za to v ní strávit noc) / The master’s bedroom, it’s worth spending a night there.
    Zdroj: wikipaintings.org
    Roku 1934 se Ernst začal věnovat sochařské tvorbě, s čímž mu pomáhal Alberto Giacometti. Byl třikrát poslán do internačního tábora, než roku 1941 emigroval s Peggy Guggenheimovou do Ameriky, kde se stala v pořadí již jeho třetí manželkou.

    In 1934, Ernst took up sculpting in which he received help from Alberto Giacometti. He was interned three times until he in 1941 emigrated with Peggy Guggenheim to America, where he married her as his third wife.

    Skupinová fotka “umělců v exilu”. První řada / Group photo of the “artists in exile”. First row:
    Stanley William Hayder, Leonora Carrington, Frederick Kiesler, Kurt Seligmann. Druhá řada:
    Max Ernst,  Amadee Ozenfant, Andre Breton,Fernand Leger, Berenice Abbott.
    Třetí řada: Jimmy Ernst, Peggy Guggenheim, John Ferren, Marcel Duchamp a Piet Mondrian.
    Zdroj: lagraphicdesign.wordpress.com
    Právě tato podporovatelka a sběratelka umění, která už v roce 1938 koupila mnoho Ernstových obrazů, měla velký podíl na tom, že se on a několik dalších nacismem a fašismem vyhoštěných evropských umělců (např. Marcel Duchamp, Marc Chagall) stali miláčky Ameriky. Tam dali  inspirační podnět ke zrození nového směru, později známého jako abstraktní expresionismus. 
    It was her as a patron and collector of art who already in 1938 bought a number of Ernst’s paintings and who contributed greatly to Ernst and other artists (e.g. Marcel Duchamp and Marc Chagall) driven out of Europe by fascism becoming the darlings of the American public. In America they inspired the birth of a new movement, later known as abstract expressionism.
    Oblékání nevěsty / Robing of the Bride, 1939. Zdroj: bpsmoodboard.wordpress.com
    Ernst tím, že odmítal používat pouze klasické způsoby malby a vymýšlel si vlastní nové postupy, uchvátil mladé umělce, kteří rovněž hledali svěží a neokoukané přístupy k tvorbě. Velký vliv měl jmenovitě na Jacksona Pollocka, jenž oceňoval zejména Ernstovy koláže, stejně jako používání umění k vyjádření svých intimních, niterných stavů. Ernstův syn z prvního manželství Jimmy, nar. r. 1920, se po válce stal známým abstraktním malířem, a pomohl posílit otcův vliv na vytváření hnutí, když mu zprostředkoval přístup ke klíčovým umělcům abstraktního expresionismu, jako například k již zmiňovanému Pollockovi nebo Willemovi De Kooning.
    ¨

    Ernst’s refusal to use solely the traditional methods of painting and his drive to invent his own, new techniques captured the imagination of young artists who were looking for fresh and original approaches to artistic work. Ernst’s great influence is noticeable namely in Jackson Pollock, who appreciated Ernst’s collages as well as his use of art as a channel for expressing one’s intimate, inner states. After the war, Jimmy, Ernst’s son from his first marriage who was born in 1920, became a well-known abstract painter who helped to strengthen his father’s influence on the formation of the movement by providing contacts to key abstract expressionists, including the aforementioned Pollock or Willem De Kooning.

    Napoleon v poušti / Napoleon in the Wilderness, 1941. Zdroj: curieuxdetrucs.com
    V roce 1946 se Ernst oženil s americkou umělkyní Dorotheou Tanning v dvojitém obřadu, kde se brali i Man Ray a Juliet Browner. V padesátých létech se vrátili do Francie. Tam v roce 1976 Max Ernst zemřel jako významný a společností uznávaný umělec.
    Další práce Maxe Ernsta, které stojí za to vidět:

    In 1946, Ernst married an American artist Dorothea Tanning in a double ceremony together with Man Ray and Juliet Browner. In the 1950s they returned to France. Max Ernst died there in 1976 as a influential and widely recognized artist.
    Further works by Max Ernst you should definitely see:

    Kymácející se žena / Swaying Woman, 1923. Zdroj: wikipaintings.org
    Klobouk dělá muže / The Hat Makes the Man, 1920. Zdroj: joshuaabelow.blogspot.com

    Celebes, 1921. Zdroj: tate.org.uk

    Evropa po dešti / Europe After the Rain, 1942. Zdroj: shafe.co.uk

    Pokušení svatého Antonína / Temptation of St. Anthony, 1945. Zdroj: paintings.soup.io

    Antipapež / The Antipope, 1942. Zdroj: byricardomarcenaro.blogspot.cz

    Literatura / References:
    • Glenn, Martina: Artmuseum. Max Ernst. (2008) (Dostupné z Artmuseum)
    • Fiedorek, Kara: Max Ernst. (Dostupné z The Art Story)
    • Wikipedia.org: Max Ernst. (Dostupné z Wikipedia)
    • The Solomon R. Guggenheim Foundation (SRGF): Collection Online. Max Ernst (Dostupné z Guggenheim.org)

    Huge thanks to Viktor Dvořák for translating!

    Oko mlčení / The Eye of Silence, 1942. Zdroj: byricardomarcenaro.blogspot.cz