Terapie na chodníku. Bezplatný způsob, jak ulevit duši

Chodíte hodně pěšky? O čem přitom uvažujete? Napadají vás přízemní, každodenní starosti anebo spíš přemýšlíte o existenciálních záležitostech, nevyřčených problémech a komplikovaných vztazích?
A co kdybyste si tak během svých procházek popovídali s MUDr. Chodníkem? Cítili byste se lépe?

Candy Chang: Chodníková psychiatrie (Sidewalk Psychiatry), 2008. Zdroj: candychang.com/sidewalk-psychiatry/

Když míjíte lidi venku na ulici, často je naleznete zabrané v hlubokých myšlenkách kdesi mimo náš svět. Možná jste se takto setkali i s Candy Chang, taiwanskou umělkyni, jež vyrostla a žije ve Spojených státech. Candy, která si ve své tvorbě klade za cíl udělat městské prostředí ‘přemýšlivějším’, se prochází venku často a ráda, protože jí to prý pomáhá zrelaxovat, zrekapitulovat si v klidu, co se jí ten den přihodilo a eventuálně se s tím i nějak poprat.

“Ví, jak se cítíš?” ptá se starostlivě doktor Chodník.
“Rutinní výlet může podnítit člověka k zamyšlení se nad vším, od životních cílů po rozhovor u včerejší večeře,” píše na svých stránkách.
Chodníková psychiatrie, jak se její projekt z roku 2008 nazývá, má povzbudit proces sebereflexe procházejícího tím, že jej konfrontuje s jednoduchými, nicméně kritickými otázkami, které autorka umístila s pomocí šablon a kříd ve spreji na newyorské chodníky.

Tak proč to děláš?
“Nyní své každodenní přemítání o všem a o ničem a emocionální problémy můžete rozvíjet a současně léčit přímo na cestě,” vysvětluje Candy, “a co je na tom nejlepší ze všeho – nic vás to nebude stát!”
Ačkoliv si nejspíš nikdo z nás nemyslí, že pár slov na asfaltu vyléčí například vážné psychické problémy, řekla bych, že občasné duševní hygieně pohled na podobně ozdobený chodník rozhodně ani neuškodí.

Otázka na závěr našeho sezení. Myslíš, že to dopadlo dobře?

Hudební houpačky v Montréalu zpříjemňují čekání na ulici

Všem se nám to muselo už stát: máte s někým sraz a místo toho, abyste se sešli přesně tak, jak jste se dohodli, stepujete potupně (ostatně jako vždycky) nejdřív pět, pak deset, patnáct a někdy i více minut na ulici. Případně jste doběhli uřícení na zastávku, jen aby vám řidič autobusu škodolibě zabouchl dveře před nosem a odjel. V každém případě jste na ulici, nemáte nic s sebou na zabavení se a čekají vás dlouhé chvíle čekání. Nepříjemná představa? Ne tak v kanadském Montréalu. Na speciálních svítících designových houpačkách se nejenže můžete pohoupat, ale dokonce vám k tomu i zahrají příjemnou hudbu.

Daily Tous Les Jours: 21 Balançoires, 2012. Zdroj: thisiscolossal.com

21 Balançoires (21 Houpaček) je zatím poslední projekt kanadského designového studia Daily Tous Les Jours. To nevymyslelo podobný projekt poprvé: svými interaktivními instalacemi ve veřejných prostorách už je známo širokému publiku. Na úzkém pruhu chodníku mezi vědeckým centrem a novým hudebním komplexem se designérky Mouna Andraos a Melissa Mongiat rozhodly vytvořit obrovský hudební nástroj, který by v přeneseném slova smyslu obě budovy – vědu a hudbu – spojoval. Navrhly proto sérii houpaček, jejichž sedadla svítí ve tmě, nejlepší však na nich je skutečnost, že hrají hudbu.

Každá houpačka má vlastní soubor nahraných melodií z xylofonu, klavíru a dalších nástrojů, které uslyšíte, jakmile se na ní začnete houpat. Sladíte-li však svůj rytmus s ostatními dvěma houpačkami v jednom celku, objeví se písniček víc. K tomu, abyste si je mohli poslechnout, se musíte s ostatními houpat současně či podle určitého intervalu. A pokud se vám podaří se domluvit s dvaceti dalšími lidmi a rozhoupat všech jednadvacet houpaček unisono, odměnou vám bude moci si poslechnout speciální melodii, nahranou pouze pro tento účel.
Lidé všech věků, houpejte se!

“Projekt dává podnět k zamyslení se nad vlastnictvím nového prostoru, jenž byl v Montréalu vybudován. Snaží se spojit obyvatele všech národností, věkových kategorií, vyznání a podobně, a vytvořit nový prostor k hraní a zábavě přímo v centru města,” prohlásily k 21 Houpačkám jejich designérky. Nezbývá než souhlasit a doufat, že takovéto hravé a originální ozvláštnění městských prostor dorazí třeba i k nám.

Každé tři houpačky tvoří jeden soubor.

Čekání na bus už není, co bývalo aneb dnes už čekáme rádi!

Inspirace: Galantní ulice

My lidé a zvláště něžnější pohlaví se odjakživa potýkáme s pochybami, jestli jsme pro ty druhé dostatečně atraktivní a jestli bychom neudělali lépe, kdybychom radši zůstali doma, zafačovaní do pokrývek a neobtěžovali ostatní svým vzhledem. Obzvlášť, když se nezadaří a na obličeji nám vyraší víc pupínků, než je zdrávo, proflámovaná noc se podepíše na temných kruzích pod očima a ten den jsme vstali levou nohou, takže je všechno úplně vy víte kde.

Paul Price: Signs of Affection. Zdroj: paul-price.net
Jsem ovšem přesvědčená, že kdybych šla po ulici a skládaly mi komplimenty popelnice nebo rohy budov, přestala bych se nimrat v tom, jestli se mi pleť leskne nebo ne a od srdce bych se zasmála. Zkuste to také, až si budete prohlížet plakáty Paula Price, a zapomeňte na to, že máte velký nos, křivé nohy nebo malá prsa, protože na tom ve finále vůbec nesejde. 🙂
 
Signs of Affection je stále ještě běžící projekt, který tento mladý grafický designer, narozený v r. 1990, započal v Leedsu před dvěma lety.
Pozitivní alternativa k inzerci v městských prostorách. Zdroj: forrst.com
Bože, jsi tak krásný! Zdroj: paul-price.net