Warholův záhonek

Se spolubydlící jsme si včera na cestě ze Špilberku uvědomily, že jsme obě byly naposledy v galerii v říjnu v expresionistické Vídni. Poté se ona ponořila do hlubokých vod bakalářky a já… měla obrazů na nějakou dobu plné zuby.

Nicméně teď jsem zase zpátky. Warhol mě příjemně osvěžil, výstava to byla totiž poměrně krátká a nevyčerpávající. Každá výstavní místnost byla jinak zařízená – ať už šlo o tapetu z jeho kreseb, syté barvy nebo stříbrnou fólii, připomínající mistrovu Factory – takže vždycky zaujala pozornost a působila úplně jinou atmosférou. Mohly jsme si prohlédnout prakticky všechno – od Warholových ilustrací přes jeho plakáty a desky až po nádobí a knihy o něm – jenomže to byl zároveň kámen úrazu celé výstavy, která nedržela pohromadě jako celek.

Continue reading “Warholův záhonek”

Utrpení bez povšimnutí

Je teplo, svítí slunce – krásný den. Světlo zalévá vznosné antické stavby a lidé na náměstí se v něm koupou s tvářemi obrácenými k nebi. A zatímco bohatí měšťané v krásných šatech hloubají nad sofistikovaným problémem, za jejich zády se ozývá šlehání biče.

Piero_-_The_Flagellation
Piero della Francesca: Bičování Krista, c. 1455. Galleria Nazionale Delle Merche, Urbino. Zdroj: en.wikipedia.org

Continue reading “Utrpení bez povšimnutí”

Šťastné a veselé z nevěstince

Vánoce nejsou svátky lásky a klidu, alespoň soudě podle pocitů spousty lidí z tohoto období roku. Říká se, že svůj idylický ráz ztratily až v naší přetechnizované a uspěchané době, ale zní to spíš jako výkřiky romantických milovníků minulosti (kteří ji nejlépe ani nezažili).

christmas-in-the-brothel-1905
Edvard Munch: Vánoce v nevěstinci, 1904. Courtesy of Munch Museum, Oslo. Zdroj: wikiart.com

Pro Edvarda Muncha rozhodně nebyly Vánoce 1904 těmi nejšťastnějšími. V prosinci přijel do německého Lubeku, aby nainstaloval vlys do dětského pokoje, který si objednal jeho patron dr. Linde. Umělec dostal ještě zakázku na portrét Lindeho tchána, senátora Holthusena, v Hamburku. Zpočátku spolupráce šla dobře, avšak kolem Vánoc se smluvní strany nepohodly a senátor zakázku zrušil. Citlivý Munch to nesl těžce; neshody u něj vyvolaly úzkosti, které se pokoušel zvládnout alkoholem. Dlouhodobé psychické problémy, jež se snažil takto tlumit, vedly k jeho nadměrnému pití a konečnému zhroucení v r. 1908.

Continue reading “Šťastné a veselé z nevěstince”

Rychlé kafe z řemeslníkovy dílny

Honoré Daumier: Tři drbny, 1865/67. Zdroj: artic.edu
Honoré Daumier: Tři drbny, 1865/67. Zdroj: artic.edu

Ne vždy je čas na rozbory a cesty do kunsthistorie. Slovy mnoha babiček, “v dnešní uspěchané době” se člověk možná chce jen potěšit pohledem na něco krásného, zavadit okem o nějaký detail, kterého si třeba nebyl vědom – a jít zase dál. Prostě si dát takové umělecké kafe.

V kurzu kreslení má náš učitel ve zvyku prokládat řemeslnou dřinu krátkými pauzami, kde nás osvěžuje ukázkami toho, jak se s tématem naší hodiny prali kdysi dávno staří mistři. Inspirovalo mě to k tomu, abych si sama na některých ukázkách našla, co mě na nich zaujme nejvíc a co je pro mě v umění důležité. Doufám, že vás třeba ponoukne taky. 🙂 Continue reading “Rychlé kafe z řemeslníkovy dílny”

Sto slavných pohledů na Edo a poslední mistr ukiyo-e

Skip to the English version

Utagawa Hiroshige: Inside the Akiba Shrine, Ukeji, froms series One Hundred Famous Views of Edo, 1857. Courtesy of Brooklyn Museum, brooklynmuseum.tumblr.com

Ti z vás, kteří v minulém článku studovali přírodu možná podlehli dojmu, že podzim je pro mě veskrze depresivní období, kdy všechno hnije a umírá. Ale kdeže! Pryč s konotacemi, které slova jako “hniloba” a “zánik” vyvolávají, změny v přírodě, které se každé roční období dějí, mě nepřestávají fascinovat a velkolepější a patetičtější rozloučení než jaké příroda každoročně v tuto dobu má, neumí nikdo jiný.

Nejen my, kteří se krčíme v moderní městské zástavbě, pro opravdovou podívanou musíme z asfaltové džungle pryč. Poveselit se všemi dary podzimu chodívali už obyvatelé starého Tokia, tehdy Eda, kteří měli ve zvyku užívat si tuto část roku stejně jako my na různých dožínkách a slavnostech sklizně, na výletech po okolí a kocháním se všudypřítomnými pestrými barvami. Continue reading “Sto slavných pohledů na Edo a poslední mistr ukiyo-e”

Hledání Chandigarhu

Kéž bychom věděli, co to ten Chandigarh vlastně je.

Čandígarh. Foto: Milan Pitlach. Zdroj: designmagazin.cz

Galerie architektury v Brně prodloužila do 27. února výstavu fotek z indického města Chandigarh (počeštěně Čandígarh), na jehož plánování se podílel francouzský guru architektury Le Corbusier. Čandígarh leží na rozhraní dvou spolkových států Harijána a Pandžáb, jimž slouží jako hlavní město, a podobně jako Brasília Oscara Niemeyera vyrostla na zelené louce. Rovněž jako Brasília nese výrazné rysy svého architekta. (Co je zajímavé, Le Corbusier mj.”své” město rozdělil do sektorů, z nichž každý slouží jednomu účelu: nakupování, stravování, bydlení, atd.)
Návštěvníka výstavy měly do Čandígarhu přenést fotky architekta Milana Pitlacha. Kromě nich galerie nabízela i několik Corbusierových skic a dokumentaci jeho návštěvy ve Zlíně. Prostory, kde jste si je mohli prohlédnout, byly malinké, ale i kdyby byly větší, stejně by to celou výstavu nezachránilo. Jako návštěvník, který v architektuře není kovaný, ale zajímá ho, jsem totiž celou dobu musela usilovně přemýšlet, na co se to dívám, k čemu to slouží a odpovídat si na mnoho jiných otázek, které se mi vynořovaly v hlavě; zejména ale na to, jak se tedy v Čandígarhu žije a jaké to je město. Protože to jsem se z vystavených fotek nedozvěděla.
Fotky byly možná řemeslně dobré a solidně zachycovaly sofistikovanou těžkost Corbusierových budov, avšak tím, že byly často z detailu, jste nevěděli, na co se to tedy díváte. Organizátoři k nim nedodali žádné popisky, žádné kratší vysvětlení pro laické návštěvníky, nic; byli jste hozeni přímo do vody vysokých zdí a rozpálených kamenů. Díky nim Čandígarh vypadal jako opravdu nepříjemné město k životu (možná také proto, že jste dohromady za celou výstavu v něm zahlédli tak pět lidí). V záplavě těch zdí a rohů a střech a hran mi chybělo zasazení do širšího kontextu (město jako celek); ta avizovaná silueta člověka, na níž jsem se těšila, se tam vůbec neobjevila.
Výstavu jsem měla zvládnutou za okamžik, protože nebylo moc čím se zabývat. Žádný ze slibovaných materiálů mi neodpověděl na otázku, co za město to ten Čandígarh je. I kdyby výstava neměla být o městě celkově, ale o Corbusierově příspěvku, tak přesto nabízela žalostně málo. Možná byly všechny ty informace, které jsem jako návštěvník hledala, ukryté v brožuře hned u vchodu. Ale pokud mám jít do galerie s tím, že si budu jen číst v brožuře (mimochodem naformátované tak, že se v ní čte špatně), abych se něco dozvěděla, tak je na místě zamyslet se, k čemu vlastně taková výstava slouží.

Zdroj informací v prvním odstavci: Wiki, stránky galerie

Drahokamy pod Vyšehradem

Na opravdový poklad jsem v Praze nenarazila v epicentrech turismu, ale úplnou náhodou – při cestě v tramvaji z Modřan, kterou jsem předtím každý den proklínala. Těžko říct, jestli o něm všichni ti lidé, kteří tudy každý den jezdí do práce a domů, ví, i když se na něj přímo dívají. Já o něm tedy až do poslední chvíle nevěděla. Vypadá jako složený z krystalů, má tisíc hran a hvězdy v oknech… a říká se mu kubistická architektura.

 

Kovařovicova vila. Zdroj: flickr.com/photos/ceeveewee/

Continue reading “Drahokamy pod Vyšehradem”

Sto let s Jiřím Kolářem

Museum Kampa momentálně vystavuje výtvory jednoho z mých nejoblíbenějších umělců. Jejím úkolem je uctít stoleté výročí Kolářova narození, přičemž k tomu využívá hutné zastoupení Kolářových děl ve svých sbírkách.

Jiří Kolář: Lichtenstein zpěvavý, 1970. Zdroj: kybl.net

Snad u nikoho jiného by sáhodlouhé odstavce sofistikovaných kunsthistorických úvah nepůsobilo tak nepatřičně jako právě u Jiřího Koláře. Jeho práce jsou milé i pronikavě humorné, ale ve své lehkostí skrývají důvtip, který vyráží dech. Řada z nich totiž vznikla “pouhým” stříháním a lepením papíru. Na druhou stranu však tato jednoduchost a repetitivita po určité době může také nudit, pokud se autor nechává strhnout formou a zapomíná také na obsah. Od osobitého sdělení se tak ocitnete spíše u sériového manufakturního produktu.

Neznámý Goetheho dopis z jeho objevu Planety ptáků, 1969. Zdroj: butdoesitfloat.com

To se však na Kampě naštěstí často nestává. Osvěžilo mě, že hravost a použití věcí, které nám všem leží doma a jen je házíme do sběru mají v galeriích stále své místo, ačkoliv si výstavní prostory asociujeme spíše s mocnými olejovými veledíly než s Kolářem, který je velice rád stříhá, trhá, muchlá a lepí.

P. S. Museum Kampa už poněkolikáté prodloužilo trvání výstavy, tentokrát do 8. února. Lepší zprávu si asi nelze přát! Informacíchtiví nechť zavítají na: http://www.museumkampa.cz/cs/Vystavy-15.htm

Optická báseň 2, 60. léta. Zdroj: artsy.net
Koláž z korespondence s Béatrice Bizot
(vystavená v rámci Korespondáže v NG). Zdroj: radio.cz
Venuše, 1965. Zdroj: tumblr.com

Muchláž. Zdroj: beinmag.cz