Je několik umělců, kteří se svými díly dotýkají samého dna mé duše. Z části jsou to zároveň takoví, kteří málokdy na výstavách překročí hranice svého kontinentu – a vidět jejich díla naživo je pro mě tudíž podobný zážitek, jako pro věřícího mše svatá.
Georgia O’Keeffe je jedna z takových umělkyň. Continue reading “Georgia”
Minulý týden jsme oslavili konec (poměrně divokého) roku ohnivé Opice a nástup ohnivého Kohouta. Všichni hvězdopravci a šarlatáni předpovídají klidnější dny než ty, co jsou za námi, tak se nechme překvapit; mezitím si můžeme zpříjemnit chvíle s tímto návrhem kostýmu od Marca Chagalla. Continue reading “Rok Kohouta se Chagallem”
Moravská galerie vystavuje do 19. března souhrn děl laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, která pochází z Magnus Art, umělecké sbírky J&T banky. Ta se zaměřuje na progresivní české umění a podmínkou zařazení do sbírky je, aby díla pocházela ze stejného období jako ta vítězná. Pokud mě paměť nešálí, s několika z nich se můžete setkat přímo na výstavě.
Výstava je rozvržená chronologicky – časová osa začíná rokem 1990, kdy cenu obdržel Vladimír Kokolia a končí rokem 2015 s dílem Barbory Kleinhamplové. Právě jednoduché členění je důvodem, proč bych ji doporučila zejména všem, kterým současné české umění nic neříká. Není se tam jak ztratit ani nemusíte uvažovat nad nějakým sofistikovaným zastřešujícím konceptem. Prostě vstoupíte do dveří a začnete ochutnávat, co nejlepšího se podle různých odborných porot urodilo v této zemi za posledních pětadvacet let. Můžete počítat jak s tradiční malbou a kresbou, tak instalacemi, performance nebo videem – záběr Ceny je úmyslně co nejširší.
Samozřejmě, že o tom, jak dobře Cena reprezentuje místní uměleckou scénu, bychom mohli debatovat do aleluja. Mně se však výstava zdá jako dobrý rozcestník pro její počáteční objevování a mapování, odkud se pak každý může vydat, kam bude chtít. Jako laik oceňuji její přístupnost, umocněnou ještě výkladem průvodkyně na komentované prohlídce, která nám krom děl samotných přiblížila i jejich autory a to, čím se zabývají ve své tvorbě obecně. Na stránkách MG se mi nedaří najít, jestli chystají další komentovanou prohlídku, ale pokud náhodou ano, zvažte – mimo jiné je to pohodlný způsob, jak modernímu umění lépe porozumět.
Roberta Délaunaye možná znáte jako jednu z hlavních osobností umělecké avantgardy počátku minulého století. Spolu se svou ženou Soniou jsou považováni za zakladatele orfismu – pestrobarevného směru, který v sobě spojuje dědictví fauvismu a kubismu, jehož se stal odnoží. Orfismus představoval přímý most mezi kubismem a abstraktním uměním a jeho představitelé použitím živých barev, které zkoumali v nejrůznějších uskupeních, tak reagovali na monochromatické tendence v kubismu – a mohli by být považováni za svého druhu abstraktní expresionisty. S nimi ostatně sdíleli i duchovní, spirituální výmluvnost svých děl.
Hanba mi, že o tom píšu tak pozdě, ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy – do 8. ledna máte šanci zhlédnout v Galerii výtvarného umění v Ostravě úžasnou výstavu. Opět za ní stojí silný kurátorský tým v čele s Karlem Srpem, s nímž jste se mohli setkat už dříve v rámci Svárů zření, Černých sluncí, Jana Zrzavého či Bohumila Kubišty – a právě momentálně probíhající výstava s názvem V novém světě je završením mnohaletého galerijního projektu, zaměřeného na české moderní umění, který započal Sváry zření.
Cílem bylo tentokrát vytvořit první výstavu, která by co nejkomplexněji reprezentovala české umění mezi lety 1917 – 1927. Jde o zásadní období nejen díky historickým milníkům – skončení první světové války, vznik mnoha samostatných států včetně Československa – ale také proto, že se během něj prudce rozvíjela místní umělecká scéna, která přivítala vznik uskupení jako Devětsil, Sociální skupinu nebo Tvrdošíjné.
Výstava pokrývá téměř všechny oblasti tvorby – od tradiční olejomalby přes různé grafické techniky a sochy až po fotku, typografii a koláž; zároveň se snaží o nastínění převládajících témat, která se odrážejí v tvorbě osobností našeho moderního umění, včetně těch ne tolik známých. Část věnovaná Ostravě překvapivě se zbytkem ladí víc, než by se dalo čekat. Celkově se podařilo navzdory různorodosti exponátů zachovat integritu výstavy jako celku.
Vzhledem k bohatosti, kterou české umění během zmíněného desetiletí nabízelo, a omezeným výstavním prostorům GVUO byl V novém světě ambiciózní projekt. Co ovšem jako laický návštěvník můžu soudit, tak velmi zdařilý. Tak rychle, než skončí!
Jedna kamarádka se nedávno vypravila na výlet do Paříže, kde navštívila mimo jiné i Centre Pompidou. To zastřešuje skvělou sbírku moderního a současného umění umělců zvučných jmen – jako například Vasilije Kandinského, Alexandera Caldera, Henriho Matisse, Roberta Rauschenberga, a dalších. Ne že by kamarádce umění nic neříkalo, ostatně proto se rozhodla návštěvu galerie zařadit do svého programu; nicméně co se týká současného, zvláště konceptuálního umění, občas jí dělá potíže v něm najít něco, co by ji oslovilo. Když procházela sbírkami Centre Pompidou, nezřídka pociťovala zmatení a nedokázala se ubránit pochybnostem, jestli vůbec ta díla, na která se dívá, mají nějaký uchopitelný význam anebo si z ní prostě někdo dělá legraci. Continue reading “Moderní umění = Pojďme o tom mluvit”
Před nějakým časem jsem narazila na tento rozhovor s Mirou Nakašimou, vedoucí Nakašimových dřevozpracujících ateliérů a líbil se mi tak, že by byla škoda se o něj tady nepodělit.
Mirin otec George patřil mezi čelní americké nábytkáře 20. století. Ovlivněn tradičními japonskými truhlářskými technikami a estetikou stejně jako americkou modernou vytvořil fascinující dílo, které zosobňuje spojení idejí dokonalosti a nedokonalosti. Ve své práci se soustředil nejen na to, aby zcela ovládl řemeslnou stránku věci, ale také na to, aby respektoval materiál a jeho jedinečné vlastnosti. Continue reading “Pokračovat v tradici”
Continue reading “Vodopády v Aoigaoka ve východním hlavním městě (Hokusai)”
H s n m 