Je možné oddělit tkáň od duše? Ptá se čínský umělec ve svých fotografiích

Čínský umělec Zhang Huan ve svých naturalistických fotografiích proti sobě staví dva elementy, z nichž je člověk složen – tělo a duši. Exoticky působící práce má na první pohled prostý, ale zároveň působivý koncept, který svou konzistencí připomíná filosofickou otázku, na níž však nejspíš nikdy nenajdeme odpověď.

Zhang Huan: 1/2, 1998. Zdroj: zhanghuan.com

Ve třech fotografiích Zhang reprezentuje každou složku člověka zvlášť a nakonec také dohromady. Schválně se je snaží ukázat osamoceně, přestože si je vědom jejich vzájemného spojení a závislosti na sobě, což vidíme na poslední fotce.
Tělo Zhang znázorňuje vepřovými nebo hovězími žebry se zbytky masa, zatímco duši a mysl znaky, psanými inkoustem. Ač to může vypadat, jak chce, jde ve skutečnosti o sérii nahodilých slov, které na autora náhodně napsali přátelé. Žádný vyšší význam nemají. “[Slova] jsou nečitelná pro každého, kdo nerozumí čínštině – obraz díky tomu uniká interpretaci,” okomentoval sérii německý kunsthistorik a kurátor současného umění Yilmaz Dziewior, který Zhangovo umění představil na výstavě v Hamburgu.
Člověk z masa a kostí.
“Písmena ABC a slovo ‘freestar’ na umělcově pravé paži představují zanedbatelnou výjimku. Těchto pár čitelných znaků pouze podtrhuje cizost zbytku. Protože jsou takovéto fotografie vystavovány na Západě, připadají nám exotické.
Kultura, doslova vepsaná do Zhangova těla, je totiž přemístěna, vytržena z kontextu a reinterpretována. K nedorozumění a neporozumění tímpádem musí nevyhnutelně dojít. […] Proces dekontextualizace a pozměněné podmínky, v nichž divák toto dílo přijímá jsou tím, co ji skutečně činí exotickou.”
Všimněte si ‘ABC’ a ‘freestar’ na Zhangově pravé ruce.
Zhang zároveň postrádá jakékoliv jiné znaky, kterými by s divákem komunikoval způsobem běžným pro obyvatele moderního industrializovaného světa. Nemá žádný účes ani oblečení, je hladce oholený a tváří se neutrálně. Celkově připomíná figurínu. Díky tomu je velice obtížné zařadit jeho fotografie do konkrétního roku, což implikuje nadčasovost otázky, která provází celou sérii.
Nakonec však dochází k vzájemnému sloučení obou složek v jediný objekt – člověka. Jakkoliv je totiž jeho tělo, složené z masa a kostí, nedokonalé a dočasné, a duše složitá a pro některé nečitelná, nemohou existovat bez sebe navzájem. Schránka bez obsahu a obsah bez schránky by totiž nemohly skutečně fungovat.

Zhang Huan (*1965) tvoří především performance, ale občas si “odskočí” k fotografování a sochám. Bakalářský titul získal na čínské Univerzitě He Nan v Kai Feng a magisterský na Ústřední akademii krásných umění v Pekingu. Svými prácemi si získal mezinárodní věhlas. Jeho samostatné výstavy se konaly v galeriích moderního a současného umění například v Torontu, Londýně, Bostonu, Miláně, Pekingu a jiných velkých městech. Žije střídavě mezi Šanghajem a New Yorkem.

Daleko, ale přesto blízko. Rodinné portréty, vytvořené s pomocí Skypeu

Současný svět, ve kterém žijeme, se podle existencialistů vyznačuje jedním zvláštním fenoménem – lidé se vzájemně odcizují, ačkoliv bydlí blízko sebe. Mohou za to nejrůznější moderní technologie, které umožňují komunikaci s kýmkoliv chceme, aniž bychom se s ním nutně museli setkat. Moderní technologie nám ale zároveň mohou pomoci zůstat v kontaktu s blízkými lidmi, kteří jsou momentálně z nějakého důvodu pryč, což zažíváme například my všichni vysokou školou nepovinní. Právě toto se stalo tématem série fotografií singapurského fotografa Johna Clanga.

Trošku jiná rodinná návštěva. John Clang: Rodina Wong, NY/Singapur. Zdroj: theatlantic.com

Sám Clang se sice narodil v Singapuru, ale žije a pracuje v New Yorku. Téma vzdálení od rodiny se ho tedy bezprostředně týká. Vzpomíná na to, jak, když se přestěhoval poprvé do Ameriky v r. 1999, nebyla technologie tak rozvinutá a telefonní hovory do zámoří stály hříšné peníze. “Pokaždé, když jsem volal svým rodičům, musel jsem si někde bokem psát délku hovoru, abych měl přehled, kolik jsem provolal a operátoři po mě nechtěli více peněz,” přiznal. “Doba se však změnila. Teď zvednu telefon a volám si, kdy chci, jako by naši žili v tom samém městě.”

Rodina Lim, Westport/Singapur.

 

Rodinu navštěvuje sice jednou nebo dvakrát do roka, pokusil se ovšem zachytit jejich společný čas, strávený na komunikačních technologiích, v jednom portrétu. “Ten proces,” říká Clang, “mě zaujal tak, že jsem se rozhodl rozšířit nápad projektu i na jiné rodiny.”

 

Rodina Leong, Hong Kong/Singapur.

 

A tak vzal projektor, Skype a fotoaparát a začal fotit rodinné portréty, z nichž se pouze někteří členové nacházeli skutečně před jeho objektivem, zatímco zbytek se promítal na zeď. Většina rodin si prý focení užila a bavila se komunikováním přes Skype, jakoby byla spolu v jedné místnosti. Zároveň však šlo vidět, jak moc se jim po tom druhém stýská.

 

Rodina Tye, Paříž/Singapur.

 

“V těchto obrázcích zaznamenávám společně strávený čas rodin a nechávám je pociťovat ten podivný pocit blízkosti, která však zároveň není reálná. Obrázky nekončí jen tady; přetrvávají v jejich paměti, hned tak je nezapomenou. Vyjadřují pro mě intimitu a blízkost rodinných vztahů bez ohledu na to, jak daleko od sebe se její členové nacházejí,” uzavírá Clang.

 

Autor se svými rodiči. “Ano, mami, budu se víc učit…”

 

Imogen Cunningham: Valčík květin

Imogen Cunningham byla americká fotografka, která se od roku 1920 zaměřovala hlavně na focení aktů a rostlin. Spoluzakládala skupinu f/64, jež napomohla etablovat fotografii jako samostatné umělecké médium.

 

bad2780799655fe59fafeb77160d738a
Magnolia, 1925. Zdroj: Pinterest
imogen_cunningham_magnolia_bud_1925_d5600485g
Magnolia Bud, 1925. Zdroj: christies.com
cunningham_two-callas_1925
Two Callas, c.1925. Zdroj: aperture.org
8db3bb50dc4f4ed5bfa40a35d3cfd852
Phoenix Recumbent, 1968. Zdroj: Pinterest
imogen-cunningham-triangles-photographs-gelatin-silver-print-zoom_550_736
Triangles, 1928. Zdroj: artnet.com