Edward Weston: Metamorfózy

Tenhle článek jsem chtěla napsat už před mnoha týdny, kdy jsem psala o Georgii O’Keeffe, jejíž výstava v Kunstforu Wien právě končí. V místnosti, věnované objektům, jimiž se Georgia proslavila nejvíc – květinám – ji doprovázel jeden z jejích kolegů, fotograf Edward Weston. Proti jejím výrazným plátnům působily  jeho práce jako mravenci – malé černobílé fotky bez rámu, jednoduše umístěné v jedné řadě. Ale během té doby, kdy jsem neměla na blog čas nebo chuť, jsem nosila jsem některé z jeho prací stažené v mobilu a pokaždé, když jsem se na ně podívala – i teď, zatímco píšu tohle – bylo těžké odtrhnout od nich oči stejně jako poprvé.

Dámy a pánové, přivítejte prosím Edwarda Westona.

e-weston

Continue reading “Edward Weston: Metamorfózy”

Monk is not dead

Taky jste v některých méně šťastných chvílích měli největší chuť se vším praštit a odjet co nejdál od toho vašeho odporného místa s odpornými problémy?

Já jo. Depresivní syndrom (jo jo, proč chodit kolem horké kaše, když tím navíc trpí nemálo lidí) mi k takovým myšlenkám poskytl a poskytuje dostatek příležitostí. Není to zas tak dlouho, kdy jsem velmi vážně uvažovala o tom, že odjedu do buddhistického kláštera a minimálně na pár let o mně nikdo neuslyší.

Roger Stonehouse: Starý pár, 2012, Barma. Zdroj: 500px.com

Trochu to bolelo naučit se, že zdrháním od svého shitu nic nevyřešíte, naopak si tím akorát otrávíte nějakou dobu navíc. Říkám si taky, že by to bylo až moc snadné. Jasně, nemám iluze o tom, jaký očistec by to zezačátku byl pro člověka zhýralého radostmi a naprosto druhotnými starostmi prvního světa. Možná bych to zvládla jen s vypětím veškerých sil, které bych z každé své buňky vymáčkla, možná bych musela několikrát utéct a pak se vrátit. Ale pak bych si zvykla. Byl by ze mě úplně jiný člověk.

A po takové zkušenosti bych se už možná nechtěla vrátit zpátky.

Ne že bych byla chorobný challenge accepter, avšak zdá se mi, že je větší kumšt naučit se vycházet a vzít si to nejlepší z té konkrétní situace, ve které jsem, než abych radikálně měnila její podmínky. Připadá mi, že se tak naučím víc. Připadá mi, že spíš to je moje cesta než vyřešit gordický uzel tím, že ho jednoduše přeseknu.

Ale nebudu říkat, že při tom nepotím krev, slzy, zoufalství a nadávky. A pak taky jsem v buddhistickém klášteře nežila, že jo.

Nicméně stranou od všech abstraktních keců, za které mě místy jeden chlapec peskuje: Tahle fotka je skoro dokonalá. Pouhý jeden pohled mi v hlavě spustí nekontrolovatelnou lavinu možných symbolik, asociací a myšlenek, nemluvě o dojmech a pocitech. Nebuďte líní, vlastní výklad k ní určitě zvládnete. Ať už to budou bratři, kamarádi, náhodně se potkavší (vážně jsem to napsala?) kolemjdoucí nebo dva aspekty jednoho a téhož člověka, síla, prýštící z rozporu mezi těmi dvěma chlapci a síla jejich výrazů a pozic je prostě… ohromující.

Klasická estetika ve fotografii – Robert Mapplethorpe

S mým polorozpadlým foťákem mi nejlépe jde fotit detaily nebo jednotlivosti, které nevyžadují přílišnou technickou vyspělost mého přístroje (a stejné množství řemeslnosti u mě). Takovým “vyostřovačem” (termín pro lidi, kteří mají tendenci zdůrazňovat rozdíly mezi věcmi – ano, jsem zdeformovaná svým studiem) byl i Robert Mapplethorpe, fotograf, jenž tvořil v černé a bílé, ale technicky i umělecky byl samozřejmě tak daleko, že na něj nedohlédnu.

Robert Mapplethorpe. Zdroj: všechny fotky pocházejí z everyday-i-show.livejournal.com

Mapplethorpeovy výtvory pracují s ideálem krásy po všech stránkách – jak ve způsobu, jakým jsou objekty zachycovány, tak v jejich rozmístění, nasvícení, a i samotném výběru. Předměty a lidé v jeho obrázcích jsou velmi krásní sami o sobě, a skrz Mapplethorpeův objektiv vypadají až dokonale. Všechno je uhlazené, půvabné a vyvážené – zkrátka perfektní. Kdyby antičtí mistři uměli zacházet s fotoaparátem, troufám si tvrdit, že by jejich výsledky byly zhruba takovéto.

Vysoká stylizace má ale samozřejmě i své nevýhody, a to někteří z vás možná pocítí – místy může působit vyumělkovaně a nepřirozeně. Některé pózy pak objektu ubírají na životu a jiskře, na pravdivosti. Tu postrádám ale jen u pár Mapplethorpeových fotek; zbytkem zůstávám fascinovaná.

Antická krása a jas – akty Jocka Sturgese

The Ancient Beauty and Radiance – Jock Sturges’ Nudes

Jock Sturges. Zdroj: inneroptics.tumblr.com
Letošní červenec se pro mě ponese téměř výhradně v pracovním duchu, a tak jsem zatím neměla čas na žádný jiný delší článek, než na ten o Muchovi. S přítelem jsme ale i tak stihli navštívit nějaké kulturní akce v Brně – konkrétně autorské čtení v rámci už tradičního MAČe a fotografickou výstavu v MG. Ačkoliv jsem na ni původně šla spíše se záměrem “zasvětit” mého muže do zobrazivého umění (a jaké jiné téma k tomu vybrat, než krásné nahé ženy! :)) ), odcházela jsem s větším dojmem, než jsem čekala.
It seems that I’m going to spend entire July in work – that’s why I didn’t have time to write any other long article than the Mucha one. Fortunately my boyfriend and I managed to visit some culture events in Brno though – an author reading within the traditional Author Reading Month, which takes place in several Czech and Slovak cities each July; and a photography exhibition in Moravian Gallery. Although I went there rather to “initiate” my boyfriend into the visual art (and which theme is better for that than beatiful nude women! 🙂 ), I left the gallery with bigger experience than I expected.

Co se týče fotografie, rozumím jí nejspíš stejně jako architektuře nebo designu – velmi mě zajímá, ale mé znalosti jsou v této oblasti ještě více omezené, než kde jinde. Neodvažuju se soudit všechny fotky, na které narazím, pokud nejsou vyloženě dobré anebo vyloženě špatné. Nicméně k Jockovi Sturgesovi bych se vyjádřit chtěla, neboť i teď ve mně jeho fotky vyvolávají silné emoce.

Talking about the photography – it really interests me, but my knowledge in this field is as small as in architecture or design. Because of this I don’t dare to judge all of photos I see, only if they are really good or bad. However I feel it as a duty to talk a bit about an American photographer Jock Sturges whose art really caught my heart.

La Marmaille, Montalivet, Francie, 1986. Zdroj: fineart.ha.com

Zachycují totiž krásu, ne nepodobnou ušlechtilé estetice antického řeckého umění. Zatímco Karel Novák, český kolega Sturgese, s nímž sdílí momentální výstavu v UMPRUM muzeu, se zaměřil spíše na fotky “při zemi” – jejich ústředními atributy jsou opravdovost, realismus, někdy i momentka (modelové mnohdy netušili, že je fotí) – Sturges je, podobně jako Rudolf Koppitz, který nedávno zdi MG opustil, spíše vyznavačem ideální krásy.

His photos capture the beauty, very similar to fine aesthethics of ancient Greek art. While his Czech “companion” Karel Novák, sharing with him the exhibitional space, concentrates on realism and sometimes on candid-like photos, Sturges is – as well as Rudolf Koppitz who just left the walls of Moravian Gallery – rather an admirer of ideal beauty.

Na jeho díla se dobře dívá nejen díky zjevné atraktivitě jeho modelů, ale zejména díky způsobu, jakým je zachycuje – něžně, ohleduplně, jakoby přinášel na povrch jemnost, křehkost v každém z nich. Tu občas doprovází dojmem svátosti – některé z fotek připomínají i biblické výjevy. (Viz níže.)
To watch his works pleases me not only because of obvious atractivity of his models, but also because of the manner he depicts them – gently, delicately as if he’d like to show us their subtility and fragility. This is sometimes accompanied something like “holiness” – as you can see later, below in the article.
Adele, Mylene, Vanessa et Hannah – Le Porge, France, 2003. Archiv MG. Zdroj: moravska-galerie.cz

Sturges volí jemné nasvícení, které zdůrazňuje hebkost a oblost tvarů těl. Modely mají přímý pohled, který se mi zdá obnaženější, než jejich těla – poskytuje vhled přímo do toho střípku jejich duše, který fotograf zachytil. Jsou rozmístěny jako klasické sochy, fotka jako celek působí velmi vyváženě.

Nejvíce mě zasahuje to světlo, které jakoby vycházelo přímo z nich – jiskra života, chvějivá přítomnost duše.

Sturges prefers gentle lighting which accentuate softness and rondure of bodily shapes. The models have straight look, seeming even more naked to me than their bodies. It provides an insight into their souls. They are set out like Classic sculptures and the photo as a whole looks very balanced.

I’m striked the most by the light which seems like it would come from the models themselves – it’s a spark of life, vibrant presence of the soul.
Arianne, Flore et Raphaëlle, Montalivet, France, 1992. Archiv MG. Zdroj: moravska-galerie.cz

Výstava prezentuje pouze černobílé fotografie, nicméně já jsem našla i střípek ze Sturgesovy barevné tvorby. Eva II (níže) je naprosto ohromující – vyzařuje z ní síla, ale i zranitelnost, je to vyjádření samé esence, archetypální ženskosti. Je to matka a dcera zároveň, dívka a zralá žena. Dokonalé.

The exhibition presents only black and white photography, however I managed to find a fragment of Sturges’ colour production as well. Eva II (below) is truly astonishing – there is not only this strength, radiating from her, but also vulnerability. It’s great expression of the esential, archetypal femininity. She’s a mother and a daughter, a girl and an adult woman in one. Perfect.

Eva II. Zdroj: theworldofphotographers.com

Tohle děvčátko nemůžete na výstavě minout. Jde o jednu z jeho nejvýraznějších postav. Úplně mi vzalo dech – ačkoliv je tam zachycené trochu jinak a následně o několik let později, kde Sturges zachytil jeho přeměnu v dospívající dívku, stejně tak velmi krásnou.
You can’t just pass this girl at the exhibition. She’s one of the most outstanding figures there. Although she’s captured there differently and then few years later, where Sturges depicted her change into a maturing woman, she took my breath away.

Zdroj: amadelio.org

Sturges však nefotí pouze ženy a dívky. Yoann, jak se chlapec níže jmenuje, si výrazy a gestem nezadá s křesťanskými svatými.

“Svaté” fotografie na výstavě v UMPRUM muzeu nenajdete, neboť ta se tematicky soustředí spíše na téma lidské nahoty jako takové a její přirozenosti. To však určitě neubere na dojmu z ní. Potrvá až do 28. července.

There are not only women and girls who are photographed by the artist. Yoann (the boy below) reminds me of Christian saints.

“Holy” photography cannot be seen in the Moravian Gallery, because the exhibition there focuses rather on the human nudity as it is and it’s nature, but I’m sure it won’t take any bit of the experience it provides. For those who consider to visit is, it’ll last until July 28.

 
Yoann, Montalivet, France, 1999. Zdroj: theworldofphotographers.com

John Clang: Jedinečný jako všichni ostatní

Času je stále málo a moje denní dotace hodin na spánek se z modu ‘žalostná’ ještě nezměnila. Pokud máte také napilno, doufám, že vám následující prokrastinační materiál přijde vhod. Já jsem čtením o umělci, jehož se vám chystám sice krátce, ale přece představit, strávila minimálně hodinu, kterou jsem mohla věnovat psaní seminárek. (Velice toho lituji. 🙂 ) Nemusíte se ovšem děsit, vám čtení tohoto článku tak dlouhou dobu nezabere, takže se určitě brzy k produktivní práci vrátíte…

John Clang: Čas, 2012. Zdroj: johnclang.com

Fotografa, jenž pro komplikovanost svého jména vystupuje pod pseudonymem John Clang už znáte díky jeho zajímavému projektu ‘sbližování’ odloučených rodinných příslušníků. Nedávno jsem narazila na jeho další práce, které mě zkrátka donutily se u nich zastavit a uvědomit si, že by byla velká škoda, kdybych se o ně s vámi nepodělila.

Mimo kontext, 2005
John Clang má několik témat, jimž se rád věnuje: jsou to zejména městské prostředí, všednost, odcizení a intimita v urbanistickém prostoru (být sám mezi tolika lidmi) a dopady vzájemného odloučení blízkých osob. Poslední téma je ryze osobní, neboť je sám synem, žijícím na kilometry daleko od své rodiny. Tomu se věnoval zejména ve výše zmíněném projektu Být spolu. Zabývá se také poměrně specifickou tematikou posouvání a přemisťování nám známých a zevšednělých objektů ve veřejném prostoru. To může znít kdovíjak, k pochopení si však stačí pouze představit, jak se cítíte, když například na vaší obvyklé cestě domů zjistíte, že ten obchod přestavěli na jiný, že už v zatáčce nestojí ten starý strom nebo že okraje toho pískoviště přetřeli na modro. Nezarazili byste se? Nevyvolalo by to ve vás také určitý posun či změnu v emocích, než byste si na to opět zvykli?
Strach ze ztrácení existence, 2002
“Nakonec, dobrá fotografie je taková, která nás postaví tváří v tvář naší vlastní existenci a vhodí doposud neznámého člověka do intimního okruhu, kam řadíme jen své blízké,” píše Clang na svých stránkách. “Spojuje v sobě zvláštní a krásné. Spojuje obecně. To všechno by podle mě měla kvalitní fotka zvládat.” Jestli všemi těmito vlastnostmi oplývají i jeho práce, posuďte sami.
Mýtus ploché Země (2013)
Zneklidňující série fotografií má vyjadřovat dnešní posedlost ‘zůstat nad vodou’ – zvládat své potíže a životní situace, udržet hlavu suchou, hlavně nespadnout; a to za jakoukoliv cenu. Chceme mít své životy i životy jiných maximálně pod kontrolou. Země je sice plochá, ale my si ji děláme schválně nestabilní a hrbolatou.
Mýtus ploché Země (The Myth of Flat Earth), 2013
Vymazání (2011)
Jak trvalá může být naše existence tady na světě? Postupně bledneme, až zmizíme docela. Těla odcházejí a po nějaké době i vzpomínka na někoho, kdo mohl být kdysi pro nás tím nejdůležitějším. ‘Konečným vymazáním’ je pak samozřejmě smrt.
Vymazávání (Erasure), 2011
“Je ironické, že během vymazávání mých rodičů z těchto fotek zmizíkem jsem si vzpomínky na ně oživil. Jejich rychle stárnoucí tváře se staly odrazem pro úvahy o mé vlastní smrtelnosti – které začaly ještě když mi byly čtyři roky a já se sám sebe poprvé zeptal: ‘Co se se mnou stane, až naši umřou?’.”
Cizinci (2010)
Pokud nepatříte mezi ty šťastné, obdařené skvělou pamětí, pak se s obtížností pamatovat si všechny všední tváře určitě perete také. Máte jen velmi mlhavou představu o tom, jak dotyčný vypadal.
Cizinci (Strangers), 2010
Vlastní odraz (2010)
“Vždycky, když jsem jako malý navštívil zoo, měl jsem z toho hroznou radost. Teď jako dospělý už se na tyto zážitky dívám jinak a ta zvířata mi přijdou naopak osamělá a ztrápená, uvězněná ve své stísněnosti, žijící každý den naprosto rutinně. Proč? Možná proto, že v nich vidím svůj vlastní odraz. Možná vůbec nejsem tak svobodný, jak si myslím, a možná nežiju svůj život tak naplno. Možná žiju stejně v zajetí, jako tahle zvířata, a ‘předvádím’ se pro očekávání společnosti…”
Vlastní odraz (Self Reflection), 2010
Čas (2012)
Úzkost, cizost, všední intimita, kterou si neuvědomujeme. To všechno jsem našla v Clangově sérii Čas. Míjíme se na ulici, každý ponořený do sebe, žijící ve stejném čase a prostoru, ale zároveň úplně jinde.
John Clang: Čas (Soho), 2012. Zdroj: johnclang.com
Čas (Brooklyn Bridge), 2012
Čas (Seaport Ice), 2012
Strach ze ztrácení existence (2002)
“Někdy, když mi naši opravdu chybí si s hrůzou uvědomuju, že je pro mě těžké si detailně vybavit jejich tváře. Bojím se, že jednou, až umřou, už nebudu schopen si jejich obličeje vybavit po nějaké době vůbec, a stanou se pro mne cizinci.”
Strach ze ztrácení existence (Fear of Losing Existence), 2002
Ground Zero (2001)
Lidé, vytržení z kontextu (jak už název série napovídá, zde focení u Ground Zero, pomníku na místě zřícených Dvojčat v New Yorku) upozorňují na naši závislost na hmotných statcích, kam umisťujeme i svou identitu. Naše existence neustále vyžaduje potvrzování a hodnocení.
Ground Zero, 2001


Otevřená rána (2001)

Proříznuté fotky krajin, kde otvorem vidíme do jakéhosi neidentifikovatelného prostoru, probouzí otázky, zda opravdu neexistují reality, alternativní k té naší, a připomíná spacialismus – italský směr, jenž vznikl po druhé světové válce. Mohly by v takové realitě žít třeba fantazie či představy, přání nebo chyby? A nenosíme si takovou realitu v sobě?
Otevřená rána (Open Wound), 2001
Otevřená rána, 2001

Dvojčata na rodinných fotografiích? Kdepak, úplně cizí lidé!

Mít dvojče – to je sen snad každého dítěte. Mít bratra nebo sestru, které bychom mohli v případě potřeby posílat do školy nebo s nimi tahat za nos kohokoliv, kdo se namane, jó, to by byl život. Jak byste však reagovali, kdybyste se dozvěděli, že dvojče vlastně máte a vaši rodiče vám nic nezatajili, neboť vůbec nepatří do vaší rodiny? A jak by vypadalo, kdybyste se setkali tváří v tvář a nechali se vyfotit? Fotograf François Brunelle na tuto otázku odpovídá – v kolekci fotek, nazvané Nejsem dvojník!.

Francois Brunelle: I’m not a look-alike! Nathaniel (příjmení neznámé) a Edward Toledo,
vyfocení roku 2003 v Montréalu. Zdroj: dailymail.co.uk

V kolekci naleznete zvěčněné lidi jak ze Severní Ameriky, tak z Evropy, kteří i přes svou neuvěřitelnou podobnost nejsou nijak pokrevně spříznění. Autor kolekce, jemuž tento fenomén na jeho cestách neunikl, je podle svých slov fascinován vlastnostmi lidské tváře již od svých osmnácti let, kdy stál teprve na počátku své  umělecké kariéry.
“Své první modely jsem nacházet nemusel, byli to lidé, které jsem znal a věděl o nich, že jsou si opravdu podobní,” řekl britskému deníku Daily Mail. “Jakmile o fotkách informovala média, začali se mi zájemci ozývat sami.”
Yves Megert (vlevo) a Rémi Bacon v Ženevě v r. 2001.

 

Marie Chantal a Nancy Paul v Montréalu, 2004.
Je opravdu těžké uvěřit, že vyfocené dvojice nepochází z jedné a té samé rodiny. Brunelle je záměrně zachytil černobíle, na fotografiích, které působí jako z rodinného archivu. Co udivuje ještě víc je skutečnost, že se v některých případech “dvojčata” dokonce tváří stejně.
Sarah Fournier a Alan Madill v Torontu, 2005.

 

“Fotografie mi umožňují podrobněji prozkoumat nově vzniklý vztah mezi těmito lidmi,” dodal ke své práci kanadský umělec, “a to, jak vlastně přistupují k překvapivému faktu, že vypadají téměř identicky.”
François Brunelle svůj projekt v současnosti rozvíjí dále a vyzývá dvojice, které by se chtěly zúčastnit, aby jej kontaktovaly, než focení kolekce příští rok ukončí. Více informací naleznete na jeho osobních stránkách.
Marcel Stepanoff a Ludovic Maillard v Paříži, 2005.

 

Rémy Girard a Gabriel Guibert, 2003

 

Edith Prefontaine a Stephanie Tremblay v Montréalu, 2001.