Pokračovat v tradici

Skip to the English version

george nakashima important conoid desk
George Nakashima Important Conoid Desk. Zdroj: wright20.tumblr.com

Před nějakým časem jsem narazila na tento rozhovor s Mirou Nakašimou, vedoucí Nakašimových dřevozpracujících ateliérů a líbil se mi tak, že by byla škoda se o něj tady nepodělit.

Mirin otec George patřil mezi čelní americké nábytkáře 20. století. Ovlivněn tradičními japonskými truhlářskými technikami a estetikou stejně jako americkou modernou vytvořil fascinující dílo, které zosobňuje spojení idejí dokonalosti a nedokonalosti. Ve své práci se soustředil nejen na to, aby zcela ovládl řemeslnou stránku věci, ale také na to, aby respektoval materiál a jeho jedinečné vlastnosti. Continue reading “Pokračovat v tradici”

S linkou na procházce

Minulou sobotu už jsem chorobu přeprala natolik, abych mohla zavítat na Bienálovou noc, v rámci které Moravská galerie pořádala komentované prohlídky výstavami a k nim doprovodné workshopy. Stihli jsme navštívit jen jednu, o té však zato už teď můžu říci, že i kdybyste nestihli navštívit zbytek, tahle bude stát za to.
Foto: archiv Moravské galerie v Brně, moravska-galerie.cz

Výstava, kterou můžete v přízemí Pražáka vidět do 26. října (jako celé bienále), je totiž úplně jiná, než všechny ostatní, které jsem zatím viděla. Letošní téma přehlídky jsou studenti, studentské školy a jejich práce, a pořadatelé bienále se rozhodli mu dostát z všemožných perspektiv. Vezmete-li si například linku na procházku, jak nabádá název této výstavy, ocitnete se přímo v pozici studenta designu. 
Nejdřív budete muset čelit na přijímacím pohovoru, který údajně parafrázuje praktiky věhlasného Bauhausu, triu prapodivných individuí v komisi. Pokud je zdoláte, máte dveře otevřené: ale tím boj nekončí. Na podstavci uprostřed první místnosti je spousta předmětů, s nimiž si lze hrát,  je ovšem třeba vědět, k čemu slouží; kolem dokola se pak můžete rozehřát náhledy na cvičení s linkou, na které si potrpěl Paul Klee. V Hochschule für Gestaltung Ulm se studenti snažili nacpat svou osobnost do jediného slova a volby jeho umístění na papír, kterému nanejvýš ještě mohli vybrat barvu – nic jiného. A jakmile přejdete do další místnosti, smršť začíná – ze všech stran na vás vznáší požadavky pedagogové uměleckých škol z celého světa, kteří si opravdu nezadají v originalitě.

Foto: archiv Moravské galerie v Brně, moravska-galerie.cz

Je to tak, hlavní část Vzít si linku na procházku nesestává z hotových děl, ale z jejich zadání. Gró výstavy tedy neleží v kreativitě umělců, nýbrž ve vaší – při prohlížení těch desítek úkolů se zkrátka nevyhnete uvažování nad tím, jak by se dalo k tomu či onomu přistupovat a jestli je vůbec možné něco takového uspokojivě vyřešit. Nevystavuje se zde materiál; vystavují se myšlenky. 

Expozici tvůrci rozčlenili do čtyř oddílů: Forma, protože než začnete vidět jádro, vidíte jeho obal; Obsah, protože to je to, co Forma nese; Kontext, protože žádná věc neexistuje sama o sobě, avšak ve vztahu k něčemu; a Meta, jenž zahrnuje vědomé uvažování o vědomém uvažování. Uvažovat a tvořit se však nedá jen tak; student musí pracovat se zdroji, aby věděl, odkud se mohou ubírat jeho dějiny umění. Takový prostor se snaží napodobit poslední místnost, zvaná Studovna; pod patronací svatého Jeronýma si zde můžete prohlédnout například knihy o japonské vazbě nebo typografickém výzkumu, který nás jako studenty psychologie naprosto vykolejil tím, že suverénně používá metody jako sémantický diferenciál nebo faktorovou analýzu. Nejen psychologií živa je analýza dat.
Vzít si linku na procházku je dle mého názoru výborné zahřívací kolečko před tím, než se vrhnete do víru bienálové soutěže a dalších výstav. S nadsázkou a humorem dokáže přiblížit svět studenta, jehož práce pak budete mít možnost vidět jinde, a tím je z určitého hlediska i lépe pochopit.

Našla jsem svůj vysněný byt. (Abstraktní kabinet El Lissického)

Pokud se ptáte, kdo by dokázal žít ve strohém prostoru, plném nepochopitelných pravítkových obrazců, odpověď najdete u autora tohoto článku. Při svém tradičním lovením inspirace v temných vodách internetu jsem narazila na tento pokoj, navržený ruským konstruktivistou Elem Lissickým. Bylo mi okamžitě jasné, že své ideální bydlení, ačkoliv tak původně zamýšleno nebylo, jsem právě našla…

El Lissickij: Abstraktní kabinet, 1928. Zdroj: blog.sfmoma.org

El Lissickij (rozený Eleazar Markovič Lisickij) navrhl a nechal postavit tento proměnlivý prostor, složený z modulů, v letech 1927 – 28 na přání ředitele Landesmusea v Hannoveru Alexandra Dornera. Abstraktní kabinet však byl bohužel zničen v roce 1936 během bouřlivých událostí v Třetí říši.

Mrzí mě dvě věci – zaprvé, že byl kabinet nacisty zničen.

Na fotkách vidíte, že se návštěvník kabinetu mohl kochat například prácemi Miese van der Rohe či Pieta Mondriana, guru neoplasticismu.

A zadruhé, že nemáme možnost vidět jeho barevnou dokumentaci.

Jedna barva na každý měsíc. "Pixelový" kalendář na rok 2013

Eddie Opara a Brankica Harvey z designového studia Pentagram v New Yorku navrhli kalendář na letošní rok, který se zakládá na speciálních čipech společnosti Pantone. Každému měsíci přiřadili jednu barvu. Kalendář je k dostání na stěnu i jako zápisník.

Pentagram: Pantone 2013 Calendar. Zdroj: new.pentagram.com

Pantone je vlivná společnost, o níž se všude dočtete, že se nejvíce proslavila svým Pantone Matching System (PMS) – barevným prostorem, který umožňuje designerům a tiskařům specifikovat a množit různé konkrétní barevné odstíny.

Barva pro leden je nebeská modrá – Sky Blue  (7688 C).
Kalendář Pentagramu umisťuje PMS čipy do nového kontextu – stávají se součástí “pixelových” obrázků, které mají být pro ten daný měsíc symbolické. Např. na únor společnost navrhla rty, na duben gumáky, a podobně. “Pixely” obrázků se podobají čipům, přičemž jejich barvy jsou definovány jako konkrétní PMS čísla.

V zápisníkové verzi kalendáře se obrázky s tím, jak postupuje daný měsíc, přibližují a stávají se tak čím dál víc abstraktními.

Pantone se také proslavila “předpovídáním” oficiálních barev na celý rok. Barva letošního roku je údajně smaragdová (Emerald 17-5641). Že by symbol pro optimismus?
Pantone: Emerald 17-5641. Zdroj: pantone.com

Kavárna Elektra. Palác jen pro vyvolené

Je tomu již zhruba čtvrt roku ode dne, kdy se s velkou slávou znovu otevřela ostravská kavárenská chlouba Elektra. Na desáté Pecha Kucha projekt její renovace prezentoval jeho autor, brněnský architekt Petr Hrůša, a protože to byla prezentace věru zajímavá, rozhodla jsem se do kavárny vypravit a ověřit vše na vlastní oči.

Kavárna Elektra. Vlastníkem fotografie je J&T Banka. Zdroj:  jtbank.cz.
Kavárna má svou historii. Palác, v němž se nachází, byl postaven nejdříve pod jménem Hornický dům v letech 1924 až 1926. Na tomto rušném místě se scházely osobnosti té doby, mohli jste v Elektře potkat Jiřího Voskovce, Jana Wericha či Oldřicha Nového.
V devadesátých letech minulého století se Elektra, která přečkala světové války a změny společenské a politické situace, dočkala rekonstrukce a fungovala do roku 2001. Ten je v její historii zlomový, neboť změnila majitele, jenž kvůli údajné prodělečnosti místa chtěl Elektru přestavět na autosalon. Nápad samozřejmě zvedl ze židle památkáře a znalce a zamítl jej i magistrát. Prostory však následně dostali do rukou lidé, kteří je nešetrně začali přeměňovat na mexickou restauraci, a to nelegálně – povolení od stavebního úřadu dostali až r. 2005, téměř dva roky poté, co Comedor Mexicano začal fungovat. Restaurace se setkala s odmítavými reakcemi odborníků i veřejnosti. Její majitelé nakonec na přelomu let 2011 a 12 prostory Elektry opustili a ke slovu se dostal nový majitel, J&T Banka, jež rekonstrukcí kavárny pověřila Petra Hrůšu.

“Investoři řekli, že to máme zútulnit… tak jsme tam dali nějakou zeleninu.” Petr Hrůša o Kavárně Elektra na Pecha Kucha Night Ostrava #10

A jak Elektra vypadá nyní? Architekt si dal u navrhování záležet na tom, aby podtrhl její prvorepublikovou noblesu, ale zároveň ji směřoval do moderní současnosti. V interiéru převládá bílá a jiné světlé barvy (krémová, stříbřitě šedá, …), doplněné o cihlovou červenou a hnědou. Na materiálech investoři nešetřili – najdete tam několik druhů dřevin, pravý mramor, milánský designový nábytek, a zvláště mě zaujaly dva prvky – op-artově inspirovaný prostor za barem a skvostný pětadvacetimetrový reliéf na stropě, zlacený čtyřiadvaceti karátovým zlatem, který luxus prostorů značně umocňuje. Okna jsou obrovská a propouští dovnitř spoustu světla. Kavárna má dvě patra, spodní je otevřeno pro veřejnost a horní je určeno pouze pracovníkům a klientům banky.
Pohled zvenčí. Zdroj: jtbankacafe.cz
Elektra je nejen uměleckým dílem sama o sobě, uvnitř se dokonce umění i vystavuje. Díky spolupráci J&T Banky s o pár metrů vzdálenější Galerií výtvarného umění je interiér vyzdoben dvaceti uměleckými díly z depozitáře galerie. Ta se budou co půl roku obměňovat, a hosté se tak budou moci pokochat například Emilem Fillou, oblíbeným autorem tuzemských investorů, Ottem Guttfreundem, Václavem Špálou nebo Františkem Tichým. Na celou rekonstrukci dohlíželo město a památkáři.
Pohled do druhého patra. Zdroj: novinky.cz
A jaká kavárna je z pohledu “obyčejného” návštěvníka? Tak především, atmosféru noblesy a luxusu se tvůrcům podařilo vytvořit opravdu dobře. Elektra působí jako sídlo nějakého pohádkově bohatého bankéře či obchodníka, který má navíc výborný estetický vkus a umí dobře investovat do umění. 
To ovšem samozřejmě vede i k jistému “elitářství”. Okna a zdi jsou dobře odhlučněné, takže propouští dovnitř jen minimum venkovního chaosu a ruchu, strop vysoký a zvuky se v tak velkých prostorách ztrácí. Jazzová klavírní hudba, která hrála v kavárně počas mé návštěvy, zněla téměř na podprahové úrovni.  Vše tam bylo nenásilné a tlumené. Připadala jsem si jako v nějaké nedobytné pevnosti, úplně jiném světě, v němž se pohybuje jen pár vyvolených, přičemž tento svět má své brány – tvořené z vysokých cen.
Díky velkým oknům a převládající bílé barvě působí interiér velmi svěže a prosvětleně.

Ano, pokud budete chtít obdivovat dílo Petra Hrůši na vlastní oči, rozhodně nečekejte žádné “lidové” ceny místních pochutin. Nebyla jsem tak naivní, abych je očekávala, nicméně platit dvakrát více (tj. 50 Kč, které jsou minimální cenou v nabídce Elektry), než v jiných seriózních podnicích za mattonku, colu nebo čaj z pytlíku mi přijde poněkud přemrštěné  – navíc vzhledem k tomu, že Ostrava není žádné extra turistické středisko. Nicméně jestliže se podnik prezentuje jako takto exkluzivní, očekávám, že kromě vzhledu a nabídky bude disponovat i výbornou obsluhou. Což se bohužel nedalo říci, protože nás obsluha dost ignorovala a na přeplněný podnik by se opravdu vymlouvat nemohla.
V podstatě si platíte za designový, architektonický a výtvarný, resp. sochařský zážitek, který, jak už jsem řekla několikrát, je vskutku kvalitní. Těžko předvídat, zda Elektru uživí těch málo Ostravanů, kteří si její ceny mohou dovolit. Projekt její renovace však samozřejmě vnímám jako chvályhodný.
Návrh kavárny, který se tolik neliší od její realizace, si můžete projít na virtuální prohlídce J&T Banky.

Inspirace: William Morris

William Morris proslul jako návrhář textilních vzorů a potisků z hnutí Arts and Crafts (dosl. překlad Umění a řemesla), které se mezinárodně rozvíjelo na konci devatenáctého století. 

William Morris: Windrush, 1881-3. Zdroj: thetextileblog.blogspot.com

Přátelil se s prerafaelity, přičemž s jedním z nich, rovněž velmi známým Dante Gabrielem Rossettim a umělcem Edwardem Burnem Jonesem založil návrhářskou společnost. Arts and Crafts mělo největší vliv na bristkých ostrovech a prosazovalo návrat k tradičnímu řemeslnictví, které používá jednoduché formy a středověké, romantické či folklorní motivy. Umělci, tvořící v rámci tohoto hnutí, se svou tvorbou striktně vymezovali proti industrialismu a vše zpočátku vyráběli ručně. Pozorujeme-li i jen několik děl, spadajících do hnutí Arts and Crafts, nepřekvapí nás, že se stalo předchůdcem secese.
Cray, 1885. Látka na nábytek. Zdroj: poulwebb.blogspot.com
Morris tvrdil, že umění má být krásné a užitečné, má se stát součástí života a proniknout až do nejnižších vrstev. Jeho názory ovlivnily i školství – byla zavedena estetické výchova ve školách.
Tulipán a vrba, 1873. Zdroj: en.wikipedia.org

Obrázek úplně nahoře je původní návrh Williama Morrise, který použila a upravila pro své účely společnost Paperblanks. Ano, i já jsem podlehla tomu lesku, barvám drahokamů a nádherným vzorům a dala za jejich zápisník právě se vzorem Windrush nekřesťanské peníze. Budu ovšem genderově stereotypní (mí FSSoví mi rozumějí): jsem žena a tudíž straka!

Paperblanks na instagramu. Zdroj: instagram.com/p/Snwk3RFJuf/

Detail: Fasety

fazeta, faseta

hrana skosená pod daným úhlem

1. Navrhnula Emilie Pirlot. Zdroj: rollthedrumss.com
2. Pablo Picasso: Tři ženy, 1908. Zdroj: wikipaintings.org
3. Anatomie diamantu. Zdroj: am-diamond.com
Slovníková definice pojmu převzata z slovnik-cizich-slov.net

Petr Nikl ve Wannieck Gallery: Já jsem tvůj zajíc

Zajímavé spojení výtvarného umění a hraček zprostředkovává výstava Petra Nikla a jeho maminky ve Wannieck Gallery. Tiché malby v kovových barvách kontrastují a zároveň také doplňují roztomilé a jásavé hračky ve tvaru zvířátek; pestrý, ale osamělý svět, jakoby opuštěný dětmi už před dlouhou dobou.

Oficiální plakát k výstavě. Zdroj: artalk.cz

Petr a Libuše Niklovi reprezentují na poli českého umění zavedená jména. Zatímco Libuše Niklová byla podle slov Wannieck Gallery přední českou designérkou v oblasti hraček, její syn Petr se vypracoval na uznávaného autora dětských knížek, které si nejen píše, ale i ilustruje, a také malíře v současném tuzemském výtvarném umění. To, že měl Petr k jejím hračkám jako malý přístup, se určitě odrazilo i na jeho estetice. Ačkoliv formálně vypadají například jeho ilustrace v dětských knížkách, které si i píše, jinak, jsou stejně originální a snově nereálné. 
Velkoformátové obrazy, které Petr Nikl maloval na základě starých fotografií a které tvoří páteř výstavy, zobrazují totéž – buď jeho maminku, Libuši Niklovou, jako děvče, anebo jeho samotného ve zhruba stejném věku. Lemují zdi bývalé tovární haly, přičemž uprostřed prostoru vždy stojí nafukovací hračky, buď instalované do různých seskupení nebo uzavřené v nádobách, jakoby tak vyjadřovaly celkové vyznění výstavy.
Pohled do výstavy. Zdroj: brnensky.denik.cz
Ostatně samotné prostory Wannieck Gallery atmosféru děl dobře dokreslují. Ocelově šedé odstíny stěn a černé konstrukce mostu v kombinaci s reprodukovanými starými fotografiemi, které autor na plátnech ztvárňuje, budí dojem opuštěnosti a historičnosti. Vzhledem k tomu, že v galerii zrovna každý den nenarazíte na zástupy uměnochtivých návštěvníků, je ticho v ní téměř ohlušující, na druhou stranu se díky němu velmi snadno přenesete do snových a nostalgických krajin Niklova světa.
Design Libuše Niklové. Zdroj: novinky.cz
Mimochodem, zmiňované autorovy knížky jsou také součástí expozice – můžete si je prolistovat a podivovat se na hravými, nelogickými říkankami a verši, které doprovází velice pečlivě vykreslené, hebké ilustrace a nekonvenční řešení některých pasáží v knihách. (Například rozstříhané stránky, díky nimž si dítě může sestavit svou “vlastní” příšerku.)
A nakonec to nejlepší – ačkoliv se v českém současném umění naprosto neorientujete a jména Petr a Libuše Niklová právě vidíte poprvé, ani to není překážkou k tomu, abyste si výstavu užili.
Ilustrace z Niklových Záhádek. Zdroj: adwebdesign.ca

Petr Nikl: Já jsem tvůj zajíc (dialog s maminkou)
5. 10. 2012 – 3. 2. 2013 (vernisáž 4. 10. 2012)
Wannieck Gallery v Brně
Kurátor: Richard Adam, Petr Nikl
Otevírací doba: pondělí až neděle 10 – 18h, čtvrtek zavřeno
Vstupné: 100 / 50 Kč