Na opravdový poklad jsem v Praze nenarazila v epicentrech turismu, ale úplnou náhodou – při cestě v tramvaji z Modřan, kterou jsem předtím každý den proklínala. Těžko říct, jestli o něm všichni ti lidé, kteří tudy každý den jezdí do práce a domů, ví, i když se na něj přímo dívají. Já o něm tedy až do poslední chvíle nevěděla. Vypadá jako složený z krystalů, má tisíc hran a hvězdy v oknech… a říká se mu kubistická architektura.

 Ve čtvrtek šestého června Perraudin přednášel v Praze a den nato přijel k nám do Brna, kde ho hostilo architektonické Fórum 4AM.

Je zajímavé, jak se Perraudin vlastně k “prapůvodním” materiálům a způsobům dostal – v anotaci přednášky od 4AM se dočteme, že se tak vlastně stalo díky nejnovějším technologiím. Jeden z jeho brzkých projektů totiž byla Akademie Mont-Cenis v Německu. Škola vypadá jako obří skleněný dům, který drží dřevěná konstrukce (už zde započala Perraudinova fascinace dřevem), a který kryje deset tisíc metrů čtverečních fotovoltaických panelů.

Recyklace znalí však ví, že ačkoliv je fungování panelů eco-friendly, jejich výroba a recyklace už tolik ne. Tohle a náročnost detailů Perraudina nakonec obrátily tam, kde je nyní – k využívání nejzákladnějších stavebních materiálů, absenci zdobení a drobných detailů a ke stavbám, které jsou nejenže se svým okolím “sžity” tím, že vlastně vyrostly z jeho surovin, ale také tím, že ho esteticky vhodně doplňují.

Perraudin nám v pátek představil tři, respektive (včetně brzkých konceptů) čtyři druhy svých staveb – založené na dřevě, na kameni a na hlíně. Všechny spojuje monumentálnost, absence omítky či jiných chemických zásahů do struktury stavby a čistota pravoúhlých tvarů – obdélníků či čtverců.

Hlína je stlačovaná a dřevěné konstrukce se skládají z kusů dřeva o něco větší, než je obvyklé, čímž jsou jakoby chráněny proti požáru – trvá déle, než je oheň poškodí, což poskytuje lidem šanci ho včas uhasit. Stavbami z kamene se Perraudin pravděpodobně proslavil nejvíce. V některých z nich používá ten samý rozměr kamenného kvádru, který pouze postaví svisle či položí vodorovně. Masivní zdi se pokrývají tepelnou izolací, a ač se to nezdá, okna poskytují v nich dostatek světla, což těžkopádné budovy odlehčuje.

Perraudin si rovněž dává záležet na okolí svých domů – protože často navrhuje vinice, nechává je obklopit pergolami, kde může víno růst, navrhuje zahrady a bazény a rovněž propracovává ventilační systém. Například v návrhu francouzské manufaktury zajišťuje do budov přívod vzduchu nejen nad zemí pomocí oken a nedalekých stromů, které vyrábí kyslík, a bazénů, které zase regulují vzdušnou vlhkost, ale také podzemním ventilačním systémem. 

V Perraudinově díle nelze opomenout jeden důležitý rys, a to snahu o návratu k “tradicím”, ke “staré”, až prapůvodní architektuře. Nalezneme ho jak v používání přírodních materiálů, tak i v tom, jak architekt řeší umístění domu do krajiny – některé Perraudinovy stavby jsou totiž polovinou “zapuštěné” do země, čili zpola v zemi, zpola nad ní, což připomíná dávné slovanské polozemljanky. Kromě toho kladení stejnorozměrných monolitů vedle a nad sebe evokuje megalitické stavby typu Stonehenge. Jsou prosté jakýchkoliv moderních detailů a stavěny nasucho.

Ostatně ke vzezření chrámu nemají tyto domy daleko. Čistotou zpracování a geometrickou pravidelností mohou někomu připomenout také antickou architekturu – chrámy a lázně. Cosi duchovního, uklidňujícího na nich také je – a to ve struktuře, v monotónním rytmu, z jakého se monumentální stavby skládají. Sám Perraudin tvrdí, že právě v rytmu a opakování nachází duši architektury.

Osobně považuji za velké neštěstí, jestliže se setkám s člověkem, který sice dokázal obdivuhodné, ale neumí to absolutně podat a místo vzbuzení zájmu dosáhne u posluchačů spíše opaku. Pro Gillese Perraudina to naštěstí vůbec neplatilo. Kdyby neměla překladatelka občas problémy s tlumočením, myslím, že by se odvážil i k odbornějším formulacím, takhle nám své dílo však servíroval velmi jednoduchým, srozumitelným jazykem; což je na jednu stranu příjemné, na druhou si to také nese svoje negativa.

Fórum 4AM, které se nechvalně proslavilo peripetiemi kolem svého sídla v centru Brna, se nyní nachází v jedné jeho části, kterou rozhodně nemůžeme považovat za reprezentativní. Sídlí v temné komunistické budově asi metr od kolejí, a jediné, co na ní je estetické, je vlastně její ošklivost. Má to něco dekadentního do sebe, když kolem vás jsou jen koleje, projíždí tam vlaky a vy posloucháte kapacitu v architektuře v jakémsi holém pokoji. Nejsem si sice úplně jistá, jak na Perraudina působilo takové přednáškové místo oproti Francouzskému institutu v Praze, kde byl den předtím, jedno vím ale určitě: jeho příjemné vystoupení bylo plnohodnotným revanšem všem odvážlivcům, kterým nevadí trmácet se od Hlaváku a chodit téměř po kolejích po rozryté půdě, aby vystoupali do příšerné, ve tmě tonoucí budovy, která ovšem sofistikovanému dílu tohoto tvůrce dodávala neobvyklý ráz.

Návrh této luxusní vily vypracoval známý německý architekt Ludwig Mies van der Rohe (1886 – 1969), jehož dílo ovlivnily osobnosti funkcionalismu jako Le Corbusier či Walter Gropius. V třicátých letech zastával funkci ředitele Bauhausu (školy architektury, umění a designu), který Gropius založil. Proslavil se návrhem německého pavilonu na výstavě EXPO v Barceloně, IBM Plaza v Chicagu nebo právě návrhem vily v Brně – Černých Polích, jehož zadavatelem byla rodina brněnského textilního průmyslníka Fritze Tugendhata.

Mies vilu navrhl roku 1928, přičemž o dva roky později se do ní Tugendhatovi již mohli nastěhovat. Důkazem, že nejde o jen tak běžnou stavbu, budiž skutečnost, že náklady na její realizaci (včetně nábytku a zahrady) přesáhly částku, která by v té době stačila na výstavbu třiceti rodinných domů.

Základ vily tvoří ocelová konstrukce. Jednotlivá podlaží nespočívají na zdech, nýbrž na štíhlých pochromovaných sloupech. Některé zdi, které byly prosklené, opticky spojovaly obytné prostory s okolím a  některá okna z unikátního skla, které se prakticky nelesklo, bylo dokonce možné úplně spustit do podlahy. Díky tomu – a také čistému, minimalistickému designu – stavba působí velmi svěže, lehce a soukromé prostory, které bývají často přísně oddělovány od vnějšího světa, s ním zde téměř splývají.

Ačkoliv vila působí, že má pouze jedno patro, obsahuje podlaží tři. V nejvyšším patře se nacházejí soukromé prostory – ložnice manželů Tugendhatových, dětské pokoje, pokoj vychovatelky a přijímací hala. Přiléhají k nim také dvě garáže a byt správce. Druhé patro sloužilo jako společenská část, kde se nalézala i kuchyně, zimní zahrada a terasa. V posledním patře přebývalo služebnictvo a nalézalo se tam technické zázemí. Mechanismus vytápění byl jedním z pokrokových prvků vily – zatímco v třetím a prvním patře se topilo běžnými radiátory, druhé poschodí bylo vyhříváno horkým vzduchem, vyháněným právě z nejnižšího podlaží otvory v podlaze a ve stěnách.

Mies van der Rohe navrhl nejen stavbu vily, ale částečně i interiér. Sám osobně vybíral materiály na stěny určitých místností. Například jídelní prostor oddělovala půlkruhová zeď z makassarského ebenu a obývací prostor od pracovního zase vzácná onyxová zeď, která mění svou barvu tak, že propouští sluneční světlo pod určitým úhlem. Její zhotovení stálo tehdy 200 000 korun, přičemž cena průměrného rodinného domu činila 50 000 korun. S návrhem interiéru Miesovi pomáhala zejména jeho životní i pracovní partnerka Lilli Reichová. Nábytek byl většinou zhotoven z oceli, ušlechtilého dřeva z Asie a různých drahých látek.

Dům byl na počátku dvacátého století opravdu zlomovým dílem v architektuře, v němž jeho autor dokázal plně využít veškeré vymoženosti tehdejší doby. Jeho historie však zdaleka není klidná. Majitelé vily v ní bydleli pouze osm let, než je události v zemi v roce 1938 donutily emigrovat. Poté stavba střídala majitele – přebývalo v ní nejdříve gestapo, sovětská armáda, poté se stala soukromou taneční školou, rehabilitačním centrem, až nakonec skončila jako muzeum ve vlastnictví státu.

Válečné nepokoje a necitlivé rekonstrukce se na ní bohužel podepsaly. Některé věci jsou už bohužel nenávratně ztraceny, což platí také pro zřejmě nejdražší část domu – unikátní zasouvací okna, z nichž přežilo do dnešních dnů pouze jediné; jiné se díky šťastným náhodám povedlo získat zpátky, například zeď z makassarského ebenu, která dlouhá léta stála v jídelně právnické fakulty rozřezaná na obklad a nebýt kunsthistorika Ambroze, stojí tam nejspíš dodnes. Pár kusů nábytku zachránila samotná rodina Tugendhatových při svém útěku do Venezuely.

Po všech obstrukcích a komplikacích se vilu tedy nakonec podařilo znovu zrestaurovat. Dnes je otevřená veřejnosti a každý, kdo má zájem, si ji může prohlédnout na jednom či druhém návštěvnickém okruhu, které správa vily nabízí. Málokdo však ví, že to odporuje přání jejího architekta, který vilu původně stavěl pro bydlení – nikoliv k tomu, aby v ní korzovaly a obhlížely si ji zástupy cizích návštěvníků.

Použité fotografie pocházejí, pokud není uvedeno jinak, z oficiálního webu tugendhat.eu a byly pořízeny v únoru 2012, těsně před otevřením vily veřejnosti.

Zdroje:
Oficiální webová stránka vily
Památka UNESCO: Brno – Vila Tugendhat
(Česká televize) Deset století architektury: Vila Tugendhat
Rozhovor s Danielou Hammer-Tugendhat na Idnes.cz