Znáte Vicky Cristinu Barcelonu od Woodyho Allena?
Tohle je totiž ta nejúžasnější žena ve filmu, jakou jsem kdy viděla.

František Kowolowski • Jiří Škoch • Kryštof Kintera • Karel Teige • Pablo Picasso • Jan Švankmajer


Lapám ji ze všech stran velkou sítí, je na ni nějak bohato. Ukážu vám, co naposledy chytilo moje oko:

František Kowolowski: Hlava 22

František Kowolowski bude vystavovat své The best of v Galerii výtvarmého umění v Ostravě.

Jiří Škoch

Jiří Škoch je jihočeský fotograf, který proslul hlavně svými expresivními fotomontážemi. Mně osobně připomínají svou atmosférou Davea McKeana.

Krištof Kintera: Memorial of Thousand and One Nights

Krištof Kintera: Revolution; jde o pohyblivou instalaci, kdy se postava bez přestání tluče hlavou do zdi. Vypadá to dost démonicky.

Krištof Kintera: Paradise Now

Krištof Kintera je mladý umělec, narozený v Praze, který vystudoval AVU a dále pak Rijksakademie van beeldende kunsten v Amsterdamu. Třikrát byl nominován na cenu Jindřicha Chalupeckého. Jeho práce tady jsou jen instalace, ale Kintera se věnuje i jiným uměleckým odvětvím, například filmu – pro osmý ročník Jednoho světa vytvořil vizuální koncept, atd.

Karel Teige: Koláž č. 65

Pablo Picasso: Sen (Marie Therese), 1932

Pablo Picasso

Jan Švankmajer: Zamilované maso

• Kultura.cz, což je týdenní magazín s novinkami z kulturního dění,
• Knižní svět, kde, jak už název napovídá, představují knižní tituly, které se zrovna objevily na pultech knihkupectví – a mnohem víc;
• a Artmix, pořad zaměřený výhradně na výtvarné umění.

Všechny tři můžu doporučit, pokud se o dané oblasti zajímáte, poskytnou vám spoustu nápadů a podnětů. Chystám se také na další návštěvu naší GVUO, neboť se tam před dražbou nakrátko ohřeje Kupkův Tvar modré, a chtěla bych si přečíst Proroka od Khalila Gibrana, knížku, která se zamýšlí nad základními otázkami lidského života, zaujala mě právě v pořadu Knižní svět. Čtu také k maturitě Wernischův Zimohrádek a užívám si té překrásné atmosféry, kterou dokázal pár slovy stvořit. 

Ženy, muži, víno (případně jiný alkoholický nápoj, dle gusta každého), zpěv a navrch nějaká ta literatura a historie, to vše k poctě neznámých slezských literátů židovského původu. Tak vypadal další večer Bezejmenné skupiny, který začal v půl sedmé večer v Ostravě-Porubě.

Program byl vskutku pestrý – Bezejmenní, z nichž každý si vzal na paškál jiného člena Slezského okruhu, se střídali ve výstupech hned s dvěma kapelami – Rádoby, tříčlennou instrumentálkou absolventů Wichterleho gymnázia, kteří nečekaně všechny zaskočili svou poslední písní 4′ 33” (posloucháte ji každý den, aniž byste o tom věděli), a Neser, poskládanými z konkurenčního Gyohavlu, kteří předvedli jak nové zpracování kultovní hymny Hovno, tak variaci na klezmer. Hudba a také krátká, ale o to intenzivnější rozhlasová hra Kupé, již Bezejmenní nahráli podle díla jednoho ze slezských literátů, oživovala literární bloky, při nichž byli námi představováni zmínění členové Slezského okruhu.
Jejich životopisy si hosté mohli přečíst ve vestibulu Dolíku. Každý blok uvozovala krátká reference k danému autorovi, ať už šlo o dobovou recenzi jeho tvorby nebo v mém případě úryvek z deníku, a poté přišlo ke slovu samotné čtení. Při něm jsme si nejspíš všichni užili nejvíce zábavy, hlavně při povídce Ašmodaje Grauenhafta, kterého představoval Martin Müller – četlo nás ji totiž víc, každý jednu postavu příběhu, a nedokázali jsme se přestat smát, protože se to v ní jen hemžilo vtipnými výroky. 🙂 Já se takhle náhodně vyskytla na pódiu hned třikrát – právě při čtení zmíněné povídky (ačkoliv to jsme vlastně byli umně skryti za závěsem), poté jako suplování za Ondřeje Hložka, jenž se nemohl dostavit, a pak samozřejmě za vlastní část. Ačkoliv bych se nervozitou rozpustila do louže, nakonec se mi podařilo ovládnout sama sebe a přečetla jsem povídku své Judit Hymanové lépe, než jsem čekala – a strašně mě potěšilo, že se mi diváky povedlo rozesmát (a nejen jednou), ať už se smáli z jakéhokoliv důvodu. 🙂

Za dvě vydatné hodiny, které uplynuly jako nic, bylo tedy po všem a za sebe můžu říct, že jsem si ten večer opravdu užila. Hudba i literatura byla skvělá, zdálo se mi, že se na Slezském okruhu sešlo hodně povedených děl a publikum vypadalo, že se baví. Také se po akci ozývaly nadšené ohlasy; člověka potom nejspíš nic nepotěší víc než slyšet všechny přátele, jak všechno chválí a jak se jim to nebo to líbilo. 🙂

A aby měl už tak pěkný večer ještě třešničku navíc, dostali jsme všichni, kteří se na vystoupení nějakým způsobem podíleli, od Dolíku honorář. Můj první honorář za vystoupení! 🙂 Vřelé díky všem, se kterými jsem mohla čtvrtek 23. února strávit, a těším se na další takovou povedenou akci, na kterou budu ráda vzpomínat.

P.S. “Pivo po víně – jedině pro svině, víno po pivu – hodno obdivu!” – Tohle a spousta dalších výroků se díky Ašmodaji Grauenhaftovi stane legendární citací!

O životě Judit Hymanové, ostravské prozaičky židovského původu, která trpěla duševní chorobou a ve svých dvaadvaceti letech záhadně zmizela z veškerých dobových záznamů, si můžete přečíst v následujícím článku.

Jde to se mnou docela z kopce, že? Když tady do mikrokosmu zrovna neházím nepochopitelné příspěvky nebo ódy na svá oblíbená díla, chlubím se. Ani dnes to nebude jiné – jen s tím rozdílem, že se budu chlubit svou školou (což u adolescenta není obvyklé, pokud se tedy nechlubí něčím jako je vynalézavá omluvenka na nadměrný počet zameškaných hodin), konkrétně literárním seminářem, o němž už tady nejspíš pár slov padlo, ale protože jsem tvor chaotický a, jak mi mamka ráda připomíná, nadmíru líný, nevím, kolik jsem vám toho už stihla vyslepičit a jakou z toho máte představu. Vězte ovšem, že je to jedna z nejlepších věcí, jaké mi náš gympl mohl dát.

Když jsem ze začátku roku do semináře naběhla, nečekala jsem, že pod taktovkou našeho třídního nepůjde ani tak o typický školní seminář, nýbrž o pravidelná setkání u pokaždé jiného střípku kultury – ať už jsou to autoři, které jsme nestihli v češtině probrat, ale zaslouží si naši pozornost, společné návštěvy divadla, galerie, autorských čtení, organizování happeningů nebo přijímání vzácných hostů, o nichž by, nebýt LS, nikdo z nás nevěděl, ale kteří mají hodně co nabídnout. (Konkrétně dneska jsme přivítali Miroslava Černého, na jehož přednášku se přišel podívat téměř celý češtinářský kabinet a původně literární duch akce se zvrhl v debatu o cestování, kulturách a vzdálených krajích.) Dobře, pravděpodobně ne všichni jsou u nás kulturními nadšenci, protože – nalijme si čistého vína – LS je nejpohodovější hodina a půl týdně, kterou můžete povinně volitelně na Gyohavlu strávit, když ovšem prohlásím, že jsme všichni rádi (z různých důvodů), že jsme si právě tenhle způsob trávení oné hodiny a půl vybrali, doufám, že nebudu tak daleko od pravdy. 🙂

Za sebe ovšem s určitostí mluvit můžu – mám vážně radost z toho, že si můžu každý týden rozšiřovat umělecké rozhledy, chytat inspiraci, učit se a objevovat právě takto, s takovým vedením a úplně zdarma!!! :)) – a vždycky se do literárního semináře těším, bez legrace. Zatím jsme se kvůli různým okolnostem sešli v trošku méně hodinách, než bychom měli, ale i za těch pár měsíců si můžu už dovolit říct následující:

• regionální tvorba už pro mě není velká neznámá,
• díky šikovnému spolužákovi jsem pronikla do tajů komiksů vyjma Sandmana,
• uvědomila jsem si, že chci psát, ne léčit lidi, jak by si přáli naši,
• začala jsem louskat poezii, více jí rozumět a užívat si ji,
• mám stále co číst,
• a vím (mimo jiné věci, které mě LS naučil), proč nevěřit Jorge Luis Borgesovi. 🙂

 A tohle všechno dohromady je pro mě hodně důležité. Děkuju!

Okolnosti s okolnostmi se sešly a tenhle týden přinesl nebývalou nálož kulturních akcí a potěšení. Tři dny za sebou jsme se těšili z hudby, literatury i výtvarna a jediné, co tomu chybělo, bylo divadlo v pátek, které bohužel nevyšlo. Snad to ovšem brzy napravíme. 🙂 A co se dělo?

V úterý jsem vyrazila s kamarádem do čajovny na koncert Café Industrial, kteří se na plakátu kasali čímsi jako “předefinováním hudby” a “směsicí jazzu, folku a ambientu”. Kamarád tvrdil, že před pár lety hráli na Colours of Ostrava, ale já se tehdy potila u Iggyho Popa, Tonyi Graves nebo Alamaailman Vasarat, takže jsem je vůbec nezaregistrovala. Nejsem si jistá, jestli tady můžu velkopansky rozhazovat své neprofesionální a ještě k tomu negativní teze, jedno však vím určitě, a to, že se mi to vůbec nelíbilo. Jediné, co to mělo společného s jazzem, byla improvizace a klarinet (ačkoliv si vlastně nejsem jistá, jestli se v jazzu vůbec používá), jediné, co to mělo společného s folkem, byla akustická kytara, a ambient dotvářela čajovna. Písně mi přišly plytké, nejisté, jakoby si vůbec nebyli jistí, co chtějí říct, byly roztahané a ulepené jako žvýkačka a zpěv a proslovy k publiku radši nebudu vůbec komentovat. Chlapci (a děvčata) sice na svých stránkách píšou, že reprezentovali kde co a vystupovali s mnoha osobnostmi, v úterý v čajovně jsem si z nich ovšem odnášela dojem už-nikdy-víc. Doufám, že až se s nimi setkám znovu, přijdu jim na chuť víc, protože na zmíněných Coloursech byli dle slov kamaráda mnohem lepší. Tak uvidíme.

Ve středu byl program vskutku nabitý. Ráno celá škola začínala v kině; zatímco my starší jsme zhlédli Lidice, mladší šli na Ve stínu Beethovena. Z Lidic mám smíšený dojem; co se týče řemeslné práce, natočeny byly vážně pěkně, vizuálně uspokojivě, šla tam cítit snaha přiblížit se zahraniční tvorbě. Jenomže to byl nejspíš zároveň i kámen úrazu, protože co se týče příběhu samotného, nemohla jsem si pomoct, abych si nevzpomněla na americké bijáky. Naši dějepisáři, kteří mimo jiné provozují web Moderní dějiny a zajímají se o dějiny dvacátého století, tomu filmu místy nemohou přijít na jméno. Co si ale budeme povídat, jsem ráda, že jsme na Lidice se školou šli, protože filmům, zachycující dějiny ať už naše nebo světové, se vyhýbám (stejně jako historickým románům), a rozhodně bych se na ně sama od sebe nepodívala. (Ještě když jsem takový filmový barbar.)

Hned po kině jsme se seminářem zamířili do nedalekého Domu umění na komentovanou prohlídku Černých sluncích, a za expresní hodinku jsme prošli celou výstavu. Škoda, že bylo všechno tak nahonem, výstava by si určitě zasloužila delší dobu, nicméně prohlídka to byla zajímavá a něco jsme se dozvěděli. Navštívila jsem Černá slunce od chvíle, kdy proběhla vernisáž, už třikrát, a rozhodně se tam ještě chystám (mají být v galerii až do začátku března), protože je stále co objevovat. :)) Brzy tady přibyde report, ale všem Otravákům a těm, kteří žijí v blízkosti Otravy samozřejmě doporučuju sednout na tramvaj a Černá slunce si projít na vlastní pěst, stojí to za to. V neděli je vstup do GVUO navíc volný.

Po výstavě byl čas na pozdní oběd a večer nás s literárním seminářem čekala Antidiskotéka Jiřího Černého v klubu Fiducia. Šlo o dvě hodinky na téma Rock a poezie, kdy vyhlášený hudební kritik svou přednášku prokládal zhudebněnými básněmi osobností české poezie, jako byl například František Halas, Josef Kainar nebo Jaroslav Seifert. Seděli jsme s kamarádem na polštářích na zemi a já nic neviděla, ale o to lépe jsem si dokázala celé představení užít. Publika bylo dost a všechna místa byla zaplněna na doraz. Pan Černý měl uklidňující hlas, a tak bylo místy těžké udržet pozornost, nicméně občas jsme se jeho vzpomínání i zasmáli a hlavně písně, které pouštěl, byly ve většině případů opravdu pěkným příkladem, jak lze umně spojit krásnou hudbu s krásnými slovy. Doufám, že si je někdy budu moct znovu poslechnout.

A ve čtvrtek? Spolužačka ze třídy, která se věnuje zpěvu a je za nejúspěšnější a nejzářivější talent naší třídy, před dnem D, kdy ji čekají přijímačky na JAMU, uspořádala koncert pro své známé ve Svinově. Dočkali jsme se árií i lidových písní a já se znovu a znovu podivuju, jak nadaný někdo může být. Barča si na tento koncert pozvala i profesionály – muzikálového herce Romana Haroka a operní pěvkyni Olgu Bažinskou, kteří si na závěr svých sól střihli duet z Fantoma opery. Zážitek to byl výjimečný a ti, kteří o něj přišli, mohou jen litovat. 🙂 Věřím, že Barče přijímací zkoušky vyjdou a přeju ji tímto hodně štěstí!