Deník | Konce, 28. 11. 2017

Cy Twombly: Bez názvu II, 1967 – 74. Lept na papíře. Zdroj: tate.org.uk, © Cy Twombly Foundation.

Je toho hodně, o čem jsem chtěla psát, třeba:

O tom, že se práce nafoukla do takových rozměrů, že spolkla všechno ostatní,

ale že mi dává takové možnosti a příležitosti, o kterých bych ani nesnila,

o tom, že se mi stýská po škole a čase, který si můžu strukturovat sama a kterého jsem si předtím vůbec nevážila,

po jistotě, že se každý den potkám s někým známým buďto ve škole nebo okolo ní,

ale že jsem taky měla to štěstí narazit na asi nejlepší umělecky zaměřený předmět, který u nás existuje. Který je všechno, co jsem v umění a estetice kdy chtěla a našla jsem to až teď, v předposledním semestru, u Ph.D., od které by se mohli učit profesoři.

Chci napsat o dvou skvělých exkurzích, na které jsme si v rámci toho vyjeli, o tom, že díky tomuhle a i jiným předmětům tento semestr, jakkoliv ne tak ohromujícím, jsem si potvrdila, že mě svět příběhů a umění nepřestane fascinovat a bavit, a že je to moje světlo na konci tunelu.

Ale zítra se jedeme navždy rozloučit s kamarádem, spolužákem, a nic z tohohle teď nemá místo. Nic z toho se pořádně nedá přes tu obrovskou, těžkou věc vidět.

Nikdy, nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že tohle přijde, když nám bude pětadvacet; a připadá mi zároveň absurdní si něco takového myslet, protože ve skutečnosti nezáleží na tom, kolik komu je, konec prostě přijde. Vždycky, určitě.

Mezi tím málem, co ovšem můžeme dělat, je nezapomenout.

Nezapomeneme.

 

 

Tápání

tumblr_ow89tuzozb1qgiw5to1_1280
Autorkou je Marianne Hallseth.

Hledala jsem obrázek, který by vyjadřoval to, co teď cítím. Tohle vypadá jako otisky, vedené něčím jiným než záměr, bezcílné doteky. Ale je to to, co jsem hledala. Něco se tlačí na povrch, dává tušit svůj tvar a povahu, ale pořád se nedá dobře uchopit a nahmatat zrakem, a tak zůstávám tápat v kruhu a frustruje mě, jak se nedokážu pohnout z místa, už tak dlouho.

Čas plyne, svět se otáčí, já tuším, jenže to je všechno. Možná kdybych se nechala vést něčím jiným než záměrem…

Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017

Upřímně řečeno, když jsem konečně u Richtera a Skály stiskla čudlík Publikovat, ta úleva byla až překvapivá. Byl to poslední rest, který seděl na hromadě neuskutečněných a nedodělaných plánů kolem téhle stránky a já se dlouho nemohla donutit s ní nějak pohnout. Takhle to vlastně fungovalo od doby, co jsem z Avante guardia odešla, abych ukončila bakaláře. Z koníčku se stal opruz a takový koníček je na hovno.

Nebaví mě pořád psát o minulosti, o věcech, které se staly před x týdny/měsíci, zatímco tady a teď uniká.

Chtěla bych se zase naučit přemýšlet svobodně, psát s lehkostí, nebýt tak zablokovaná různými možnostmi, jak by tohle a tamto mohlo působit, co by na to řekl ten nebo ten a jak by to mělo být perfektní. Vysoustružit větu mi trvá věčnost. Chci zase najít to, díky čemu to bylo stejně přirozené jako se proběhnout.

Continue reading “Deník | Tvůrčí archeologie, 18. 9. 2017”

Slunce, vítr, kopce

IMG_20170731_173554_729-02
Karpathos. Foto: Zia Gouel

Není toho moc, co bych chtěla napsat o ostrově, o kterém málokdo asi slyšel a co by už nebylo dávno řečeno v průvodcích a afektovaných nabídkách cestovek. A upřímně, to, co se v takových nabídkách cení – jako moře, pláže, hory, řecká kultura a řecké jídlo – to všechno se dá najít jinde a lepší.

Tak proč o Karpathu mluvit?

No, právě proto. Protože stojí za to hledat krásné a jedinečné zvláště tam, kde to na první pohled nejde tolik vidět. Kam většinu lidí ani nenapadne zajet a když náhodou ano, pokrčí rameny a jde dál. Continue reading “Slunce, vítr, kopce”

Na cestě

IMG_20170818_152140_249-01[1]

Toto vkusné zátiší pochází z RJ 79 ve směru Graz Hauptbahnhof, včera odpoledne. Dalo by se říct, že jsem na cestě s pravidelnými přerušováními od začátku roku anebo naopak že si z domu často odskakuju – je to jako s tou poloplnou a poloprázdnou sklenicí, hodnocení je na vás. Nezažila jsem totiž zatím rok, kdy bych si balila batoh nebo kufr častěji než tento. Soudě podle pomyslných čekajících příspěvků se tady z toho pomalu stává cestovatelský blog.

(Naštěstí ten poslední trip byl zároveň napěchovaný i kulturními zážitky, tak to snad nebude tak marné.)

Když se vracím, myslím na to, že bych se nejradši otočila doma na pár dní, přehodila si věci a zase odjela pryč. A čím častěji jezdím, tím víc jezdit chci. Na druhou stranu být pořád v pohybu znamená, že se váš běžný život zastaví a zmrzne ve vakuu, kde zůstane, dokud se nevrátíte domů a nevezmete si ho zpátky. Dá se takhle řešit spousta nepříjemných situací, rozhodnutí a deadlinů, ale ne navždycky.

A když mizíte na delší dobu opakovaně, zjistíte, že se svět mezitím o dost pohnul a vy jste toho nebyli součástí, protože jste přeci viseli v tom vakuu. Musíte začít od toho bodu, kde jste tehdy skončili, což oproti ostatním někdy znamená od začátku.

Ale to ještě není můj případ. Zatím ještě můžu prokrastinovat. Brace yourselves, more travel posts are coming! Takže ať je toho cestování pořád dost a životy ve vakuu moc netrpí.

Porážka Siamu

Je zajímavé, že když neustále udržujete kontakt se vším, co tvoří váš život doma – přáteli, partnery, závazky, které je potřeba plnit, události, které je třeba plánovat – po návratu z jakkoliv daleké cesty máte pocit, jako byste vlastně nikdy neodjeli. A přitom ty vzpomínky tam jsou; přehrávám si je, kdykoliv pochybuju o tom, že se to opravdu stalo.

IMG_20170609_220149_603
Ta Prohm a jeho fantastické stromy

Continue reading “Porážka Siamu”