Proč je důležité míti “mám-v-pi**” fond

DKNY Petite Faux Leather Pencil Skirt. Zdroj: Macy’s, macys.com

Omluvte mou francouzštinu v titulku (a tento anglicismus, ale žádný český ekvivalent mě k němu nenapadl), nicméně jsou věci, které bez jistého výraziva ztrácí na významu… A které i když tématicky nespadají do původního záměru tohohle blogu, je potřeba o nich mluvit.

Finanční rezerva je něco, co se opakuje do zblbnutí dokola vždy, když přijde řeč na osobní finance. A díky Covidu a nadcházející (nejspíš) ekonomické krizi je to něco, o čem si asi řada z nás uvědomila, že se vážně hodí.

Před časem jsem narazila na článek, který v době svého vydání způsobil minimálně v USA velké haló. Vysvětluje výhody finanční rezervy jako nic jiného – protože ty jinak abstraktní “horší časy” v něm nabývají velmi konkrétních, nepříjemných podob. Je to psané primárně pro americké publikum – proto to celé stojí na pro některé z nás nepochopitelném životě na dluh. Nicméně dotýká se témat, která jsou společná všem národům bez ohledu na to, jestli jsou zvyklé používat kreditku nebo ne: touhy vypadat, že žijeme lepší život, než reálně žijeme; touhy držet krok s ostatními ve skupině; posouvání vlastních hranic s jinými lidmi, dokud není pozdě; a tak dále.

Na světě existuje hodně nespravedlností, a rozložení peněz je jedna z nich. Ale pokud patříte mezi ty šťastlivce, kteří nemusí počítat každou korunu, pak je článek o Fuck-Off Fundu pro vás. A vlastně pro všechny, i ty, kteří se zrovna teď nemají tak dobře, ale chtěli by. Peníze jsou ztělesněná možnost, některé možné budoucnosti. A když se celý váš dosavadní svět sesype, je lepší díky dobrému hospodaření s penězi mít v pi**, než zůstat v těch ruinách uvězněný.

Ale více už v článku:

Paulette Perhach: The Story of a Fuck-Off Fund

Život za časů korony

Takže… Jak se všichni máte?

Taky vám to připadalo jako sen? Jako období – neobdobí, kdy jako by se zastavil čas a život tak, jak jsme ho žili, se zakonzervoval – jako by ho někdo dal na stand-by? Taky jste byli nejdřív překvapení, jaké změny se v přírodě mezi tím stihly udát, jako bychom z té polozimy skočili rovnou do léta? Taky vás zaskočilo to množství lidí, kteří se stejně jako vy vrátili do měst potom, co se prázdnými ulicemi málem proháněla klubíčka suchých rostlin jako na Divokém Západě?

Continue reading →

Le rêve d’hiver

eiffel v dali — Poslední pohled na Paříž. Foto: Zia Gouel

Paříž.

Jedno slovo – a tolik významů.

Nevím, kdy se ze mě stal takový ten trapný turista, který si odškrtává položky ze seznamu pokaždé, když někam přijede a pak fotí hlavně ta nejznámější místa, co ukazuje znuděným příbuzným nebo na Instagramu, kde je podobných fotek miliarda (a skoro všechny jsou lepší). Ale když jsem před dvěma týdny v Paříži zdolávala jeden bod za druhým, na konci dne jsem se celá vyčerpaná přistihla, jak se nutím, abych vyrazila ještě někam, jinak to všechno nestihnu a ten čas po práci nevyužiju naplno. Pak jsem se sama na sebe naštvala. Od kdy je cestování závod?

Continue reading “Le rêve d’hiver” →

Atlanta aneb Město v lese

Cestovat díky práci je jedna z nejlepších věcí, které se mi kdy staly, a pořád se občas musím štípnout, abych věřila tomu, že jsem na všech těch zvláštních a exotických místech na fotkách doopravdy byla. Jedním z takových míst jsou Spojené státy, které díky vysokým cenám všeho byly dlouho můj nedostupný sen. Ačkoliv mě práce zavála už minulý rok v prosinci do Nevady, byla to teprve teď Atlanta, hlavní město státu Georgia, kde jsem mohla trochu více přičichnout k tomu, co může Amerika nabízet.

IMG_20200115_171639_copy — Centennial Olympic Park

Přezdívá se jí všemožně – ATL (díky zkratce letiště), Hotlanta, Black Mecca, King Peach (?) nebo City in the Woods, tedy Město v lese. Dokud jsem nestála uprostřed Downtown, centra města, obklopená výškovými budovami, kolem mě neproudila auta a nezapřádali se mnou řeč přátelští místní, neměla jsem o žádné z těchto přezdívek ani šajna. V Americe je mnoho jiných měst se zvučnějšími jmény, mezi nimi třeba San Francisco, kde jsme v prosinci se šéfovou přestupovaly na cestě do Nevady a jen skutečnost, že jsme na přestup měly pouhou (stresující) hodinu nás uchránila od toho, abychom propadly lítosti, že tam nemáme více času. Díky tomu jsem od Atlanty tolik neočekávala, ale o to milejší bylo zjistit, že je to město mnoha tváří, jež se v nespočtu jeho přezdívek promítají.

Continue reading “Atlanta aneb Město v lese” →

Dva tisíce devatenáct, na cestě

Jeden ze způsobů, jak shrnout uplynulý rok, je tento:

(Kliknutím na hranatou ikonku v šedé liště vedle názvu mapy rozvinete legendu)

Cestování totiž v minulých 365 dnech neplánovaně zaujalo v mém životě takové místo, že málem neuplynul měsíc, abych si nebalila kufry a odlétala – ať už na sever, jih, východ nebo západ. Můžu teď s klidným srdcem potvrdit, že metoda roličkování vážně šetří prostor, a že batohy Cabin Zero si svou pověst zaslouží. 🙂

To samozřejmě v roce 2019 nebylo všechno. Stala se spousta věcí, jak v práci, tak v legraci, a i když to tak nejdřív nevypadalo, nakonec všechno tohle bylo pozitivní. Continue reading “Dva tisíce devatenáct, na cestě” →

50 000 slov za 30 dní aneb moje první NaNoWriMo

IMG_20191208_215033_271 — 3 sešity, 1 lahvička inkoustu, 50 000 slov.

Spousta lidí vám potvrdí, že nejlíp se jim tvořilo a psalo, když byli v pubertě, smutní anebo nejlíp oboje dohromady. Veškeré veřejné psací platformy jsou plné výplodů teenagerů, kteří se nípou ve svých ranách nebo si je kompenzují nereálnými dobrodružstvími v jiných světech. V té době slova na papír plynou téměř sama. Pak přijde život – vztahy, závazky, další studium nebo práce, a člověk najednou zjistí, že na psaní nemá čas a když ano, tak není chuť/energie/ta správná chvilka. Continue reading “50 000 slov za 30 dní aneb moje první NaNoWriMo” →

Den čtvrtý a pátý, 6. – 7. 12. 2017

(Srpen 2018: Pokračujeme po delší pauze v krasojízdě!)

Vietnam, o 13 let později

Phố cổ = staré město, stará čtvrť

Lều = stan

Následující dva dny budou taky ryze pracovní, a tak drtivou většinu dne strávíme na HUST u promítacího plátna, počítačů a diskuzí. Na město si sedá oblačnost a mlha, smíšená se smogem, která rozptyluje světlo tak, že můj už tak smutný foťák v mobilu je ještě smutnější. Continue reading “Den čtvrtý a pátý, 6. – 7. 12. 2017” →

Pohledy z Kréty

Řecko už je skoro jako doma. Když vystoupím na letišti, nadechnu se horkého, vlhkého vzduchu a v dálce na mě zamrká moře, vím sice, že jsem oficiálně “na dovolené” (zažádala jsem si o ni v zaměstnaneckém systému, pracovní počítač jsem nechala v práci, atd.), ale zároveň mě zalije uklidňující pocit známého. První návštěva záchoda, kde se toaletní papír hází do koše místo do mísy, první luštění nápisů v alfabetě a natahování uší, když se někde ozve melodický místní jazyk, a první pohled na prudké kopce s olivovníky ten pocit pak dokonale stvrdí. A je jedno, že jsem tam byla teprve potřetí.

Může za to ta pověstná řecká pohostinnost? Nebo snad to, že když jsem hltala řeckou mytologii, bylo pro mě Řecko vysněná destinace, o které jsem si přečetla první poslední, jak moc jsem si přála ji navštívit? Těžko říct. Stejně je to jedno. Když vstoupím do země, nad níž vlaje vlajka složená ze dvou nejhezčích barev – modré a bílé – chce se mi vrátit se do imaginárního domova, od kterého mám v kapse imaginární klíče a v hlavě imaginární adresu.

Letos se imaginární adresa, klíče a domov zhmotnily na Krétě. A tohle jsou imaginární pohlednice, které jsem odtamtud poslala. Continue reading “Pohledy z Kréty” →