Jedním z nejrozšířenějších přesvědčení v západní společnosti je, že ideální práci najdete, když půjdete za svými sny nebo vášní. To v ideálním případě dává smysl, protože když se člověk zbaví všech představ a předsudků, které mu vštípila společnost a jde za tím, po čem skutečně touží, už nikdy vlastně nemusí pracovat, protože ho to, co dělá, bude natolik naplňovat, že zmizí veškeré negativní konotace se zaměstnáním spojené.
Jenže v ideálním případě nežijeme, a tak řešíme spíše jiné věci: plat, pracovní prostředí, kolektiv, délku směn, a podobně. A když už dojde na otázku, jestli je to, co děláme, opravdu naše vášeň, ani to není kdovíjak jednoduché. Ti z nás, kteří buď neví, jakou vášeň mají nebo jich mají naopak až moc anebo sice ví, co je jejich vášní, ale zároveň si uvědomují, že je to v natolik konkurenčním oboru, že se tím nemusí uživit, už mají této rady nejspíš po krk.
Newportova kniha slibuje, že vás jha “hypotézy vášně”, jak to autor nazývá (tzn. že k pracovní spokojenosti stačí zjištit, pro co jste zapálení a najít si práci, která s tím bude v souladu), zbaví – nebo od něj alespoň ulehčí. Na příkladech lidí, s nimiž dělal rozhovory a následně na nich vystavěl vlastní amatérskou teorii, ilustruje, proč může být rovnítko mezi práce = vášeň neužitečné či přímo nebezpečné a nastiňuje kroky, které vás k ideální práci mohou zavést místo toho. Jak už napovídá anotace, klíčem je jednak uvědomit si, že nic úchvatného vám do klína jen tak nespadne, pokud nebudete mít co nabídnout na oplátku, za co navíc budou lidi ochotní zaplatit; a taky najít si v práci “misi” (či poslání, nějaký spíše duchovnější cíl, ať už zaměřený na druhé nebo na sebe) a dostatečnou autonomii.
Byla jsem nadšená, když se mi knížka dostala do ruky, protože si osobně už nějakou dobu myslím, že se důležitost vášně v rámci práce dost přeceňuje, a zajímalo mě, co autor nabídne při odklonu od tak zásadní myšlenky naší společnosti. Knížka je čtivá, jasně strukturovaná, díky příběhům lidí, s nimiž si Newport povídal, se čtenář nenudí a dokáže si jasněji představit, o čem je řeč a autor na konci každé kapitoly jako správný vysokoškolský profesor shrnuje nejdůležitější body a opakuje je i v dalších kapitolách, takže nemáte šanci zapomenout na klíčové informace.
Ale podařilo se mu opravdu vyvrátit hypotézu vášně a nabídnout lepší alternativu?
Ne tak úplně, bohužel. Na příkladech lidí v knize i autorových úvahách jde vidět, že většina si svoje povolání (či lépe řečeno cestu k němu) vybrala, protože je daná oblast více či méně zajímala. Ano, někteří k němu přišli čirou náhodou, ale zůstali u něj, protože… je začalo zajímat. Kdo by totiž byl šťastný, kdyby mu dobře platili a pracoval ve skvělém prostředí a kolektivu, ale náplň práce by mu byla úplně buřt? V tomto smyslu jdou autorovy argumenty trochu “šejdrem”. Hypotézu vášně totiž chápe v jednom konkrétním významu, a to, že pokud půjdete za svou vášní, najdete tu jednu nejvíc ideální práci. Jde spíš o poslání, o dokonalost přímo pro vás. A v tom se mu daří protiargumentovat, protože představovat si, že někde existuje práce ušitá přímo vám na míru je nejspíš cesta k věčné nespokojenosti. Nicméně kniha je propagovaná a alespoň zezačátku se tváří jinak – a to, že obecně následovat vášeň je nesmysl. V českém vydání je to dokonce napsané přímo na přebalu.
Přitom souhlasím s jeho tvrzením, že vášeň a radost v práci přichází často až postupně, až když člověk získá dostatečné schopnosti, je pro svou práci oceněn a má zároveň dostatečnou kontrolu nad tím, co chce a může dělat. Kniha je navíc nabitá dalšími užitečnými postřehy a úvahami. Pro mě osobně nejzajímavější byla kapitola o kariérním kapitálu a o změně práce s ním spojené. Naopak nejslabší z kapitol, kde Newport rozebírá prvky, které jsou pro zajímavou práci klíčové, mi připadala ta o misi, a to nejspíš protože ji opět chápal jen v hodně úzkém významu – jako něco, co vás žene dál, ale zejména díky tomu dosáhnete úspěchu. Jenže ne všichni z nás se chtějí světově proslavit. I z toho důvodu bych knihu viděla spíše jako příručku pro posun v kariérním žebříčku (pro ty, co chtějí doslova být “tak dobří, že vás nepřehlédnou”) než něco, cíleného na lidi, kteří z nějakého důvodu svou vášeň neznají či ji nemohou následovat.
Co jsem totiž vypozorovala kolem sebe či z různých médií, ať už knih, videí a podobně: Ano, vášeň jako jediný ukazatel skvělé kariéry je na houby, poněvadž vášeň je emoce a emoce jsou proměnlivé. Jestliže byste svoje vášně slepě následovali, co byste dělali v momentu, kdy byste je přestali cítit? A takový moment dříve či později nastane. Ale pokud žijete ve společnosti, kde máte na výběr, není možné dělat celý život něco, co vás absolutně nezajímá, protože nezájem se postupem času změní v averzi a averze změní vaši práci v utrpení. Spíše než následovat vášeň je podle mě lepší následovat to, co vás zajímá a co ve vás probouzí zvědavost. To je zejména pro ty, kteří netuší, kudy se vydat. Ilustrátor Cam z YT kanálu Struthless k tomu natočil super video:
Když si po něm přečtete Newportovu knihu, bude to ideální kombinace. 🙂 Protože navzdory výtkám (a to jsem se ani nedostala k jeho metodologii) si pořád myslím, že stojí za to si ji přečíst, pokud z nějakého důvodu ve své kariéře tápete nebo uvažujete o změně. Jen je potřeba neslibovat si od ní úplnou změnu paradigmatu.
Cal Newport: Tak dobří, že vás nepřehlédnou
Překlad Jan Šimral
Vydal Jan Melvil Publishing, 2018
Koupit: Oficiální stránky nakladatele
H s n m 