Nikdy bych neřekla, že se to může stát, ale přiznám se hned na začátek: letos jsem to přehnala čtením.
Vážně. Mám chuť spíše jít ven a hrát si v neexistujícím sněhu, obvolat všechny kámoše, jestli by někdo nešel ven nebo klidně i uklízet, péct a vařit, jen když to nebude mít nic společného s písmeny a slovy, které mě vyčerpávají už jen když se na ně podívám. Není to nic vážného, stačí pár dnů až týdnů abstinence a budu zpátky v sedle; nicméně i když ještě rok neskončil, přináším vám žebříček mých knižních nej už teď, protože vzhledem k této paralýze už se žádné další velké objevy v literatuře na zdejší frontě dít nebudou.
Letos mě nejvíc lákalo young adult fantasy, a tak jsem sahala po těch nejprofláklejších jménech současnosti v tomto žánru. Četlo se to všechno jedna báseň, což je nejspíš důvod, proč jsem to tak přehnala; taky cítím, že na nějakou dobu si potřebuju od mladistvých hrdinů a hrdinek, prohánějících se ve fantastických světech, dát pauzu a vrátit se mezi ostřílenější publikum, které více stojí nohama na zemi. Přestože young adult fantasy tvořilo většinu mého knižního jídelníčku, na top žebřík se zvládlo vyšplhat jen málo z nich. Tady máte proč.
(Bez určení pořadí; odkazy v názvech vedou na weby nakladatelů)
Vydal Slovart, 2015
Pan Gwyn pověsí svou spisovatelskou kariéru na hřebík a místo toho začne portrétovat lidi. Nikoliv však klasicky kresebně, ale slovy. Když jeden z nich pod pseudonymem zveřejní a začnou o tom psát noviny, pan Gwyn se rozhodne jednou provždy zmizet. Baricco je mistr originálních nápadů a poetických obrazů; číst jeho prózy je jako číst básně v příbězích. Připravte se, že v panu Gwynovi na vás čeká mnoho jemných vrstev, které se překrývají, mnoho významů, které čekají na své rozklíčování. Po dočtení jsem měla chuť opsat si snad půlku knížky, jak krásně byla napsaná. Což je také zásluhou skvělého překladu Alice Flemrové.
Vydalo nakladatelství Plus, 2018
Podobně jako Pan Gwyn je i Na ostří jazyka skvělý a čtivý literární experiment. Ve třech stylizovaných dějových linkách, točících se kolem psaní románu, se autorka dívá satirickým pohledem na lidské vztahy a vzájemnou komunikaci, kdy každé slovo je, jak řekl kdysi Sartre, nabitá pistole. Celou knihou se pak jako příjemný, ale nevtíravý podtón táhnou úvahy na téma rovnosti pohlaví. Tahle linka se mi vypálila do paměti:
“A dělo se to, že žena přede mnou dala nějakému cizinci moc zcela přesně definovat, kým je, a prokázala tak do očí bijící hloupost.”
Vydal Fragment, 2017
O Leigh Bardugo už tady nějaké ódy byly, tak jen krátce: nejsilnější předností Šesti vran je to, že mají v young adult neobvyklou a přitom jednoduchou zápletku, a to velkou loupež. Leigh Bardugo se podařilo fantasticky vybalancovat vyprávění z pohledu šesti (!) hlavních hrdinů, aniž by příběh ztratil drive, a vše je napsáno (zvláště postavy) tak uvěřitelně, že máte pocit, že tohle šílené dobrodružství zažíváte právě teď a tady.
Marina a Sergej Djačenkovi: Vita Nostra
Vydal Fragment, 2018
Mám ráda, když je fantasy opravdu fantasy, to znamená, že posouvá hranice lidské představivosti do neprobádaných končin. Vita Nostra je vše, jen ne to, co jste čekali. I když začíná známou premisou – obyčejné děvče se dostane na neobyčejnou školu – záhy zjistíte, že se tenhle vozík, jedoucí původně do stanice “něco jako Harry Potter”, úplně vychýlil ze své dráhy, najednou jste vzhůru nohama, točíte se jako na centrifuze, a vůbec netušíte, kam jedete a jak tohle celé dopadne. Velmi originální a inovativní, a i když to zní, že je to o magii, ve skutečnosti je a zároveň není. Moc se mi líbilo, jak realisticky a lidsky byly postavy a jejich vztahy zobrazeny. Taky jak autoři líčí Sašiny tři roky na univerzitě tím, že popisují její každodenní studentský život, výzvy, kterým musí čelit, a obrovský dopad, který na ni měly – všechno je nabité významy. Konec mě odbouchl.
A nelze se nezmínit o nádherném, bláznivém grafickém zpracování v podání Olgy Zakis. Skutečně fantastický přebal pro fantasy knížku!
Holly Black: Trilogie Folk of the Air (Krutý princ, Podlý král, Queen of Nothing)
Vydalo Cooboo, 2018, 2019; Queen of Nothing zatím není v češtině (ale stojí za to!)
S vlnou nového feminismu se autoři a autorky snaží procpat zejména do literatury pro mladé “silné ženské hrdinky”. Záměr dobrý, provedení většinou spíše špatné – protože místo emancipované hrdinky se setkáváte spíše se sebestřednou, dětinskou a vzteklou fiflenou, na které jde vidět, jak moc její stvořitel/ka podcenil/a rešerši. Vztek není vždycky síla a neschopnost sebekontroly v sociálním kontextu nemá s emancipací nic společného. Pomlouvání ostatních žen a snaha “být jiná než normální holky” už vůbec ne. Často takové hrdinky dostávají roli vražedkyň, válečnic, královen a podobně, jenže více se zabývají třeba tím, jestli se líbí tamtomu nebo onomu a o jejich řemesle se nedozvídáme zhola nic, až na pár náhodných bojových scén, často postrádající autentičnost. Za tu dobu, kdy jsem se k young adult vrátila, jsem na podobný typ hrdinek úplně alergická a stačí mi pár vět z anotace, abych věděla, že si raději ušetřím čas a nervy.
Nicméně, proč o tom mluvím? Protože Jude, hlavní hrdinka trilogie Holly Black, je přesně ta silná hrdinka, o kterou se většina ostatních autorek pokouší a nedaří se jim to. Jude a její sestry vyrůstají ve světě víl potom, co královský generál zabije v pomstě jejich rodiče a vílí hrdost mu velí vychovávat všechny tři jako svoje vlastní, i když je biologickým otcem jen té nejstarší. V podání Holly Black je vílí svět opravdu tím okouzlujícím, rozpustilým, ale zlomyslným a často krutým světem, inspirovaným keltskou mytologií. Víly Jude a její sestry navzdory ústrkům a šikaně naučily až příliš, a Jude se to naučí využívat, i když za cenu jistých obětí. Strašně se mi líbilo, jak autenticky každá z postav byla vykreslená – od rozporuplné osobnosti generála Madoca přes krutého prince Cardana a jeho suitu rozmazlených přátel až po dvojče Jude Taryn, která navzdory konformnímu zevnějšku má vlastní metody, a samozřejmě Jude samotnou. Jude na rozdíl od tolika ostatních hrdinek YA fantasy nepotřebuje dokola čtenáři opakovat, jak je drsná, protože toho můžeme být sami svědkem. Nejen otevřený boj, ale i strategie a úskoky – do poslední chvíle nevíte, co se jí honí hlavou, a to i navzdory vyprávění v první osobě.
Anna Cima: Probudím se na Šibuji
Vydala Paseka, 2018
Hit minulého i letošního roku a žabka, která právoplatně pořádně zčeřila vody tuzemské literatury. Vynikající debut, který i když na první pohled zaujme fanoušky Murakamiho a japonské literatury, všemi deseti ho doporučuji úplně všem, i kdyby už jen pro tu svěžest příběhu, který chytí a nepustí (a to hned v třech dějových linkách) a kvalitní background, svědčící o tom, že autorka dobře zná to, o čem vypráví. Vzhledem k tomu, že v prvních 300+ stranách Anna Cima ukázala, že vyprávět umí, trochu rozvinutější konec by knize slušel víc.
Erin Morgenstern: Noční cirkus
Vydal Ikar, 2012
Pro Noční cirkus platí to samé jako pro Vita Nostra – nejlepší fantasy je skutečná fantasy. Erin Morgenstern vytváří poetické obrazy, točící se kolem dvojice iluzionistů Celii a Marka a zvláštního nočního cirkusu, který se má stát bojištěm, kde změří své síly. Žádný příběh ale není jen o jednom, dvou lidech – v každém figuruje mnoho dalších, jejichž osudy se vzájemně proplétají a ovlivňují. Budu se opakovat, ale když ono alternování různých dějových linek tak, aby čtenáře nerozptylovaly a nenudily, je vážně kumšt. A Morgenstern se svými schopnostmi za jinými autory, zmíněnými v tomto článku, rozhodně nezaostává. Nakonec zjistíme, že hlavní hrdiny nejsou Celia a Marco, ale všichni, s nimiž se proťali jejich cesty, a s kterými se spletly v příběh, který držíme v ruce. Hlavní hrdina, středobod celého příběhu i jeho konec je něco jiného – to, co všechny spojuje. Vynikající tkalcovská práce, namouduši.
Co jste si nejvíce užili vy v roce 2019 v hájemství literatury?
H s n m 
Děkuji za Pana Gwyna, hned zařadím do seznamu 🙂 Probudím se na Šibuji jsem četla až letos, ale myslím, že to bude jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla. Noční cirkus – moc bych si tento román chtěla přečíst znovu, ale bojím se, že se mi s odstupem času nebude líbit tolik, jako když jsem ho četla poprvé.
LikeLike