Tak, a je to. Šest let na vysoké je pryč. Mám titul v kapse, v hlavě vymeteno a pláň nejistoty před sebou.
Samozřejmě, že je to kec, jako obvykle. Tedy, titul mám, ale nejistotu zas tolik ne, protože jsem naštěstí zaměstnaná na nějakou dobu. Ale i když je otázka Co teď? zodpovězená na té praktické rovině, jako správný rozežraný mileniál se sójovým latté v jedné ruce a s avokádovým toustem v druhé si už ohledně té druhé, obecnější, celoživotní roviny, zas tak jistá nejsem.
Dobře, i toto je z určité části kec. Už několikrát jsem se tady nebo jinde na internetu svěřovala (v poněkud sebedojímavých článcích), že potom, co mi došlo, že to s tou astronomií asi neklapne, byl mým dalším – a mnohem větším a důležitějším – snem psát příběhy. Nebo prostě psát. Za ta léta se nic nezměnilo, ačkoliv jsem si několikrát musela hledat cestu zpátky, resp. položit si otázku, cože to vlastně chci, vydat se hledat odpověď a u toho zjistit, že vlastně chci pořád jedno a to samé.
Škola byla vděčný viník, na kterého jsem mohla svalit všechnu zodpovědnost za to, že jsem za uplynulých několik let mnohem víc o psaní mluvila než abych reálně psala. Pořád nějaké seminárky, cvičení, praxe, pak se k tomu připojila ještě práce… Inspirace samozřejmě přicházela v ty nejnevhodnější chvíle, kdy jsem se musela věnovat spoustě jiným věcem, a měla jsem tak legitimní výmluvu, proč nedělat to, o čem pořád mluvím, když je někdo ochotný mě poslouchat.
Jenže teď je konec, opravdový. Už nejsem v hřejivé náruči své alma mater a vzdělávacího systému, který mě na jednu stranu štval, ale na druhou taky rozmazloval a ochraňoval. Jo, mám práci; ale myslím, že už jsem sama trošku dospěla a je jasné, že keců bylo až až. (Ostatně přečetla jsem si některé z nich, jen abych se dostala zpátky do blogového sedla, a omylo mě, co jsem byla někdy schopná vyplodit. Naštěstí se to dá pořád svést na pitomost mládí.) Teď je potřeba konečně přejít k činům, jinak už jsem vážně pozér.
Takže začneme rovnou, co říkáte?
