Je to +-24 hodin od chvíle, kdy jsem stála v davu na Flédě naprosto ohromená a gratulovala jsem si k sporadickému záchvatu odvahy zkoušet nové, neznámé věci, který mě přepadl zrovna ten den. Od první chvíle, kdy čtyři týpci z Utrechtu na pódiu hrábli do strun a do bubnů a zaplnili prostor čistou, vzájemně skvěle vyladěnou masou zvuku, jsem měla co dělat, abych udržela pivo v puse a plechovce. Doteď se vznáším na vlně pokoncertní high. Protože, a teď jsem si vědoma své hereze, takhle skvěle jsem si neužila dokonce ani The Kills minulý rok. A pokud na autorku tohohle blogu narážíte ve virtuálním prostoru nějaký pátek, pak víte, že jsou pro ni The Kills zřejmě ta vůbec nejvyšší meta, zosobnění hudební chemie, mnoho let vzdálený sen. Ovšem vzhledem k tomu, že už je období nekritického pubertálního zbožšťování za mnou, naliju si čistého vína: jejich červnový koncert v Roxy, česká premiéra, byl minimálně z hlediska kontaktu s publikem bohužel odfláklý.
Což se o těch čtyřech týpcích z Utrechtu alias Kensington rozhodně říct nedá.
O Kensington jsem kvůli nějaké chybě v matrixu až do čtvrtka neslyšela. Takže když jsem si to šinula na Flédu, stihla jsem naposlouchat pár písniček, ze kterých jsem si zrovna hnedka na zadek nesedla. Ale potřeba zkusit něco nového a vybočit z rutiny psaní diplomky s ohranými kapelami ve sluchátkách byla silnější. A moc známějších indie rockových kapel k nám na jih často nezavítá (nebo se pletu? Vyveďte mě z omylu a hoďte si kamenem), takže moje prsty zaklikly koupi lístku dřív, než to stihl mozek nějak vyhodnotit.
No, a pak jsem tam tak stála… a totálně zírala. A jak mi postupně ten proud zvuku vlezl do všech pórů, byl problém nevylít pivo všude okolo, když se celý sál rozpařil.
Nejsem žádný hudební inženýr ani muzikant, takže si pomůžu metaforami: od momentu, kdy se zvolna rozezněly první tóny All for Nothing (ještě, že existuje setlist.fm!), to bylo, jako kdybych se zhluboka nadechla něčeho nového, čistého a překvapivě nabíjejícího. Poslouchat Kensington je přesně takové, a když se melodie rozvinou, máte místy pocit, že letíte. Ty kytarové riffy, podkreslované basou a údery bubnů jako tlukotu srdce, jsou úžasné – ladí spolu v harmonii, která není prvoplánová. A na bezchybný, sytý hlasový projev frontmana Eloi Youssefa a jeho spoluhráče Caspera Starrevelda už nějaké ty ódy napsány byly.
Chvilka synestezie: je to hudba v odstínech modré a šedé, sem tam černé.
Prostor je v tomto případě hodně důležitý a možná proto jsem při předběžném poslechu nedokázala docenit její pravé kvality. Je to hudba, která se chce rozléhat volným prostorem v 3D a odrážet se od všeho, na co narazí, aby sama sebe znásobila. Má pěkné ambice, tahleta hudba. Proto všechna ta stadiónová označení. Dost si ale cením toho, že přese všechny ambice nepřerůstá do sebemilovnické grandiozity jako se to stalo slavnějším kapelám, ke kterým jsou Kensington přirovnáváni. A pevně doufám, že k tomu ani nedojde. Tohohle koktejlu lehkosti, dynamičnosti, rebelie, ale i melancholie a zároveň nadějného vyhlížení lepších zítřků se totiž zatím nemůžu nabažit.
Místy, když jsem pomyslně létala a dýchala ten nový vzduch, to trvalo nekonečně dlouho v tom nejlepším slova smyslu – jakoby kromě toho nic jiného neexistovalo. Jen vlny zvuků, které vynášejí výš a výš a výš. Na koncertech kapel, kde znám písničky zpaměti a je tam ta uklidňující jistota stokrát zpívaných melodií, jsem spíš zažila úzkost, že to všechno brzy skončí. Ale když někam jedete a nevíte, jak bude cesta pokračovat a kam vede? Je to, jakoby se minuty a sekundy prodloužily do nedohledna.
Takže jeďte dál, protože ten výhled stojí za to.
H s n m 