Vietnam, o třináct let později: Předmluva

Jak už bylo řečeno v rekapitulačním článku roku 2017, v prosinci jsem vyrazila místo do světa domů – do Vietnamu. I za tenhle výlet částečně vděčím práci, protože na začátku měsíce se v Hanoji konalo projektové setkání. Později ale měly přijít i nějaké důležité rodinné události, tak jsme se rozhodli s našima všechny tyto záležitosti spojit dohromady a nakonec jsem v zemi svých předků strávila měsíc.

Než jsem si ale naposledy sedla do letadla v roce 2017, mezi mou minulou – a zároveň první – návštěvou Vietnamu a touto prosincovou uplynulo třináct let. To je neobvykle dlouhá doba vzhledem ke skutečnosti, že naši během ní cestovali za rodinou častěji. A ačkoliv je cesta do Vietnamu finančně docela náročná záležitost, není to nic tak extra hrozného, aby se to nedalo překonat vytrvalým škemráním a citovým vydíráním, pokud by jeden opravdu chtěl.

Jenže právě v tom byl háček – já nechtěla.

Bylo mi sice od jistého věku jasné, že se návratu ke kořenům nevyhnu, ale rozhodně jsem do své bakalářky nedělala nic pro to, abych tuto záležitost urychlila, spíš naopak. Soustředila jsem se na všechno ostatní a zavírala oči před jakýmkoliv připomenutím, že tahle část života leží potlačovaná kdesi mimo mou pozornost, a že ji není možné vytěsnit. Projevovalo se to v takových věcech jako když kamarádi šli do vietnamské večerky, radši jsem čekala venku, když jsme šli na vietnamské jídlo, mluvila jsem na obsluhu jen česky, a podobně. Hlavně abych náhodou nemusela být konfrontovaná s tím, že o svých kořenech nic nevím, a že jsem schopná se domluvit jen s obtížemi. Čím míň jsem věděla, tím víc jsem se kontaktu s čímkoliv vietnamským vyhýbala, a čím víc jsem se tomu vyhýbala, tím míň jsem věděla – prostě začarovaný kruh.

Přitom, jak si je asi každý Vietnamec a vůbec cizinec (nebo potomek cizinců) jiné barvy pleti vědom, nezáleží na tom, jak dobře si osvojíte jazyk a kulturu země, kde žijete – to, jak vypadáte, bude vždycky překážka pro to, abyste úplně zapadli. Nemusí jít o útoky nebo podobné krajnosti, jde i o takové “detaily”, jako když na vás lidi zírají déle, než je obvyklé, protože vypadáte cizokrajně, nebo je zaskočí, že česky umíte naprosto plynule. Pár jich dokonce nebylo schopných vůbec pochopit, že s nimi mluvím česky bez problémů a pořád pomalu a hlasitě vyslovovali a opakovali každé slovo ve větě. (Ještě, že to nebylo třeba v nemocnici v ohrožení života. :)) Svou odlišnost nosíte jako druhé šaty nebo brýle, skrz které se na vás ostatní dívají a vy se skrz to díváte na ně.

A někdy nezůstane jen u dívání: třeba zpátky na základce se některé děti postaraly o to, abych věděla, že můj původ je problém, takovým způsobem, že jsem v noci nemohla spát a každé ráno jsem se chystala do školy s křečemi v břiše, rozklepaná, koho ten den potkám. Podobné věci si zažili i někteří spolužáci s nadváhou nebo třeba jen ze Slovenska – děti prostě umí být strašně zlé a zvlášť, když to celé považují za srandu a nedojde jim, že by někomu mohly ubližovat. Přičemž jediná reakce učitelů (a to ještě potom, co jste za nimi sami přišli) byla: “Děcka, nechte toho”. Nejefektivnější metoda na světě, zejména když oněm dětem ani nevysvětlí, proč by svého chování měly nechat. Protože dokud nikdo nikoho neudeří, ve škole šikanu nemáme, že ano.

Takže ze základky jsem vyrozuměla, že být Vietnamka v Česku je problém. No dobře. Léto před začátkem gymplu, na který jsem dost ráda odešla, mě naši překvapili s tím, že se konečně podíváme k moři: jedeme do Vietnamu.

Ve Vietnamu bylo horko k umření, rušno a zmatek, všechno úplně jiné, než jsem znala, ale aspoň tam všichni vypadali jako my, rodina a já. Problém nastal, když jsem otevřela pusu – všichni si mysleli, že mluvím nějakou cizí řečí, případně se smáli, že zním jako Američan. Jedna sousedka zastávala názor, že pokud neumím dost vietnamsky, je to to nejhorší, co můžu rodičům udělat (až později jsem pochopila tenhle dost svérázný styl komunikace a smysl pro humor, který nezasvěceným evropským uším může znít jako drsná urážka). A když jsme s bráchou jednou sami zavítali na bazén, pro místní děti jsme byli cizí vetřelci a měli jsme táhnout zpátky tam, odkud jsme přišli. Ne že bych tohle doporučení už předtím neobdržela, ale nějak mě nenapadlo, že by mohlo přijít i v zemi, kterou jsem měla považovat za domov.

Někteří lidi jsou schopní tyhle zkušenosti překonat s humorem, jiní to řeší okázalou ignorací, další zase pěstmi. Každý jsme jiný – já to neuměla. Tyhle zážitky prostě byly dost blbé a trvalo, než jsem si všechno nějak přebrala. Mezitím se společnost pomalu proměňovala, až se i to dlouhé zírání nebo pomalá artikulace staly občasnými, ne regulérními.

V Amerikáně od Chimamandy Ngozi Adichie (což je mimochodem fantastická knížka) hlavní hrdinka řekne něco, díky čemu jsem málem vyskočila do vzduchu a zatleskala: “I did not think of myself as black and I only became black when I came to America.” Posledních několik let už, když jdu po ulici, nemusím myslet na to, že jsem Vietnamka. Je to fajn pocit. A pozoruju dokonce o Vietnam a Vietnamce zájem; ať už jde o jídlo, kvůli cestování do Vietnamu nebo vůbec to, jak tady žijeme. Před lety se mě nikdo na takové věci nezeptal.

Takže to bychom měli v Česku; jaké to ovšem bude ve Vietnamu? Budu tam mít neustále před očima, že jsem cizinka, stejně jako před těmi třinácti lety? Nebo už se tam pějí jiné písně? Podaří se mi najít si nějak cestu k těm legendárním kořenům nebo zjistím, že jsem skrz naskrz banánové dítě se sněhobílým “vnitřkem”? Jako správný overthinker bych nejspíš nad těmihle otázkami ruminovala a rýpala se ve své mysli do mrtva; práce bylo v tomto případě naštěstí tolik, že jsem se málem nestihla před odletem sbalit.

Nicméně k overthinkingu (vymyslete někdo dobrý český ekvivalent a já ho s radostí použiju) a pozorování jsem měla během onoho měsíce prostoru dost, a proto jsem se rozhodla si každý den zapsat něco do deníku, i když to spíš byla jen tři, čtyři slova než věty s hlavou a patou. Když už jsem byla odhodlaná to vzít víc z gruntu, narazila jsem na nečekanou věc – blogovací platformy včetně WordPressu jsou ve Vietnamu zablokované. Zpočátku jsem s přístupem neměla takový problém, ale postupem času ano a pak už ani nešlo vyhledat, jak by se to dalo vyřešit. A poslední věc, kterou jsem chtěla, bylo, aby příbuzným někdo zaklepal na dveře.

Vítejte tedy u opožděného deníku z cesty “domů”, kapitola O třináct let později. Každý den, kdy tu zveřejním jeden zápis, se pokusím vzpomenout si na všechno zajímavé, co mě během těch 27 dní potkalo. Malé kufry a spousta dárků mi bohužel zabránily vzít s sebou nějaký normální foťák, a tak to tentokrát bude jen s mobilem, často v dost špatné kvalitě. Bon voyage!

Všechny příspěvky hledejte pod štítkem: Vietnam, o 13 let později

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s