Ti z vás, kteří v minulém článku studovali přírodu možná podlehli dojmu, že podzim je pro mě veskrze depresivní období, kdy všechno hnije a umírá. Ale kdeže! Pryč s konotacemi, které slova jako “hniloba” a “zánik” vyvolávají, změny v přírodě, které se každé roční období dějí, mě nepřestávají fascinovat a velkolepější a patetičtější rozloučení než jaké příroda každoročně v tuto dobu má, neumí nikdo jiný.
Nejen my, kteří se krčíme v moderní městské zástavbě, pro opravdovou podívanou musíme z asfaltové džungle pryč. Poveselit se všemi dary podzimu chodívali už obyvatelé starého Tokia, tehdy Eda, kteří měli ve zvyku užívat si tuto část roku stejně jako my na různých dožínkách a slavnostech sklizně, na výletech po okolí a kocháním se všudypřítomnými pestrými barvami.
Zřejmě nejdůležitějším místem byla Mama, proslulá krásou svých javorů, kam se obyvatelé Eda neváhali vydat i navzdory její dálce. Skutečně slavným tam byl kdysi dávno jeden konkrétní strom, který dorostl do podivuhodné velikosti. Most a svatyně, jež se v tom místě také nacházely, se netěšily takové oblíbenosti výletníků jako přírodní památky, zato je však zmiňoval leckterý japonský básník a literát ve svých dílech.
Japonské vizuální umění dokázalo zachytit prchlivou krásu přírodních scenérií způsobem, který nepřestává fascinovat stovky generací po celém světě dodnes. Za svůj nezaměnitelný charakter vděčí v prvopočátcích zenovému buddhismu a čínskému umění, jež bylo oboje do Japonska přivezeno cestujícími mnichy a poutníky. Ačkoliv někteří západní umělci dokázali styl japonského umění velmi dobře napodobit, při srovnání se zpravidla rozdíly objeví. Staří japonští malíři se trénovali nejen v mistrovském používání výtvarných technik té doby, ale také v pronikání k samotné podstatě zobrazovaného, aniž by ji však poškodili nebo zničili. Nebylo důležité přesně zreprodukovat každý lísteček na květině nebo každou vlnku ve vodě, ale vyjádřit jejich ducha, to, co je dělá tím, čím jsou, co je dělá živými.
Utagawa Hiroshige, jehož dřevořezy podnítily vznik tohoto článku, je jednou z nejdůležitějších figur japonského umění, považovaný za posledního mistra ukiyo-e. Jeho vliv sahá daleko za hranice Japonska, neboť byl jedním z těch, kteří podnítili ve Francii fascinaci japonským uměním, která se odrazila na tvorbě místních umělců v 19. století.
Ačkoliv byly pro ukiyo-e typické spíše náměty prchavých rozkoší z městského života, Hiroshige zobrazoval krajinné výjevy ze svých cest, inspirovaný mj. i svým starším kolegou Hokusaiem. Mama s javorovými stromy a svatyně Akiba patří do Hiroshigeho série Sto slavných pohledů na Edo. A stejně jako ve své době Hiroshige zprostředkoval mnohým potěchu z cestování, aniž by museli opustit domov, ani my nemusíme podstoupit dlouhou cestu až do Brooklynu, kde jsou jeho práce uloženy – Brooklynské muzeum totiž celou sérii zveřejnilo online. Příjemné prohlížení!
One Hundred Famous Views of Edo and the last master of ukiyo-e
Those of you that studied nature in the last post may think that Autumn is depressive season for me when everything rots and dies. Don’t take it too seriously! Let’s leave all the connotations that are invoked by words like „decay“ or „death“ – natural changes occuring each season fascinate me and there’s nothing that can compete with grandiosity of how the nature says good bye every year.
Not only us who live in grey and dusty urban areas have to leave the city jungle in order to see some of the spectacularity nature offers – few hundred years ago, people actually did the same. Citizens of old Tokio (then Edo) traditionally went to enjoy the beauty of Autumn like us, be it on harvest festivals, trips or simply appreciating colours that surrounded them.
Probably one of the most important spots to hit despite its distance, Mama was famous for its maple trees. One particular tree there amazed everyone with its unusual size. A local bridge and a shrine weren’t so interesting for visitors, however, their spirit survives until today in many poems and literary texts. Seems like artists appreciated architecture more, right?
Japanese visual art managed to express the ephemeral beauty of natural sceneries in a way that fascinates generations across the world. The unique nature of paintings, drawings and prints tracks its origin back to Zen buddhism and Chinese art, both of which were introduced to Japan by travelling monks and pilgrims. Although a lot of Western artists tried to imitate the Japanese style, the differences emerge at least during comparation of the works. Old Japanese artists mastered not only Art techniques of the time but also learned how to catch the very essence of the object depicted without destroying it. Exact reproduction of reality wasn’t important as much as expressing the spirit, something that makes things themselves and alive.
Utagawa Hiroshige whose woodblock prints inspired me to write this post is one of the most important figures of Japanese art, considered the last master of ukiyo-e genre. His influence reaches far away from Japan as his images were one of those that triggered off French fascination by Japanese art, reflected in local artists‘ works in 19th century.
Ukiyo-e prints typically depicted fleeting pleasures of urban life. Nevertheless, Hiroshige, inspired by his older colleague Hokusai, painted landscapes he had seen on his travels. Mama with maple trees and Akiba shrine are parts of Hiroshige’s series called One Hundred Famous Views of Edo. Hiroshige did service to his compatriates by providing joy from travelling without having to move; today we have the same luck as there’s no need to go to Brooklyn where his works are placed because Brooklyn Museum publicated the entire series online. Come and see!
K přípravě článku jsem použila následující zdroje / Credits and further reading:
- Graham-Dixon, A. (Ed.) (2010) Umění. Velký obrazový průvodce. Praha: Knižní klub.
- Wikipedia (n. d.) Hiroshige (heslo v AJ). Dostupné na stránkách Wikipedie
- Brooklyn Museum (2015) With each change of season… (blog). Dostupné z blogu Brooklyn Museum
H s n m 